Jeho zlaté oči

Autorka: Tracy.Hale

"Proč jsi schválně změnila Eleanor na Elenu? Chtěla jsi nám to zatajit, protože jsi věděla, že ten chlap sem jednou přijde?" začal se rozčilovat Emmett.

Přikývla jsem. Tehdy u domu Cullenových jsem tušila, že se ten muž vrátí... nemohli to vědět. Zadrželi by ho a vyptávali by se. Možná by šli po stopě Eleanor. Potom už nikdo nic neříkal. Každý zřejmě usilovně a nehybně o všem přemýšlel.

"Pokračuj," prolomila ledy Alice.

Vděčně jsem se na ni usmála a přála si, aby už všemu byl konec.

9. ČÁST 

Počkala jsem si, až Matt odejde z domu. Potom jsem rychle proklouzla dovnitř, vzala si pár věcí včetně pasu a čistého oblečení a šla zpět ke Cullenovic domu. Tentokrát už jsem se rozhodla dostat se dovnitř. Jakkoliv. Dveře ale byly otevřené, o to lehčí to pro mě bylo. Nikdo uvnitř už nebyl. Rozsvítila jsem světlo a nemohla uvěřit tomu, co se mi naskytlo před očima. Dokonalost. Jakoby tady pořád žili. Vše perfektně uklízené, nábytek na svém místě a ani zrnko prachu. Vrací se sem? Když spím, jsou hned vedle v domě? Edward a všichni? Setřela jsem si slzu, která mi už už padala k srdci. Snažila jsem se v jejich domě najít jakoukoliv zmínku o nich - kam jeli, proč jeli, vrátí se?, byli tady?... ale nenacházela jsem absolutně nic.

Vzdala jsem to a zhasla světlo. Ovšem těsně předtím jsem si všimla lístečku na zemi. Srdce se mi divoce rozbušilo. Mohlo by to být cokoliv, ale taky něco. Okamžitě jsem ho zvedla. Byla tam adresa v Londýně. Jejich nový domov? Nebudu si dělat zbytečné naděje. Třeba jim tady tu adresu nechala Eleanor. Ale přesto tam poletím. Ten pas se mi přece jen bude hodit.

* * *

Londýn se nezměnil. Jakoby ani netušil, že někdy po jeho chodnících kráčeli upíři. V duchu jsem se nad tím pousmála, ale můj obličej zůstal stále smutně zamračený. Byla jsem si tím jistá. Vytáhla jsem ze zadní kapsy svých džínů ten lístek s adresou a zastavila si taxi. Když jsem mu lístek ukázala, jen se usmál a jel.

Po asi deseti minutách zastavil. Podívala jsem se z okýnka. Normální londýnská ulice, i když trochu odstrčená. Zaplatila jsem mu a žasla nad jeho britským přízvukem. Když taxi odjelo, hluboce jsem si oddychla, abych trochu uklidnila tep svého srdce. Vůbec mi to nepomohlo. V domě nebyly zvonky. Naštěstí ze vchodu vyšel nějaký postarší muž a velmi mladá žena. Nevěděla jsem ani, na koho se ptát.

"Ehm, dobrý den, prosím vás, nebydlí tady Cullenovi?" usmála jsem se na ně a vyčkávala odpovědi.

Chlapík svraštil obočí. "Ne."

"A blonďatá dívka?"

Tentokrát promluvila mladá žena: "Tady žádné blondýny nejsou." A potom odešli.

Rozhodla jsem se vejít do domu. Četla jsem si jmenovky na dveřích a potom narazila na příjmení "Cooleovi". Nadzvedla jsem obočí. Že by krycí příjemní? Nebo mi opravdu jde hlava kolem? Cullenovi by přece nebydleli v bytě... Ale přesto jsem zaklepala na dveře a po chvíli se otevřely. Poznala jsem ji ihned - Rosalie. Za ní se vzápětí objevil i Emmett. Vydechla jsem úlevou a pocit štěstí který mě zaplavil, byl neuvěřitelný.

"Bello? Co tady chceš?" promluvila andělská tvář přede mnou. A potom že tady žádné blondýny nejsou! Pff!

