Jeho zlaté oči

Autorka: Tracy.Hale

"Jo!" zakřičel Emmett s radostí v hlase. "Musela to být sranda! Škoda že jsme zůstali doma co, Rose?" zamračil se na svou ženu.

Ta se jen ušklíbla a navenek nám nevěnovala žádnou pozornost.

"Bello, na co jsi v tu chvíli myslela?" zeptala se mě Alice. Překvapilo mě, že tuhle otázku mi nikdy nepoložila.

"Představ si, že máš žízeň po krvi... a potom se zakousneš. Takhle. Stýskalo se mi po Edwardovi tak moc, že... odešla jsem někam pryč a jen moje tělo zůstávalo na zemi. A když se tam objevil..."

Jasper mě přerušil, že pak z toho vyprávění nebudou nic mít, jak všechny pocity vyzradím. Dala jsem mu za pravdu a ve skrytu duše doufala, že přece jen jsem mou krásnou upíří rodinu zaujala.

6. ČÁST

"Edwarde," zašeptala jsem a nemohla z něj spustit oči. Jistě že to byl on. Jak je to možné? Nemá být náhodou mrtvý?

Dvakrát jsem zamrkala, abych se ujistila, že tohle vše je pravda. Matt pevně sevřel mou dlaň, jakoby se chtěl ujistit, že teď nepřijde můj útěk. V mozku mi blikalo milion světýlek všeho druhu, pár jsem jich dokázala rozeznat: On tě nemiluje, on je mrtvý, nemůžeš to Mattovi udělat, vezmi si Matta, uteč...

Když jsem vyslovila, aby oddávající pokračoval, chvíli jsem nevěřila, že to opravdu zaznělo z mých úst. Edward se posadil na místo vedle Esme a zbytku své rodiny. Teď mi teprve došlo, co mi Esme šeptala: Naděje.

Měla jsem sto chutí otočit se, běžet k Edwardovi a zeptat se na milion otázek, ale udržela jsem se. Matt si tohle nezaslouží. To Edward je teď ten špatný. Co se sakra celý ten rok dělo?! Nakonec se mi podařilo vyřknout své ano a hurá: už nejsem svobodná. Z očí mi začaly téct slzy žalu. Udělala jsem chybu a vím to. Hosté opět vstali, tleskali, podávali nám ruce... a Cullenovic rodina ke mně přišla jako poslední. Mattovi rychle potřásli rukou a mně každý zvlášť objal.

Potom ke mně přišel Edward. Utápěla jsem se v jeho očích a jediné na co jsem dokázala myslet, bylo, že chci teď a tady umřít. Hned! Prosím!

"Jsi to... opravdu ty?"

Měkce se usmál. "Pokud máš na mysli toho největšího smolaře, blázna a zamilovaného šílence do nevěsty, tak ano."

Se zrychleným tepem jsem vstřebávala každé jeho slovo. On je zamilovaný do mě?

"Co se stalo? Nemáš být..."

Pochopil a přikývl. Zdálo se, že si každé slovo zvlášť promýšlí. "Stalo se pár věcí... víš, Carlisle je opravdu skvělý doktor."

Po tomhle se ke mně naklonil a zbytek mi zašeptal do ucha, jen pro mé uši: "Řekli ti, že jsem mrtvý, protože jsem to tak chtěl já... Bello, zamiloval jsem se do tebe. Ale když jsem tě viděl, tak krásnou a přitažlivou... Došlo mi, že ty jsi byla ten důvod, proč jsem se vrátil ke své rodině. Popadlo mě to zničehonic. Nechal jsem Londýn Londýnem a letěl do Forks. Něco mě tam pohánělo... byla jsi to ty. Ve skrytu duše jsem nějak tušil, že se setkáme, ale nevěděl jsem to. A pak se to doopravdy stalo a mně to přišlo až moc... osudové... nebezpečné? Zamiloval jsem se do tebe až příliš moc, věděl jsem hned, že jsi to ty. Světlo v mé temnotě. Dokázal jsem se přes vše přenést až teď, když jsem se dozvěděl o tom Mattovi. Věděl jsem, že tomu musím zabránit. Byl jsem hlupák, že jsem tě nechal tak trpět. A teď už jsi zadaná a já toho budu po zbytek života litovat, že jsem nic neudělal. Prosím, jen mi to vše odpusť, já tě opravdu miluju. Jsi mé všechno a vždy budeš, i když jsi teď vdaná s Mattem."

Málem jsem po tomhle všem na místě zkolabovala. Vím, že se mi o tomhle bude rok v kuse zdát. O nejkrásnější a nejhorší chvíli mého života. Po chvíli se odklonil a vyčkával. Všimla jsem si, že Matt se tváří netrpělivě a zvědavě zároveň.

"Počkám na tebe na hostině, lásko," promluvil Matt nakonec a odebral se spolu s ostatními do další části domu.

