In Captivity Of Beauty

Autorka: LindSAY

6. Čas plyne

Je neuvěřitelné, jak rychle čas pro upíry ubíhá. Zdá se mi, že je to teprve pár týdnů, kdy jsme přijeli za naší rodinou sem, do Denali. Ano, teď už to je naše rodina. Ne jenom jejich, ale i moje. Stala jsem se součástí téhle nejpodivnější rodiny na světě. Nejpodivnější, ale taky oddaně milující rodiny. Tanya, Carmen, Irina a Kate se pro mě staly něčím jako tetami. Nanejvýš jsem si je zamilovala, stejně jako Eleazara, který mi ze začátku velmi pomohl. Náš vztah nebyl tak idylický jako můj vztah s Tanyou, Carmen, Irinou a Kate, ale vzájemně jsme se respektovali. Chodili jsme spolu na lov. Eleazar mě pokaždé pobavil svými historkami z doby, kdy se stal novorozeným. Je to už rok a půl, kdy jsme sem přijeli. Rok a půl.

Za tu dobu se nic nezměnilo. Carlisle byl pořád tak starostlivý a obětavý. Dokonce se začal znova učit, aby mě a Edwarda podpořil ve středoškolském studiu. Byl pro mě velkou oporou. Spoléhala jsem na něj tak, jako nikdy na nikoho. Lpěla jsem na něm. Byl to můj skutečný otec. K Esme jsem začala pociťovat lásku, která mi částečně nahrazovala lásku k muži. Byla jsem bez mužů nešťastná ale Esme mě podporovala v mém snu, že někde tam venku na mě někdo čeká. Každý den jsme si povídaly dlouho do noci. Pokaždé jsme si měly co říct. Byla jsem plná lásky. Kdybych mohla, plakala bych štěstím. Měla jsem milující matku. Mohla jsem se jí svěřit se vším na světě a ona mě pokaždé podržela a pomohla mi. A pak tady byl samozřejmě Edward. Můj bratr. Bratr, se kterým jsem se neustále hádala. Bratr, který mě provokoval a lezl mi do hlavy. Můj bratr, kterého bych za nic na světě nevyměnila. Uvědomila jsem si, jak moc pro mě znamená. Stejně jako Esme a Carlisle. Byli prostě moje rodina, kterou bych nevyměnila za všechnu krásu a všechny peníze na světě.

S Carmen, Irinou, Kate a Tanyou jsme měly mnohé společné. Já jsem zbožňovala nakupování. Ráda jsem se oblékala do krásných drahých šatů. A ony mé nadšení sdílely se mnou. Pravidelné nakupování se pro nás stalo samozřejmostí. Byl to svým způsobem rituál. Dámská jízda. Jak divně to zní!

Tanya mi pomáhala první dva měsíce, které jsem strávila předěláváním svého pokoje „k obrazu svému“. Vybírala se mnou nábytek, malovala se mnou a hlavně, udržovala mě veselou. A stále se držela toho, že se pokusí projevit Edwardovi náklonnost. Carmen se vztahu se mnou nejdřív obávala. Myslela si, že až odjedu, bude to pro ni o to těžší. Když jsem ji ujistila, že i pro mě to bude složité, už se víc neostýchala. Staly se z nás přítelkyně.  Irina pro mě byla jedna velká záhada. Moc o sobě nemluvila. Spíš se ptala na mě a na můj lidský život. Na mé skutečné rodiče, bratry, manžela, na to, jak se mi líbí má stávající rodina. Snažila se o mě dozvědět co nejvíce, aby mě mohla poznat. Ale já jsem nikdy neměla šanci poznat ji. A Kate byla něco jako má sestra. Dalo by se říct, že mě podporovala ve všem, co jsem dělala. Nakupovala se mnou, česala mé vlasy, oblékala mě. Byla jsem jako její panenka. A mě to vyhovovalo. Byla jsem tak spokojená, jako ještě nikdy.

Edward mě pokaždé pozoroval se zhnuseným výrazem v obličeji, když jsem se třeba i třikrát za den převlékla. Přece mi to nemůže mít za zlé. Jsem přeci jen žena. I když navždy budu dvacetiletá.

„Rose?“ volal mě Edward jménem. Edward mi řekl Rose? No teda! Copak se bráškovi stalo tentokrát?

„Co se děje?“ zeptala jsem se ho se zájmem. Zajímalo by mě, co vyvedl tentokrát. Zase něco rozbil. Určitě.

