In Captivity Of Beauty

Autorka: LindSAY

5.Denali

Už na nás čekali. Čtyři ženy a jeden muž. Všichni byli neobyčejně krásní, bledí, pod očima měli stejné tmavé stíny jako my, barva jejich očí byla stejná jako naše. Karamelově hnědá. Takže vegetariáni stejně jako my, pomyslela jsem si. No, alespoň se nebudu muset dívat na to, jak kolem mě umírají lidé. Nebudu vystavena pokušení.

„Ach, Carlisle! Vítej zpátky v Denali!“ zvolala menší žena se zrzavými vlasy. Rozběhla se přímo proti nám.

„Tanyo!“ opětoval její pozdrav Carlisle. Poté se objali. Další tři ženy se k nim připojily. Každá nejdříve objala Carlislea a pak jejich pohled sklouzl na mě. Připadala jsem si jako nějaký vzácný živočich, na kterého každý zírá s otevřenou pusou. Cítila jsem se krajně rozladěná. Bylo mi to nepříjemné, když po mě takhle pokukovali

„A kdopak je tohle?“ zeptala se Tanya a ukázala na mě prstem. „Už z dálky jsme cítili novou vůni.“ pousmála se a natáhla ke mně ruku. „Já jsem Tanya.“ představila se. Stiskla jsem její ruku.

„Těší mě, já jsem Rosalie.“ zamumlala jsem rozpačitě. Když jsem se na Tanyu dívala, začala mě sžírat žárlivost. Svou krásou se mi mohla rovnat. Možná, a tuto možnost jsem si nechtěla připustit, byla krásnější než já. Tedy, svým způsobem.

„Rose, tohle je Irina, Carmen, Kate a Eleazar.“ představil mi Carlisle zbytek skupinky, která se na mě stále dívala s jistým obdivem.

Stejně jako předtím jsem rozpačitě zamumlala „těší mě“ a s každým jsem si potřásla rukou. Zdálo se, že všichni jsou rádi, že jsem tady s Carlislem. Vypadali tak přátelsky. Cítila jsem se tady dobře. Počáteční nechuť z toho, jak se na mě dívali, pomalu vyprchávala.

„Už se nemůžeme dočkat, až nám povíš svůj příběh, Rosalie.“ řekla Irina se zájmem. V očích jí tančily malé jiskřičky. Kate a Carmen přikývly. Chtěly slyšet můj příběh? Tomu jsem nechtěla věřit. Spíš, nechtěla jsem o tom mluvit. Můj příběh neměl moc šťastný konec. I když, měla jsem skvělou rodinu, milující Esme, hodného Carlislea a otravného Edwarda. Co víc jsem si mohla přát?

„Edwarde, Esme!“ zvolala Kate a šla se s nimi přivítat. „Pokaždé, když vás vidím, zdáte se mi krásnější.“ nevěřícně zakroutila hlavou. Esme jí oplatila široký úsměv a objala Kate kolem ramen. Pak se otočila na Edwarda, který se na ni zářivě usmál.

„Ty snad nestárneš!“ řekl pobaveně a rovněž ji objal. Nemohla jsem si nevšimnout, že když ji Edward objal, slastně přivřela oči a vdechovala jeho vůni. Bylo to nechutné. „Vážně to nikdy nevzdáš?“ zeptal se jí a odtáhl se od ní. Měla jsem slušnou představu o tom, co nehodlala Kate vzdát. Upřímně, nebylo se čemu divit. Komu by se Edward nelíbil?

„Tak pojďte dovnitř.“ pobízela nás Carmen. Carlisle neváhal ani vteřinu a společně s Esme a Edwardem vkročili do krásného světlého domu. Na malý okamžik jsem zaváhala.

„Rose?“ zvolala zevnitř Esme. Rozhodla jsem se tedy vejít do domu za nimi. No, chvíli mi potrvá, než si tady zvyknu. Snad to nebude trvat dlouho.

Seděli jsme všichni v prostorném obývacím pokoji, který osvětloval obrovský křišťálový lustr. Na zemi ležely koberce v odstínech béžové a jemně zelené. Východní stěna byla tvořena velkými okny, kterými sem dopadal měsíční svit. V pravém rohu pokoje stála obrovská béžová sedačka se světle zelenými polštářky. Naproti ní byla další sedačka, tentokrát světlounce zelené barvy. Všechno bylo dokonale sladěné. Dokonce i závěsy byly zelené. Nikdy jsem zelenou neměla v oblibě, ale tady se mi líbila. Působila tak nevinně a uklidňovala mě.

