In Captivity Of Beauty

Autorka: LindSAY

4.Odjíždíme

S plánováním odjezdu pryč z Rochesteru, jsme teď trávili veškerý volný čas. Každý den jsme seděli nad hromadou papírů a zvažovali jsme všechna možná místa na světě, kde by pro čtyři upíry bylo bezpečně. Bezpečně, a hlavně co nejméně slunečných dní. K upířímu životu totiž patřil jeden problém, naše pokožka na slunečním světle zářila. Jako kdyby byla poseta tisíci drobnými diamanty. Lidé by asi skutečnost, že na slunečním světle záříme, nebrali jako samozřejmost. Věděli by, že jsme jiní.

Důvodů k odjezdu bylo hned několik. Esme se v Rochesteru přestávalo líbit. Chtěla si zařídit dům podle svých vlastních představ. Tenhle malý domeček už jí nevyhovoval. Carlisle zase měl problém se svým věkem. Vypadal na třicet, ale vydával se za třiatřicetiletého. Jenže nestárl a lidé se začínali vyptávat. Edward toužil po změně prostředí. Prostě jen chtěl vypadnout odsud. A já? Jedním z důvodů proč jsme měli odjet, byla má odplata. Nedokázala jsem žít ve městě, kde jsem málem přišla o život. Navíc, Roycova vražda a vraždy jeho přátel se začaly vyšetřovat. Strážníci dokonce navštívili i Carlislea a Esme. Byla jsem schovaná nahoře na půdě, ale i tak jsem slyšela, že na žádnou stopu se zatím nepodařilo natrefit.

„Rose, bude to poprvé, kdy se stěhuješ s námi. Měl bych ti objasnit pár věcí.“ řekl Carlisle a lokty se opřel o stůl. „Pokaždé, když se někam přistěhujeme, začínáme od znova. Znovu si hledáme práci, znovu studujeme. Přesněji řečeno, ty a Edward budete muset znovu studovat. Já s Esme si budeme hledat novou práci.“

„Takže to znamená, že pokaždé, když se někam přestěhujeme, budu muset začít chodit do školy od znova?“ přemítala jsem nahlas. Carlisle souhlasně přikývl.

„Není to tvojí povinností, Rosalie. Jen se snažíme co nejlépe splynout s lidmi. Snažíme se být nenápadní.“ pokrčil rameny a pokračoval. „Je pro nás těžké zůstat někde déle, než pět let. Jen se podívej na mě a Edwarda. Nevypadáme na svůj věk a lidé se časem začínají zajímat.“

„Je tady ještě něco, o čem bys možná měla vědět.“ řekla tiše Esme a podívala se přitom na Carlislea. „Víš, pokaždé když odjíždíme, jsme nuceni padělat veškeré doklady. Chápej, pozměnit datum narození, Carlisle občas padělá atestace, aby mohl dále pracovat jako doktor.“

„To chápu.“ řekla jsem a usmála jsem se na Esme. Ta mě chytla za ruku a neslyšně zamumlala „ děkuji“.

„Teď jen zbývá vybrat místo.“ Zamumlal Edward nevzrušeně. Pro něj stěhování bylo záležitostí naprosto normální. Pro mě to však bylo zcela nové. Nebyla jsem zvyklá na stěhování. A my se budeme stěhovat často. „To máš naprostou pravdu.“ odpověděl mi Edward na nevyslovenou myšlenku. „Časem si na to zvykneš.“ dodal a pokrčil rameny.

„Máte někdo nějaký návrh?“ zeptal se nás Carlisle a jednoho po druhém nás přejel pohledem. „Já osobně jsem uvažoval nad severní Evropou. Co vy na to?“ zeptal se znova.

Esme se ozvala jako první. „Severní Evropa? Máš na mysli Finsko, Švédsko…?“ lehce znechuceným pohledem se podívala na Carlislea.

„Ano, je to pro nás velice výhodné místo. Velmi málo slunečných dní, poměrně dost lesů všude kolem…“

„Carlisle, možná by nebylo na škodu zvážit naše lovecké možnosti. Nemyslím si, že zvěř v této oblasti by byla špatná, ale přeci jen by nás to po chvíli omrzelo, nemyslíš?“ ozval se Edward zamyšleně.

„Ano, nejspíš máš pravdu, Edwarde. Má tedy někdo jiný nápad než severní Evropu? Rose?“ podíval se na mě se zdviženým obočím. Čekal na můj názor, ale já jsem neměla absolutní představu o tom, kam bych jako upírka chtěla odejít. Pokrčila jsem rameny.

„Co takhle Aljaška?“ nadhodila nevinně Esme. Na Carlisleově obličeji se objevil výraz  uspokojení. „Co se děje?“ zeptala se ho.

„Právě jsem dostal skvělý nápad.“ odpověděl a po rtech mu přeběhl úsměv. „Pamatujete si, jak jsem vám říkal o mých přátelích v Denali?“ teď se díval na Esme a Edwarda. Zdálo se, že Edward pochopil a tak souhlasně přikývl.

„Snad nemáš v plánu jet za nimi?“ zeptala se Esme vyděšeně. Nechápala jsem její tón. Bylo snad na Carlisleových přátelích něco špatného?

„Vlastně, přesně tohle jsem měl v plánu. Na Aljašce jsou naše lovecké možnosti mnohem širší, než kdekoli v Evropě. A navíc, jsem si jist, že Tanya bude naší návštěvou  nadšená.“ Carlisle byl rozhodnutý. Pojedeme na Aljašku. Paráda. Zima, sníh a k obědu losi a medvědi. A ke všemu, vůbec jsem nevěděla, o jakou Tanyu se jedná.

