Já zatracená

Autorka: A.C.

Tohle je moje úplně první povídka.Tak bych se chtěla omluvit ,za případné chyby.Budu ráda za jakoukoliv objektivní kritiku.  

Tato povídka, nemá skoro žádnou spojitost s Twilight ságou.Netýká se jejich postav.Jen jsem si vypůjčila pár věcí z Twilight. 

 Doufám že se vám bude líbit. =o)

 1

Říkají jim Děti měsíce.Když se luna ukáže v celé své kráse,pod jejím svitem, se z nich stávají krvelačné bestie.Jsou rychlí,nadlidsky silní a toužící po lidské krvi i mase.Ano, myslím tím vlkodlaky.

Teď bohužel ,či snad bohudík,je jedno kdo si co z toho vybere, jsou na pokraji vyhynutí.Dřív tu byli velké smečky,kolonie.Na které, se pořádali  hony.

A teď………… teď je zvláštností jen když, objevíte smečku o třech nebo čtyřech jedincích.Jedné takové ,jsem byla na stopě.Zanechávala za sebou až moc velké škody.   

Vystoupila jsem, ze stínů lesa na louku.Vlkodlaci trhali cosi, co dřív muselo být lidské tělo.Vítr lehce zavál a sfoukl mi vlasy do obličeje.Jeden z nich se trochu narovnal a nasál vzduch.Zavrčel.Bylo to, varovné vrčení,když ucítí vetřelce,kořist. 

Ostatní jako by zkameněli, pak začali na sebe vrčet a otočili se ke mně.  

Hmm………………hra začala.

Pomalu se přibližovali.Jejich synchronizace byla obdivuhodná, ale ne výjimečná.Je to přece jen obyčejná smečka nic víc.Vrčeli jeden na druhého.Když to tak vezmeme,vlkodlaci jsou jen psi spoléhající se jen na své instinkty.Děti noci, jsou nebezpeční.Nebezpeční pro lidi , ne pro mě.    

Jsem lovkyně.Lovím cokoliv co je považováno za škodnou upíry,vlkodlaky,ghůly ale i to co nejde zabít zbraněmi jako démony,zbloudilé duchy atd. Mám jakousi všestrannou moc, dokážu ovládat cokoliv živly,čas,přemísťování z místa na místo během sekund, cokoliv na co si vzpomenete plus jsem nesmrtelná.Už jsem prostě taková,tak sem je narodila jako jedna z nich, ze zatracených k věčnému životu lovce.   

 Teď ty stvůry stály okolo mě.Ten nejvyšší, pravděpodobně vůdce smečky se pomalu přiblížil blíž ke mně a na své druhy varovně zavrčel.Byl ohromný ,velký a hladový. Super.

Lehce jsem zaklonila hlavu a přejela si rukou po krční tepně.Můj pulz byl pomalý a klidný.Provokovala jsem je.Toužili po mé krvi.Kdyby jen věděli… Najednou se všichni začali přibližovat blíž a blíž………

*****

Nebudu tady popisovat masakr, který potom nastal. A ani bolestné vytí umírajících vlkodlaků.To není podstatné.Život taky ne.                         

*****

  Přehodila jsem přes sebe dlouhý kožený kabát v černé barvě.Pro mě nezbytný,nechtěla bych vidět obličeje lidí ,kdybych se jen tak procházela v zakrváceném oblečení po tom malém městečku,kde si vidí každý do talíře.

Někdo by mohl zavolat policii a to by byl setsakra velkej malér. Musím být neviditelná.

Šla jsem ztemnělými ulicemi, malého městečka.Nevěděla jsem ani ,jak se jmenuje.Bylo mi to jedno.Jen jsem toužila po horké sprše a posteli.Byla jsem, tak unavená.

