In Captivity Of Beauty

Autorka: LindSAY

8.Bůh a anděl

„Takže ty teď budeš moje sestra?“ zeptal se mě Emmett a posadil se do tureckého sedu. „Nikdy bych neřekl, že v rodině budu mít tak hezké holky.“ začal se hlasitě smát a já jsem se k němu s radostí přidala.

Bylo to už tak dlouho, kdy jsem se naposled opravdu hlasitě smála. Chybělo mi to.

„No, vypadá to tak, že budeš součástí mojí rodiny. Otázkou ale zůstává, jestli sehraješ roli mého druhého bratra.“ spiklenecky jsem na něj zamrkala a čekala jsem, kam se náš rozhovor stočí teď.

„No, pro začátek bych chtěl slyšet to, jak jsi mě vůbec našla. Proč jsi mě sem odnesla?“ napřímil se a obočí se mu svraštilo do tenké linky.

„Nemrač se, nesluší ti to. Vypadáš staře.“ pokusila jsem se o vtip, ale nevím, jestli to byl dobrý vtip.

„Rosalie, jsem ti vděčný do konce svého života za to, co jsi pro mě udělala. Ani ve snu by mě nenapadlo, že ze mě jednou bude upír, který loví zvířata.“ nevěřícně nad tou představou zakroutil hlavou. „Žádný česnek, rakve, kolíky vražené přímo do srdce…?“

„Mýtus. Jen mýtus.“ opakovala jsem pobaveně a sledovala jeho svalnaté ruce, kterými se opíral o postel.

„To mě trochu zklamalo.“ zamumlal si pod nosem. „Teď už mi prosím řekni, jak jsi mě našla. Co jsi dělala?“ ptal se naléhavým tónem.

Poraženě jsem si povzdechla. Nevěděla jsem, kde bych měla začít. Mám mu říct, že jsem nejdříve zvažovala možnost zabít ho? Co mu vlastně mám říct? Když mu řeknu, že mi připomněl malého Henryho, nebude si myslet, že to je jediný důvod, proč jsem ho zachránila? To bych opravdu nechtěla. Co kdyby se po tom rozhodl, že mě opustí? To bych nesnesla.

Otřásla jsem se nad tou myšlenkou a snažila jsem se ji zapudit někam hodně daleko do své mysli. Nemůžu se tím zaobírat pořád. To by mě utrápilo k smrti. Pokud je to u upírů vůbec možné…

„Děje se něco?“ ptal se mě Emmett a jemně se mnou zatřásl. Zatřásla jsem hlavou, abych odehnala ty děsivé myšlenky. Musím jít s pravdou ven…

„Nic se neděje. Jsem v pohodě.“ Usmála jsem se na něj a viděla jsem, že se na mě neustále dívá.

Ne že by mi to bylo nepříjemné, ale díval se jinak, než všichni muži, které jsem kdy poznala. Nechtěla jsem myslet na konkrétní jméno, ale neubránila jsem se matné vzpomínce na to jméno. Royce King.

Jenže teď to bylo jiné, Emmett se na mě díval, jako kdybych skutečně byla jeho anděl, jak mě nazval. Obdiv a snad i zbožná úcta z něj jen sršely. Líbil se mi jeho pohled. Uspokojoval mě…

„Takže, chceš vědět, jak jsem tě našla…?“ začala jsem pozvolna a nevěděla jsem, jak mám pokračovat dál. Tohle bude těžké…

„Byli jsme na lovu. Celá rodina. Rozdělili jsme se, abychom si navzájem nenarušovali svá loviště. Chápej, byli jsme všichni vyhladovělí. Nikdo z nás si nemohl dovolit přijít z lovu nenasycený. Bylo by to příliš velké riziko pro lidí v našem okolí.“ No, na začátek to není tak špatné, jak jsem očekávala.

Viděla jsem na něm, že dychtil po pokračování. Pousmála jsem se.

„Víš, nechtěla jsem si umazat šaty, všude bylo tak mokro… no, prostě jsem se posadila na kmen stromu a čekala jsem, až ke mně nějaké zvíře přijde blíž, nebo až ucítím čerstvou stopu.“ Čekala jsem, jak se zatváří, ale pořád mě sledoval tím oddaným pohledem a já jsem byla vděčná.

