Jeho zlaté oči
Autorka: Tracy.Hale
"Konečně nějaké
vzrůšo," zamumlal Emmett a posadil se vedle mě. Jemně do mě šťouchl, ať
pokračuju dál. Jo, zlomyslnej lovec medvědů. Alice se na mě povzbudivě
usmála a já chtěla pokračovat ve vyprávění, když mě vyrušila Rosalie.
"To se ti po
Edwardovi nestýskalo, že sis začala s Mattem?"
Věděla jsem, že se mě
tahle královna krásy snaží naštvat. Ale to se jí jen tak nepovede.
"Samozřejmě že se jí
po něm stýskalo! Dělala to kvůli Renée, že Bells?" podívala se na mě
Alice a já přikývla.
Rosalie jen nasupeně
protočila panenkami a vyhrabala odněkud další módní časopisy. Victoria´s
Secret, z obálky se na mě smála krásná modelka. Napadlo mě, že na
Rosalie nemá.
5. ČÁST
Matt věnoval mým rtům
další polibek. Kolikátý už dnes?
"Bello, neuvažovala
jsi někdy... nad svatbou?" zašeptal mi do ucha a tajemně se usmál.
Seděli jsme na terase jeho domu ve Phoenixu a doléhal k nám teplý
vzduch. Vsakovala jsem do své kůže teplo a rozmýšlela se, zda skočit do
bazénu, který na mě už přes hodinu vesele mrkal. Zdálo se mi, že má na
sobě ceduli: Skoč do mě.
A v tom mě Matt...
požádá o ruku? Ach to ne. Je to opravdu žádost? Nezdá se mi to tak. A k
té otázce... jistěže uvažovala. A uvažuju. Každou chvíli kdy myslím na
Edwarda.
"Ehm... ani ne.
Proč?" Lež. Ta mě teď obklopovala.
"Říkal jsem si, že
přece jen už spolu chodíme půl roku. Tobě je dvaadvacet... Já tě miluju,
jsi ta pravá."
Byla to žádost o
ruku. Pohltilo mě horko, které nemělo co dělat s 90 % vlhkostí vzduchu
ve Phoenixu. Nemůžu si přece Matta vzít. Nemiluju ho. Ne. Ne. Ne!
"Děti! To je úžasná
novina! Vezmeme si svatbu pod palec... zařídíme vše! Slyšela jsem o
úžasné kapli nedaleko.." Nadskočila jsem a v hrůze zjistila, že k nám
přichází Mattova matka Meryl. Vidím, že nečekala na můj souhlas.
"Mami, co tady
děláš?" zeptal se jí zmateně Matt a nervózně se na mě usmál.
"Mám klíče, synu.
Takže svatba! Hurá, už bylo na čase! Jdu všechny obvolat... musím toho
spoustu zařídit..." a vzápětí byla zase pryč.
Tohle je katastrofa.
Meryl teď už zřejmě volá Renée a sděluje ji tu "úžasnou novinu". A
nejhorší na tom je fakt, že já ani neřekla ano!
* * *
24. březen. To je den
mé svatby s Mattem. Zbývá už pouhý týden. Co jsem měla dělat? Říct ne?
Když už se vše začalo zařizovat? A proč bych taky říkala ne, když přece
Matta miluju! Nenávidím teď samu sebe. Jsem hloupá husa... nechci je
všechny zklamat, takže se radši podřídím. A přece jen je Edward mrtvý.
Miluju ho a budu ho vždy milovat, ale už mi ho nic nevrátí. A truchlit
pro něj celý život by nebylo fér pro ostatní. Hlavně pro Matta ne.
Nechci, aby Matt trpěl za mě. Chci, aby byl šťastný. A pokud to znamená,
že ke štěstí mu stačí si mě vzít, ať je po jeho. Je to úžasný člověk a
tohle je to nejmenší, co pro něj můžu udělat.
"Co je s tebou?"
zeptal se mě znenadání Matt a obmotal své ruce kolem mého pasu.
"Nic. Mělo by?"
Zamračil se a trochu uvolnil své sevření.
