Jeho zlaté oči

Autorka: Tracy.Hale

"Jak to bylo dál?" zeptala se mě Alice s jiskřičkami v očích.

"Jako kdybys to nevěděla," zabručela na ni Rosalie.

Vrhla jsem po Alici usměvavý pohled. Opravdu ji ten příběh stále baví? Po kolikáté ho už slyší? Je mi z toho počítání nevolno.

"Já jdu s Emmettem na lov, že Emme? Přeju hezkou nudu." Rosalie to občas přehání - jako právě teď. Myslí si, že je střed vesmíru. Ale neví, jak urputně se mýlí.

Emmett se uchichtne, mávne nám na rozloučenou a odejde s Rose ven. Teď už jsem tu jen já, Alice, Jasper, Carlisle a Esme. Ovšem jediná Alice mě stále podporuje v povídání. Vyhovím jí a odkrývám další kapitolu svého života.

2. ČÁST

Když jsem po hodině na Carlislea narazila, zrovna se vracel z operace.

"Někdo tě tady sháněl."

Sundal si roušku a usmál se na mě. "Byl za mnou na sále."

Chtěla jsem namítnou, že tam návštěvníci nesmí, ale příliš jsem se bála jeho reakce. Nechci se šťourat do jeho osobních věcí.

"Bello?"

Byla jsem na půli cesty k pacientovi, ale ještě jsem se zastavila.

"Kdyby se tady Edward zase objevil, posaď ho u mně v kanceláři." Přikývla jsem a spolkla hromadu otázek. Ten den jsem se naprosto nemohla soustředit na práci.

Večer jsem se vrátila domů a v mrazáku na mě vykoukly další ryby. Nedivila bych se, kdyby Charlieho dům chytil mořskou nemoc. Na stole byly položeny noviny. Začetla jsem se do nich.

"Ty jsou včerejší," uslyšela jsem Charlieho hlas přímo vedle mě.

Trochu jsem se lekla a noviny položila zpátky na stůl. "To nevadí... důležitý je rok..." zamumlala jsem rozpačitě. Až potom mi došlo, že jsem právě řekla hloupost. Charlie mě v mém němém názoru usvědčil.

"Zítra ti přinesu noviny z 1. ledna 2007. Myslím, že se ti budou dobře číst... Záleží na tom, že je ten rok stejný," uchichtl se pod knírem a noviny hodil do koše. Poté vytáhl z mrazáku rybu a další hodinu se ji snažil marně rozmrazit. Mezitím jsem dočetla knihu a navečeřela se lasagněmi.

"Tati, dej si taky lasagne... jinak dneska zůstaneš o hladu."

Těžce si povzdechl, nechal rybu v dřezu a vzal si ode mě talíř se svou večeří. "Nejsi moc utahaná z nemocnice? Carlisle říkal, že je tam teď spoustu práce..."

Zavrtěla jsem hlavou a snažila se téhle konverzaci vyhnout. Práce tam bylo až moc na Charlieho "opitimistické" myšlení. Jakmile dojedl, uklidila jsem nádobí a šla do své ložnice. Spánek teď opravdu potřebuju.

* * *

Čekala jsem, že se Edward znovu objeví, ale uběhl dlouhý týden a on pořád nikde. Napadlo mě, že už se tady neukáže nikdy. Po pravdě mi to bylo jedno, spíše jsem toužila zase vidět jeho krásnou tvář. Už si ji ani pořádně nevybavuji. Má výpomoc v nemocnici na jeden den skončila. Ano, přišel Štědrý den. Pro mě to znamenalo jedno jediné - odpočinek.

Celý den jsem si chrochtala v posteli a nesnažila se ani jít ven. Brr, komu by se dobrovolně chtělo do té zimy? Ovšem když jsem ucítila pach spáleniny z kuchyně, napadlo mě, že mému lenošení je konec. Jakmile jsem seběhla domů, nabídl se mi pohled na Charlieho rudého vzteky a připálené...

"Co to je, tati?" vyhrkla jsem.

Podíval se na mě a omluvně se usmál. "Cukroví."

"Ty pečeš cukroví dnes? Nedáváš si trochu na čas? Já už přece nějaké koupila." Seškrábala jsem to černé cosi z pekáče a spolkla stovky jízlivých poznámek.

"Jo, promiň... jen jsem se nudil." Polkl.

