Je jen jedna možnost

Autorka: Dara

1.část - Telefonát

Příběh se odehrává půl roku po Belliném příjezdu do Forks…

Bella:

Zajela jsem se svým Xletým náklaďáčkem na školní parkoviště.Dnes byl krásný den.Takový,kterých je ve Forks hodně málo.Kolem mě všichni běhali jen v triku.Ani já jsem nebyla výjimkou…Zaparkovala jsem vedle stříbrného auta svého přítele a vystoupila z auta.Šla jsem ven z parkoviště vstříc novému školnímu dni.Šla jsem na školní dvůr a hlavu jsem měla pořád plnou mého kluka.On byl skoro jediný,kdo si mě tu všiml,když jsem se sem před půl rokem přistěhovala z Phoenixu.To on mi pomohl to tady všechno zvládnout,v těch krušných začátcích.On byl jediný,kdo mi dokázal den ve škole zpříjemnit.Šla jsem směrem ke školní budově,kde jsem měla mít první hodinu,když na mě od jídelny někdo zavolal.

,,Bells!‘‘Zavolal na mě tak známý hlas.Mohla bych ho poslouchat od rána do večera.Otočila jsem se za zvukem toho milého hlasu a uviděla ho.V tu chvíli jsem si nepřála nic jiného,než se vykašlat na školu a být s ním někde v koutku sama.Jakmile jsem ho uviděla,usmála jsem se a on se rozběhl ke mně.

,,Ahoj‘‘pozdravila jsem ho,když doběhl ke mně.Obdarovala jsem ho jedním ze svých úsměvů,který měl rád.

,,Ahoj,zlato‘‘pozdravil mě a pomalu shýbal svůj obličej k mému,aby mě mohl políbit.Nijak jsem se nebránila.Lidi už si zvykli na to,že spolu chodíme.Aby taky ne,když jsme spolu dennodenně už půl roku.Ovšem jeho rty na svých jsem cítila jen chvíli,protože zazvonilo.On se ode mě odtáhl,vzal mě za ruku a vedl nás na první hodinu...

Škola s ním rychle ubíhala.Ani jsem se nenadála a už byl konec.Šli jsme společně ruku v ruce k mému autu.Já se opřela o dveře a on si stoupnul proti mně a rukama se opřel o auto tak,že jsem se nemohla nikam uhnout.A ani jsem nechtěla.

,,Tak co dneska podnikneme?‘‘ptal se a na obličeji vykouzlil úsměv.

,,Miku, promiň, ale dnes budu doma. Mám tam dost práce. Musím vyprat, vyžehlit,...‘‘ pomalu jsem mu tam začala citovat svůj plán na dnešní den doma.

,,Nevadí…Jsi se mnou víc než doma‘‘řekl a ušklíbl se.

,,Ne že by mi to vadilo‘‘dodal ještě.Já se jen začala smát a zakroutila jsem hlavou.Vzal mě za bradu a natočil mi obličej tak,abych se mu dívala do očí.

,,Děje se něco?‘‘ptal se starostlivě.

,,Ne,nic‘‘řekla jsem mu a usmála se.

,,Fajn.Nemám se aspoň stavit?‘‘Ptal se.

,,Ne,to je v pohodě.Nechci,abys mě viděl s hadrem v ruce a utěrkou na hlavě jako s turbanem.A pak,bys mě zbytečně rozptyloval a já bych se mohla popálit žehličkou.Víš,že já to dovedu…‘‘odpověděla jsem mu a smála se.

,,Fajn.Tak tedy,nebudeme to pokoušet‘‘řekl a usmál se.

,,Radši ne‘‘souhlasila jsem.On se se mnou ještě zasmál a sklonil se znovu ke mně.Jeho rty se dotkly mých a byly spolu v dokonalé souhře.Potom se odtrhl a opřel si čelo o mé.Cítila jsem jeho dech na mé tváři.

,,Mám tě rád‘‘řekl mi po chvíli.

,,Já tebe taky‘‘odpověděla jsem mu popravdě.Usmál se.

,,Tak už jeď.Ať to stihneš a nezůstane ti to na zítra.Zítra si tě zamlouvám já.Mám pro tebe překvapení‘‘řekl a bouchl mě přes zadek,když jsem se obrátila,abych si otevřela dveře od auta.Nasedla jsem si dovnitř a on pořád stál venku a opíral se o dveře.Ani jsem si nevšimla,že moje auto a jeho jsou na parkovišti poslední.Čas s ním tak rychle utíkal...Ještě jednou mě pohladil po tváři a naposledy mě políbil.Vychutnávala jsem si ten pocit.Najednou se rychle odtrhl a vytáhl z kapsy vibrující mobil.Vzal ho.

,,Ano,mami?‘‘ptal se.Nevím,co mu jeho maminka,Jane, říkala,trvalo to docela dlouho,ale po dlouhé odmlce Mike řekl.

,,Jasně,mami.Hned jedu‘‘řekl a protočil očima.Potom zavěsil a omluvně se usmál.

,,Promiň,musím jet.Zapomněl jsem,že sloužím v obchodě...‘‘řekl smutně.

