In Captivity Of Beauty

Autorka: LindSAY

7.Sebekontrola

„Nejspíš bychom měli vyrazit na lov.“ řekla Irina a dívala se přitom do mých tmavě hnědých očí. Byly to už celé týdny, kdy jsme naposledy byli na lovu. Když jsem se pozorněji rozhlédla, zjistila jsem, že Irina měla pravdu. Oči všech členů mé početné rodiny byly kaštanově hnědé. A navíc, nebylo dobré nechávat nás takhle vyhladovět. Kdo ví, co by se mohlo stát…

„Asi máš pravdu, Irino.“ souhlasil Carlisle a zamyslel se. „Už tři týdny jsme nebyli na lovu. Neměli bychom zůstávat takhle žízniví už ani o den déle. Není to bezpečné ani pro nás, ani pro lidi kolem nás.“ Esme souhlasně přikývla stejně jako Edward. Kate a Tanya souhlasně zamručely. Carmen a Eleazar se na lov vydali už dnes ráno. Měli totiž pocit, že se jejich sebekontrola hroutí jako domeček z karet.

„Možná bychom měli zkusit něco jiného.“ navrhla nevinně Tanya. Irina po ní střelila pohledem, ze kterého mi přejel mráz po zádech.

„To nemyslíš vážně! Tak dlouho jsme svou žízeň ovládali, tak dlouho jsme žádného člověka nezabily! A ty to teď chceš jen tak zahodit?!“ křičela Irina na Tanyu a výhružně na ni ukazovala prstem. Zmateně jsem těkala pohledem z Iriny na Tanyu a zase zpět. Nechápala jsem, proč Irina tak vyvádí.

„Och!“ zalapala Tanya překvapeně po dechu. Samozřejmě, upíři dýchat nemuseli, ale kdo by nebyl překvapený, když po vás sestra začne ječet a vy vlastně nevíte proč. „Neměla jsem v úmyslu….to by mě nikdy nenapadlo! Neměla jsem na mysli pít lidskou krev! Proboha, jak tě to vůbec mohlo napadnout?“ Tanya teď stála tváří v tvář své sestře a měřila si ji hněvivým pohledem.

„Myslela jsem, že když jsi mluvila o tom, že bychom měli zkusit něco jiného….“ Irina se teď tvářila stejně nechápavě, jako já před minutou.

„Měla jsem na mysli, že bychom se mohli vydat do vzdálenějších lovišť.“ Objasnila celou situaci Tanya a rychlým pohledem střelila ke Carlisleovi. „Co myslíš ty, Carlisle?“ zeptala se ho s pozvednutým obočím.

„Já mohu jen souhlasit. Nebylo by na škodu, zkusit i něco jiného, než jen soby a losy.“ pobaveně se pousmál a rukou si prohrábl své andělsky krásné vlasy.

„Taky bych se chtěl při lovu trochu pobavit.“ řekl Edward směrem ke Carlisleovi a zamrkal na něj. „Sobi a losi jsou pro mě velmi snadná kořist, není to žádná zábava.“ povzdechl si s předstíraným zklamáním v hlase. Tanya se na něj zářivě usmála a on jí úsměv nejistě oplatil. Bylo mi celkem jasné, na co Tanya myslela. Nikdy se netajila tím, že se jí můj bratr líbí. Bohužel pro ni, on se ženami na rande nechodil. Zpočátku jsem si myslela, že odmítal jen mě, ale po příjezdu sem jsem zjistila, že žádná u něj nemá šanci. Trochu mě to uklidnilo.

„Proboha Rose, zase myslíš na takové věci?“ zeptal se mě Edward. Tentokrát to ale neznělo naštvaně, spíš pobaveně. Že by poprvé mé myšlenky nevyvolaly hádku? Edward se očividně těšil na dnešní lov. Ano, tím se všechno vysvětluje. Až se vrátíme z lovu, bude to zase ten starý protivný Edward, kterého jsme tak dobře znali. Nepochybně.