Když za mnou zapadly dveře ,mého malého provizorního bytu,sesunula jsem se na židli hned v předsíni.A podívala se na sebe v zrcadle jenž stálo naproti židli.Uviděla jsem tam sebe úplně mrtvou oči mi lemovali nafialovělé kruhy a když jsem stáhla kapuci z hlavy ,uviděla jsem tam chuchvalec něčeho co dřív byli moje vlasy teď byly slepené blátem,krví také jsem tam našla zbytky listů.A moje oblečení se dalo rovnou vyhodit.Skvělý,ušklíbla jsem se ,takže budu zase muset jít nakupovat. 

Po hodinové sprše ,jsem se konečně cítila jako lidská bytost.

Kdyby jste mě zahlédly, připadala bych vám jako úplné obyčejná  sedmnáctiletá holka.

Mám, krátké hnědé vlasy,afinu která je šikovně sestříhaná tak aby mi nepadala do očí, šedozelené oči jenž lemuje pravidelné úhlově černé obočí,nos rovný,rty rudé a plné.Ale moje rysy jsou ostré.Prostě mám aristokratický rysy.

Jinak jsem vysoká asi tak 170 centimetrů,jsem hubená a můj objem hrudního koše je trošku vetší.Asi víte ,co tím myslím.Jsem nepřirozeně bílá.To je asi jediná zvláštnost, moje barva kůže je mrtvolně bílá.

Vyšla jsem z koupelny.V mém bytě panovalo šero.Chvíli trvalo něž si na to moje oči zvykly. 

„Zdravím tě Ello.“ozvalo se za mnou.Byl to hedvábný hlas takový ,jenž dokáže použít jen jediná bytost na světě.Upír.

„A já tebe ,Anno.Kde máš ostatní??“zněla má odpověď.   

„Jsou na lovu.“Hm ,takže další mrtví.No prostě skvělý.

„Čím vděčím, za takovou návštěvu?“můj hlas mě samotné zněl podrážděně.  

„Ale El ,mi za to nemůžeme.Takový je náš osud.A navíc nepřišla jsem tě navštívit jen proto ,abych se s tebou řešila naše stravovací návyky.

„Hm……… tak proč?Proč jsi za mnou přišla ?.“ 

„Týká  se to tebe El. Vallkoutrovy tě hledají,už vyslali i Marka.A naše kontakty s tvýma lidmi najednou utichli.

To sis nevšimla, že kolem tebe mizí ostatní z tvého rodu?Jdou po tobě, budou pořádat hony, jako na děti noci jen aby váš druh vyhladili,Jste pro ně až moc nebezpeční ,až moc mocní.A zdá se mi že jsi jediná z vašeho rodu která dokázala přežít.Asi si tě ještě nevšimli.Nebo spíš se dokážeš perfektně ukrýt“řekla. 

Můj nádech byl trhavý,ostrý.Mé oči rozšířené vztekem.Tak to byly oni.Oni, kdo vyvraždili a vypálili všechny naše hrady a sídla.Kdo …….zabíjeli můj lid.A Megan ,její děti.Ne to ne.Ale přece jenom, byl ve mně osten pochybnosti.    

„Jak můžu vědět že mi nelžeš?Hmm!“ozvala jsem se. 

„Ello,“její hlas byl káravý a popuzený „ ty přece víš sama  nejlíp ,že mi jsme s vámi skoro pokrevně spjati.Navíc tím že vás vraždí, ubližují a oslabují taky nás.A já bych nikdy tobě ano nikomu z vás neublížila ,to přece víš.“  

To byla pravda.Někteří naši lidé,  se rozhodli přejít k nim a tak utužit pouto mezi námi a nimi.

„A to není vše.To co se stalo před rokem jim ukázalo že nejsme tak slepí vůči jejím zradám a podvodům.Musíš pryč,daleko, někam kde tě  nikdo nebude hledat.Vše je zařízeno.Navíc, kdy naposledy bylas v Americe??Máme známé, kteří ti poskytnou krytí.Rodina která je ochotna,tě nevědomky chránit. “

Tak tohle bylo moc, až příliš.Pokud je to pravda, co tou říká. Tak, jsem už sama o sobě dost velkým nebezpečím.Nemůžu do toho nikoho zatahovat .Ale počkat ,tady něco nehraje.

