Jenom sen

Autorka: Chuckyna

2.

3.část

Bellin pohled:

Seděla jsem u sebe v pokoji v naprosté tmě. Tvářila jsem se neutrálně, i když jsem byla zmatená a vyděšená. Ne proto, že mi  můj vysněný kluk řekl ve snu, který na sebe už dvě noci navazuje, že je upír. Ale proto, že jsem začínala věřit, že je to  skutečnost.

Celý den ubíhal neskutečně pomalu. Byla jsem jako zavřená v nějaké bublině, nic ke mě nedolehlo. Mamka odjela s Philem,  nedávala jsem pozor kam. Zrovna, když bych potřebovala společnost. Myšlenky mě užíraly zaživa. Nemohla jsem myslet na nic  jiného. Snažila jsem se číst, ale po čase jsem zjistila, že řádky jen přejíždím očima. V zoufalé snaze se nějak zaměstnat,  jsem uklízela celý dům. Bohužel to byla jen fyzická námaha, u které jsem přemýšlet nepotřebovala, takže jsem dál rozvíjela  svoje teorie, akorát jsem se ještě víc unavila a přemáhal mě spánek, kterému jsem se chtěla vyhnout. Došlo to až tak daleko,  že jsem zapnula počítač a na internetu zadala do vyhledávače slovo, které mi pořád znělo v uších.. Upír.   Našla jsem jen samé  povídačky o svěcené vodě a křížích. Nakonec jsem to vzdala a poddala jsem se únavě.

Znovu jsem byla na louce. Vše bylo tak překrásné. Objevila jsem se uprostřed kruhovité louky, všude kolem byly jen květiny. A  asi metr přede mnou ležel on. Edward, třpytící se na slunci, jako posetý diamanty, se zavřenýma očima. Nadechl se a rychle se  na mě podíval. Aniž bych zaregistrovala nějaký pohyb, stál u mě a díval se na mě nejistým pohledem. Musela jsem se tomu  pousmát. Zatvářil se ještě zmateně.

"Chci vědět víc." prohlásila jsem a posadila jsem se do tureckého sedu. On si pomalu sedl vedle mě a znovu mi věnoval jeden z  jeho neodolatelných úsměvů. Bože, jak jsem si mohla něco tak krásného vymyslet? 

"Dobře," oddechl si, prohrábl si bronzové vlasy a pokračoval.  " Nejsme jako ostatní, nepijeme lidskou krev.."  

"Nejsme? Je vás  víc?" skočila jsem mu do řeči.  

"Ano, žiju se svou rodinou kousek odsud."  

"Kde?" už podruhé jsem ho přerušila a on se na mě  podíval a povytáhl obočí. Nahrnula se mi krev do tváří a musela jsem uhnout pohledem. "Ve Forks." Střelila jsem po něm očima  a zalapala jsem po dechu. Forks.

"Co se děje?"  

"Tam žije Char.. teda táta." Nemohla jsem pochopit, jak to, že jsem někde podvědomě myslela na Forks,  nejdeštivější a nejnudnější místo snad na celé planetě. "Opravdu? A jak se jmenuje?" zeptal se zvědavě.  "Charlie Swan.. Je  to-"

"Náčelník policie." skočil mi do řeči pro změnu on. Výraz jeho tváře jsem si neuměla vysvětlit, ale můj výraz taky musel  stát za to.  Chvilku bylo ticho. "Pokračuj." vyzvala jsem ho dychtivě, protože mě přemohla zvědavost. 

"Takže.. Je nás sedm.  Carlisle a Esme, Alice a Jasper, Rosalie a Emmett.. A já. Carlisle byl z naší rodiny první.  Dlouhou dobu byl sám a nemohl se  smířit s tím, kdo je. Potom objevil mě, umírajícího na španělskou chřipku. Zachránil mě, tedy pokud se to tak dá nazvat, a  přeměnil mě. Později se k nám přidala Esme, Carlisleova žena, Rosalie, která později objevila Emmetta.  Napadl ho medvěd a ona  ho donesla za Carlislem, aby ho přeměnil. Nakonec se k nám přidal Jasper s Alicí." Celou dobu jsem napjatě poslouchala,  chvílema jsem zapomínala i dýchat. Potom mi vysvětloval, proč nepijí lidskou krev.

"Nechceme být monstra, vrazi, ale někdy to  prostě nejde. Někdy se najde někdo, jehož krev nás k sobě přímo volá." povzdechl si a skoro šeptem dodal: "Třeba ta tvoje."  víčka měl pevně zavřená a zdálo se mi, že ani nedýchá. Chtěla jsem něco odpovědět, ale usoudila jsem, že budu radši mlčet,  než abych řekla nějakou hloupost.

