Jeho zlaté oči

Autorka: Tracy.Hale

Mezitím se Rosalie a Emmett vrátili z lovu.

"Vypadáš jako rozzuřený grizzly. Že ti teď nějaký hyne v břiše?" dělal si z Emmetta legraci Jasper. Potom oba propukli v obrovský smích.

"Hey," sykla na ně Alice, "kazíte Bellino vyprávění! Zrovna je to napínavé."

Všimla jsem si, že Rosalie protočila panenkami a naštěstí nic nekomentovala. Jsem si jistá, že by její poznámka stála opravdu za to.

"To se určitě na scéně objevil brácha, co?" nadhodil Emmett a uchichtl se. Alice na něj vrhla rozzuřený pohled.

"Jednou se z toho vyprávění zcvokneš, Bello," poškádlil mě Jasper, aby ukázal, že je na Emmettově straně.

"Ona se jednou zcvokne z vás dvou!" hodila po nich Alice časopis, který zrovna ležel na stole. Jasper ho chytil a začal si v něm bez sebemenšího zájmu listovat.

3. ČÁST

"Znám celou Carlisleovu rodinu... ale tebe ne, Edwarde," prohlásila jsem sebejistým hlasem a čekala, jak zareaguje. Nadhodil další andělský úsměv a s ledovým klidem začal vysvětlovat: "No, patřil jsem do Carlisleovi rodiny odjakživa. Vlastně už musím jít. Čas utíká."

Přikývla jsem a věděla, že se z téhle odpovědi snaží vyvlíknout. Nechala jsem ho, i když... jednou se vše dozvím. Doufám v to. Zrovna když se nadechl, aby řekl zřejmě pozdrav na rozloučenou, začal mi zvonit mobil. Podívala jsem se na displej. Charlie. S omluvným úsměvem jsem se na Edwarda podívala a on jen přikývl.

"Bello?"

"Co je tati? Už jedu..." Myslela jsem, že volá kvůli mému zdržení. Ale potom mi došlo, že tím to není.

"Prosím zajeď ještě k Billymu. Zapomněl jsem si u něj odznak... Zrovna hraje důležitý zápas."

Souhlasila jsem a zaklapla mobil. Všimla jsem si, že Edward se už napřímil a nebyl tak blízko mně. Celkem mě to zamrzelo, ale co už... Jednou se s ním rozloučit musím.

"Rád jsem tě poznal, Bello. Hezký zbytek svátků..."

Poděkovala jsem a popřála mu to samé. Ještě jsem přidala, že mě velmi těšilo. Což byla více než pravda. Než jsem nastartovala, užila jsem si ještě poslední pohled na teď už odcházejícího Edwarda. Z mé hrudi se vydral hluboký povzdech. Proti své vůli jsem zamumlala: "Těšilo mě více, než si myslíš."

Z nějakého nepochopitelného důvodu jsem si všimla, že se na mě ještě krátce otočil, než nastoupil do svého vozu. Přece mě nemohl slyšet. I když srdce při té představě divoce rozbušilo. Když jsem odjížděla, věděla jsem na sto procent, že už ho nikdy neuvidím.

* * *

"Šťastný nový rok!" zakřičel mi Charlie do ucha, až jsem nadskočila.

Zhluboka jsem se napila ze skleničky naplněné šampaňským a následovala Charlieho ven. Nasedli jsme do mého auta a jeli na ohňostroj do "centra" Forks. Venku byli dnes skoro všichni. Se všemi jsem se zdravila a v duchu také loučila. Přece jen už dnes v devět ráno mi letí letadlo do Phoenixu za Renée a Philem. Po další půl hodině jsem celá promrzla jela domů. Sama - Charlie totiž ještě zůstal venku na oslavách. Vůbec jsem se nemohla soustředit na řízení. Hlavou mi běhaly stovky myšlenek. Ještě k tomu mě strašně bolela. A potom se to stalo velmi rychle. Viděla jsem světla, slyšela skřípění brzd a prudký náraz. Potom jsem se vzbudila až v nemocnici. Zářivky mě bodaly do očí a připadala jsem si jako mrtvá.

"Bello? Jak se cítíš?" Byl to hlas Carlislea. To se musí doktoři ptát na ty stejné otázky stále dokola...?

"Dobře... co přesně se stalo?" Až teď jsem si všimla, že mám nohu v sádře a do žil mi proudí živiny pomocí kapaček.

"Nějaký řidič jel v protisměru a narazil do tvého auta... Máš docela štěstí, že se ti nestalo něco horšího, Bells."

Přikývla jsem a náhle si vše vybavila. Jela jsem z té oslavy... Možná s tím mělo co dělat i mé pití alkoholu.

"Je ten řidič v pořádku?" Carlisle zavrtěl hlavou a zamračil se. Potom mi sdělil, že on zemřel. Nebyl z města, jen Forks projížděl. V tom dovnitř vrazil Charlie.

"Bello! Bello! Je mi to líto! Neměl jsem tě nechat jet samotnou!" začal křičet přes celý nemocniční pokoj. Snažila jsem se ho uklidnit.

"Tati, to je v pohodě... není to tvá chyba..." Byla jsem si ale jistá, že si to Charlie nepřestane vyčítat. Překvapilo mě, že jsem ležela v nemocnici už dva dny, jak mi Carlisle dal ihned vědět. Zmeškala jsem let... Renée a Phil budou v šoku.