„Vážně a koho?Upíry?!.To mě rovnou můžeš poslat, v dárkovém balení do Transylvánie!.“  

„El prosím tě.Jsou to upíři, ale žijí odlišně než mi.Mají ,jak mi říkáme, svědomí.Neživí se lidskou krví.“

„Vážně,a co „jí“??Jo a nevědomky mě budou chránit,takže o tom vůbec neví.Kdo jsem,co dělám.proč u nich vůbec budu.Co tam budu dělat.Jaks jim to vysvětlila?“Má slova nabyla pochybovačného tónu.  

„Je to prosté,“ řekla „jsi jedna jenž má rozšířit naše řady a jelikož  je ti odporné, pít lidskou krev, poslali jsme tě k nim ,aby sis to „svědomí“ dokázala vypěstovat a získala o tom veškeré možné informace.“  

„Na to vám nemohly skočit.“Kroutila jsem hlavou, je to přece tak průhledný a absurdní.   

„Měli jsme jistou páku, která je dokázala přesvědčit.Něco nám dlužili, tak jsme si řekli o protislužbu.A docela bylo  vidět, jak té pohádce uvěřili.“  

Co mám dělat?Když tam pojedu ohrozím je.Když zůstanu zabijí mě a já už nebudu moct nikoho zachránit.Možná že někdo přežil.Musím je zachránit.

„Tak fajn pojedu,ale nic neslibuju.“

***** 

Letěla jsem letadlem.Allenovy mě měli čekat na letišti.Prý jich bylo pět.Dvě ženy, Sophia a Amy potom tři muži Paul,Erik a Jensen.Byla jsem na ně celkem zvědavá.Let měl trvat asi tak pět hodin.A já nějak nevědomky usnula.Zdálo se mi to ,co vždy ,má noční můra.Má minulost.

Nevnímám plynoucí čas.Už ani nepočítám roky,dny , hodiny. Neslavím svoje narozeniny. Je my to jedno.Čas si plyne svým vlastním tempem a já tady budu navždy.Navždy žít,navždy sama bez nikoho.Jen proplouvám časem a snažím se splynout s okolím.Můj úkol je být neviditelná.A to se mi daří. Ostatní je už trochu komplikovanější.  

Samota ,je ničivá a zdrcující.Nic ducha nezdeptá tak, jako být navždy sám.K čemu mi je štěstí,smutek a radost, když nemám s kým bych se o to všechno  podělila.Vše jednou zanikne,svět je tak pomíjivý a my si toho ani nevšímáme.Jen se sobecky staráme o sebe.

Narodila jsem se do špatného století i rodiny.Náš rod se jmenoval D´Alerion ,byl velmi starý a vznešený.Mé rodiče jsme nikdy nepoznala.Má matka zemřela při porodu a otce zabili ještě dávno předtím než jsem se narodila.   

12.12. roku 1847 jsem tedy přišla na svět , jako Ella D´Aleroin .

Od svého narození jsem žila u svého strýce,tety a jejich dvou dcer na našem sídle Lenbruke .Byla jsem ten nejposlednější člen rodiny, skoro jako služka.Neměli mě rádi a to dokazovali denně zvlášť teta se mnou jednala jako s otrokem,sestřenice byli pyšné a malicherné starali se jen o své šaty a jak se co nejlépe provdat no a strýc ten byl takový tichý,nestranný jeho manželka ho ovládala ,byla to ona kdo tady vládl pevnou rukou.Lenbruke byl domov kde jen náznak citů byl považován za slabost.Tak se nedivte, co ze mě vyrostlo.   

Nebyla jsem zrovna hodné dítě, spíš naopak ,dělala jsem všemožné naschvály.Dostala jsem vzdělání, jaké by měla dívka z vyšších vrstev ovládat to ano ,ale radši jsem čas trávila ve stájích nebo v lesích zvlášť na jedno místo ,jsem chodívala ráda.Les nám protínala hluboká řeka ,která se točila a přecházela ve vodopády.Já našla místo kdy byl les tak hustý že tam nikdo nechodil snad ani zvěř sem nikdy nezabloudila a když jsem se prodrala přes to hustinu objevila jsem místo které jsem milovala hned od prvního pohledu.Řeka se tady měnila ve vodopád ,který dopadal na velké kameny a stával se zase řekou. O kousek dál, řeku přetínal mohutný, starý,dřevený most.A břehy lemovaly z obou stran malé loučky. 

