Jeho zlaté oči

Autorka: Tracy.Hale

Nikdo nic neříkal a všichni včetně Rosalie napjatě sledovali má ústa. Znamená to snad, že až teď můj příběh opravdu poslouchají?

"A sakra, já zapomněl, co bylo dál!" rozčiloval se Emmett a pobízel mě, ať pokračuju. Rosalie do něj šťouchla prstem, ale on si toho ani nevšiml. Upíří paměť? Jo, i upíry trápí skleróza...

"Chcete to opravdu slyšet? S tím pošťákem to nedopadlo moc dobře..." ušklíbla jsem se a Alice propukla v obrovský smích. Ona jediná poslouchá vždy a sklerózou zřejmě netrpí, takže ví, že si teď dělám legraci. Ovšem ostatní po ní střelili vražedné pohledy a poté zase pohlédli na mě. Nemohla jsem těm krásným tvářím odolat a pokračovala...

7. ČÁST

Ucítila jsem něčí ruku na svém rameni. Když jsem se ale otočila, nikdo tam nestál. Potom ke mně začaly doléhat hlasy a pípání přístrojů.

"Ona se probudila!" zvolal někdo. Pošťák i Cullenovic dům se vzdalovali. Viděla jsem teď vše jen z ptačí perspektivy a potom už vůbec. Otevřela jsem oči a zírala do zářivek v nemocničním pokoji. Naklonila se nade mě něčí hlava - Carlisleova.

"Co se to sakra děje?" zachraptěla jsem a snažila se vyndat si hadičky z nosu.

mě zastavil a usmál se. "Věděl jsem, že se probudíš..."

Ihned poté ke mně přišli sestry a začaly kontrolovat tlak a všechny ty doktorské věci. Když se ujistily, že už jsem opravdu v pořádku, odešly. Carlisle mi pomohl posadit se.

"Řekni mi, co se stalo," zašeptala jsem a snažila si vzpomenout. Ale v mozku mi blikalo jen těch pár minut u Cullenů. Jed v Carlisleově těle, který mi zachránil život? Mé sny mají velkou dávku fantazie.

"Při převozu do nemocnice Matt boural. Je mi to líto, Bells, ale dítě nepřežilo." Čelo se mu skrčilo vráskami a v jeho očích byl znatelný soucit. Nedalo se říct, že bych byla ráda. To vůbec ne. To dítě jsem v sobě nosila 9 měsíců a slyšela tlukot jeho srdce. Po tvářích mi steklo pár slz a tím to bylo vyřešeno. Nemohla bych stejně být matkou.

"Kdybys takhle... ´spala´ ještě pár hodin, přešla bys do kómatu." Otřásla jsem se při té představě.

"Zdál se mi sen..." začala jsem. Byl příliš skutečný, než abych ho Carlisleovi neřekla. Ať si o mně myslí, co chce. Pozvedl své obočí.

"Sen?" Přikývla jsem a zhluboka se nadechla, po chvíli jsem vydechla a spustila: "Byla jsem ve vašem domě a..." Po pravdě jsem nevěděla, jak přesně vše vylíčit, ale potom se mi to podařilo.

Když jsem s vyprávěním skončila, Carlisleův obličej se zkřivil bolestí. Tohle mu přece nemohla způsobit má fantazie ve snech!

"Bello, měla by ses prospat a zapomenout na to. Potřebuješ odpočinek," zněl jeho verdikt. Tečka. Zřejmě si myslí, že jsem blázen... bezva! Že já blbá mu něco říkala. Jen jsem přikývla a lehla si. Carlisle bez dalšího slova odešel z mého nemocničního pokoje a já osaměla. Usnula jsem a tentokrát se mi nic nezdálo. Po probuzení jsem uviděla plešatějícího doktora, kontrolujícího stav přístrojů napojených na můj srdeční rytmus.

"Á, ospalče... jste vzhůru. Jak se cítíte?" Proti své vůli jsem zívla a on se nad tím pousmál.

"Dobře, kde je doktor Cullen?" zeptala jsem se zmateně a rozhlédla se po pokoji, zda ho neuvidím někde stát. Nebyl tady.

"Musel nutně odjet i se svou rodinou." Srdce se mi divoce rozbušilo a doktor si toho všiml. Nakrabatil čelo a pak zapisoval dál.

"Už se... nevrátí, že...?" Přestal psát a pohlédl na mě. Musela jsem vypadat hrozně, ale teď mi to bylo opravdu jedno. "Nevrátí."

* * *

Jakmile jsem se vrátila z nemocnice domů, nečekala jsem žádné úžasné změny. Matt byl pořád stejný a dům taky. Akorát už nám chyběli sousedé.

"Nevíš, proč Cullenovi odjeli?" zeptala jsem se svého manžela přesně dva dny po mém návratu.

"To fakt ne. Ani se nerozloučili. Ty něco víš?" Už mě to napadlo, ale... přece jen nemohlo být možné, že by odjeli kvůli mě! Nebo to snad nebyl jen obyčejný sen...?

"Ne," zalhala jsem a odebrala se do ložnice. Vzpomínala jsem na každou část toho snu. Každé Carlisleovo slovo.

"Stalo se pár věcí, Bello... dá se říct, že tě potkal stejný osud jako Edwarda." Co tím myslel? Stejný osud jako Edwarda... pokud vím, tak předstíral svou smrt. Co to má ale co společného se mnou? Naprosto nic. Možná to byl opravdu jen obyčejný sen.

"V těle mém a mé rodiny pulzuje místo krve jed a já ho dostal do tvého těla. Díky němu se tvé srdce znovu roztlouklo a potom opět vyhaslo, ovšem ty už ne. Uvnitř jsi mrtvá a nic v tvém těle nepracuje jako u lidí, ale ty jsi..." A po těchto Carlisleových slovech jsem ucítila neuvěřitelnou vůni, která dráždila můj "hořící" krk ještě více. Vůně, které se žádný parfém nevyrovná. Pamatuji si, že jsem se neuvěřitelnou rychlostí ocitla před jejich domem a zírala do očí zmateného pošťáka. A vím, na co jsem v tu chvíli přesně myslela: chtěla jsem se do něj zakousnout a vysát z něj tu vůni. Vůni čeho ale? Vůni... jeho krve? Ta nedokončená věta Carlislea... chtěl snad říct, že jsem upír?! Že Cullenovi jsou upíří?!

Udělalo se mi špatně od žaludku a skončila u záchodové mísy. Je to pravda. Znám jejich tajemství a proto odjeli. Oni jsou upíři. Proto Edward na rok zmizel. Carlisle mu taky zachránil život! A Edward se stal upírem... ach můj bože. Vše teď do sebe zapadá. 

"Stalo se pár věcí... víš, Carlisle je opravdu skvělý doktor." Jeho slova mi teď hučela v uších. Ozvalo se zaklepání na dveře.

"Bello? Jsi uvnitř?" zavolal Matt.

"Jo, proč?" opáčila jsem a přála si, aby už odešel od těch dveří.

"Máš návštěvu." Ve vteřině jsem otevřela dveře. Matt se zatvářil ustaraně a vedl mě dolů. V obýváku seděla nejkrásnější matka na světě. Takovou, kterou vídáte dennodenně v reklamách a na titulcích časopisů. A takovou, kterou by si přáli mít všichni teenageři v Americe. Esme.