„Nech si pro sebe to, co jsi slyšel. Můžeš?“ experimentovala jsem. Když přikývne, je to vážně způsobeno tím, že se těší na lov, nebo je s ním něco v nepořádku? Pokud se se mnou začne hádat, je mi naprosto jasné, že mé předčasné obavy o něj, byly zcela neoprávněné.

K mému úžasu tiše přikývl. Možná bychom měli takové lovy do neznámých míst a za lepší kořistí, pořádat častěji. Život by pak byl o tolik hezčí!

„Tak tedy, kam se vydáme?“ zeptala se nadšeně Kate a podívala se na Carlislea a Tanyu. „Znám jedno místo nedaleko odsud. Kdybychom běželi, dorazili by jsme tam za pár hodin. Možná dvě…“ přemýšlela nahlas Kate a dívala se někam před sebe.

„Které místo máš na mysli, Kate?“ zajímala se Irina. „Je tam bezpečno? Nehrozí nebezpečí, že by se třeba nějaký zatoulaný turista mohl dostat příliš blízko?“ slova ze sebe vychrlila tak rychle, že jsem měla problém pochytit, co vlastně říká.

„Nebezpečí hrozí všude, však víš. Turisté nedbají na značené stezky. Mají rádi dobrodružství, a tak se vydávají do míst, kde pro ně není bezpečno.“ podotkla Tanya a dívala se přitom na Irinu.

„Víte, napadlo mě jedno místo poblíž Tennessee. Je tam vážně krásně a naše lovecké možnosti jsou značně rozšířené. V Tennessee je hlášen hojný výskyt medvědů grizzly a pum. Slyšela jsem, že je chtějí začít střílet. Možná bychom jim mohli pomoct a spojit tak příjemné s užitečným. Co ty na to Edwarde?“ zeptala se ho Kate a šibalsky přitom zamrkala.

„To je výborný nápad, Kate. Pumy a medvědi by mohli být mnohem zajímavější, než sobi.“ natáhl ruku a ve vzduchu si s Kate plácl.

„Dobrá, běžíme do Tennessee. Kdo doběhne jako první, je vítěz a první zachycená kořist je jeho.“ Irina plánovala závod? Kate se na ni široce zazubila a znovu si plácla s Edwardem. Tanya jen kroutila hlavou a Esme s Carlislem nadšeně souhlasili.

Lovecká výprava byla připravená. Každý byl tak nedočkavý, že jsme odpočítávali minuty do chvíle, než vyběhneme vstříc horám Tennessee. Když jsme se shromáždili vzadu za domem, Carlisle odstartoval závod. Viděla jsem, jak se kolem mě prohnal Edward jako střela a za ním se řítila Kate s Esme a Carlislem v těsném závěsu. Rozběhla jsem se jak nejrychleji jsem mohla a v pár vteřinách jsem je dohnala. Teď jsme běželi bok po boku. Jen Edward měl před námi slušný náskok.

Cestu do Tennessee jsem ani nevnímala. Soustředila jsem se jen na to, abych nepřišla jako poslední a nehladověla dalších několik týdnů. Už teď ta bolest v mém hrdle přesáhla mnohonásobně hranici snesitelnosti. Těšila jsem se, až v mém těle bude proudit teplá zvířecí krev. Až zase mé oči nabudou svého karamelově hnědého odstínu.

Edward samozřejmě doběhl první, a tak měl právo ponechat si první kořist, na kterou narazíme. Až teď jsem si všimla, jak byl les kolem nás hluboký. Pronikalo sem jen velmi málo denního světla. Baldachýn korun stromů zde tvořil neprostupnou bariéru. Bylo tady vlhko. V dálce jsem slyšela divoce tekoucí řeku. Zhluboka jsem se nadechla, ale vše co jsem cítila, bylo ztrouchnivělé dřevo, mech, pryskyřice a známá sladká vůně členů mé rodiny. Doufám, že si tady neumažu šaty. Je tu všude plno mechu a kluzkých kamení. Po tomhle se dobře běhat nebude. Může vůbec upír uklouznout?

