Jenom sen

Autorka: Chuckyna

2.

10.část

Bellin pohled:

Konečně mě všichni přestali pozorovat a odešli. Zůstala jsem v pokoji jen já a on. Když jsem si to uvědomila, dostala jsem se  ještě do větších rozpaků, než předtím.

Pevně mě objal a nic neříkal.

Čeká, až něco řeknu já?  

"Ehm, děkuju." pověděla jsem  potichu a on mě od sebe odtáhl. "Za co mi děkuješ?" zeptal se a jeho hlas zněl podrážděně. Nahrbila jsem se a přemýšlela, co  jsem udělala špatně. "Zničil jsem ti život." pokračoval tentokrát už smutným hlasem. "To je fakt, bez tebe bych byla mrtvá."  odpověděla jsem naštvaně a chtěla jsem uraženě vypochodovat z pokoje. Došla jsem až ke dveřím, ale potom jsem si uvědomila,  že jsem v cizím domě. Zasekla jsem se uprostřed pohybu, ale už bylo pozdě se vracet.

Otočila jsem se zpátky na něj, díval se  na mě se zdviženým obočím. Potom ke mě znovu přišel, vzal mě za ruku a odtáhl k pohovce. Sedli jsme si vedle sebe a jen jsme  na sebe koukali.

"Takže.. Tobě se o mě taky zdálo?" zeptala jsem se přiškrceným hlasem. Přišla jsem si hloupě. Nebylo to,  jako ve snu, tam jsem mohla udělat cokoliv, ale tohle bylo skutečné.

Plácám hlouposti.

Podívala jsem se do země a čekala, kdy  se začnu červenat. Pomalu se ke mě nahl, kdyby mi bušilo srdce, asi by mi vyletělo z hrudi.

"Přede mnou se nemusíš stydět."  pošeptal mi potichu a jeho dech mi ovál obličej. "Já vím, ale tohle je tak jiné." povzdechla jsem si a podívala se mu znovu  do očí, byly tmavé, skoro černé.  Než jsem stihla říct nějakou další hloupost, přitáhl si mě k sobě a přitiskl mi své rty na  moje. Byl to jiný polibek, než ten první. Byl vášnivější, úžasný a hlavně byl skutečný.

Edwardův pohled:

Políbil jsem ji. A ona se nebránila. Bylo to úžasné, lepší, než jsem si kdy představoval. Když jsme se od sebe trošku  odtáhli, pořád se na mě tak zvláštně dívala, kéž bych mohl pochopit proč. Čekal jsem, kdy se konečně začne vyptávat nebo mi  nadávat, ale pořád se nic nedělo. "Nechceš se mě na nic zeptat?" ujišťoval jsem se.

"Ehm, vlastně ano."  Podívala se zase  stranou. "Můžu dostat ještě něco k jídlu?"  

***

Uběhlo již několik týdnů od Belliny přeměny. Carlisle ji pořád zkoumal, zdálo  se, že teorie s mutací bude nejspíš pravdivá. Bella mohla jíst normální jídlo a postrádala jakoukoliv chuť na krev. Její tělo  krev bohužel potřebovalo, takže byla nucena alespoň jednou týdně nějakou vypít. Zkoušeli jsme ji brát s sebou na lov, ale  nedokázala nic ulovit. Nakonec jsme to vyřešili tak, že jsme jí jednou týdně ulovili nějaké zvíře, Carlisle odsál jeho krev a  dal ji Belle do kelímku.

Byl jsem šťastný, že nemusí trpět stejně jako Jasper a žít ve strachu, že jednoho dne někoho  zabije. Její oči už byly znovu celé hnědé.

Celá rodina si ji zamilovala, dokonce i Rosalie ji měla v oblibě. Dělala si z ní spolu s Alicí panenku na hraní, zkoušeli na ní všechny kosmetické nápady, co měli za několik posledních desetiletí a ona  neprotestovala.

Mohla spát, ale stačilo, když se vyspala jednou za tři dny.

"Edwarde," vydechla potichu a já už se ani  neotáčel. Věděl jsem, že se jí o mě zdá a celé tělo mi zaplavila radost. Za těch pár týdnů jsme od sebe byli pryč maximálně  dvě hodiny. Dvě hodiny, které pro mě byly nekonečné, nemohl jsem se jí nabažit, vše bylo dokonalé. Její dýchání se zrychlilo  a já si k ní rychle přisedl.

Ach ne. Chtěl jsem ji probudit dřív, než bude pozdě, uchránit ji před její noční můrou, která ji  pronásledovala.

