Jeho zlaté oči

Autorka: Tracy.Hale

Všichni v místnosti se tiše zachichotali. Esme na nás káravě pohlédla, ale na její nádherné tváři se objevil zářivý úsměv. Bylo nám všem jasné, že Esme nás zachraňuje. Jako tehdy zachránila mě před smrtí. To by byl totiž můj život bez Edwarda - smrt.

Uslyšela jsem kroky blížící se k našemu domu a vůni člověka. Emmett si promnul ruce a utíkal ke dveřím. Vzápětí se ozvalo zaklepání. Všichni jsme slyšeli, co se u domovních dveří odehrává. Zavítal k nám jen nějaký chlapík, který se domníval, že tady bydlí jakási Eleanor. Emmett ho propustil na svobodu a jakmile se vrátil, potutelný úsměv na jeho tváři byl nepřehlédnutelný. Věděla jsem, že bych jim měla něco říct, ale příliš jsem se bála, jak by zareagovali. Přece jen - každý má svá tajemství.

8. ČÁST

Vidět zase někoho z Cullenů byl nádherný pocit. Chtěla jsem se jí ihned vrhnout do náruče a samým štěstím plakat, ale výraz jejího obličeje mi dával jasně najevo, ať si to nechám na později.

"Oh, Esme! Co tady děláš?" koktala jsem zmateně a štěstí v mém hlase se nedalo skrýt.

Konečně se usmála a prohodila: "Ahoj, vypadáš skvěle. Posadíš se ke mně?"

Matt pochopil, že bude rozhovor soukromý; odešel do kuchyně. Sedla jsem si naproti ní a vyčkávala.

"Položím ti jednu jedinou otázku a věř, že mi způsobí hodně problémů, až se o tomhle zbytek mé rodiny dozví..."

Otřásla jsem se. Je tady snad tajně? Hleděla jsem do jejích topazových očí a přála si jediné - číst myšlenky. To čekání bylo nevydržitelné. Jako čekání na svou smrt. A byla jsem si jistá, že ta co nejdříve přijde - pokud se tady Edward zázračně neobjeví, v což silně pochybuju.

"Miluješ mého syna Edwarda? Opravdu? I přes to, že víš, kdo jsme?" V normálním světě by její poslední věta znamenala nějaký špatně míněný svět. Ale jelikož tohle není normální svět, dává vše smysl.

Nečekala jsem ani vteřinu, abych odpověděla: "Více než cokoliv jiného. Pro lásku kterou k němu chovám... neexistují ani slova."

Přikývla a vypadalo to, že se jí chce plakat. Nebyla jsem si jistá, zda upíři dokážou plakat. Zajímalo mě, jestli bych ji mohla obejmout. Potom vstala a udělala to sama. A rázem byla pryč. Zůstala jsem v obývacím pokoji sama a zírala na místo, kde před chvílí Esme stála. Co to vše mělo znamenat? Zkrouceně jsem si lehla na sedačku a založila si hlavu do dlaní. Když jsem ruce dala podél těla, stál vedle mě Matt. Oči rozšířené zvědavostí.

"Odešla?" zeptal se a já přikývla. Matt zakroutil zmateně hlavou a posadil se k mým nohám. Natáhl svou ruku, aby mi dosáhl na obličej a konejšivě mě po něm pohladil. Usmála jsem se, i když mi mozek pracoval a zvažoval mé možnosti. Možná bych měla utéct a možná bych to měla udělat hned teď.

* * *

Uběhl týden od návštěvy Esme a já už nemohla vydržet ten tlak ze všech stran valící se na můj mozek. Přemýšlela jsem o hodně věcech, které mi ani nedávaly spát. Zkoušela jsem volat na všechna čísla Cullenů, ale ani jedno z nich již neexistovala. Nikdo z nemocnice mi samozřejmě ani nepodal žádné informace.

Když jsem se jednoho večera vracela z nevydařené mise pátrání po Cullenových, potkala jsem blonďatou dívku. Směřovala směrem k domu Cullenových, který po jejich odchodu zůstal prázdný. Zastavila jsem ji. 

"Ty někoho hledáš?" zeptala jsem se jí a snažila se znít hrozivě. A potom uviděla její oči. Zářily červení. Lekla jsem se, ale nedala znát svůj strach.

"To tě nemusí zajímat," odsekla mi a kráčela dál k jejich domu. Musí vědět, kde jsou! Ona mi může pomoct.

"Znám je," snažila jsem se pokračovat v konverzaci. Tohle přece jen byla má šance a já ji nechtěla promarnit. Ta dívka se zastavila a z její hrudi se ozvalo tiché zavrčení. Nevylekalo mě to, jak si zřejmě ona přála.

"Běž si svou cestou, abys nelitovala, kdybys tak neučinila." A šla dál. Zabije mě? To je mi jedno. Opravdu. Radši umřu informovaná než žít neinformovaná.

"Kde jsou? Prosím."

Nevšímala si mě, tak jsem se jí postavila do cesty. Jednou ranou do ramene mě srazila k zemi. Lehce, takže jsem si byla jistá, že mi neučinila žádné zranění.

"Daleko od tebe."

Z očí mi začaly stékat slzy vzteku. Zvedla jsem se ze země a utíkala za ní. Už byla u domu Cullenových.

"Jak to myslíš?"

Otočila se na mě a z rudých očí jí sršely blesky. Potom sametovým hlasem pronesla: "Smiř se s tím, že už je nikdy neuvidíš."

To se teda nesmířím, zaklela jsem v duchu, ale nepronásledovala ji dál. Vešla do Cullenovic domu a hlasitě za sebou bouchla dveřmi. Přejel mi z toho hluku mráz po zádech. Čekala jsem a věděla, že už je tam déle než přes hodinu. Pokud není již někde pryč.

Zrovna když jsem se posadila na patník a začala brečet, že už to nemá cenu, zavolal mužský hlas: "Eleanor!"

Nadskočila jsem. V téhle ulici mohla být jakákoliv Eleanor, ale já nějak ve skrytu duše doufala, že se jedná o upírku v Cullenovic domě. Vzápětí přede mnou stál vysoký muž s pomalu šedivějícími vlasy, ale jistým šarmem. Bylo jasné, že je člověk.

"Slečno?" Nadzvedla jsem hlavu a krátce před tím ještě stačila protočit panenkami. Ten chlapík se se mnou snažil komunikovat.

"Neviděla jste tady krásnou ženu? Jmenuju se Eleanor... zřejmě šla do nějakého z těchto domů... má ehm rudé oči."

Hrklo ve mně. On ji zná... mohla bych se dostat blíže ke Cullenovým? Díky tomuhle člověku?

"Ano, šla do domu Cullenových. Znáte ji? Znáte je?" vyhrkla jsem.

Muž nasadil potměšilý úsměv a posadil se vedle mě. Vyčkávala jsem, co se stane a v duchu přemýšlela nad tím, proč nejde za ní dovnitř.

"Jistě že ano. A vy?"

Přikývla jsem a do očí se mi zase začaly drát slzy.

"Kde jsou? Cullenovi? Musíte mi to říct!" začala jsem křičet a připadala si jako blázen.

Zcvokla jsem se z jejich odchodu? Ne, to ne - jenom jsem nadmíru zoufalý člověk. Pff, člověk. Raději bych teď byla upír.

"To nevím. Jen je znám." Nečekal, až zareaguju, jen vstal a otevřel dveře od Cullenovic domu. Zabouchl je za sebou tak stejně jako ta Eleanor. Za další hodinu čekání mi bylo jasné, že jsou ti dva pryč.