„Možná bychom se měli rozdělit a jít každý svou cestou.“ Navrhl Carlisle a vytrhl mě tak z přemýšlení o tom, jestli bych mohla uklouznout na těch odporných, mechem porostlých kamenech. Všichni jsme souhlasně přikývli a každý jsme se vydali na jinou stranu. Esme šla samozřejmě s Carlislem, Kate a Irina šly spolu. Edward se vypařil okamžitě a dal tak Tanyi najevo, že si přeje být sám. Tanya zůstala stát na místě jako přikovaná a já ji nechala za sebou.

Rozběhla jsem se směrem odkud přicházelo to šumění řeky. Neměla jsem v úmyslu honit se za kořistí. Obzvláště ne v tom, co jsem měla na sobě. Prostě si počkám, až něco přijde blíž ke mně. Já vím, neobvyklý způsob lovu, ale nemohla jsem přece dopustit, aby se něco stalo mým šatům. Nebo abych si zničila účes. Jak bych potom vypadala? Jako špinavá upírka s roztrhanými šaty a rozcuchanými vlasy. Co kdyby mě takhle někdo viděl? Bylo zcela absurdní, aby se někdo ocitl tak hluboko lesa…

Hodiny začaly pomalu ubíhat. Kolem sebe jsem slyšela neustálé šumění a šustění listů. Zdá se, že zbytek rodiny se náramně baví. Pumy a medvědi asi vážně byli, na rozdíl od sobů a losů, zábavnější. Když jsem tak přemýšlela nad tím, co kdo ulovil, najednou jsem přestala dýchat.

Od severu ke mně vítr dohnal vůni. Vůni tak nesnesitelnou, že jsem si musela prsty chytnout kořen nosu a zadržet dech. Ta vůně byla tak sladká, v hrdle se mi okamžitě rozpoutala horkost. Spalovala mě tak, že jsem se musela přidržet kmene stromu, abych se za ní ihned nerozběhla. Čerstvá lidská krev.

Co teď? Mám se vrátit za ostatními, nebo mám následovat tu neodolatelnou vůni? Otočit se, nebo běžet za ní? Zabít či nezabít? V tu chvíli jsem si uvědomila, že jsem Carlisleovi dala slib. Slib, že už nikdy žádného člověka nezabiju. Představila jsem si, jak by se tvářil, kdybych se vrátila domů a mé duhovky by byly rudě zbarvené. Zcela jistě by mě zavrhl. Už by mě nechtěl vidět, nechtěl by mě jako svou dceru. Nejspíš by mi poručil odejít a já bych ho poslechla.

NE! Nezradím Carlislea. Nemohla bych to udělat Esme. A Edward…

Pustila jsem si nos a zhluboka jsem se nadechla. „Och!“ byla jsem zaskočená tou intenzitou vůně. Bylo to, jako kdyby mi někdo vrazil pěstí do nosu. Musel být někde blízko. Ale počkat…! Ta vůně nebyla jen lidská. Byla i medvědí! Nepochybně. Co z toho pro mě plyne? Buď byl ten člověk napaden medvědem a zabit, nebo byl napaden a když se tam teď objevím, budu to já, kdo ho zabije?

NE!

„Nezabiješ ho! Ty toho člověka nezabiješ! Jen pomysli na Carlislea, na Esme. Zlomilo by jim to srdce.“ Opakovala jsem si tato slova pořád dokola. Sama jsem si přála, aby byla pravdivá. Abych dokázala čelit té žízni, která teď tak nesnesitelně spalovala mé hrdlo.

„Zachraň ho!“ našeptával mi hlas v mé hlavě. Můžou upíři slyšet hlasy? To mi teď bylo celkem jedno. Hlavní bylo zachránit toho člověka. Ani jsem nevěděla, co dělám a bezmyšlenkovitě jsem se rozběhla za tou vůní. Neměla jsem sebemenší představu o tom, co udělám, až na zemi uvidím ležet krvácejícího člověka. Třeba už bude mrtvý…

Běžela jsem snad několik kilometrů, než jsem ho uviděla. Obrovský hnědý medvěd se předními tlapami opíral o hrudník člověka, který byl uvězněný pod ním. Rozdrásával mu tenké bíle tričko, které bylo celé nasáklé krví. Nepochybně se jednalo o muže. Viděla jsem jeho svalnaté ruce. Viděla jsem jeho bezvládné tělo, se kterým si medvěd pohrával jako s hadrovou panenkou. Musela jsem něco udělat.

