Jeho zlaté oči

Autorka: Tracy.Hale

"Mohla jsem tušit, že se něco stane. To něco, co z mého prostého života vystrčí pryč každodenní všednost. Ale poté jsem si uvědomila, že mé vysvobození přišlo až moc brzy."

Tajemně jsem se odmlčela a čekala, zda bude mé malé publikum reagovat. Slyšeli tenhle příběh už nesčetněkrát a stali se dokonce jeho součástí. A přitom tady stále seděli s jiskrami v očích, citlivé uši nastražené.

"Bello, pokračuj," pobídla mě Alice.

Neubránila jsem se úsměvu. Tenhle "scénář" znala nazpaměť.

"Ten den mi změnil celý život. Byl to nejúžasnější... sen v mém životě." Bylo to vůbec poprvé, co jsem použila slovo "sen". Většinou říkám "výlet". Všimla jsem si, že Rosalie se zašklebila. Myslím, že ona byla nejvíce unuděná ze všech.

Ignorovala jsem ji a pokračovala ve svém vyprávění. Ještěže jsou upíři tak trpěliví.

1. ČÁST

A sakra. To už nevytáhnu ani paty z domu, aniž by se mi něco nestalo...? Založím si nedočtenou knihu na příslušné stránce a teprve potom ji položím na zem, abych se mohla podepřít rukama a vstát. Je možné, aby se pode mnou židle jen tak zlomila? Pokud vím, nevážím zas tak moc... Slíbím si, že řeknu Charliemu, aby tu židli zkontroloval a pospíchám za Carlislem do nemocnice. Slíbila jsem, že mu přes Vánoce pomůžu. Sice jsem už před měsícem s brigádou skončila, ale pro Carlislea cokoliv.

Jeho rodina je na mě vždy velice milá a on osobně také. Vždy mi vyřídí vřelé pozdravy od všech členů své rodiny, kterou tvoří Esme (Carlisleova manželka, usměvavá a velmi milá), Alice a Jasper (úžasný pár, na střední škole jsem se s nimi hodně skamarádila) a Rosalie s Emmettem (také pár, jsou o 2 roky starší než já a nevím o nich skoro nic - až na to že jsou stejně krásní jako všichni Cullenovi).

"Bello, díky, že jsi dorazila," padl mi kolem krku Carlisle ihned u vchodu do nemocnice.

Jen jsem se usmála a následovala ho do kanceláře. Zavřel za námi dveře a posadil se na černou pohovku u severní stěny místnosti. Mně nabídl místo před sebou.

"Řeknu ti to rovnou. Absolutně nestíhám. To víš, Vánoce... zaměstnanci nemocnice odjíždějí za rodinami a nám nemá kdo ošetřovat pacienty. Jsem rád za každou pomocnou ruku." Vypadal hodně smutně, připadalo mi, jakoby odjeli úplně všichni.

"Ráda pomůžu. Stejně nemám co na práci. Charlie pořád pracuje a já mu slíbila, že do Phoenixu za Renée poletím až po novém roce..."

Carlisle se jen smutně usmál a vroucně mi poděkoval. Slíbil, že se se mnou peněžně vyrovná. Chtěla jsem namítnout, že mi ani tak o ty peníze nejde jako o pomoc, ale přišlo mi to neslušné. S prací jsem začala ihned. Buď jsem dělala vizity s Carlislem nebo ošetřovala nově příchozí. Alespoň se nebudu u Charlieho nudit.

* * *

"Bude ti vadit, když strávíme Vánoce sami? U Renée bys asi měla lepší společnost," prohlásil jedno studené sobotní odpoledne Charlie, zrovna když jsem mu podala snídani.

"Vůbec ne, tati. Stejně tady celé dny nejsme, jde o jeden večer."

Přikývl, vzal si své koblihy a kafe a odešel zpátky do své ložnice. Věděla jsem, že má dnes v plánu jet opět na ryby, ale vůbec se o tom nezmínil. Z plna hrdla jsem se napila kafe a vyšla do studeného rána. Nastoupila jsem do auta a vyjela do práce.

Carlisle mě se širokým úsměvem pozdravil a popřál mi úspěšný den. Poté jsem uslyšela volat mé jméno. Doktorka z pohotovostního oddělení.

"Bello, pomohla bys mi prosím s pacientkou? Uklouzla na náledí a má rozbitou hlavu. Ovšem potřebuju ji zašít i nohu a nemám čtyři ruce."

Přikývla jsem a následovala ji. Na lůžku na pohotovosti ležela má kamarádka ze střední školy Angela.

"Ahoj, co jsi dělala?" zeptala jsem se jí a nahodila krátký úsměv. Téměř okamžitě jsem jí začala sešívat nohu a doktorka jí ošetřovala rozbitou hlavu.

"Ah, Bello... ráda tě vidím... au. Šla jsem do auta a uklouzla na náledí. Au!"

Za chvíli jsem s nohou byla hotová a doktorka už sešila rozbitou hlavu. Uvázala jsem jí obvaz a postavila Angelu na nohy.

"Musíš tady ještě zůstat. Půl hodiny. Abys neměla závratě." Přikývla a usmála se na mě. V očích se jí ale pořád jevily znaky bolesti.

"Už musím jít. Dávej na sebe pozor."

"Díky, Bello, za pomoc," mrkla na mě doktorka a já jí na oplátku mávla.

Poté jsem pospíchala, abych se mohla konečně převléknout do pracovního oděvu. Zrovna když jsem se chtěla vrátit na ošetřovnu, uslyšela jsem klepání na dveře. Sem pacienti přece nesmí a zaměstnanci mají klíče. Tohle je soukromá chodba a kanceláře doktorů.

Naštvaně jsem dveře otevřela a člověk za nimi mi doslova vyrazil dech. Byla jsem příliš oslněná na to, abych si všimla, že se mnou snaží konverzovat. Došlo mi to až po chvíli.

"Dobrý den. Kde prosím najdu Carlislea Cullena?" oslňoval mě každým svým slovem.

Rychle jsem se podívala do Carlisleova rozvrhu a pohotově odpověděla: "Právě odešel na operaci, ale nechám mu vzkaz, že jste tady byl."

Než jsem to dořekla, byl pryč. Napadlo mě, že ten neznámý je anděl, který se mi zjevil, aby mi prozářil celý den a vzápětí zase zmizel.