In Captivity Of Beauty

Autorka: LindSAY

9.Forks

Nemyslela jsem si, že loučení pro mě někdy bude tak těžké. Bála jsem se chvíle, která měla nastat už brzy. Všichni kolem mě byli napjatí. Cítila jsem to.

Tanya náš odchod pravděpodobně snášela nejhůř. Od té doby, co Carlisle oznámil že budeme muset odejít, nepromluvila. Chápala jsem ji. Carlisle byl pro ni rodina, tak jako pro mě.

Emmett se tvářil podivně. Nemůžu říct, že by byl smutný, ale nechoval se tak vesele, jak jsem u něj byla zvyklá. Trápilo mě to. Trápilo mě, že jsem nevěděla co za tím stojí. A nejhorší pro mě bylo, že jsem měla strach se ho na to zeptat. Věděla jsem sice, že by mi řekl všechno, ale neměla jsem odvahu.

Jak se čas odjezdu blížil, celý dům se ponořil do ticha. Nikdo nic neříkal. Jen jsme seděli v obýváku a mlčeli. Přišlo mi to jako mrhání časem, který ještě můžeme strávit spolu. Nechápala jsem to. Proč se spolu nebavíme o všem, co jsme tady za ty dva roky zažili? Tohle je možná naposled, kdy se vidíme takhle pohromadě. A my si toho okamžiku nevážíme…

Možná bych měla něco říct. Možná bych měla začít křičet.

Místo toho jsem se rozhlédla po domě, který za chvíli opustím a nechám tady část sebe. Křečovitě jsem sevřela Emmetovu ruku. Vzpomněla jsem si na náš první den tady. Přišlo mi to, jako kdyby se to stalo teprve včera. Carlisle přísahal, že už nikoho nepromění. A přesto tady teď se mnou sedí Emmett. Nový smysl mého života.

„Je čas.“ řekl Carlisle. „Měli bychom vyrazit, jinak nestihneme letadlo.“ Vstal ze sedačky a popadl za ruku Esme.

„Nemusí to být takhle, Carlisle.“ Irina se teď postavila také a Kate s Carmen ji napodobily. „Nechceme, aby jste odešli.“

„On se rozhodl už dávno.“ zčistajasna se přede mnou objevila Tanya. „Nemám pravdu?“ tázavě pozvedla obočí.

„Věci se změnily. Je nás zase víc.“ Odpověděl jí.

„No, doufám, že se vám tam bude líbit.“ Zamumlala tiše Tanya a otočila se k odchodu.

„Neodcházej takhle!“ hbitě jsem byla na nohou. Přiskočila jsem k Tanyi a chytila jsem ji za ruku. „Tohle není fér. Kdybychom měli jinou možnost, zůstaneme. A ty to víš.“

„Já vím. Ale i tak mě to mrzí. Sotva jsme vás získali, a už odjíždíte. Není to pro mě lehké.“ Podívala se na mě očima plnýma žalu.

„Není to lehké ani pro jednoho z nás. Ale my nemáme na výběr.“ I v Carlisleově hlasu byl slyšet smutek.

Tanya mě zuřivě objala. Ocitla jsem se v nekonečné změti rukou. Objímala mě Carmen, Kate, Irina a dokonce i Eleazar. Nebyla jsem schopna slova. Nečekala jsem, že zrovna já bych se stala tou, kterou budou všichni objímat.

Konečně to vypadalo, jako kdybychom se loučili. Každý se objímal s každým. Bylo pro mě těžké to sledovat. Zase jsem odcházela. Zase jsem za sebou nechávala část svého života. I když jen nepatrnou část věčnosti, kterou jsem teď měla před sebou.

Ještě jedno místo, jsem chtěla vidět před tím, než odejdu. Svou ložnici. Svou terasu, ze které jsem téměř každou noc pozorovala měsíc. Rozběhla jsem se nahoru po schodech. Ve dveřích jsem se zastavila. Nemohla jsem vejít dovnitř. Nedokázala bych odejít.

Když jsme se posadili do auta, nemluvili jsme. Jen Esme se otřásala tichými vzlyky. Ovšem beze slz. Každý by plakal, kdyby mohl. Jak dlouho mi potrvá, než si na to zvyknu?

Stěhovala jsem se teprve podruhé, ale už tak to bylo nesmírně těžké. Nejsem si jistá, jestli si na to vůbec někdy zvyknu…

Cesta na letiště uběhla neuvěřitelně rychle. Začínalo se stmívat, takže pro nás cesta letadlem bude bezpečná. Není se čeho bát.

Letadlo odlétalo o půl osmé večer. Nemuseli jsme čekat dlouho. Čím kratší dobu jsme čekali, tím to bude lepší.

„Jsem zvědavý, jaký dům budeme obývat teď…“ přemítal nahlas Emmett a pobaveně přitom zamrkal na Edwarda. Ten se něj povzbudivě usmál.

„Je krásný, bude se vám všem líbit. Jsem si tím jistá. Je hodně prostorný, otevřený a světlý… je prostě perfektní!“ rozplývala se Esme. Emmett se tiše pochechtával.

„Naše letadlo odlétá za deset minut. Měli bychom vyrazit.“ Přerušil nás Carlisle a všichni ho uposlechli.