Hlavně nedýchej! Opakovala jsem si pořád dokola. Hlavně nedýchej!

Zvažovala jsem všechny možnosti, které jsem měla. Možnosti, které jsem byla schopna unést. Zabít medvěda a odnést tělo do města do nemocnice. Zabít medvěda a nechat umřít člověka. Zabít medvěda a donést toho muže ke Carlisleovi. Celé to trvalo dvě sekundy. Myšlenky se draly na povrch jako na běžícím pásu.

Rozhodla jsem se.

Přiskočila jsem k medvědovi zezadu a zakousla jsem se do jeho silného krku. Moje ostré zuby si s jeho silnou vrstvou tuku poradily hravě. Jako když se zakousnete do másla. Nebylo to vůbec těžké skolit takového medvěda. Můj jed začal okamžitě působit. Medvěd nejdříve vydával hlasité mručení, ale teď mu z tlamy unikaly jen pomalé a přerušované vzdechy. Rychle jsem se snažila nakrmit, abych mohla pomoci tomu nebohému muži. Když jsem vysála poslední kapku z medvědova obrovského těla, uviděla jsem jeho tvář.

Henry! Problesklo mi hlavou. Hbitě jsem přiskočila k muži, na kterého jsem teď upírala svůj pohled. V tolika ohledech mi připomínal malého Henryho! Syna mé nejlepší kamarádky Very.

S těmi tmavými kudrnatými vlasy, které byly slepené krví… s těmi dolíčky na jeho tvářích, které byly vidět dokonce i když měl obličej zkřivený bolestí… s tou zvláštní nevinností, která z jeho obličeje doslova vyzařovala a která byla tak nemístná na obličeji dospělého muže… připomínal mi malého Henryho. Teď, když jsem se na muže dívala téměř s posvátnou úctou a něhou, napadla mě i jiná možnost. Nikdy bych nedovolila, aby se malému Henrymu něco stalo. Teď mám možnost to dokázat.

Jak nejjemněji jsem to dokázala, zvedla jsem muže ze země a pevně ho chytla do náručí. Ani vteřinu jsem neuvažovala nad tím, jestli dělám správnou věc. Rozběhla jsem se ven z lesa. Jeho teplá pokožka a krev, která se z něj řinula v úzkých potůčcích, mě přinutila zrychlit. Nemohla jsem pokoušet své sebeovládání.

Téměř jsem se zastavila, když na mě muž pohlédl se zmateným výrazem v očích. Dlouze se zadíval do mých zlatavých očí a pak je slastně zavřel. Z úst mu uniklo tiché zamumlání „Anděl…“ pak jeho srdce začalo bít stále pomaleji.

Teď nemůžeš umřít! Neopouštěj mně! Prosím! Prosila jsem Boha, aby mě teď nepřipravil o jediné světlo v mé nekončící temnotě. Možná konečně nadešel můj čas, být na nějaký čas šťastná.

Údery srdce byly stále pomalejší. S každou minutou se jejich frekvence snižovala. Dýchání začalo být pro muže v mém náručí obtížnější. Dýchal velmi přerývaně. Velmi slabě. Téměř jsem ho neslyšela. Měla jsem strach, že mi teď odejde. Že mě opustí a umře mi tady v náručí.

Nejhorší bylo, že jeho život nebylo to jediné, s čím jsem musela bojovat. Jeho krev mě pálila v hrdle. Z intenzity té vůně se mi točila hlava. I když jsem nedýchala, cítila jsem na sobě teplou krev. Ne, nebyla teplá. Byla horká. Podívala jsem se na muže a zjistila jsem, že jeho krev prosákla i přes šaty na moje tělo.

„Anděl…“ zamumlal znova a díval se přitom na mě. Pokusila jsem se na něj usmát, abych mu dodala naději a sílu bojovat. Bojovat za jeho život. A za mé vlastní štěstí.

