Jenom sen

Autorka: Chuckyna

2.

12.část

/ Doufám, že se vám povídka líbila. Pokud se vám zdá, že je vše nedostatečně vysvětleno, omlouvám se. Ale opravdu jsem to tak chtěla. Tahle povídka má pro mě svoje kouzlo tak, jak je teď napsaná a některé věci se prostě nedají vysvětlit. /

Bellin pohled:

Carlisle se zasekl uprostřed pohybu a zíral na mě.

Carlisle existuje.

"Co se stalo? Kde je Edward? Jak to, že už nejsem upír?  A co Volturiovi?" vyvalila jsem na něj všechny otázky co mě napadly. Na jeho obličeji se vystřídalo několik výrazů během pár  vteřin, většinou to byl zmatek a zděšení. Mě pořád neskutečně rychle bilo srdce.

"Bello, nevím, o čem to mluvíte." odpověděl  tiše a dál mě pozoroval. Všechny moje naděje se zhroutily. Znovu jsem se rozplakala.

Co se to děje? Pořád ta samá otázka. Jak  bych ho jinak mohla znát?

"Jsi Carlisle?" zeptala jsem se pro jistotu. "Ano jsem, ale-"   "Ne, žádné ale, musíš mě teď  poslouchat. Prosím." Můj hlas mi přišel cizí. V hlavě mi vířily myšlenky takovou rychlostí, že jsem skoro žádnou nestihla ani  zachytit.

"Dobře." řekl a posadil se.

"Vím, že to co ti řeknu, bude znít neuvěřitelně, ale nepřerušuj mě prosím."  Potřásl  hlavou a jeho oči mě nepřestávaly pozorovat.

Zlaté oči. Studené ruce.

"Nevím, co se stalo. Šla jsem spát a zdálo se mi o  louce. Byl tam i Edward, spřátelili jsme se, vyprávěl mi o vaší rodině, o tom kdo jste," začala jsem vyprávět. Trvalo asi  hodinu, než jsem mu všechno dovyprávěla, nikdy mě nepřerušil. A potom mlčel. Slyšela jsem jen údery svého srdce.

Jak  zareaguje? Pošle mě na vyšetření? Měla jsem pocit, jako bych se každou chvíli měla zadusit.

"To není možné." přerušil konečně  ticho. A pak zase nic neříkal.

"Věříš mi?" pověděla jsem potichu a věnovala mu pohled plný naděje. "Ano, věřím ti. Jak bys  jinak tohle všechno mohla vědět?"

 Myslela jsem, že budu cítit úlevu, ale přišel jen ještě větší zmatek.

Kde je Edward? Jak to,  že si mě Carlisle nepamatuje?

"Co se to děje?" zeptala jsem se znovu nechápavě. Carlisle mě chytil za ruku. Cítila jsem jeho  chladnou kůži a snažila jsem se uklidnit.

"Bello, nic z toho se nestalo. Byl to jenom sen." Jeho slova mě zasáhla tak tvrdě,  jako bych dostala ránu pěstí. "Byla jsi pět měsíců v kómatu. Víš, co se ti stalo?" Zhluboka jsem se nadechla a znovu se  zadívala do jeho tváře. "Srazilo mě auto." hlesla jsem a hlas se mi zatřásl.

"Ano a víš, kdo tě srazil?" "Ne."   Proč se mě na  to ptá?   "Jel moc rychle a nedíval se na cestu. Měla jsi pravdu,"    Pravdu?!

"Edward opravdu neslyší tvoje myšlenky. Proto  nevěděl, že se někdo blíží. Vběhla jsi mu přímo do cesty, už nestihl zabrzdit." Panebože. "Edward?!" vykřikla jsem hlasitě a  Carlisle sebou škubl. "Ano, sedával u tebe skoro každý den. Je mu moc líto, co ti způsobil. Možná, že ti něco vyprávěl a ty  jsi ho podvědomě poslouchala. Možná, že podle toho se odvíjel tvůj sen." Na chvíli přestal mluvit a pozoroval mě.