Podívala jsem se na Esme, které jsem se opírala o kolena. Pohladila mě po vlasech a usmála se na mě. Nemohla jsem se neusmát také. Byla tady spokojená. A když je spokojená Esme, pak musí být spokojení všichni kolem ní. Můj pohled sklouzl na Carlislea, který o něčem vzrušeně debatoval s Irinou a Tanyou. Hlasitě se smál a pohoda z něj jen sršela. Ještě mi zbývalo najít Edwarda. Chtěla jsem se přesvědčit, že i on se tady cítí dobře. Konečně jsem ho našla. Seděl naproti Carmen a Eleazarovi. Lehce se usmíval, ale ne tak jako Carlisle. Působil velice klidně. Takže, nikdo není nešťastný. Pokud jsou šťastní oni, musím být i já.

„Carlisle, kdy nám konečně povíš, jakou náhodou se vaše rodina rozrostla?“ zeptala se ho Kate, která se vynořila odněkud ze tmy. Veškerý hovor ustal a Carlisle se na mě významně podíval. Jako kdyby žádal mé svolení.

„Pokud nám to Rose nechce říct sama…“ dodala Carmen a usmála se na mě.

„Myslím, že bude lepší, když vám to poví Carlisle.“ pokynula jsem hlavou ke Carlisleovi a  zamrkala jsem na něj. Carlisle se napřímil a odkašlal si.

„Právě jsem se vracel z práce domů…“ začal a vrhl na mě důležitý pohled. „Byl duben, ale venku začínalo jemně sněžit. Byl jsem pár bloků od našeho domu, když v tom jsem ucítil lidskou krev. Zdálo se, že někdo je zraněn. Neváhal jsem ani vteřinu a rozběhl se za původcem oné vůně. A pak jsem uviděl Rosalie…“ s dojetím jsem poslouchala, jak mě můj zachránce našel. Věděla jsem, že kdybych mohla, určitě bych plakala. Carlisle si znova odkašlal a pokračoval. „Bál jsem se, že nepřežije. Byla zraněná a nevěděl jsem, jak dlouho už v té zimě ležela. Rozhodl jsem se, že ji zachráním. Chápejte, tak mladý zmařený život.“ Carlisle se otřásl. Všichni teď střelili pohledem ke mně. Bylo mi to nepříjemné.

„Vlastně jsem ani nevěděl, co mám dělat. Jediným řešením pro mě bylo, abych ji proměnil. Abych ji zbavil života a uvrhl ji do věčné noci. Připravil ji o možnost mít děti, vzal jí možnost dospět, udělal jsem z ní něco, čím se nikdo stát netouží.“ řekl. Žal v jeho hlase byl tak patrný, až mě to zabolelo. Pokud je u upíra vůbec něco takového možné.

„Carlisle, já ti nic z toho nevyčítám. Jsem ti vděčná do konce svého života.“ řekla jsem pevným hlasem. Nechtěla jsem, aby si to vyčítal. Bylo to příliš bolestivé.

„Děkuji, Rose.“ usmál se na mě a natáhl ke mně ruku. Chytla jsem ho za ni, a pevně jsem ji stiskla. „Přinesl jsem ji k nám domů, kde jsem ji proměnil. Prosila mě, abych ji radši zabil, než aby musela snášet tu bolest. Já ji mohl jen uklidňovat tím, že už to brzy skončí. Pověděl jsem jí o sobě všechno. Zdálo se, že si ani neuvědomovala, co jí říkám. Nejspíš to bylo tou bolestí.“ zdálo se, jako by přemýšlel. „Když bolest začal ustupovat, uvědomovala si, čím se stala. Začínala chápat. A co mě udivilo nejvíc, vzala to klidně. Nekřičela na mě a neproklínala mě. A tak jsem získal další dítě. Svou dceru.“ ukončil vypravování a láskyplným pohledem se na mě podíval. Bral mě jako svou dceru. A já ho v mnoha ohledech považovala za svého otce.

Celou dobu, kdy Carlisle vyprávěl můj příběh, nikdo se neopovážil ho sebemíň přerušit. Všichni pozorně naslouchali a dojatě se na mě dívali. Dokonce i Edward se na mě díval. V jeho očích jsem viděla…něhu? Je to vůbec u mého bratra možné?

„Ano, Rose. I já se dokážu vcítit.“ odpověděl na mou nevyslovenou otázku. Irina se na něj zmateně podívala, ale když Edward zakroutil hlavou, směřovala svůj pohled zpět na Carlislea.