„Mohla bys laskavě jít dolů?!“ zařval na mě. Copak hoří? On je někdy vážně tak netrpělivý! „Hej! Rose!“ zavolal znova, tentokrát hlasitěji.

„No jo! Už jdu!“ zavrčela jsem na něj dolů do obýváku, odkud se ozývalo bouchání. Proboha co dělá?

Edward seděl na zemi. U kolen položenou hromadu, která byla nejspíš dřevěná. Kdysi možná měla i nějaký tvar, ale to už bylo jedno. Tomuhle stroji, nebo co to bylo, už nic nepomůže.

„Proboha! Co jsi zničil tentokrát?“ zeptala jsem se ho s předstíraným zděšením v hlase. Podíval se na mě pohledem, kterým by mohl zabíjet.

„Ten pitomý gramofon….!“ zavrčel a bouchnul do čehosi černého. Měla jsem slušný odhad o tom, co by to mohlo být. Zcela určitě to byla gramofonová deska. Nepochybně.

„Co jsi té nebohé věci udělal?“ zatvářila jsem se vyděšeně. Pak jsem přišla k němu a sebrala jsem ze země gramofonovou desku. Lépe řečeno, to co z ní zbylo. „Edwarde, možná by ses měl naučit neničit cizí věci. Je to neslušné.“ zatřásla jsem nevěřícně hlavou. Už zničil tolik věcí. Ztrácela jsem pojem o tom, kolik jich už vlastně bylo.

„Hele, Rose, nevolal jsem tě sem, aby ses mi mohla vysmívat. Potřebuju, abys mi pomohla tohle opravit.“ rukou pokynul na hromadu, která se před ním krčila.

„Tomuhle nepomůže ani sám Bůh, Edwarde.“ zděšeně se na mě podíval. Nejspíš si myslel, že žertuju, ale nepochybně mi nahlédl do mysli. Tam jsem to měla jasně napsané.

„Tanya mě zabije, jestli na to přijde!“ zasyčel mi do ucha. Aha! Takže můj milý bratr rozbil Tanyi gramofon. No, to by mohlo být zábavné.

„S tím já ti nepomůžu.“ pokrčila jsem rameny a otočila jsem se k odchodu.

„Prosím?“ zamumlal, ale díval se přitom do země. Svět se zbláznil! Edward mě prosí o pomoc. Otočila jsem se za tím podivným slovem, které se mu vydralo z úst. Nevěřícně jsem zírala.

„Fajn. Ale chci vědět, jak jsi to udělal. A hlavně, proč jsi to udělal.“ dívala jsem se na něj s pocitem vítězství. Konečně jsem měla navrch.

„To si jen myslíš, Rosalie.“ zamumlal. Pak se na mě ale podíval a spustil. „Víš, jak mám rád hudbu. Chtěl jsem si pustit tenhle pitomý krám, jenže nešel. Tak jsem myslel, že když do toho trošku bouchnu, že by třeba….“ nedořekl to a podíval se na hromadu před sebou. V koutcích mu nepatrně začalo škubat.

„Tys ten ubohý gramofon prostě rozmlátil…“ dořekla jsem za něj pobaveně. No, tím se všechno vysvětluje. Fajn, jsem ochotná mu pomoct.

„Díky Rosalie. Snad přijde den, kdy se ti za to všechno budu moct odvděčit.“ zašeptal pobaveně. „Kéž by ten den nikdy nenastal.“ slyšela jsem ho dodat.

„Ehm, takže, jak ti mám pomoct já?“ zeptala jsem se ho zvědavě a ignorovala jsem poslední větu, kterou řekl. Posadila jsem se naproti němu do křesla a nespouštěla jsem oči ze zbytku gramofonové desky.

„Vždycky jsi byla spíš technický typ, takže kdyby se ti povedlo něco s tím udělat…“

„A co mám s tímhle asi tak dělat?“ měl by se naučit kontrolovat svou sílu.

„Nevím, nějak to zprav.“ pokrčil beznadějně rameny.

„S tímhle já nic nezmůžu. Možná bys jí měl koupit nový gramofon.“ přemítala jsem líně. Vsadím se, že kdyby koupil podobný typ, jako je tenhle, Tanya by si ničeho nevšimla.

„To není špatný nápad. Díky Rosalie!“ zvolal a už se hnal do města. Blázen. Šel jí vážně koupit nový gramofon!