"Jsi... smutná. Trápí
tě něco?" Usmála jsem se a zavrtěla hlavou. Možná si mě všímal více, než
jsem si myslela. Když zbýval už jeden jediný den do svatby, začalo mi
být špatně od žaludku. Bála jsem se. Zrady. Zradím Edwarda, ale je to
opravdu pošetilé, protože já ho absolutně nezajímala. To jen já se do
něj tenkrát zamilovala. Celou noc jsem strávila v koupelně a zvracela.
Před očima se mi míhaly slova Charlieho tenkrát, když mi řekl, že Edward
zemřel. Cullenovic rodina v nemocnici... Ach, Cullenovi. Zítra je
konečně uvidím. Po dlouhém roce. Nemůžu se dočkat. Vím ale, že to bude
ještě horší. Oni budou svědci mé pošetilé zrady. Budou svědky mého pádu.
Budou svědky mého zničení života. Budou svědky toho, čím nechci být
svědek ani já sama.
"Je ti už lépe?"
zaklepal na dveře Matt.
"Jo, už se cítím
lépe." Ve skutečnosti mi bylo ještě hůře, ale zvracení ustalo. Dala jsem
si rychlou sprchu a vrátila se do ložnice. Matt na mě čekal, oči
zeširoka otevřené, tvář zamračená.
"Z čeho to může být?"
zamumlal otázku.
"Nejspíše jsem něco
špatného snědla." Přikývl a svraštil obočí ještě více. Poté si mě k sobě
přitáhl a začal mi hladit vlasy svou rukou.
"Příjemné," zamručela
jsem a došlo mi, že na mě padá únava.
"A tohle?" políbil
mě. Chvíli jsme nechaly naše rty hrát tajnou hru mezi sebou.
"Neměl by ses teď
loučit se svobodou?" zeptala jsem se ho a nakrčila čelo.
Na chvíli mě přestal
líbat. "To nepotřebuju... vůbec mi nevadí, že se jí vzdávám, když ta
příčina jsi ty, Bells... A co tvá rozlučka?"
"Ne," vydechla jsem a
znovu ho políbila. Rozlučka je pro mě totiž svatba. Ale to jsem si
raději nechala pro sebe.
* * *
Prohlížela jsem si
samu sebe ráno v zrcadle. Vizážistka, kadeřnice a stylistka odvedla
skvělou práci. Je ze mě pěkná nevěsta. Ale za jakou cenu? Z mého
přemýšlení mě vytrhlo zaklepeání na dveře. A pocit štěstí, který mě
zaplavil, když do mé ložnice nakoukla hlava Carlislea a Esme, byl
neskutečný. Vrhla jsem se jim ihned kolem jejich studených hrudí a
užívala si tuhle chvíli. Dokonce jsem se rozplakala štěstím a srdce mi
divoce tlouklo.
"Děkuju, že jste
tady," zašeptala jsem a zeptala se, zda přijeli i ostatní Cullenovi.
Carlisle mi oznámil, že jen Alice a Jasper. Po pravdě řečeno jsem ani
nečekala, že by přijela i královna Rosalie a její král Emmett. Znám je
totiž nejméně ze všech Cullenů. Bylo mi trapné, ptát se na Edwarda. Za
prvé, byl mrtvý. A žádné za druhé neexistuje.
"Jsi s ním šťastná?"
zeptala se mě Esme a pořád si s úsměvem prohlížela mé svatební šaty.
Příčilo se mi lhát mé druhé rodině. Tuhle otázku mi nikdo nepoložil. Teď
to dopadlo tak, že roční trýznění na mě zapůsobilo - znovu jsem se
rozbrečela.
Esme si mě ihned
přitiskla zpátky ke své hrudi a utěšovala mě.
"Rozmažeš si make up,
neplač... To bude dobrý," šeptala.
Jen jsem přikyvovala
a poté jsem konečně něco řekla: "Není to tak, že bych ho nemilovala.
