Jeho zlaté oči

Autorka: Tracy.Hale

"Připadáš mi jako stará bába, která vypráví příběh ze svého mládí," zašklebila se na mě Rosalie.

"Staré bábě by, myslím, nebylo 21 let. Co ty na to, Rose? A mě ten příběh baví! Co jiného dělat, než kecat, lovit a nakupovat?" obořila se na ni okamžitě Alice.

Myslím, že tohle blonďatou krásku sedící v křesle naproti mě umlčelo. Vytrhla Jasperovi z rukou časopis, kterým už docela dlouho bez sebemenšího zájmu listoval a začala si v něm prohlížet sama.

"Nechápu, proč jsi říkala, že to byl nejúžasnější sen nebo výlet v tvém životě," zamračil se na mě Emmett.

Z mé hrudi se vydralo těžké povzdechnutí. "Protože to vás vždy naláká, a potom zjistíte, že mluvím ten samý příběh dokola."

Všichni se tomu zasmáli a poté nasadili unuděné masky. Kromě Alice která čekala, až budu pokračovat.

4. ČÁST

Zastihla jsem Carlislea sedět v nemocniční chodbě, na plastové sedačce. Sklíčený a užuž to vypadalo, že se každou chvíli zhroutí. Kolem něj byli rozestoupeni všichni Cullenovi ve své kráse - Esme, Rosalie, Emmett, Jasper a Alice. Všichni se na mě smutně usmáli a objali mě.

"Je mi to líto..." zavzlykala jsem a slzy mi nepřestávaly téct po tváři.

Esme mě znovu objala a pevně mě svírala na své chladné hrudi.

"Jak se to přesně stalo?" zeptala jsem se.

"Byl postřelen. Vrah utekl," vysvětlil mi krátce Carlisle. Hrklo ve mně. Jen to ne... je to zlý sen. Byla to pravda, že už ho nikdy neuvidím. Byla to pravda! Ach proboha. Celá nemocniční chodba se změnila v peklo, které za chvíli pohltí plameny a vezmou si mě s sebou do posvětí. Bylo ale zvláštní, jak mě Edwardova smrt zasáhla. Viděla jsem ho jen dvakrát a přesto mi to připadalo, jako kdybych ho znala celý život.

"Zbytečně se netrap, Bello," usmála se na mě Alice.

"Edward je mrtvý! Kdo by se netrápil?!" vyjela jsem po ni a vzápětí toho litovala. Potřebovala jsem vzduch. A to rychle. Munula jsem Charlieho a vyšla ze dveří nemocnice do chladného lednového dne. Mráz mi šlehal do tváří a vítr si pohrával s mými vlasy. Bylo mi vše jedno. Dokázala jsem myslet na jednu jedinou věc: Prázdnota.

ÚNOR...BŘEZEN...DUBEN...KVĚTEN

Hmm... vsákla jsem do svého těla tu ohromnou vůni tepla. Ano, teplo opravdu vonělo.

"Nejdeš do nočního klubu, Bello," pokárala mě na oko Renée. Prohlédla jsem se. Krátká džínová sukně, obyčejné tílko, sandále s korkovým podpatkem. Co se na tom Renée nezdá?

"Ani do kostela," oplatila jsem jí to a Phil se uchichtl. Taky za to dostal pořádně vynadáno. I když naštvaná Renée je asi tak dobrá jako Bella chodící po provaze v cirkusu. Naskládali jsme se do Philova auta a vyjeli. Rodiče na dnešek naplánovali večeři se starými známými. I když v restauraci mi došlo, že ti staří známí nejsou zas tak staří, jak se zdálo. Ostatní ano, ale zřejmě jejich syn ne. Už mi tohle vše došlo - máma mě chce tahat do chození s klukama, kteří se líbí jí... tohle přece není má máma Renée! Ach, co jsem komu udělala? Potřásla jsem si s dvěma dospěláky rukou a zaměřila se na toho kluka.

"Jsem Bella," hodila jsem na něj úsměv. Nevypadal zas tak špatně... pro dívčí oči je až moc dobrý. Ovšem pro mé... otřásla se mnou hrůza a stesk. Vzpomněla jsem si na Edwarda - nikdy nebudu nikoho jiného milovat. Vím to.

"Já Matt. Promiň za mé rodiče, znáš to," zakoulel očima.

Přikývla jsem a s uchechtním se posadila vedle něj, což bylo jediné volné místo a jsem si jistá, že to nebyla náhoda. Potom přišli na řadu stupidní rodičovské řeči... a bla bla. Nenápadně jsem poslouchala hudbu z mp4 přehrávače.

"Máš ráda rock?"

Měla jsem je ztišené, takže jsem ho slyšela. "Poslouchám skoro vše. A ty?"

"Taky tak..." Dále jsme jen prohodili pár slov a já si slíbila, že už nikdy nepůjdu na večeři s rodiči.

* * *

"Tak jak se ti líbil?" zeptala se mě Renée doma s jiskřičkami v očích.

Nenápadně jsem si povzdechla. "Ten barman? Jo, ušel," dělala jsem si z ní legraci.

"Bells, víš, koho myslím. Matta přece."

Bylo mi líto, že jí to takhle musím říct, ale byla to potřeba: "Víš, mami... Nepotřebuju, abys mi někoho dohazovala proboha. Jsem dospělá. Vím sama, jak si najít kluka. A žádného nechci. Je mi líto. A už mi to nikdy nedělej - chudák Matt."

Potom jsem odešla do své ložnice, protože mi bylo jasné, co bude následovat. Schoulila jsem se do postele a nemohla se zbavit dalšího přívalu myšlenek na Edwarda. Jen tak ho z hlavy zřejmě nepustím. V noci jsem slyšela, že Renée pláče. Nespala jsem, takže mi neušlo ani jediné slovo mezi těmi vzlykajícími věty, které směřovala k Philovi: "Nechci, ať je tak sama! Spousta kluků se o ni zajímá, proč je všechny odmítá? Měla by se vdát... zažít lásku!"

Měla jsem co dělat, abych nevletěla do jejich ložnice a nezačala největší hádku století. Už mě to štve. To snad chce, abych se vdala a byla nešťastná? To chce? Myslím, že odpověď zní ano.

* * *

Proti své vůli jsem šla ven s Mattem. Nedá se říct, že bychom si padli do oka. Spíše jsme svá oka trkali měděnými drátky a čekali, až tohle skončí. Aspoň z mé strany - on vypadal, že se se mnou náramně baví. Popovídali jsme si ovšem a v pár věcech našli něco společného, ale víc nic. Byl velmi přitažlivý (až jsem se divila, že tráví čas se mnou) a holky se o něj doslova praly před mýma očima, ale necítila jsem k němu žádnou náklonnost. Ovšem jako kamarád je bezva. Nečekala jsem, že náš vztah zajde někam dál. Možná jsem byla hnána myšlenkou zabránit pláči Renée po nocích. Ale... sblížili jsme se. A já se ve skrytu duši bála, že tohle jen tak neskončí.