Když jsem pozdě večer pozorovala měsíc, tak jako jsem to dělala poslední rok, začala jsem uvažovat. Uvažovala jsem nad tím, jaké by to bylo, mít teď po svém boku nějakého hodného a milujícího muže. Tak jsem toužila po někom, jako byl Eleazar pro Carmen. Jako Carlisle pro Esme. Jenže tady nebyl nikdo, ke komu bych se mohla přiblížit, aniž bych necítila nutkání zakousnout se mu do krku. Jistě, Carlisle viděl jediné řešení v Edwardovi, ale to nebylo to, co bych chtěla já. A rozhodně to nechtěl ani on. Aspoň na jedné věci jsme se shodli.

Vzpomněla jsem si, jak mi první noc v Denali Tanya řekla, že tenhle pokoj mi pomůže si tady zvyknout. Pomohl mi nejen v tomhle. Pokaždé, když jsem se cítila nesvá, nebo pokaždé, když jsem se pohádala s Edwardem, tenhle pokoj mi pomáhal. Uklidňoval mě. Šumění lesa, které bylo všude kolem mě. Bublající potok, který se líně vinul mezi stromy a na jistých místech tvořil vodopády, které mi připomínaly schody. Obloha, kterou jsem pozorovala každou noc. A měsíc. Měsíc byl ten, kdo mi pomohl nejvíc. To on mi dával naději, že bude líp. Že jednou nastane den, kdy i já budu stát po boku muže, který mě udělá šťastnou. Nikdy bych neřekla, že upírovi bude naději dodávat právě měsíc.

„Můžu dál?“ zeptala se téměř neslyšně Esme a nakukovala přes škvíru u dveří do mého pokoje. Měsíční svit osvětloval její bledou tvář, která teď vypadala ještě bledší. I tak mě její úsměv překvapil. Nebyl to klasický úsměv, kterým se na mě usmívala. Dnes v tom bylo něco jiného.

„Esme, co se děje?“ zeptala jsem se jí trochu nejistě. Přišla ke mně blíž a objala mě.

„Víš, já jsem tak ráda, že mám tebe a Edwarda.“ pošeptala mi něžně do ucha a políbila mě na čelo. Začínala jsem mít strach, že je něco špatně. Stalo se snad něco Carlisleovi?

„Esme, ty mě děsíš.“ řekla jsem trochu přiškrceným hlasem.

„Promiň , to jsem rozhodně nechtěla.“ omluvně se usmála. „Dnes je to přesně čtrnáct let od smrti mého miminka.“ Oh! Jakého miminka? Žiju s Esme necelé dva roky a nevím, že měla miminko?

„Jakého miminka? Proč jsi mi nic neřekla?“ ztuhle jsem stála na místě. Cítila jsem se hrozně, jako kdyby přede mnou stál cizí člověk.

„Nechtěla jsem ti přidělávat starosti. Byla jsi novorozená, a pak ta věc s Roycem, pak jsme přijeli sem a ty sis tady musela zvykat. Měla jsi dost svých problémů.“ Co jsem sakra za dceru, když ani nevím, že moje matka měla dítě!

„Koho zajímají moje problémy!“ byla jsem naštvaná a zklamaná sama sebou. Tolik večerů jsme s Esme strávily povídáním si, a přesto jsem nevěděla o jejím miminku.

„Rosalie, chceš znát můj příběh?“ vydechla smutně. Horečně jsem přikývla. Esme přešla k balkónovým dveřím a zadívala se na měsíc. „Naše příběhy nejsou šťastné, Rose. Ani Carlisleův příběh není šťastný. Edward to taky neměl lehké. A já….“ odmlčela se a vstoupila na terasu. Hbitě jsem přiskočila za ní. „Můj příběh má sice šťastný konec, mám přeci Carlislea, ale vždycky jsem takové štěstí neměla. Abys chápala, tomuhle, čím teď jsem předcházela jedna katastrofa za druhou.“ zadívala se kamsi do dálky a já věděla, že se myšlenkami vrátila do svého lidského života.

„Řeknu ti jen to podstatné. Celý můj příběh je na delší vyprávění a já se nechci příliš zabývat těmi událostmi. Snad mě pochopíš…“ pohlédla na mě s nepatrným omluvným úsměvem.

„Samozřejmě.“ zamumlala jsem a čekala na pokračování. Hltala jsem každé slovo.