Miluju ho jako nejlepšího kamaráda. Ale doopravdy miluju jen jednoho
jediného člověka na této planetě. Který už na této planetě ale není. Je
to nejhorší pocit ze všech. Nemůžu se zbavit té beznaděje, že už ho
nikdy neuvidím. Miluju ho více, než cokoli jiného. On je pro mě ten
jediný na světě. Jediný. Já už na něj nikdy nezapomenu a celý život se
budu těšit na okamžik, až ho jednou zase spatřím. V nebi."
Došlo mi až po
chvíli, jak moc jsem se rozmluvila. Nepotřebovali znát jméno. Věděli, že
jde samozřejmě o Edwarda. Srdce mi nepřestávalo zběsile tlouct.
"V tom případě... by
ses neměla dnes vdávat za Matta. Ubližuješ tím jen sobě," zavrtěl
nesouhlasně hlavou Carlisle a Esme mě pustila ze svého sevření, aby se
mi mohla dívat do očí.
"Nedokážu mu říct ne.
Nedokázala jsem to ani tehdy, když mě požádal o ruku. Nechci mu ublížit.
A Edward už se nikdy nevrátí," šeptala jsem a byla si jistá, že Esme a
Carlisle přesto slyší každé mé slovo.
Podívala jsem se na
hodiny. Deset minut do začátku obřadu, který se koná v našem domě, který
je obrovský, takže se sem sto hostů vejde v pohodě.
"Udělej, co pokládáš
za správné. Ale hlavně teď nezapomínej na to, že vše je možné a že
naděje umírá jako poslední. A tahle chvíle není zdaleka tou poslední,"
prohlásila Esme a já si její slova vzala k srdci.
Utřela jsem si slzy a
dala rychle do pořádku make up. Potom jsem vyšla z mé ložnice, Carlisle
a Esme mě předběhli, aby se mohli usadit na svá místa.
Jakmile jsem se
objevila na schodišti, rozezněly se první tóny klavíru. Hosté vstali a s
otevřenými ústy na mě zírali, na tvářích jim pohrávaly šťastné úsměvy.
Matt stál na svém místě vedle oddávajícího a zářil. Nemohla jsem mu říct
ne. Neudělám to. Radši zkazím život sobě než mu. A potom jsem zachytila
pohled Esme. Hleděla na mě a výraz v její tváři byl nečitelný. Ovšem
zašeptala na mě něco. Ať už to bylo cokoliv, bylo to důležité. Tušila
jsem to. Srdce v mé hrudi už se zřejmě rozskočilo, ale to já nevnímala.
Vnímala jsem jen pocit, že tímhle končí můj život. Že se řítím do pekel.
Zrada. Svatba. Charlie předal mé rámě Mattovi. Postavili jsme se čelem k
oddávajícímu a ten spustil svá slova.
První věty které z
jeho úst zazněly, byly tyto dvě: "Jste dva a máte jedno srdce. A teprve
když jste nalezli lásku, víte, co jste v životě postrádali."
Z očí mi začaly téct
slzy. Nevnímala jsem absolutně nic. Celý život jsem to byla já, Bella
Swan. A když jsem poznala Edwarda (byť na kratičkou chvíli), zjistila
jsem, kdo jsem doopravdy - nejšťastnější člověk na světě který našel, co
postrádal - lásku v podobě anděla který se snesl na zem.
Edward.
Ať už je kdekoliv, ať
už mě miloval či nemiloval - zůstane v mém srdci napořád. Bude patři
jenom jemu a já už své srdce nechci! Přece si ho odnesl s sebou, když ho
pohltila smrt!
Poslední co jsem
slyšela bylo "...nebo ať mlčí navždy" a potom jsem slyšela, jak židle
hrkají. Otočila jsem se.
Všichni začala
vstávat a natahovat krky jeden přes druhého, aby viděli, kdo vyslovil:
"Přestaňte!"
Pohlédla jsem do
uličky a musela si promnout oči, abych si byla jistá, že tohle není sen.
Stál tam můj život a v rukou nesl mé srdce, které mi chtěl vrátit zpátky
na své místo.
Edward.
A mně vzápětí došlo,
co mi Esme zašeptala: "Naděje."