Seděli jsme v první třídě. Sedadla byla celkem pohodlná. Ale co bylo důležitější, měla jsem u sebe Emmetta. Hlavou jsem se mu opírala o rameno a sledovala jsem, jak dělá z plastového kelímku malou kuličku.

Pořád se divil tomu, jakou má sílu. Byl na sebe pyšný. Považoval to za svou „schopnost“ a perfektně se tím bavil. Nemohla jsem mu nic vyčítat. Já jsem své krásy taky někdy zneužívala.

„Rose, jsi nešťastná?“ ozvalo se ze sedadla za mnou. Carlisle.

„Ne, jen jsem nečekala, že to bude muset být tak brzy.“ Otočila jsem se a pohlédla do jeho laskavých očí. Trápil se. A to mě bolelo. „Já to zvládnu. Mám přece Emmetta.“ Široce jsem se na něj zazubila a pak jsem políbila Emmetta do vlasů. Tiše ze zasmál.

„Co bys řekla tomu, kdybychom se vzali?“ zeptal se mě. Nevěřícně jsem zatřásla hlavou. Páni! „Já vím, neznáme se moc dlouho, ale máme dost času na to, abychom se poznali. Nemyslíš?“

„Jistě že chci, abychom se vzali.“ Přitakala jsem horlivě a políbila jsem ho. Tentokrát ne na tvář, ale na rty. Na krátký okamžik jsem zapomněla, že sedíme v letadle plním lidí. Edward na nás pobaveně zavrčel. Velmi tiše.

„Večer…“ zašeptala jsem mu do ucha. Zdálo se, že je stejně nedočkavý jako já.

„Beru tě za slovo.“ Něžně mě pohladil po tváři a znova mě políbil. Nepatrně jsem se zachvěla. Tak takhle chutná pocit pravé lásky…

Nevěřícně jsme stáli před tím zázrakem. Esme si radostně povyskočila a táhla Carlislea dovnitř. Obrovské dveře, kterými se vstupovalo dovnitř, mi připomněly můj pokoj v Denali. Tenhle dům se mi líbí.

Ale Esme dá dost práce, než ho trošku upraví. Nebyl zrovna v nejlepším stavu. Okna byla poněkud zastaralá, omítka byla na některých místech oprýskaná, ale obrovská okna, která pokrývala celou jednu stěnu, působila nádherným dojmem.

Bude snadné tady žít.

Musím ale přiznat, že jsem byla poněkud zaskočená výběrem místa, kde se dům nacházel. Byl skrytý v lese. K domu vedla jen jediná klikatá cesta, která se táhla napříč hustým lesem. Místy mi to připomínalo prales. Všude okolo domu stály cedry, které měly jen pár metrů. Někde poblíž nepochybně tekla řeka. Slyšela jsem, jak šumí. Další vzpomínka na Denali.

„Jakže se to tady vůbec jmenuje?“ tázavě jsem pohlédla na Edwarda a Emmeta, kteří se něčemu smáli. Byla jsem překvapená. Edward a Emmett se dali dohromady, jako kdyby se znali celou věčnost. Jako kdyby byli bratři od narození.

Nedokážu popsat radost, která mě při pohledu na ně naprosto pohltila. Edward měl bratra, se kterým si rozuměl. Nepochybně spolu měli hodně společného. Až teď se začala projevovat Edwardova lepší povaha. Nikdy jsem ho neviděla, aby se tak upřímně smál.

„Hej hoši, jak se to tady jmenuje?“ zeptala jsem se znova a ignorovala jsem vrčení, kterým mi oba dali najevo, že teď je jen jejich chvíle.

„Forks.“ Zavrčel na mě Emmett a podíval se na mě. Omluvně se usmál a přiběhl ke mně, jako kdyby mě chtěl povalit.

Stihla jsem uskočit, ale on mě chytl za rukáv a stáhl mě sebou na zem. Ležela jsem pod jeho silným tělem a smála jsem se.

„Promiň, Rose. Miluju tě.“ Zašeptal mi do ucha a pak mě začal líbat. Ne tak vášnivě jako v letadle, ale líbal mě. A navíc, při těch dvou posledních slovech mě jemně zašimralo v břichu.

„Emme, no tak! Tohle si nechte na večer! Je to fakt nechutné…“ zamumlal Edward a Emmett se ode mě odtáhl. Postavil mě na nohy a políbil mě na čelo.

„Hej brácho! Co bys řekl tomu, kdybychom si dali závod?“ zeptal se Emmett Edwarda. Edward souhlasně přikývl. „Kdo první oběhne tenhle les, ložnice kterou si vybere je jeho. Bereš?“ natáhl ruku a pak si jimi s Edwardem potřásli.

„Vsadím se, že budu první.“ Zamumlal si Emmett pod nosem.

„To těžko.“ Zamručel Edward pobaveně a bouchl Emmetta do ramene. „Jsi možná silnější než já, ale já jsem rychlejší.“

„Uvidíme…“ zamrkal na mě Emmett a oplatil Edwardovi bouchnutí do ramene.

Pak jsem jen slyšela, jak někdo zahřměl „TEĎ!“ otočila jsem se za tím zvukem, ale viděla jsem jen dvě šmouhy, které se pohybovaly hlouběji do lesa.

„Blázni…“ zašeptala jsem a potřásla jsem hlavou. S těmito slovy jsem vešla do domu, který se teď na nějakou dobu stane mým domovem…