,,To nevadí...‘‘řekla jsem mu a pohladila ho po tváři.On se jen usmál a natáhl se,aby mě ještě jednou,jen letmo,políbil.

,,Bude se mi stýskat...‘‘řekl mi.Usmála jsem se.On mi úsměv oplatil a zabouchl moje dveře.Obešel můj náklaďáček a nasedl do svého auta.Zamávala jsem mu a začala vycouvávat…

Cesta netrvala dlouho.Cestou jsem se zastavila v obchodě,abych koupila nějaké jídlo.Koupila jsem jen to nejpotřebnější a jela zpátky domů.Byla už skoro tma.Pouliční lampy začínaly svítit,i když mě na cestu svítily světla od auta.Vylezla jsem z auta a vzala z korby svého náklaďáčku dnešní nákup.Šla jsem k domovním dveřím.Položila jsem tašky na zem a  sáhla pod okap pro klíč.Charlie ještě nebyl doma.Otevřela jsem dveře a rozsvítila.Pak jsem vzala tašky a nohou zavřela dveře.Skopla jsem ze sebe boty a šla jsem do kuchyně.Položila jsem tašky na stůl a šla zpátky do předsíně si sundat bundu.Bundu jsem si pověsila na háček a vydala se zpět do kuchyně.Začala jsem vyndávat věci z nákupních tašek a strkala je kam se dalo.Pro dnešní večeři jsem zvolila jen snadné jídlo.Obyčejný steak a brambory.Oloupala jsem brambory a dala je vařit.Stejně tak steak.Potom jsem šla do Charlieho pokoje a vzala mu jeho špinavé věci,které měl poházené po pokoji.Typický chlap…Pak jsem šla k sobě do pokoje a udělala to samé.S hromadou špinavých věcí jsem zamířila do koupelny a strčila je do pračky.Stiskla jsem tlačítko a pračka začala dunět na znamení toho,že pracuje.Vstala jsem a šla zkontrolovat brambory.Ještě nebyly hotové,takže jsem si sedla na kuchyňskou linku a listovala letáky,které jsem našla v poštovní schránce.Bylo konec září,ale skoro každý obchod už měl letáky,v kterých bylo mnoho vánočních dárků.Jen jsem zavrtěla hlavou a hodila letáky do sběru.V domě bylo ticho,proto jsem úplně nadskočila,když zazvonil telefon.Přemítala jsem,kdo by to mohl být,ale chtěla jsem slyšet jen jediný hlas...Vzala jsem sluchátko.

,,Bello?‘‘ozval se z telefonu Jessičin radostný hlas.

,,Ahoj,Jessico‘‘pozdravila jsem ji mile.

,,Neruším tě?‘‘ptala se.

,,Ne,vůbec...‘‘odpověděla jsem jí na otázku.

,,Víš co je nového?‘‘ptala se a hlas jí přeskakoval.

,,Ne,povídej‘‘povzbuzovala jsem ji.

,,Znáš doktora Carlislea Cullena?A jeho děti…Alici,Emmetta,Rosalii a Jaspera?‘‘ujišťovala se.

,,Samozřejmě.Doktora znám od vidění a jeho děti také.Chodí přece k nám na školu...S nikým se nebaví...‘‘potvrzovala jsem ji.

,,Víš,že mají ještě jednoho bratra?‘‘ptala se.

,,Vážně?A co je s ním?‘‘ptala jsem se.

,,Ano.Studoval někde jinde na střední.Ale osamělost ho přestala bavit a tak se stěhuje sem a přestupuje k nám!‘‘zavýskla.

,,Vážně?Páni…Ale netuším,proč máš takovou radost…Co když bude stejně vyhýbavý jako jeho sourozenci?‘‘ptala jsem se sarkasticky.

,,Existují výjimky…Páni…Jmenuje se Edward,je mu 17…Prý je neuvěřitelně hezký!A šarmantní a—‚‘‘začala se rozplývat,než jsem jí přerušila.

,,A jak to všechno víš?‘‘ptala jsem se.

,,Mamka dnes byla na návštěvě u paní Capeové.Jsou to kamarádky.Prý se byl dnes odpoledne s panem doktorem zapsat.Paní Copeová to řekla mamce a ta mě...‘‘odpověděla.Paní Copeová byla naše recepční ve škole,takže tohle všechno šlo přes ní…

,,Aha...‘‘řekla jsem.

,,Aspoň nějaké vzrušení ve škole.Vždyť poslední,kdo sem přestoupil jsi byla ty a to už je půlrok!‘‘říkala.

,,To ano...‘‘přitakala jsem.Jakmile jsem to dořekla,uslyšela jsem bouchnutí dveří.Táta je doma...Jess to slyšela.

,,Aha..táta ti přijel‘‘pochopila.

,,Ano‘‘odpověděla jsem.

,,No…Takže se uvidíme zítra při matice.Jsem moc zvědavá na toho Edwarda…‘‘řekla.

,,Ano,to já taky…Zatím se měj…‘‘rozloučila jsem se…Ani jsem nečekala,jestli odpoví a položila jsem to.