Snažila  jsem se zhluboka dýchat a nějak si utřídit myšlenky. Chtěla jsem něco říct nebo se pohnout, ale nešlo to. Jestli jsem předtím  měla knedlík v krku, nechci vědět, co tam bylo teď. "To ovšem nevysvětluje to, že jsi mě poznala. Kdyby ti o tom jen  vyprávěl, jak by jsi věděla, jak vypadám?"

Správná otázka. Přijde i nějaká odpověď? Těžko.

Hlasitě jsem polkla. Co budu  dělat? Edward existuje.   "Je poloupír?" zeptala jsem se. "Ano, v tom jsi také měla pravdu."

Dobře. Je to dobře nebo špatně?  Mám být šťastná, že jsem si ho jen nevymyslela, když mě vůbec nezná? Sedí u mě jen z lítosti.

"Co mám dělat? Jak na to můžu  jen tak zapomenout?"  Zním tak zoufale, jak se cítím? "Vůbec nic ze svého života si nepamatuju, vím jen, co se mi zdálo." Hlas  se mi asi dvakrát zlomil a slzy si opět našly cestu po mých tvářích. Byla jsem unavená.

"Já nevím Bello, nemám pro to žádné  vysvětlení. Teď budu muset na chvíli odejít, ale brzy se za tebou vrátím." slíbil a já mu věřila.  "Dobře," zamumlala jsem a  začala jsem usínat. Probudila jsem se do deštivého dne, byla jsem v pokoji sama.

Ach ne, byl to zase jenom sen? Ne, určitě  ne, byla jsem vzhůru. Dřív než jsem se stačila ponořit do svého zoufalství a zmatku, otevřely se dveře. Pomalu jsem otočila  hlavu a brada mi spadla dolů. Srdce mi vynechalo pár úderů. Stál tam on. Můj anděl a díval se na mě nejistým pohledem. Vypadá  přesně jako v tom snu. "Edwarde!" vykřikla jsem nadšeně a pak jsem si uvědomila, že mě nezná.

Edwardův pohled:

Zaparkoval jsem auto u nemocnice a vydal se dovnitř. Carlisle mi volal a zněl hodně naléhavě.

Doufám, že se Belle nic  nestalo. Neodpustil bych si to.

Došel jsem k jeho kanceláři a vešel jsem bez klepání. "Ahoj," pozdravil jsem a čekal až mi  odpoví. Vzhlédl od stolu, oči široce otevřené.

"Edwarde, stalo se něco zvláštního,radši se posaď ."

Co se stalo? Vypadá tak  překvapeně.  Sedl jsem si na židli a čekal. Slyšel jsem jeho zmatené myšlenky, nedávaly žádný smysl. Děsilo mě to.

"Co se-"  "Asi bude lepší, když ti to ukážu." přerušil mě a zavřel oči, jak se začal soustředit. Uviděl jsem Bellu. Seděla na posteli  se zvláštním výrazem ve tváři. "Nevím, co se stalo. Šla jsem spát a zdálo se mi o louce. Byl tam i Edward, spřátelili jsme  se, vyprávěl mi o vaší rodině, o tom kdo jste,"  Viděl jsem ji Carlisleovýma očima a vyslechl si celý příběh. Na tváři se jí  střídala spousta výrazů, byla zmatená a zklamaná.

Zůstal jsem v šoku sedět se zavřenýma očima. To není možné.   Podíval jsem se  znovu na Carlislea.

"Vyprávěl jsem jí o nás, ale ne tohle." Nemohl jsem tomu uvěřit.  "Carlisle, mě se něco podobného taky  občas zdálo. Byly to jen útržky, žádný souvislý děj." Setkal jsem se s jeho udiveným pohledem. "Bylo to jen pár snů. Zdálo se  mi o louce, bylo to přesně jak vyprávěla. Potom se mi zdál další, o tom jak jsme ji hledali ve Phoenixu a nakonec když byla  upír. Seděla na pohovce a pila krev z kelímku." vychrlil jsem ze sebe udiveně a znovu se mi vybavila Bella, jak zhnuseně  upíjela krev z jelena, kterou jsem jí přinesl a Emmett ji škádlil.

Museli jste se na sebe nějak napojit. Nevím, jak je to  možné. Nemůže to být náhoda, ale nemám pro to žádné vysvětlení.