"Mami!" vykřikla vyděšeně a posadila se na posteli. Tělo se jí třáslo a ona se rozvzlykala. "Ššš, Bello,"  šeptal jsem jí do ucha a pevně ji objímal.

Věděl jsem, co se jí zdálo, pokaždé je to stejné. Zdá se jí o chvíli, kdy se  vrátila domů. Domů, kde na ni čekal její únosce. Někdy sen pokračoval, znovu se jí zdálo o tom, co prožila. Já se tomu snažil  zabránit, vždy jsem ji vzbudil.

"Ach Edwarde, kdy už to skončí?" promluvila zoufalým hlasem.

Kéž bych tomu mohl zabránit,  Bello. Měl jsem být rychlejší.

Dveře od našeho pokoje se rozrazily, dovnitř vtančila Alice. "Bello, vím, že už nebudeš spát,  co takhle jít se mnou, upravím tě a hned jak začne svítat, pojedeme nakupovat. Ty šaty se ti budou líbit." švitořila a  usmívala se na Bellu.

Zároveň s tím mi posílala myšlenky, ve kterých na mě hystericky křičela.

Edwarde, za dvě hodiny sem  dorazí Alec s celou armádou. Nevím, co chtějí, moje vize jsou neúplné. Vezmu Bellu pryč.

Mezitím Bellu vymotala z peřin a  odtáhla ji ze dveří. Ztuhl jsem a nebyl jsem schopný nic udělat. Po chvíli jsem vyběhl ze dveří a na chodbě jsem se srazil s  Emmettem a Jasperem. Už to víme. Počkáme až Alice s Bellou odjedou a vymyslíme plán.

Kývl jsem hlavou.    Bella to nesmí vědět.  Vyšilovala by, pomyslel jsem si a sešel spolu s bratry do obýváku za Rosalií, Esme a Carlislem. Všichni byli zmatení, seděli  jsme strnule na pohovce a čekali, až Alice s Bellou odjedou.

Nevím, co se děje, nic nevidím! Alice byla téměř na zhroucení,  když běžela dolů po schodech a za sebou táhla zmatenou Bellu. Vyšel jsem jim naproti a dlouze políbil svého anděla.

Nesmí se  jí nic stát. Nedovolím to.  Věnovala mi zmatený pohled, tak jsem se na ni křečovitě usmál, abych ji uklidnil. Myslím, že to  moc nepomohlo. A potom odjeli.

"Přijdou za hodinu." poznamenal Jasper, poté co se podíval na hodiny. "Nemáme čas přivolat si  pomoc ani z Denali," mumlal Carlisle, zatímco přemýšlel o vhodném místě na setkání. "Alice neměla žádnou určitou vizi,  nevíme, co chtějí."

"Ano, ale stejně, nemůžeme je zavést moc blízko k lidem." odvětila Esme.

"Viděl jsem v její vizi nějakou  novou ženu," vzpomněl jsem si. Nakonec jsme se shodli, že se s nimi sejdeme na louce, kde hrajeme baseball. Rychle jsme  vyrazili.

Čekali jsme asi deset minut, když se vynořili ze stínu stromů. Bylo jich hodně. V čele skupiny stál Alec a Jane.  Bylo tam několik jejich vojáků a v pozadí stál Aro a Marcus, vedle kterých stála nová upírka. Zaměřil jsem se na jejich  myšlenky a šok mi ochromil tělo.

"Ne!" vykřikl jsem do ticha a všichni sebou cukli.

Bellin pohled:

Ještě stále jsem rozdýchávala šok ze svého snu. Mrtvé oči mé matky mě pronásledovali každou noc, kterou jsem prospala. Edward  mě naštěstí vždy probudil tak rychle, že to nestačilo zajít moc daleko.

Dveře našeho pokoje se otevřely a vešla usměvavá  Alice.

Aha, nákupy, došlo mi hned, jak jsem ji viděla a nechala jsem se vytáhnout z postele, věděla jsem, že nemá cenu  odporovat. Jen jsem se podívala na Edwarda. Ve tváři měl podivný výraz, vyděsilo mě to.

Alice se chovala divně. Její obvykle  ladné pohyby byly pryč, běhala roztržitě po pokoji, pořád něco hledala. V celém domě byl  klid, neslyšela jsem dokonce ani Emmetta.

 Vytáhla mě ven,  nechala mě rozloučit se s Edwardem, který se tvářil ještě víc divně. Celá rodina seděla na pohovce, ve tvářích kamenné výrazy. 