"Co máma?"

"Doktor Cullen jí volal, že jsi v pořádku. Ale zřejmě se odloží tvůj odlet do Phoenixu. V tomhle stavu." Přikývla jsem. To mi bylo jasné. Budu muset strávit v nemocnici ještě pár dní.

* * *

Nakonec se z toho vyklubaly tři týdny. Tolik hodin zbytečně zameškaných! Už jsem se mohla ohřívat na sluníčku ve Phoenixu... kam poletím už zítra. Ach proboha. Tohle byly určitě ty nejděsivější svátky ze všech. Carlisle mě doprovodil k Charlieho autu.

"Dávej na sebe pozor. A pozdravuj mámu a Phila," usmál se na mě. Bylo mi celkem líto, že už s Carlislem nebudu v kontaktu. Je to ten nejmilejší člověk široko daleko a velmi vyhlášený doktor. Zvykla jsem si na něj. Beru ho jako velmi blízkého přítele a těší mě, když on se tak stejně dívá na mou osobu.

"Budu. Pozdravujte všechny Cullenovi." Schválně jsem nekladla důraz na jména. Na první příčce by určitě byl Edward a to by vzbudilo Carlisleovu pozornost. Srdce se mi zase při pomyšlení na Edwarda rozbušilo.

"Sbohem, Bello. A nezapomeň, že u Cullenů máš vždy dveře otevřené."

"Děkuju, nezapomenu. Kdykoliv můžete přijet do Phoenixu." Na mé pozvání zareagoval jen krátkým přikývnutím a posadil se na sedadlo spolujezdce. Charlie už nastartoval vůz. Věnovala jsem poslední pohled nemocnici a Carlisleovu. Usmíval se a mával mi. Gesto jsem mu oplatila a nenápadně si z tváře setřela padající slzu. Proč proboha pláču? Měla bych být šťastná, že už zítra odlétám z Forks...

"Sbohem," zamumlala jsem a poté viděla Carlislea už jen z velké dálky a nemocnici taky. Je to smutné loučení, což jsem samozřejmě nečekala. Charlie po celou dobu jízdy nepromluvil. Vysvětlovala jsem si to tak, že má strach z další nehody. Jakmile jsme přijeli před dům, zdál se mi pořád stejný. Nehybný (což domy obvykle bývají) a tichý (což rovněž domy obvykle bývají). Charlie mi pomohl z auta a podpíral mě, když jsem šla k domovním dveřím. Sádru už jsem neměla, takže tahle pomoc nebyla potřeba. Přišlo mi ale neslušné to Charliemu říkat, takže jsem raději mlčela a modlila se, aby mi už někdo sundal ten zamračený a smutný výraz z obličeje. Po schodech nahoru už jsem šla naštěstí sama. Rovnou jsem si začala balit věci. Slzy mi z pro mě nepochopitelného důvodu tekly po tváři a vypadalo to, že se ani nenamáhají přestat.

"Bello, chceš nachystat něco k jídlu?" zavolal na mě zezdola Charlie a vyrušil mě z mé lítosti. Vzpomněla jsem si na poslední okamžik, kdy Charlie něco kutil v kuchyni a radši jsem odpověděla, že nic nechci. Když jsem měla všechny věci sbalené, rozhodla jsem se jít ještě na poslední procházku, než zítra pojedu.

"Buď opatrná," zakřičel na mě Charlie těsně před tím, než se za mnou zabouchly domovní dveře. Teď ze mě bude dělat malé dítě. Jedna automobilová nehoda a jsem hned batole. To mi byl čert dlužen. Napadlo mě, že bych si měla pořídit nové auto - přece jen mé staré už teď zřejmě někde hnije na skládce.

"Bello?" uslyšela jsem něčí hlas těsně za mou hlavou. Nadskočila jsem a skoro se bála otočit se. Ovšem když jsem to udělala, jaké překvapení mě čekalo! Charlie... v tom šoku jsem zřejmě ani nepoznala jeho hlas.

"Co je?"

"Vem si tohle..." podal mi rukavice, které jsem od něj dostala k Vánocům. Nasadila jsem si je.

"Šel jsi za mnou jen kvůli tomu?"

Zavrtěl smutně hlavou. "Právě mi volal Carlisle... že nás nechce zatěžovat, ale myslí si, že bys to měla vědět. Že ti na jeho rodině prý záleží..." Srdce mi začalo divoce tlouct, až jsem se bála, že mi vyskočí z hrudi. Slyšela jsem svůj zrychlený dech. Co se sakra stalo?!

"Vymáčkni se, tati, dříve než se zblázním."

"Jeho syn zemřel." Syn? Tím myslí Emmetta nebo Jaspera? U obou by smrt znamenala mé rychlé zhroucení. Vybavuji si jejich šťastné a krásné tváře... a nevidět je už nikdy živé... srdce mi naopak skoro přestalo bušit.

"Kdo přesně?!" vykřikla jsem.

Charlie třikrát zamrkal. "Prý ho moc neznáš, ale je prý taky Cullen... já osobně jsem ho teda nikdy neviděl."

"TATI!!!!!!!!"

Zamračil se a potom to konečně řekl: "Edward."

Zhroutila jsem se okamžitě.