Celou dobu, co byla v kómatu jsem se bál, že až se probudí,  bude mě nenávidět, za to co jsem ji udělal. Seděl jsem u ní pořád, vdechoval jsem její vůni, která mi způsobovala muka a  pozoroval její klidný obličej. Bál jsem se její reakce. A teď je vzhůru.

Zná mě i celou mou rodinu.

"Mám jít za ní?" zeptal  jsem se a Carlisle bez dlouhého přemýšlení přikývl na souhlas. "Myslím, že tě ráda uvidí" poznamenal a v jeho mysli se  objevila Bellina tvář.

"Co se stalo? Kde je Edward?" zeptala se a když vyslovovala jméno, znělo to tak.. nežně. Něžně?  Nejistě jsem se postavil na nohy a najednou jsem měl strach. Došel jsem pomalu až k jejímu pokoji. Zhluboka jsem se nadechl a  otevřel dveře.

Otočila se za zvukem a naše pohledy se setkaly.

Je tak krásná.

"Edwarde!" vykřikla radostně a potom se jí  obličej zkřivil bolestí. Co se stalo? Rychle jsem se rozeběhl k posteli, vůbec jsem si neuvědomil, že bych ji mohl vyděsit.  Zdálo se, že ji to vůbec nepřekvapilo.

"Bello, bolí tě něco?" zeptal jsem se rychle a pozoroval její obličej. Znovu se na mě  podívala a zatvářila se smutně. Jen zavrtěla hlavou a dál se dívala.

To jsem způsobil já. Kdybych se díval na cestu, nikdy by  tady neležela. Dál by žila svůj život. "Ach Bello, je mi to tak líto, měl jsem dávat pozor." vydechl jsem. Pořád mlčela, do  očí se jí nahrnuly slzy.

Co jsem řekl?

Zamrkala, slzy jí stekly po tváři a natáhla ke mě ruku. Než se mě dotkla, položila ji  zpátky na postel.

"Mluvil jsem s Carlislem. Řekl mi o tvém snu." Bella složila obličej do dlaní a její dech se zrychlil. 

Plakala. Kvůli mě.

 "Bello, mě se o tobě taky zdálo." dodal jsem spěšně a tím ji přinutil se na mě podívat.

"O-opravdu?"  zeptala se tiše. Jen jsem přikývl. Znovu natáhla ruku a tentokrát se dotkla mého obličeje. Její pokožka byla teplá.

Vypadá  šťastně.

Najednou se zvedla a pevně mě objala. Nečekal jsem to. Její vůně mě úplně zaplavila, oheň v mém hrdle se ještě víc  rozhořel. Cítil jsem údery jejího srdce na své hrudi. Zatnul jsem zuby a snažil se to vydržet. Kupodivu to pochvíli úplně  přešlo.

Když se odtáhla, hypnotizovala mě pohledem.

Bellin pohled:

Drtila jsem ho v objetí a radostí se mi chtělo křičet.

Celý den jsme si povídali, vyprávěl mi své sny a já dopodrobna ty  moje.

V tohle jsem nikdy ani nedoufala. Všichni byli naživu. Reneé, Phil i všichni Cullenovi.

Zadívala jsem se do očí mého  anděla.

Nikdo z nás nic neříkal, ale oba jsme v tu chvíli mysleli na to samé.

Nevím, co bude dál. Budu dál člověk nebo mě  Edward přemění? Na tom teď nezáleží. Jen s jistotou vím, že naše budoucnost bude společná. Proč by se jinak tohle všechno  stalo?

***

O dva roky později :

Rozhlédla jsem se po pokoji a na tváři se mi objevil spokojený úsměv. Byla jsem najednou tak šťastná, až mi Jasper věnoval  zmatený pohled.

Nahoře v patře se ozvala ohlušující rána, jak Emmett zase něco rozbil a ze schodů k nám pomalu scházela Alice  s Rosalií, aby nám předvedli další módní výstřelek, který vyzkoušely na jejich nové bárbínce na hraní. Na naší Reneesme. 

Edward si mě přitáhl blíž k sobě a věnoval mi polibek do vlasů.

Po těle se mi rozlilo příjemné teplo, když jsem si znovu  uvědomila, že před sebou máme celou věčnost.

THE END