Alice naskočila do auta. Rozjela se šílenou rychlostí pryč a  míjela všechny její oblíbené obchody. "Alice? Co se děje?" zeptala jsem se netrpělivě. "Nebuď hloupá, co by se mělo dít."  odpověděla podrážděně a já radši mlčela.

Co se to děje? Vždyť tímhle směrem není žádné blízké město..

Z mého přemýšlení mě  vyrušilo její dupnutí na brzdu. Trhla jsem sebou a málem narazila hlavou do palubní desky. Střelila jsem po ní pohledem, oči  měla vytřeštěné do prázdna. Aha, vize.

 "NE!" vykřikla, znovu nastartovala a otočila se zpátky.

"Co se děje?" zaječela jsem.  "Bello, přijeli Volturiovi."  "Kdo že?" zeptala jsem se nechápavě. "Je to královská upíří rodina. Musela jsem tě vzít pryč,  neumíš bojovat. Ráno moje vize nebyla jasná, ale teď už ano. Aro našel novou upírku, s podobnou schopností jako mám já.  Viděla naší rodinu v Itálii. Viděla nás, jak jsme zaujali místo Volturiů, přišli nás zničit." Chvíli trvalo, než jsem  vstřebala smysl věty.

Přišli nás zničit.

"Edwarde," vydechla jsem a všimla jsem si, že můj hlas začíná nabírat hysterický  podtón. "Přidej!" vykřikla jsem a auto ještě víc zrychlilo. Cesta mi přišla nekonečná, i když jsme tam dojeli v rekordním  čase.

Proč mi nic neřekl? Nikdo z nich. Nesmí se jim nic stát.

"Jsou na louce." poznamenala Alice a její tvář znovu zkameněla. Šel z ní strach. Dřív než jsem stačila vylézt z auta, rozeběhla se.

Cítila jsem šok, který ovládl moje tělo, nebyla jsem schopná rozumně uvažovat. Cítila jsem pod nohama tvrdou zem, do které narážely podrážky mých bot. Cítila jsem vítr, jak mě bičoval do tváří, strach a dál už nic. Prázdno.

Nepamatuji si, že jsem se rozeběhla. Dohnala jsem ji a v dálce před sebou jsem je viděla. "NE!" zaslechla jsem Edwardův sametový hlas a ještě jsem zrychlila.

Za chvíli jsem stála vedle něj a on mi věnoval rozhněvaný pohled. "Co tady sakra děláš, Bello, měla si být- " Najednou se zasekl uprostřed pohybu.

"Edwarde?" Co se to děje?

Zůstal nehybný i nadále a já se nejistě rozhlédla po ostatních. Také byli nehybní, jako v transu. Otočila jsem se k Volturiovým. Než jsem stačila něco udělat, stáli u mě dva z upírů a pevně mě drželi v zajetí.

"Ach ano, ty jsi Isabella, že?" zeptal se jeden z nich. Všichni měli křiklavě červené oči a dívali se na mě. "Co je to s nimi?" zeptala jsem se rozhněvaně a snažila jsem se vyprostit.

Jejich sevření ještě zesílilo.

"Alec je zhypnotizoval." odpověděl muž a dál se na mě díval. Po jeho boku stála žena a dívala se do prázdna, tak jako před chvílí Alice. Muž k ní natáhl ruku, překvapeně zamrkal a pak se na mě znovu podíval.

"Chtěl jsem, aby ses k nám přidala, ale Melanie mi ukázala, že to není moc dobrý nápad. Je mi líto."

Cože? Slova mi nedávaly žádný smysl, nemohla jsem je zpracovat. Střelila jsem pohledem po Edwardovi. Stále se nepohl.

"Zničit." zasyčel a pak se otočil k odchodu.

"Ne! Edwarde!" Několik upírů se vrhlo na zamrazená těla mé rodiny a začali je trhat na kusy. Nikdo se nebránil. Nikdo nekřičel. Jen já.

Jejich vytřeštěné pohledy se nijak nezměnily, ani když jim odtrhli hlavu od těla. Musela jsem pevně semknout víčka k sobě. Slyšela jsem hlasité rány a žaludek se mi sevřel hrůzou.

Po tvářích mi stékaly slzy. Dál jsem se snažila vyprostit z pevného sevření, ale nešlo to.

Je pozdě. Je konec.

Ucítila jsem prudkou bolest, která ochromila celé moje tělo. Šokovaně jsem otevřela oči a podívala se na zdroj bolesti. Moje ruka byla pryč.

"EDWARDE!" vykřikla jsem z posledních sil.

Odpusť.

A potom byla tma.