„Začnu od začátku. Od první chvíle, kdy jsem viděla jeho obličej. Byl rok 1911, byla jsem velmi mladá a zranila jsem se. Vyšplhala jsem na strom, ze kterého jsem spadla. Bylo už pozdě po setmění, když mě rodiče vzali k doktoru Carlisleovi Cullenovi. Slyšela jsem od děvčat, že je velice krásný, ale skutečnost byla mnohem lepší. On byl mnohem hezčí. Ale k mé smůle, byl to jeho poslední měsíc ve městě.“ usmála se na mě a sledovala můj překvapený výraz. „Dlouho jsem se ze setkání s ním nemohla vzpamatovat. Jeho obličej pro mě byl tím nejkrásnějším na světě. Dlouhé roky jsem si ho uchovávala v paměti. Myslela jsem na něj častěji, než bylo zdrávo. On pro mě byl světlo.“ usmála se tentokrát očima. Očima plnýma něhy a lásky.

„V roce 1917 jsem byla rodiči přinucena ke sňatku s jistým Charlesem Evansem. Kvůli společenským poměrům samozřejmě. Nebyl to nejlepší člověk, ale vypadal celkem obstojně. Ovšem, mému ideálu se rovnat nemohl.“ znova se odmlčela. Sledovala jsem její andělsky krásný obličej, který teď byl zamračený. Teď přijde něco zlého. „Charles mě začal mlátit. Rodiče mi nevěřili, mysleli si, že se jen snažím vyvléknout z manželství s ním. Ani modřiny jim nepřipadaly jako dostatečný důkaz. Když už jsem si myslela, že prostě uteču, Charlese povolali do armády. Šel do války. Doufala jsem, že se nevrátí, ale rok 1919 pro mě nebyl šťastný rok. Byl zpátky. Bylo to úděsné.“ Začínalo mě děsit, kam až Charles Evans byl schopen zajít. Nechtěla jsem ale Esme přerušit. „Krátce po jeho návratu jsem zjistila, že jsem těhotněla. Nechtěla jsem ale, aby mé dítě vyrůstalo s takovým člověkem a tak jsem utekla ke své sestřenici. Bydlela v Milwaukee, ale když se mí rodiče dozvěděli kde jsem, utekla jsem nova. Na sever. Učila jsem v Ashlandu, kde jsem taky porodila. Jenže pár dní po porodu mé děťátko zemřelo. Na následky plicní infekce.“ Esme byla matkou. Jen chvíli. Pár dní se mohla radovat z dítěte. Jen pár dní a pak všechno skončilo.

„Neměla jsem žádný důvod pro to, abych žila dál. Když jsem skočila z útesu, umírala jsem, ale pak mě Carlisle zachránil. Nevěděla jsem, že bydlel také v Ashlandu. Dva dny jsem cítila neuvěřitelnou spalující bolest. A pak jsem otevřela oči a uviděla jeho nádherný obličej. Obličej, který jsem si pamatovala celé desetiletí. Carlisle byl pro mne muž snů. Když mi řekl celou pravdu o tom, čím jsem se stala, nebyla jsem ani zaskočená. Nebyla jsem znepokojená. Byla jsem s ním a to bylo nejdůležitější.“ skončila tím nejlepším. Našla svou druhou polovinu. Teď byla kompletní.

„Víš, fyzicky jsem starší než Carlisle. Nedělalo mi tedy problém přijmout Edwarda za svého syna. A pak mi Bůh seslal tebe.“ mávla rukou směrem ke mně. V jejích očích jsem už zase viděla tu něhu a lásku. Bylo mi dobře. „Edward pro mě a Carlislea vždycky moc znamenal, ale matka má vždy blíž ke své dceři.“ Otřásaly mnou tiché vzlyky, ale z očí mi netekly slzy. Esme mě konejšila.

„Teď znáš můj příběh. Víš, jak jsem se stala tím, co jsem. Víš, jak moc pro mě ty a Edward znamenáte. Nahrazujete mi děti, které mít nemůžu. A musím ti říct, Rose, je to práce na plný úvazek.“ zasmála se a já věděla, že dnes už bylo řečeno vše, co mělo být řečeno.

„Proč jsi mi o tom neřekla dřív, Esme?“ zeptala jsem se jí nešťastně.

„Dnes už žádné další otázky. Je čas zalehnout.“ Významně se na mě podívala a políbila mě na obě tváře. „Dobrou noc, Rosalie. Miluju tě.“ Zašeptala a ve vteřině byla pryč.