Bylo to,to nejkrásnější místo jaké jsem viděla.Bylo tu takové pokojné ticho, zvlášť v zimě.A v létě zase nebylo slyšet nic jiného než bzukot hmyzu ,který létal nad mořem květin na břehu.   

Často jsem se ,sem ztrácela a pozorovala okolní přírodu a někdy jsem utíkala v noci pozorovat sem hvězdy.  

*****

 Rok 1864 byl zlomový.Mě táhlo na sedmnáct a tehdy se začalo dít něco divného.Moje rodina a lidé kolem mě se na mě začali dívat jinak, tak zvláštně.Ten pohled byl směsicí strachu,odporu a zášti.jen strýcův pohled byl jiný smutný a odtažitý začal se mi víc vyhýbat.Nevěděla  jsem proč se na mě tak dívají vinu sem dávala tomu že za rok mě mělo být osmnáct a jako dcera prvorozeného syna jsem měla vše zdědit.Nikdy jsem se s tím moc nechlubila a ani jsem to nedávala najevo.  

A den před mými sedmnáctinami ,se stalo něco hrozného co poznamenalo celou rodinu.Můj strýc sir John Gabriel D´Alerion se oběsil ve své pracovně,brzo ráno. Našla ho tam teta.Když jsem přiběhla už se ho snažili odříznout sluhové.

Všude byl takový zmatek.   

Celý den jsem chodila jak tělo bez duše.Mé srdce bylo na padrť.Ano, strýc se mě nikdy nezastal ,ale přece jenom nikdy na mě nevztáhl ruku ,ani mě neponižoval.Z celé zbylé rodiny, mi byl nejmilejší.Asi proto, že kdykoli kdy jsem měla problém,mi byla jeho pracovna otevřená a já tam mohla v klidu přemýšlet. 

Nastal večer a já už nemohla dál poslouchat hrané nářky sestřenic a tety. Musela jsem pryč ,od rodiny, prokletého sídla a vzpomínek.Daleko, dál než kdy předtím ,jsem chtěla jít.Být volná, bez závazků ,bez toho závaží co mě táhlo níž a níž ke dnu.  

Vykradla jsem se tedy se svého pokoje, s jezdeckými brašnami,které už něco pamatovali a potichu se plížila ke stájím. 

Naštěstí ve stájích nikdo nebyl, panovala tu ticho a tma. Sem tam bylo slyšet jen tiché zaržaní koní.

Musela jsem to udělat, kdybych to neudělala ,čekalo by mě tu peklo na zemi.

Vzala jsem postroje a vše potřebné a šla k nejzazšímu ustájení.Byl tam ustájený jediný kůň ,který byl rychlý a silný ,dokázal vydržet několik hodin tryskem.Démon.Tak se jmenoval.   

Byla jsem pevně rozhodnutá.Jen jsem se potřebovala rozloučit se vším co jsem tu milovala.  

Potichu jsem vyvedla Démona ze stájí a nasedla na něj.Bez povšimnutí jsem projela zadními vraty, které byly vždy otevřené. 

Konečně jsem byla volná.Bez závaží.Bez strachu , jsem opouštěla místo kde jsem vyrůstala.A byla svým způsobem vězněm.Cítila jsem i lítost ,ale tu brzo vystřídal pocit vzrušení.Můžu jít kamkoliv jen budu chtít. 

Mé první kroky vedly na místo, jenž mi poskytovalo tolik útěchy.Jela jsem na svůj kousek ráje.Rozloučit se a pak odjet daleko.

Měsíc osvítil mou malou loučku a most.Častokrát jsem přemýšlela proč někdo tady stavěl moct když se sem nikdo nemohl dostat.Možná proto.A možná z jiného důvodu. 