Cullenovi stáli rozestoupeni kolem mě, s hlavním andělem v čele. "Edwarde, odpouštím ti, ale... můj manžel je teď Matt. I když tebe miluju a vždy budu. Promiň."

Nakrčil obočí a vypadal, že se chce rozbrečet. "Nikdy nepřestanu bojovat o ženu mého života. O můj život. O tebe."

Otevřela jsem pusu, ale nic nevyslovila. Jen jsem na chvíli sklopila hlavu a potom na něj znovu pohlédla: "A já na tebe nikdy nezapomenu a nikdy tě nepřestanu milovat. Pro tenhle druh lásky ani neexistují slova."

Objal mě a já se znovu rozplakala. Tohle je totiž to nejkrásnější obětí v mém životě.

* * *

Povedlo se mi to, co jsem chtěla - bydlet co nejblíže své druhé rodině, Cullenovým. A mít na očích Edwarda. Platí totiž jedno jediné: když nemůžu mít hmat, spokojím se s videm. Každý Edwardův pohled mi způsoboval muka, i když jsme se potkávali jen tak třikrát do měsíce. Někdy k nám Cullenovi přijeli na návštěvu - a to teprve bylo něco. Měla jsem oči jen pro Edwarda. Nezajímalo mě nic jiného. Věděla jsem, že tomuhle jednou musí být konec - nedá se to totiž vydržet. Poslední dobou jsem taky začala hodně zvracet. Bylo mi to divné, ale zpočátku jsem tomu nevěnovala žádnou pozornost. Ovšem potom Matt prohodil: "Nejsi těhotná?"

A mně vše vzápětí došlo. Zakulacené bříško, zvracení, nevolnost, zvýšená chuť k jídlu... samozřejmě že jsem. Řeči typu "použili jsme antikoncepci" byly zbytečné, diagnóza doktora byla jasná: Jsem těhotná s Mattem. Čekám jeho dítě... Dítě nemilovaného muže.

Tohle je teprve peklo - po těch měsících manželství. Nejvíce jsem se obávala chvíle, kdy se to dozví Edward, že jsem ve druhém měsíci. Celý můj život se zhroutil jako domeček z karet a jediné východisko byl Edward nebo smrt. Nezbývalo mi nic jiného, než si vybrat druhou možnost. Jednou. A těhotenský maratón začal. Když přišel devátý měsíc a věřte, že nic zajímavého se za tu dobu nestalo, snažila jsem se skrýt svůj žal. Docela se mi to dařilo. Ale ve skrytu srdce jsem to dítě nenáviděla. Zlá matka? Odpověď zní ano i ne. Sice jsem nic nečetla o porodu, ale jedno odpoledne mi bylo jasné, že teď ta chvíle nastane. A taky že ano.

Díky (nebo ne díky?) komukoliv se mě ujal Carlisle. A porod přišel. Pamatuji si, že jsem omdlela a svíjela se v neuvěřitelných bolestech. Celou tu dobu jsem si opakovala: Může porod trvat tři dny?!

A potom mé oči konečně spatřily světlo a můj krk se svíjel v bolestech. Hořel mi? Instinktivně jsem na něj sáhla - žádný žár. Vše je tedy v pořádku. Ale kde to jsem? Tohle není nemocnice. Je to... ano, tady už jsem jednou byla. Carlisleova a Esmeina ložnice. Jak jsem se tady ocitla? A kde je mé dítě? Ty dvě otázky jsem vyslovila nahlas a Carlisle ke mně ihned přispěchal. Tvářil se ustaraně, nejdříve se zeptal, jak mi je. Pořád stejné doktorské otázky.

"Dobře," hlesla jsem a vyděsila se, když mi krk zase dusil oheň.

"Stalo se pár věcí, Bello... dá se říct, že tě potkal stejný osud jako Edwarda."

Edward? Je tady? Můj život? Jsem naživu... pomyslela jsem si, když se můj anděl objevil vedle mě a měkce se usmál.

"Byla jsi postřelena... při cestě do nemocnice. Ale dítě se dostalo na svět ještě v autě, což bylo neuvěřitelné štěstí. Na místě jsi byla mrtvá, ale já tě zachránil."

Jak je to možné, když jsem zemřela? Jsem teď snad v nebi? Anděl vstřícně se na mě usmívající by to dokazoval.

"V těle mém a mé rodiny pulzuje místo krve jed a já ho dostal do tvého těla. Díky němu se tvé srdce znovu roztlouklo a potom opět vyhaslo, ovšem ty už ne. Uvnitř jsi mrtvá a nic v tvém těle nepracuje jako u lidí, ale ty jsi..." nestačil to doříct a já se sama divila, co se vzápětí stalo.

Ucítila jsem krásnou vůni, vystřelila z postele rychlostí blesku a náhle se ocitla před domem Cullenových. S otevřenou pusou tam na mě zíral pošťák, jehož dopisy se rázem snesly na zem.