"A víš, co je na tom nejhorší?" vyhrkl hlasem plným zoufalosti. Řekl to tak naléhavě, až se  mi sevřel žaludek. Nebyla jsem schopná odpovědi, tak jsem jen zakroutila hlavou. "Nemohu přečíst tvoje myšlenky."

"Přečíst  moje myšlenky?" opakovala jsem po něm, ve snaze to nějak pochopit. "Jsi jediný člověk, u kterého to nedokážu. Nevím, proč to  tak je. Možná je to tím, že je to jen sen."  Skousla jsem si spodní ret. "Vy umíte  číst myšlenky?" 

"Ne, to jen já. Někteří z  nás mají nějakou zvláštní schopnost navíc. Jako by nestačilo to, co už máme."  

"A ostatní z tvé rodiny mají nějakou  schopnost?" Podíval se na mě a usmál se. "Ano, Alice vidí věci, které se teprve stanou, ale je to subjektivní. Mění se podle  rozhodnutí. A Jasper umí měnit emoce ostatních okolo sebe." odpověděl a dál se na mě usmíval. Chvíli jsem přemýšlela a pak  jsem se znovu zaptala.

"Říkal jsi, že je to možná proto, že je to jen sen, jak jsi to myslel?"  "Myslel jsem to tak, Bello, že   v tuhle chvíli zrovna ležím u sebe v pokoji v posteli a spím. Zdáš se mi. Nemůžu ti číst myšlenky, protože nejsi skutečná. A  proto ti taky ani nemůžu ublížit, byl bych monstrum, kdybych ti ublížil ve skutečnosti, ale ve snu by to byl o ještě horší."  Dívala jsem se na něj vykulenýma očima a můj tep se opět zrychlil. Potom jsem složila hlavu do dlaní a snažila se vstřebat,  co mi právě řekl. Jsem větší blázen než jsem myslela.. Pak jsem se na něj podívala, jen jsem chtěla zkontrolovat, jestli  náhodou nezmizel, protože bylo dlouho ticho.    "Neboj se mě, prosím. Neublížím ti, nedokázal bych to."  V jeho hlase bylo něco,  co mě uklidňovalo.  "Ale já se nebojím tebe." Zamračil se.. "A čeho?" Sklopila jsem oči, znovu mi začaly hořet tváře. "Bojím  se, že jsem se dočista zbláznila. Nikdy se mi nic podobného nezdálo."

Nadechoval se k odpovědi a najednou se ozval jasný zvonivý hlas : "Edwarde, vstávej!"  Oba dva jsme sebou trhli a když jsem  se na něj zadívala pozorněji, všimla jsem si, že se vytrácí a znovu se objevuje. "Co se-" nenechal mě to doříct.. "Alice mě  budí, měli jsme jít na lov." Než jsem stačila něco odpovědět, zmizel. Zůstala jsem tam sama se svými myšlenkami. Chvíli jsem  se procházela po louce a pak jsem si sedla do stínu a opřela jsem se o strom. Zavřela jsem oči a snažila se nějak vstřebat,  co jsem se právě dozvěděla.

Když jsem se probudila, znovu jsem byla jako omámená. Naštěstí byl víkend a nemusela jsem se s nikým vidět. Další možnost jak  dovolit mojí fantazii, aby mě na celý den ovládla.

Edwardův pohled:

Celá rodina si myslela, že jsem se zbláznil. Chodil jsem pryč na celý den, protože jejich myšlenky a Esmina starost mě  ubíjely. Celý den ubíhal neskutečně pomalu a já se častokrát přistihl, že se nemůžu dočkat večera. Nemohl jsem se nabažit  její vůně, i když mi způsobovala muka. Byl jsem nervózní tak, že jsem nemohl v klidu sedět. Běhal jsem lesem jak nejrychleji  jsem mohl, ale stejně to nepomohlo. Když se začalo stmívat, vrátil jsem se do domu. Všechny jsem ignoroval a hned jsem si  lehl a snažil se usnout.

Seděl jsem na louce, ale ona tam nebyla. Zklamání se rozlévalo po celém mém těle. Lehl jsem si do trávy a se zavřenýma očima  jsem se snažil přemoci záchvat paniky, který se mě zmocňoval při představě, že tu budu muset zůstat sám. A potom jsem se  nadechl. Ostrá bolest mě přinutila otevřít oči.  Naplnil mě pocit toho největšího štěstí. Na chvíli jsem úplně zapomněl, kdo jsem a jak snadno bych ji mohl vyděsit.

Ale ona se jen usmívala, ještě víc jsem znejistěl.

"Chci vědět víc." prohlásila a sedla si na zem. Sedl jsem si vedle ní a začal jí vyprávět. Bál jsem  se, že bych ji mohl  vystrašit, ale ona nevypadala vůbec překvapeně a dokonce mi skákala do řeči. Nedokázal jsem pochopit, proč ode mě neutíká.  Dívala se na mě bez sebemenšího náznaku strachu a já si musel říkat, proč mi byl seslán takový anděl.