„Bylo to tak nečekané! Myslela jsem, že se z té vůně zblázním. Bylo to nesnesitelné. Zvažovala jsem všechny možnosti. A nakonec jsem se za tou vůní prostě vydala. A pak jsem uviděla toho medvěda, jak se tě snaží zabít. Neváhala jsem ani vteřinu a zabila jsem ho. Posloužil mi jako oběd.“ Hořce jsem se zasmála. „Když jsi tam tak bezvládně ležel, připomněl jsi mi jedno dítě. Krásného chlapečka, který měl podobné kudrnaté vlasy jako ty. Bylo mi jasné, co musím udělat. Zvedla jsem si tě do náručí a odnesla jsem tě tady. Prosila jsem Carlislea, aby tě proměnil. Omlouvám se, že jsem tě uvrhla do věčné noci a zatracení, ale jsem příliš sobecký tvor. Nechtěla jsem, abys mi umřel v náručí.“

„Nejsi sobecká. Kdo by nechtěl žít po boku tak krásného anděla, jako jsi ty?“ něžně mě pohladil po tváři. Ten pocit byl nepopsatelný. Kdybych měla bijící srdce, nejspíš by teď bilo jako o závod.

„Carlisle byl tak laskavý, že mému přání vyhověl. I když mu to nepřipadalo správné. Ale udělal to. A myslím, že teď toho nelituje. Získal dalšího syna.“

„Vsadím se, že nikdo na světě nemá tak zvláštního taťku, jako já.“

„Nejspíš máš pravdu… ale teď mi něco řekni ty. Co sis myslel, když jsem tě nesla sem? Říkal jsi, že chceš, abych s tebou zůstala, abych tě neopouštěla…“ toužila jsem znát pravdu víc, než jsem se odvážila dát najevo.

Teď to byl on, kdo si nešťastně povzdychl. Řekne mi snad, že blouznil a že nevěděl, co říká?

„Když jsem otevřel oči a uviděl jsem tvoji tvář, myslel jsem, že jsem v nebi.“ Smutně se zasmál. Neusmíval se očima. „Rosalie, já jsem žil život v hříchu. Užíval jsem si doslova s každou sukní. Nikdy jsem neudělal nic dobrého. Bylo mi jasné, že za to všechno jednou přijdu do pekla.“

Odmlčel se a začal si pohrávat s mými vlasy. Chytl uvolněný pramen, který mi spadl do obličeje a zastrčil mi ho zpátky za ucho.

„Bylo to pro mě děsné překvapení, když jsem neviděl žádného satana, ale tvoji krásnou tvář. Tvář anděla. A navíc, ten pocit jako bych letěl. Myslel jsem si, že se Bůh spletl a nějakým nedorozuměním mě poslal do nebe za tebou. A pokud by tohle bylo nebe, byl jsem ochotný zemřít, jen abych mohl být se svým andělem.“ Jak sladce zněla tahle slova z úst muže, který se pro mě stal jediným mužem na světě! Muže, kterého budu chtít mít navěky u sebe.

„Když jsem ležel v těch nesnesitelných bolestech tady na té posteli a viděl jsem tvou tvář pořád u sebe, nepochyboval jsem o tom, že jsem v nebi. Jediné, co mě děsilo byla ta bolest. Začínal jsem si myslet, že se propadám do pekel. Proto jsem chtěl, abys zůstala se mnou.“

Začínala jsem ho chápat. Možná ke mně necítil to stejní, jako já k němu, ale chtěl, abych s ním zůstala. To mi prozatím musí stačit.

„Pak jsem uviděl Carlisleův obličej a myslel jsem si, že je Bůh. Že jsem přece jen zůstal v nebi. Ale pak mě napadlo, co když je to ďábel, který se snaží tě ode mě odvézt? Nechtěl jsem, abys mě opouštěla. Nepřežil bych to.“ Bolestný výraz v jeho očích mě utvrdil v tom, že chce být se mnou, stejně jako já chci být s ním.

„Já tě neopustím.“ Slíbila jsem mu a chytla jsem ho za ruku. Položil si ji na svou tvář a přivřel oči.

„Mám v rodině anděla a samotného Boha. Sakra! Škoda, že nemůžu jít za kamarády, nevěřili by mi ani slovo!“ hlasitě se zasmál a podíval se na mě. „Jestli ty jsi anděl a Carlisle je Bůh, pak tenhle upíří život nemůže být tak hrozný!“

Pokusila jsem se neusmát, ale v Emmettově přítomnosti to bylo zcela nemožné.

Nevím, jak dlouho jsme si povídali. Čas pro nás ostatně nic neznamená. Nebo ne? Mohli bychom ležet na jeho posteli a povídat si celou věčnost. Ale teď nás čekal mnohem těžší úkol.