Sesedla jsem z koně.Uvázala ho a šla se projít.Měsíční světlo bylo tak silné, že bylo vše krásně vidět.Vodopád,louku,most.

Když jsem stoupla na most, jako by domě něco udeřilo síla,moc prostě něco.Zapotácela jsem se a hledala opěrný bod.Nic jsem nenašla a spadla jsem.Házela jsem sebou v bolestivé agonii.Nevím co se, se mnou dělo, jako kdyby mé tělo přijímalo a zvykalo si na tu sílu.Mohlo to trvat minuty, nebo hodiny.Nekřičela jsem.Má bolest ,byla vidět v slzách ,jenž mě vytryskly.

Ale za chvíli se pomalu a jistě  bolest ztrácela, nakonec jsem se dokázala i posadit.Co se to se mnou stalo???Ta otázka se mi vpalovala do mysli a já na ni neměla odpověď. 

Vše se vrátilo do normálu.Bolest odezněla a já se cítila zase v pořádku.Postavila jsem se nohy.Ale opírala jsem se o zábradlí mostu.  

Něco zapraskalo v houští ,které lemovalo druhý břeh.Leknutím jsem nadskočila.Asi nějaké zvíře. Už bych měla jít.Nechci, aby mě chytili.     

Ale z houští, se najednou vynořila postava.A já, jsem se strachem roztřásla.V duchu jsem se okřikla.Nejsem žádný srab přece.

„Tak sama, v tuhle pozdní hodinu a v lese.“Byl to posměvačný tón.

Nelíbilo se mi to.Pomalu jsem začala ustupovat. 

„Ale,ale kampak holčičko.“ozval se znovu.

Strnula jsem na místě a pozorovala ho.Díval se na mě takovým tím vítězným pohledem. Takhle nějak se asi, vlk dívá na bezbrannou kořist.  

„Něco ti nesu.Posílá mě tvá teta.je to od ní dárek na rozloučenou.Takový malý dárek před smrtí.Je  od tvého strýce.“ Hodil přede mě ne zem obálku.   

Sklonila jsem se pro ten kus papíru tak ,abych ho měla pořád na očích. 

„Neboj se, zatím ti nějak neublížím,můžeš si to přečíst v klidu.“ Jeho slova vyzněla jako příslib velké bolesti.Užíval si mou bezmoc.

Rozevřela jsem obálku a vytáhla dlouhý dopis.List jsem dala proti měsíci tak, aby bylo vidět na text. 

Stálo tam: 

Nejdražší Ello,

Pokud tohle čteš, jsem už pravděpodobně mrtev.Nechtěl jsem ti nijak ublížit.Ale už jsem nesnesl to pomyšlení.Chtěl jsem ti to vše vysvětlit už dřív. Ale neměl jsem odvahu.Prosím odpusť mi.Vše ti teď vysvětlím úplně od začátku. 

Když se tvůj otec zamiloval do tvé matky.Naši rodiče,tvoji prarodiče, tento svazek odsuzovali.A nepřáli mu.Říkalo se že tvá matka a její rodina jsou divní prostě zvláštní.Ale tvůj otec si stál zarputile na svém. Dokonce se s tvou matkou vzali.A celá rodina se dozvěděla to velké tajemství ,jenž tvá matka a její rodina tolik střežili.Byla čarodějnice. Měla velkou moc ovládala živly,čas,dokázala hýbat věcmi pomocí mysli,dokonce se i přemísťovat z místa na místo,Viděla minulost i budoucnost.To byl jen zlomek z její moci.A byla nesmrtelná ,jen jediná věc jí dokázala zabít.

Naše rodina to nepřijala.Já jsem je podporoval.Nakonec jsem se musel oženit já.Byl to svazek čistě jen s rozumu předtím domluvený.Nikdy jsem ji neviděl.Ale podřídil  jsem se tak jako vždy. 