Ve skutečnosti by se to  nikdy nemohlo stát, žádný opravdový člověk by neseděl tak blízko.

Vyprávěl jsem o své rodině a připadalo mi to tak přirozené. Dokonce jsem jí řekl i o našich schopnostech, o tom, že nemůžu  přečíst její myšlenky a o tom, jak mě její krev vábí. Až pozdě jsem si uvědomil, jak ji to mohlo vyděsit. Nadechla se, aby  položila otázku, ale čekal jsem všechny, kromě téhle..

"Říkal jsi, že je to možná proto, že je to jen sen, jak jsi to  myslel?"  Naplnila mě bezmoc, jako pokaždé, když jsem si uvědomil, že tohle není realita..

"Myslel jsem to tak, Bello, že  v  tuhle chvíli zrovna ležím u sebe v pokoji v posteli a spím. Zdáš se mi. Nemůžu ti číst myšlenky, protože nejsi skutečná. A  proto ti taky ani nemůžu ublížit, byl bych monstrum, kdybych ti ublížil ve skutečnosti, ale ve snu by to bylo ještě horší."  Můj hlas byl naléhavý.  Slyšel jsem její zrychlený tep, složila hlavu do dlaní a já se bál cokoliv říct, nemohl jsem. Zvědavě  se na mě podívala, z její tváře jsem nemohl vyčíst na co právě myslí, což mě ještě víc frustrovalo.

"Neboj se mě, prosím.  Neublížím ti, nedokázal bych to." uklidňoval jsem ji tichým hlasem, ale ona se jen na chvíli zamračila .. "Ale já se nebojím  tebe."  odvětila a tím mě zase dokonale zmátla. "A čeho?" ani jsem se nesnažil skrývat údiv. Sklopila oči a znovu se  začervenala. Vypadala tak roztomile. "Bojím se, že jsem se dočista zbláznila. Nikdy se mi nic podobného nezdálo." Už jsem  chtěl odpovědět, když se někde nad námi ozval Alicin hlas. Cítil jsem, jak mě něco táhne pryč. Nechtěl jsem se probudit, ale  nemohl jsem se udržet na louce.

"Alice mě budí, měli jsme jít na lov." Chtěl jsem se rozloučit víc, ale její obličej mi  zmizel a nade mnou se skláněla Alice se znepokojeným výrazem. Měl jsem chuť začít na ní křičet a ona to viděla ve své vizi,  ale pak jsem se uklidnil a vize zmizela. Nebyla to její vina.

Byla ještě tma, ale vyrazili jsme. Rozeběhl jsem se za pumou a neustále si přehrával náš dnešní rozhovor. Byl jsem podivně  klidný a spokojený. Když jsem se dostatečně napil, vzpomněl jsem si, že mluvila o svém otci. Napadla mě bláznivá věc a  rozeběhl jsem se k domu Charlieho Swana. Nemohl jsem pochopit, proč jsem si s ním Bellu nějak spojoval. Stál jsem u jeho  domu a chvíli jsem poslouchal. Spal a já se potichu vkradl oknem dovnitř. Prošel jsem do obýváku a tam mě čekal šok. Na  poličce stály zarámované fotky. A na jedné z nich byla ona. Můj anděl. Kdyby mé srdce mohlo bít, asi by mi vyskočilo z hrudi. 

Jak je to možné?

Než jsem vymyslel, co udělám, Charlie přestal chrápat. Raději jsem rychle utekl.

Jak je to možné?

Pořád ta  samá otázka, ale bez odpovědi.

Třeba jsem ji tady někdy viděl, třeba za ním jezdí. Ale jak bych na ni mohl zapomenout, jak to,  že jsem ji nepoznal ve snu? Ona doopravdy existuje. Voní stejně nádherně, jako v mých představách?

Nemohl jsem na to přestat  myslet a málem jsem se ji doopravdy vydal hledat.. Ale pak jsem si uvědomil, že by nemusela reagovat přesně jako ve snu. Bála  by se, jako každý jiný smrtelník.

Jak by se asi tvářila, kdybych k ní přišel, vždyť mě vůbec nezná.

Uvědomil jsem si, že jsem ztracen. Lehl jsem si do trávy a začal jsem vzlykat bez slz. Některým poloupírům ještě proudí krev v žilách a mohou plakat, ale já ne.

Nebyl jsem poloupír, ani upír. Nebyl jsem nikdo, ztracená existence. Ležel jsem tam dlouho a v tomto beznadějném stavu mě objevil Carlisle. Zastyděl jsem se za sebe, ale nemohl jsem se uklidnit. Myslel na americkou hymnu, aby mě ušetřil svých myšlenek, postavil mě na nohy a společně jsme se vydali domů.