Museli jsme jít představit nového člena naší rodiny ostatním. A to by mohlo být zajímavé.

„Nemohla bys mě držet za ruku? Mám strach, že se jim nebudu líbit a že se na mě vrhnou, jako krvežízniví upíři…“ podívala jsem se do jeho krvavě rudých očí a pevně jsem ho vzala za ruku. Políbil mě na tvář.

Netušila jsem, jak moc toho o Emmetovi ostatní věděli. Dlouho jsem nad tím přemýšlela a pak mě napadlo jedno jediné jméno. Edward. Zcela určitě nás poslouchal přes Emmetovy myšlenky.

Tanya, Irina, Kate i Carmen s Eleazarem chtěli vyslechnout Emmetův příběh od samého začátku. Emmett mě celou dobu pevně držel za ruku. Ani když jsme si šli sednout naproti Esme a Carlisleovi, nepustil mě. Nechtěl, abych od něj odešla. Byť jen na vzdálenost pár metrů. Byla jsem spokojená. A zamilovaná…

Carlisle se na mě podíval s pozvednutým obočím, ale když viděl, že jsem s Emmetem po boku šťastná, povzbudivě se na mě usmál. Esme si toho všimla také a široce se na mě usmála. Snad už tahle rodina bude fungovat tak, jak by měla.

Ale jeden člověk v naší rodině nebyl stále šťastný. A to mě trápilo. Hrozně moc mě to trápilo. Edwardovi bych to do očí nepřiznala., ale byl to přeci jen můj bratr, kterého jsem zbožňovala. Snad i on najde brzy tu pravou. Udělala bych cokoli, aby byl šťastný.

Když bude šťastný Edward, bude nesmírně šťastná i Esme. O Carlisleovi nemluvě. Přece jen to pro ně byl jejich první syn. To jemu dali veškerou svou lásku. Na něm závisel osud téhle rodiny.

„Promiňte, že vás vyruším, ale něco bych rád řekl.“ Poznamenal Carlisle významným hlasem a postavil se. „Jsem nesmírně rád, že jsme s vámi mohli zůstat Tanyo, ale je na čase jít dál.“

„Ne! To přece nemyslíš vážně, že ne?“ zajíkla se Irina.

„Carlisle, proč by jste měli odcházet?“ zajímala se Tanya. „Nejste tu ani dva roky. Lidé nic netuší…“

„Neodcházejte!“ prosila Carmen a prsty zabořila do Eleazarova ramene. Možná by mu mohla způsobit modřinu.

Tupě jsem zírala na Carlislea, který teď byl doslova v obležení sester, které ho prosily, aby zůstal. Aby jim nebral jedinou opravdovou rodinu, kterou kdy měly. Byla to srdceryvná scéna. Emmett zpozoroval, jak utrápeně se tvářím a stiskl mou ruku pevněji.

Nebyla jsem si jistá, jestli teď můžu odejít. Ne. Byla jsem si jitá, že nechci odejít.

„Je to jediné řešení. Emmett je novorozený, není to tu pro něj příliš bezpečné. A navíc, lidé se začínali vyptávat. Jen si to přiznejme Tanyo.“ Oponoval jí Carlisle zoufale.

„Můžeme se přestěhovat společně!“ navrhla nadšeně Carmen a Eleazar ji podpořil souhlasným zamručením.

Carlisle zavrtěl hlavou a podíval se na mě a pak na Edwarda, který seděl na zemi a opíral se Esme o kolena.

„Carlisle má pravdu, Tanyo. Je nás tady příliš. Působíme nápadně.“ Řekl tiše a zadíval se na Carlislea.

„Musím s nimi souhlasit Tanyo. Je na čase, abychom pokračovali ve své cestě. Potřebujeme to. Naše rodina se zase rozrostla, jak bychom t vysvětlili lidem?“ pokrčila Esme rameny.

„Myslím, že není o čem diskutovat. Budeme muset odejít. Co nejdříve.“ Carlisle se na mě soucitně podívala a tiše zašeptal: „Je mi to líto, Rosalie.“

Přikývla jsem. Když půjdou oni, já jdu s nimi. Byli moje rodina. Nedokázala bych být bez nich. Bez nich bych byla nic. Já tuhle rodinu přece nerozdělím! Udělám všechno, co bude třeba, abych tuhle rodinu udržela pohromadě.

Ať je cena za to jakákoli…