Ale tvá matka, mého bratra nemilovala.Nevím jak si ho mohla vzít.Nakonec otěhotněla s někým kdo byl stejný jako ona.Tvůj otec to psychicky nevydržel a zabil se.Rodiče to chtěli ututlat tak  prohlásili že ho někdo zabil.A o tvou matku se starali.Nenáviděl jsem ji.Ale když jsem se dozvěděl celou pravdu, musel jsem jí jen litovat.Můj bratr se nezachoval příliš čestně.Vzal si ji násilím a donucením.

Když ses narodila,seděl jsem u její postele.Donutila mě slíbit že tě budu chránit nakonec se mi svěřila se vším a řekla mi že měla vidění minulosti.A prosila mě ,abych se na nic neptal a dal ti jméno Ella. Že až vyrosteš, tak to pochopíš.  

Řekla „Tvá minulost je spojená s tvou budoucností. Nechej ho,milovat tě.“  

Vůbec jsem tomu nerozuměl.

Ale potom,se tvá matka natáhla pro nůž, který tu byl na stolku ,kdyby bylo potřeba provést císařský řez.A probodla si srdce.Viděl jsem jí umírat. Její poslední slova patřila tobě.

„Pověz jí, že jí miluji.“

Umřela a já se chtěl o tebe postarat.Vím jak se všichni, k tobě chovali.Byla jsi a jsi  levoboček.

Přesto ti odkazuji Lenbruke.A vše co k němu patří.Dokázala jsi že jsi mnohem lepší něž kdokoli z našeho rodu.Všechny dokumenty jsou schované v mé pracovně.

Rozhodnout o své smrti je jediné co jsem si přál rozhodnout sám.

Ello loučím se s tebou.Mám tě rád.Žij šťastně tak, jak si to přála tvá matka.  

                                          Sbohem.Tvůj strýc.

                                              Sir John Gabriel D´Alerion   

Nepochybovala jsem o pravosti tohoto listu.Ale nemohla jsem tomu pořád uvěřit.Já a čarodějnice?Nesmysl. 

Vítr vytrhl dopis z mých roztřesených rukou.Dopadl do vody a plul po ní.Vzdaloval se mi.A já se loučila ze strýcem. Uvědomila jsem si že už nikam nepojedu.Nikoho neuvidím. Dnes tady umřu.  

Prudce jsem se otočila na svého společníka ,jenž v tichu vyčkával.Dívala jsem se na jeho tmavou siluetu.A uvědomila si že tady dnes nechci zemřít.Ne teď.Ne tady.    

Řekl jen jedno slovo „Sbohem.“Vyslovil ho jako urážku.

Začal se přibližovat.Už byl skoro u mě.Rozpřáhla jsem se a pokusila se ho praštit.Minula jsem.Popadl mě za ruku a strhnul na zem.Těžké ruce mě začali škrtit.Nevydala jsem ani hlásku. Jen jsem instinktivně zvedla ruce a přitiskla je na jeho krk.Najedenou mnou proudila síla.Mé ruce začali hořet.Oheň mě nepálil.Jeho ano.Stiskal jsem jeho krk jak nejvíc jsem dokázala.Řval,řval tak hlasitě. Ale tady ho nikdo nemohl slyšet.Najednou křik ustal.A já věděla ,že je po všem.

Tělo jsem, s velkou námahou převrátila přes most.Mrtvola se vzdalovala.A já propukla hysterickému pláči.Zabila jsem člověka,lidskou bytost. Ale někde v nejzazším koutku mysli jsem věděla že když ne on ,tak já bych teď plavala v řece. Mrtvá. Byl to pud sebezáchovy.Ale přesto jsem k sobě cítila velkou nenávist.  

Utíkala jsem.

Než jsi mě našli ,vše mě vysvětlili a začali učit a cvičit. Udělali ze mě to co jsem.jednu ze zatracených lovců.Ochránce lidí. A zato jsem jim vděčná a zároveň je nenávidím.Tak jako sebe. 

*****    

S trhnutím jsem se probudila.Nade mnou se skláněla letuška. 

„Jsme na místě.Prosím vystupte si.“Její hlas byl jako tekutý med.Fuj. 

Vyšla jsem z letadla,plná obav.Vstříc svému novému životu.