"Kde je Esme a všichni ostatní?" Emmett po mně vrhl káravý pohled, ale pozval mě dál, že je zavolá, když už jsem tady vážila cestu. Tenhle byt jasně křičel, že sem chodí jednou za čas. To mi taky Emmett dosvědčil. Prý žijí všichni v domě kousek za Londýnem. Zajímal se, jak jsem tu adresu věděla.

"No to víš... někdy najdeš něco, co ti pomůže," odpověděla jsem a doufala, že mu to stačí. Nalili mi nějaké pití, které už tady bylo asi hodně dlouho. Ze slušnosti jsem si jednou lokla a otřásla se živou představou sebe před záchodovou mísou. Zanedlouho. Když jsem konečně slyšela otevírat domovní dveře, už vedle mě stál zbytek Cullenů. Všichni stejně krásní a nadčasoví. Carlisle držel svou Esme kolem pasu a oba se na mě přívětivě smáli. Alice a Jasper mi oba zamávali a výrazy jejich tváře jasně dokazovali, že by se rádi ke mně přiblížili, ale bojí se, jak bych zareagovala. To nejlepší opět na konec - Edward. Když jsem pohlédla do jeho očí, zatočil se se mnou celý svět. Ještěže sedím, jinak bych se tady už složila na zem. A to se mi zrovna vůbec nehodí.

"Ví o tom někdo?" zeptal se Carlisle a jeho úsměv zmizel.

"Ne." Věděla jsem o čem mluví. A mé "ne" jakoby prolomilo bariéry. Cullenovi ke mně přišli blíže a začali se vyptávat, jak se mám a potom ty samé otázky, které si na mě nachystal předtím Emmett. Vše jsem zodpověděla, ale Eleanor a toho chlápka jsem samozřejmě vynechala. Edward stál ale pořád opodál a jen všemu přihlížel, jakoby se mě bál. Zmátlo mě to a teď jsem bála já. Radši bych byla mrtvá, než snášela jeho nenávistné pohledy směřující na mou osobu. A všemu doložil na krutosti, když se omluvil a odešel.

"Je to pro něj těžké," zastávala se ho Esme. "Je do tebe pěkně zblázněný, Bello," zasmál se Emmett.

"Spíše se na ni díval, jakoby ji chtěl zabít," zamračila se Alice. Jo, všichni zřejmě mají pravdu. Bylo mi ale pěkně těžko. Z nervozity jsem vypila celou sklenici té hnusné zkažené limonády. Zřejmě jsem se až moc zakřenila, protože Emmett vypadal, jakoby si svůj smích schovával přesně pro tenhle okamžik.

"Co kdybys nám vše řekla?" usmál se na mě Carlisle.

Zmateně jsem mrkla. "Co všechno?"

Tentokrát promluvila Rosalie: "Jak to vše začalo... Ty a Edward."

Trpce jsem se usmála, ale najednou mi bylo lépe. Možná tenhle výlet do Londýna nebyla zase tak velká katastrofa...

"A jsme zase na začátku," oddechla si Rosalie.

"No jo, ale chápu to teď mnohem více..." zamyslel se Emmett.

Já si smutně povzdechla a Esme si toho ihned všimla. Její andělská tvář se na mě vřele usmála: "Za chvíli tay bude... Edward a lov, znáš to."

Přikývla jsem. Nevidím ho teprve dvě hodiny a jsem už celá nesvá. Měla jsem jít lovit s ním. Už cítím, že mi hoří krk... trochu krve by se hodilo. Ale půjdu až zítra s ostatními. Po deseti minutách se Edward konečně vrátil. V tak dokonalém stavu, v jakém mě před dvěma hodinama opouštěl. Toď jeho štěstí.

"Vidím, že Bella zase povídala," usmál se na nás.

Přikývla jsem a Emmett mu v rychlosti převyprávěl detaily, které jsem kdysi vynechávala. Edward hvízdnul a potom se ke mně naklonil.

"Tohle už nikdy nevynechávej," zašeptal.

Pousmála jsem se a přikývla. Ovšem napadlo mě, že už nikdy tenhle příběh nebudu vyprávět. Tohle bylo naposledy. Už nechci vzpomínat na minulost. Žiju jen přítomností a budoucností. Se všemi detaily, které si pro mě připraví. Ale pokud má budoucnost vynechá ze hry Edwarda, vzbouřím se - bez něj totiž tenhle svět pro mě neexistuje.