Cestu zpět do Denali jsem nevnímala. Zajímalo mě jen jediné. Přežije ten muž cestu ke Carlisleovi? A když ano, co udělám? Co řeknu? Budu Carlislea prosit, aby pro mě tohoto muže proměnil? A naopak, když nepřežije, co pak? Co si počnu? Jen myšlenka na to, pro mě byla tak bolestivá, že se mi na krátký okamžik podlomila kolena. „Neopouštěj mě…“ zamumlal muž, který se tak rázem stal smyslem mého života. Myslel si, že je mrtvý. Jinak by mě určitě nenazval andělem. Ta slova, která vyšla z jeho úst mě naprosto zasáhla. Nikdy tě neopustím.

Zaslechla jsem známý zvuk divoce tekoucí řeky za domem. Byla jsem doma. Dokázala jsem to. Dokázala jsem nezabít člověka, který mi krvácel v náručí.

Edwarde! Potřebuju tě tady! Zavolej ihned Carlislea! Křičela jsem v myšlenkách na svého bratra. On mě uslyší. On mě musí slyšet!

„Co se děje, Rosalie?!“ volal na mě zděšeně a vběhl do lesa. Okamžitě si mě všiml. V životě jsem neviděla Edwarda tak vyděšeného. Zůstal stát na místě s pusou pootevřenou.

„Sakra Edwarde, nestůj tam a pojď mi s ním pomoct!!!“ zařvala jsem na něj. Začínala jsem být zoufalá. Co když to nepřežije? Co když mě opustí? Ne! Ne! Tohle mi nesmí udělat!!!

„Co jsi to proboha udělala!“ ptal se mě a v jeho očích jsem poprvé uviděla strach. Neodpověděla jsem. „Carlisle je na cestě.“ Dodal Edward, když jsem se neměla k odpovědi.

Jdu ho odnést dovnitř. Oznámila jsem Edwardovi prostřednictvím svých myšlenek.

„To nemůžeš!“ zaječel na mě, ale já jsem ho ignorovala. Vběhla jsem dveřmi do domu, který se zdál zcela prázdný. Ostatní se nejspíš ještě nevrátili z lovu.

Sakra!

Copak tohle mučení nikdy neskončí? Kde je Carlisle?

„Můj bože, Rosalie! Co se to stalo? Jak? Jak….“ Ozvalo se za mnou v tu samou chvíli. Byl to Carlieslův hlas. Nezněl rozzlobeně, ani vyděšeně, spíš překvapeně.

„Potřebuju tvou pomoc! Nesmíš mě odmítnout, prosím tě o to Carlisle!“ škemrala jsem a po očku jsem sledovala, zda je muž v mém náručí stále naživu.

„Co po mě chceš, Rosalie?“ zeptal se mě nechápavě a pokrčil rameny. „Chci, abys ho proměnil. Pro mě!“ vychrlila jsem ze sebe ta slova tak rychle, že mi to přišlo neslušné. Ale koho teď kruci zajímá, co je slušné a co ne?!

„To po mě nemůžeš chtít, Rosalie! Dal jsem slovo, že už nikdy nikoho té bolesti nevystavím!“

„Udělej výjimku! Udělej to pro mě! Pro svou dceru…“ nebylo hezké, že jsem proti němu použila to, co udělal, ale musela jsem něco zkusit. Carlisle ho musí zachránit!

„To nejde! Víš, jak moc tě miluji, Rosalie, ale tohle neudělám!“

„Prosím Carlisle, tohle je naposledy, kdy tě o něco žádám. Prosím…“ kdybych byla člověkem, oči bych měla zalité slzami žalu. „Proměnila bych ho sama, ale nejsem si jistá, jestli bych to dokázala… nejsem dost silná. Prosím, proměň ho kvůli mně! Já bez něj už nedokážu žít!“ vím, jak absurdně to muselo znít, ale je to tak.

„Ona to myslí vážně, Carlisle.“ Povzdechl si Edward a utrápeně se na mě podíval. Chtěla bych mu teď poděkovat. Tak moc jsem mu byla vděčná za tu větu, kterou teď řekl!

„Prosím! Prosím!“ opakovala jsem znovu a znovu. Carlisle stál nehybně na místě a pozoroval muže ležícího bezvládně v mém náručí.