„To mě ovšem utvrdilo v názoru, že Rosalie byla poslední osoba, kterou jsem té nesnesitelné bolesti vystavil. Tohle už se opakovat nebude. Nedovolím to.“ přerušil náhle Carlisle ticho, které teď naplňovalo obývací pokoj. Nikdo nic neříkal. Všichni se dívali na něj. Všichni měli v obličejích výraz plný soucitu. A Carlisle? Jeho mladý pohledný obličej teď vypadal o mnohem starší. Vypadal ustaraně.

„Myslím, že dnes už bylo vyprávění na jeden den až příliš.“ řekl tiše Edward a zvedl se ze sedačky. Díval se přitom na Carlisle, který jen nepatrně přikývl. „Je čas jít na kutě.“ dodal trochu veseleji Edward a široce se na nás usmál.

„Rose, zavedu tě do tvého pokoje.“ řekla mi Carmen a vstala. Políbila jsem Esme do vlasů a vyšla po schodech nahoru za Carmen. V patře byly čtyři ložnice. Ta úplně napravo nejspíš bude patřit mě. Jako jediná totiž byla zavřená. „Tak, tady to je. Nestihli jsme ji moc upravit, ale časem to dáme do pořádku.“ Řekla omluvně Carmen.

„Ne, to je v pořádku. Není kam spěchat že?“ pokusila jsem se o veselý tón, ale nevím,

jestli jsem byla dostatečně přesvědčivá. Pro Carmen to asi dostačující bylo.

         „Snad se ti tam bude líbit. Máš krásný výhled do lesa. Pár metrů od domu teče potok, jsem si jistá, že to postupem času oceníš.“ zašeptala tajemně a zazubila se na mě. Pak mě pohladila po tváři a odešla.

Opatrně jsem vzala za kliku a čekala, že vstoupím do místnosti plné harampádí a starých věcí. Čekala jsem zaprášené lustry a pavučiny všude kolem. Čekala jsem všechno, jen ne tohle. Když jsem vešla do svého nového pokoje, z úst mi uniklo tiché „och“. Stála jsem ve velkém čtvercovém pokoji, který měl terasu s výhledem na les. Okna byla veliká, takže jimi pronikalo velké množství světla. I teď, když byla noc. Měsíc mi svítil přímo do tváře. Byl úplněk. Otevřela jsem dveře na terasu a nechala lehký větřík, aby mi foukal vlasy do obličeje. Ozvalo se tiché zaklepání na dveře.

„Vstupte.“ zašeptala jsem, stále ohromená krásou tohoto místa. Když nikdo nepřicházel, otočila jsem se, abych viděla, kdo se mě to rozhodl navštívit. Stála přede mnou Tanya. Neobyčejně krásná. Dívala se na mě se spokojeným výrazem na tváři.

„Děje se něco?“ zeptala jsem se jí zmateně.

„Je zvláštní, jak tenhle pokoj na všechny působí.“ Povzdechla si a posadila se na malou sedačku, která stála naproti terase. „Líbí se ti tady, Rose?“ zeptala se mě a ustaraně se na mě podívala.

„Jistě.“ odpověděla jsem mírně zaskočená její otázkou. „Oni tady jsou šťastní. A když jsou šťastní oni, tak i já.“ řekla jsem prostě a pokrčila jsem rameny.

„Víš, je to fascinující pozorovat vaše vazby. Jste tak silně propojeni. Máte tak intenzivní vztah!“ vzdychla obdivně. „Když jsem tě dnes poprvé viděla, když jsem viděla Esme a Carlislea jak se na tebe láskyplně dívají…“

„Ano, Esme je velice milující osoba. A Carlisle se pro mě stal otcem. A Edward…“ nedokončila jsem větu. Nevěděla jsem, jak bych ji ukončit měla.

„Edward tě má taky rád, Rose. Považuje tě za svou sestru, i když to tak někdy nevypadá.“ zasmála se nahlas a já se k ní přidala. Někdy. Ono to tak nevypadá nikdy.

„Já vím, že mě má rád.“ mávla jsem nad tím rukou, jako by to byla samozřejmost. Opět jsme se zasmály.

„Zvykneš si tady. Tenhle pokoj ti v tom hodně pomůže.“ Pokynula rukou směrem k terase a měsíci, který stále tak jasně svítil. „Jsme rádi, že Carlisle je tady. Že vy všichni jste tady. Už to tu začínala být nuda.“ nejistě jsem se usmála. „No, nebudu tě dál rušit. Užij si úplněk.“ Zašeptala a šibalsky na mě zamrkala.

„Děkuju.“ řekla jsem, ale Tanya už tam nebyla. Hodně jsem přemýšlela a došla jsem k závěru, že nakonec nebude těžké si tady zvyknout.