„Tanya je Carlisleova stará známá. Živí se stejně jako my. Žijí tam spolu už nějakou dobu. Jsou to čtyři sestry, které se zřekly pití lidské krve.“ vysvětlil mi Edward. Pochopila jsem. Budeme tedy zase o něco početnější klan. Klan. To slovo mě donutilo se pousmát.

„Takže pokud všichni souhlasíte, myslím, že je rozhodnuto.“ Ukončil debatu Carlisle a všechny si nás pozorně prohlížel. Byla jsem si stoprocentně jistá, že i kdyby kdokoli nesouhlasil, nedal by svůj názor najevo. Carlisle byl autorita. Nikdo se mu nechtěl postavit. Všichni jsme mu dlužili až příliš.

Balení pro nás nebylo kdoví jak složitou záležitostí. Prostě jsme asi dvě minuty pobíhali po domě jako střely. Sbírali jsme oblečení, které se válelo všude možně. Hlavně já a Edward. Esme s Carlislem byli velice pořádní a snažili se tomu naučit i mě s Edwardem, ale asi jsme byli příliš vzpurní. „Vzpurné děti“ jak nás oslovovala Esme.

Esme se stala mou skutečnou matkou v mnoha ohledech. Starala se o mě jako o svou vlastní dceru. Lásku, kterou ke mně a Edwardovi chovala, jsem ani v nejmenším nemohla srovnávat s láskou mé skutečné matky. Když jsem ještě byla jen prostá dívka. Ten rozdíl byl až směšný. Měla jsem pocit, že mě nikdy nikdo takhle nemiloval. A to bylo zvláštní. Nejen že si se mnou povídala o věcech, které mě trápily, tak jak by to měla dělat opravdová matka, ale ke všemu se na mě dívala pohledem plným lásky. Bylo velice těžké tomuto pohledu odolat. Když si k tomu přičtete její andělsky krásný a něžný obličej, vyjde vám z toho symbol dokonalosti. Hotový ideál mateřství. A tím pro mě teď Esme byla.

„Ona už je taková.“ Zamumlal Edward vedle mě. Ani jsem si nevšimla, kdy se tam objevil. „Esme je velice milující člověk. I mě přijala jako svého syna. A jsem nesmírně rád, že mou matkou se stala právě ona.“ dodal s úsměvem na tváři a pak vyběhl ze dveří.

Soužití s Edwardem bylo složité. Dráždil mě od první chvíle, kdy promluvil. Vybavila jsem si onu chvíli, když jsem ležela na sedačce v obýváku a bolest spalovala celé mé tělo. Nepatrně jsem se otřásla. Na tu bolest nikdy nezapomenu. Edward byl nepochybně krásný muž. Jeho bronzové vlasy a karamelové oči by nenechaly jedinou dívku klidnou, ale on se o dívky nezajímal. I když s nimi byl denně v kontaktu. Nezajímal se ani o mě. A to mi vadilo nejvíc. Vždycky jsem byla krásná, ale Edward mě krásnou neviděl. Rozčilovalo mě to. Jenže jsem na takovéhle věci nesměla myslet moc často, on by mě slyšel.

„Máš pravdu Rose. Slyším tě pořád. I když se snažíš na to nemyslet, já to slyším.“ zašeptal naštvaně z obýváku. I přes to, že jsem byla o poschodí výš, slyšela jsem ho, jako kdyby stál vedle mě. Místo odpovědi jsem zavrčela.

„Ale no tak, zase se hádáte?“ ptala se mě Esme. Stála jsem k ní otočená zády. Téměř nehybně jsem zavrtěla hlavou, ale byla jsem si jistá, že Esme to viděla. Otočila se a seběhla dolů po schodech za Edwardem.

Naše hádky s Edwardem, které se odehrávaly téměř každý večer, otravovaly nejen Esme, ale i Carlislea. Mnohdy jsem ani nemusela nic říkat. Stačilo jen pomyslet na něco, co se mému „bratrovi“ nelíbilo, a už jsme na sebe křičeli. Párkrát jsme se pokusili o  příměří, ale to vydrželo nejdéle dva dny. Esme a Carlisle si s námi nevěděli rady. „Je čas odejít.“ řekla tajemně Esme a chytla mě kolem ramen. Podívala jsem se do jejích očí a přikývla jsem. Byla jsem připravená odejít. Nic mě tady nedrželo. Vůbec nic. Uchopila jsem svůj kufr a vynesla ho před dům. Carlisle s Edwardem o něčem hlasitě diskutovali.

„To nepřipadá v úvahu!“ ohradil se Edward. Umíněně si založil ruce na hrudník a jeho bílé rty se stáhly do tenké tvrdé linky.

„Edwarde, usnadnilo by se tím dost věcí.“ Pronesl Carlisle klidně. Pak se podíval na mě a na Esme. Už nic neřekl. Jen nám pokynul, abychom vyrazili. Edward pořád stál se založenýma rukama a nic neříkal.

„Rosalie, můžeme?“ zeptal se mě ustaraně Carlisle a pohladil mě po zádech.

„Och, jistě.“ odpověděla jsem mu. Uvědomila jsem si, že se čekalo jen na mě a na mé rozhodnutí. „Pojďme.“ dodala jsem nadšeným tónem. Tedy, alespoň jsem se o něj pokusila. Když jsme se rozběhli vstříc tmě, naposled jsem se otočila na náš bývalý domov. Nechávala jsem za sebou kus svého života. Života, který se tak nečekaně změnil. Uvědomila jsem si, že takhle se budu cítit pokaždé, když budeme muset odjet. Budu to prožívat znova a znova. Otřásla jsem se. Tahle představa mě děsila a bolela.