„Jed se šíří velmi rychle. Jen si nejsem jist, zda se zahojí zranění, která mu ten medvěd způsobil.“ Pošeptal mi Carlisle do ucha, když jsem seděla na posteli vedle muže, který se stával tím, čím jsem byla i já. Držela jsem ho za ruku. Nemohla jsem se na něj přestat dívat. Teď, když byl čistý a tak bezmocný, zdál se mi jako bohem seslaný dar.

Byl krásný.

Neznala jsem ho vlastně ani jeden den, ale už teď mi bylo jasné, že on bude součástí mého života. Napořád. I kdyby mě nechtěl, já za ním půjdu kamkoli. Budu mu v patách, i když o mě nebude mít zájem. Nikdy ho neopustím. Nedokázala bych to.

„Nechoď nikam!“ zašeptal naléhavě. Jeho hlas teď zněl mnohem silněji. Samým překvapením jsem vydechla. Zdálo se, jako kdyby nejhorší bylo za ním. Je to možné? Jsou to přece jen čtyři hodiny, co ho Carlisle kousl. Přeměna nemůže být hotová.

„Nikam nepůjdu. Budu tady, dokud mě budeš chtít.“ Naklonila jsem se a pošeptala jsem mu ta slova do ucha. Očividně ho to uklidnilo. A mě málem explodovalo srdce štěstím. Chtěl, abych zůstala!

Pak se ozval výkřik bolesti. Ozývaly se celou noc. Trpěla jsem zároveň s ním, ale nesměla jsem ho opustit. I když sledovat jeho bolest bylo nesnesitelné. Jen ztěží se to dalo unést.

„Rosalie, myslím že přeměna je dokončena.“ Carlisle mi položil ruku na rameno. Vzhlédla jsem. Usmíval se. Carlisle se usmíval. Pokynul směrem k posteli a já následovala jeho pohled. Muž na posteli seděl vzpřímeně a pozoroval mě.

„Já jsem Rosalie.“ Natáhla jsem k němu ruku. Pevně ji stiskl, jako by mě už nikdy nechtěl pustit.

„Emmett.“ Zamumlal a obdivně se díval na můj obličej. „Ty jsi můj anděl?“ zeptal se s lehkým úsměvem na tváři. Donutilo mě to pousmát se. Stal se upírem a už žertoval? Bude snadné ho milovat. Už teď je to snadné.

„Ehm, možná bych ti měl povědět, co se s tebou v posledních dvou dnech dělo, Emmette.“ Přerušil nás Carlisle. Nespouštěla jsem z Emmetta oči. Bála jsem se, že by mohl zmizet. Můj život by ztratil smysl.

Carlisle mu pověděl všechno o tom, čím se stal. Ujistil ho, že my lidi nelovíme. Popsal mu všechny členy naší rodiny. Pak mu představil Esme a Edwarda. Vysvětlil mu, že se budeme muset stěhovat a že Edward sehraje roli jeho bratra. Esme se stane jeho matkou a Carlisle, že bude jako jeho otec.

Emmett po pozorně poslouchal. Přitom na mě párkrát spiklenecky zamrkal. Pokaždé, když to udělal, jsem se na něj usmála. Jsem si naprosto jistá, že ho miluju. „Jsi si jistý, že je ti dobře?“ zeptal se ho Carlisle ustaraně a kolem očí mu naskočily vrásky. „Nikdo to nevzal tak klidně, jako ty. Dokonce ani Esme nereagovala tak klidně. Porozuměl jsi všemu, co jsem ti řekl?“ ujišťoval se.

„Naprosto dokonale. Edward je můj brácha, Esme je mamka. Ty jsi ten, kdo mě stvořil a Rosalie je můj anděl. Zapomněl jsem na něco?“ Emmett byl novorozený jen pár hodin a choval se, jako kdyby se nic nestalo.

„Nezapomněl jsi na nic, synu.“ Pousmál se Carlisle a poplácal ho po rameni. „Moje rodina se pěkně rozrůstá…“ zamumlal si pro sebe a nechal mě s Emmetem o samotě.