Nechala jsem pekáč, aby se trochu vzpamatoval v horké vodě ve dřezu a šla se trochu probrat do koupelny. Ne že by mě Charlieho příhoda s cukrovím dostatečně nevzbudila. Umyla jsem si obličej ledovou vodou a vlasy si sčesala do ohonu. Bylo mi jedno, jak dnes vypadám. Myslím, že mám pro svůj umučený vzhled dobrý důvod - poslední tři týdny jsem se nezastavila. Konečně přišel večer. Snědli jsme s Charliem americké tradiční jídlo a oba zalezli do svých ložnic. Jakmile mě začalo ráno pálit do očí světlo, vstala jsem utrápeně z postele. Slyšela jsem, že Charlie už dole rozbaluje své dárky. Od Billyho, Harryho, kamarádů z práce, ode mě... Měl ze všeho radost.

Podívala jsem se na svou hromádku dárků a připadala si natěšená jako malé dítě. V duchu jsem se pošklebovala a sáhla po balíčku, který mi jako první padl do ruky. Překvapilo mě, od koho je - "Veselé Vánoce, Bello. Cullenovi." Achich ouvej. Koupili mi naprosto nádherný řetízek na krk s mým iniciálem.

Já jim koupila pouze pitomý květináč do obýváku. Další dárek byl od Charlieho. Džíny a huňaté rukavice. Napadlo mě, že si je dnes obleču a potom je schovám na dno skříně. I když ty džíny nejsou zas tak špatné... hm, mnohem lepší než ty které mám teď na sobě.

"Díky, tati."

Přikývl a zamračil se. Poté už zbýval jen dárek od Renée a Phila. Koupili mi víkend pro jednoho v hotelu na Malibu. Jo, já a má pokožka si sluníčka vždy náramně užijeme. Bolí mě už jen ta představa. Rozhodnu se, že ten dárek zanedlouho nenápadně podstrčím Charliemu. Na něco se už vymluvím.

Rozbalování skončilo a já musela jet zase do práce. Zaměstnanci se vrátí až zítra, takže dnešek je poslední den, který si v nemocnici odpracuju.

Ihned po příchodu do práce jsem Carlisleovi poděkovala za dárek a poprosila ho, ať můj dík vzkáže i zbytku rodiny. On také poděkoval - prý květináč krásně vyniká na stolku, který Esme nedávno koupila. To zjištění mě potěšilo. Píchla jsem jen pár pacientům injekce a potom pomáhala na pohotovostním oddělení. Dnes bylo více zlomenin než obvykle.

Večer jsem byla opravdu šťastná, že je mé práci v nemocnici dočista konec. Otevřela jsem dveře od auta a krátce před tím, než jsem nastoupila dovnitř, uvízl můj zrak na osobě stojící nedaleko ode mě. Edward. Poznala jsem ho téměř okamžitě. Zachytil můj pohled a pokývnul na mě hlavou. On si mě pamatuje...?

Pozdrav jsem mu oplatila a už opravdu nasedla dovnitř. Srdce se mi málem rozskočilo, když jsem si všimla, že jde směrem ke mně.

"Zdravím... chci se jen omluvit, že jsem se tenkrát nechoval moc přívětivě. Měl jsem naspěch," usmál se a naklonil ke měn přes teď už otevřené dveře od mého auta. Byl tak blízko. Jeho dech mě šimral do tváře a cítila jsem vůni vycházející z jeho těla a oblečení.

"V pohodě."

Přikývl a vypadal, že neví co dál říct. "Jsem Edward."

Chtěla jsem mu potřást rukou, ale tvářil se odměřeně, takže jsem radši svůj nápad zahodila. "Já Bella."

"Ty pracuješ v nemocnici, že?" nadhodil vesele.

Bylo mi líto, že mu musím říct opak. Snažila jsem se každou větu protahovat, abych se nemusela obírat o tu chvilinku času stráveného s ním. "Jen jsem Carlisleovi v období Vánoc pomáhala."

"To je od tebe laskavé." Dělal, jak kdyby nevěděl, že mi za to Carlisle taky pěkně tučně zaplatil. Každým svým slovem mě nenápadně přesvědčoval o tom, že určitě není skutečný. Je to jen vánoční anděl a já teď mluvím s nikým. Každou chvíli čekám, že mě psychiatři z nemocnice svážou do kazajky a odvedou do blázince.

"Pro Carlislea a jeho rodinu cokoliv." Z pro mě nepochopitelného důvodu se zeširoka usmál a v očích mu plály jiskřičky.

"Jsem taky Cullen."

Wow.