In Captivity Of Beauty

Autorka: LindSAY

3. Pomsta

Poslední dobou jsem většinu času trávila plánováním odplaty. Od onoho lovu, na kterém mi Carlisle poskytl svolení zabít Royce, uplynulo už pět týdnů.

Začínala jsem tím být svým způsobem posedlá. Zvažovala jsem nespočet možností, kterými bych Royce připravila o život. Napadaly mě nejrůznější témata. Vydávat se za ducha, předstírat oživlou mrtvolu, lehnout si do jeho postele a čekat, až přijde domů a najde mě tam, nebo se mu „zjevit“ ve spánku…

Jak řekl Edward, moje fantazie se ukázala jako velmi kreativní. Každý den mě napadaly nové a nové způsoby, jak se pomstít. Carlisle si o mě začínal dělat starosti. Pokaždé, když kolem mě prošel, ptal se mě, jestli jsem v pořádku. Já jen přikývla. S Esme to bylo poněkud komplikovanější. Nebylo tak snadné jí namluvit, že jsem v pořádku. Připadalo mi to, jako kdyby do mě viděla. Jako kdyby Edward nebyl jediný, kdo umí číst myšlenky. Esme jsem nedokázala lhát, její obličej pro mě byl až příliš čestný, laskavý a upřímný. Nedokázala bych tento andělský obličej poskvrnit svou lží.

„Rose, už na to nemysli.“ řekla mi konejšivým hlasem, když mě přistihla zírat na podlahu. „Udělej to, co považuješ za správné.“

„Ano Esme, přesně to udělám. Royce zaplatí.“ Procedila jsem skrz zaťaté zuby. Esme se posadila vedle mě a smutně se na mě dívala. Neměla jsem ráda, když se tvářila utrápeně. O to víc mě mrzelo, že důvodem jsem byla já.

„Nestačilo by ho jen vystrašit?“ zeptala se mě s nadějí v hlase. Zavrtěla jsem hlavou.

„Esme, oni mi ublížili! Musí za to zaplatit!“ z hrdla se mi vydralo tiché zavrčení. Esme mě objala kolem ramen a povzdechla si.

„Jak to chceš provést?“ zajímala se a stejně jako já před chvílí, zírala do podlahy.

„Vlastně jsem uvažovala, že je zabiju všechny. Jen zatím nevím jak.“ Skousla jsem si ret a na paměti mi začaly vyvstávat nejrůznější scénáře. Slyšela jsem Edwardovo posměšné uchechtnutí. Proč mě sakra pořád špehuje? Tiše jsem na něj zavrčela, ale byla jsem si jistá, že mě moc dobře slyšel. „Edwarde! Vypadni z mojí hlavy!“ zařvala jsem na něj směrem do jeho pokoje.

„Kéž by to tak šlo!“ zaprskal mi těsně před obličejem. Přihnal se ke mně jako blesk. „Snaž se aspoň tišit svoje myšlenky, sestro!“ přitiskl si prsty na spánky a zavřel oči, jako by ho bolela hlava. Myslela jsem na to, že bych ho nejradši uškrtila na místě. „Ani na to nemysli. Víš, že tě zastavím dřív, než se o něco pokusíš.“ Zašeptal tak, aby ho neslyšela Esme. Pochybuju, že jí to uniklo. Upíři měli velmi vyvinuté smysly.

„Jsem novorozená Edwarde! Nepodceňuj mou sílu!“ vyskočila jsem ze sedačky. Esme se mě snažil uklidnit, ale tohle jsem si chtěla vyřešit sama. „Chci si s tebou promluvit! Hned!“ pokrčil rameny a založil si ruce v bok.

„O čem chceš mluvit?“ zeptal se mě lhostejným hlasem. Vrhla jsem na něj zlobný pohled a pak jsem očima střelila k jídelně a zpět na něj. Pochopil.

„Rose, Edwarde, hlavně se nehádejte.“ Povzdechla si prosebně Esme. Bylo jí však jasné, že hádka proběhne tak jako tak. Ostatně, den kdy jsme se s Edwardem nehádali, by se měl v kalendáři zaznačit červeně.

„Fajn, co mi chceš?“ vyštěkl na mě a stál ke mně otočený zády. Nesnášela jsem, když jsem s někým mluvila a ten člověk se na mě nadíval. Kdysi se na mě díval každý. Každý na mě mohl oči nechat! Ale Edward byl jiný. Nikdy se na mě nedíval jinak, než na proti-své-vůli-získanou sestru. A to mě trápilo. Nechápala jsem jeho postoj vůči mé osobě.

„Proč mě nenávidíš?“ vypadlo ze mě dřív, než jsem mohla cokoli udělat. Edward se na mě otočil a nevěřícně se na mě díval.

„To nemyslíš vážně, že ne?“ zmateně jsem na něj vytřeštila oči. „Ty si vážně myslíš, že bych tě mohl mít rád jinak, než svou sestru?“

„Sakra Edwarde nelez mi pořád do hlavy!“ zařvala jsem na něj a zavrčela jsem. Jistě že mě napadlo, jaké by to bylo být s Edwardem jinak, než jeho sestra. Byla jsem přece krásná a on taky. Tak v čem je problém?

„Vážně si myslíš, že krása je všechno? Rose, ty jsi nepochybně krásná, svým způsobem, ale pro mě budeš vždy jen sestra. Carlisle si možná myslel, že pro mě budeš něco jako pro něj Esme, ale mýlil se. Jen si nás dva představ spolu!“ zděšeně se otřásl nad tou představou.

„Fajn, chápu.“ zamumlala jsem.

„No tak Rose, jsi krásná. Najdeš si někoho stejně krásného.“ Přišel ke mně a povzbudivě mě poplácal po rameni. Oplatila jsem mu to. Jen jsem to trochu přehnala, takže jsem ho málem povalila na zem. „Uzavřeme příměří, platí? Žádné hádky a žádné hlasité myšlenky.“ S pokřiveným úšklebkem jsme si potřásli rukou. Přemítala jsem, jak dlouho takové příměří vydrží.

„To vážně nemám sebemenší tušení.“ kroutil hlavou a já jsem se tiše usmála. „Takže, kdy jdeš na Royce?“ pokrčila jsem rameny. Už brzy. Jen nevím kdy. „Nespěchej. A mimochodem, ty svatební šaty se mi jako nápad líbily.“ Dodal tiše a vytratil se z jídelny. Nad nápadem se svatebními šaty jsem přemýšlela jen minutu, ale teď mi přišly jako nejlepší nápad.

Rozhodla jsem se pro následující schéma: nejdříve zabiju Roycovy přátele. Třeba mu dojde, co se jim stalo a bude se snažit utéct. Nechám si ho nakonec. Jako třešničku na dortu.

Začala jsem je zabíjet jednoho po druhém. Musela jsem ale být velmi opatrná, abych neprolila jejich krev a nevystavila se tak obrovskému pokušení, které pro mě teplá lidská krev představovala. Byla jsem si jistá, že bych neodolala a nechtěla jsem z nich mít v sobě ani kapičku jejich krve. Johna, toho muže z Georgie, který byl, i po téměř půl roce, stále tak opálený, jsem si obzvlášť vychutnala. Jen ať zkusí jak chutná bolest. Jen ať křičí bolestí, tak jako já jsem křičela onoho večera, kdy mě nechali ležet na studené zemi.

Royce se začal schovávat, věděl co ho čeká. Ani místnost bez oken, střežená dvěma ozbrojenými muži, mu nepomohla se přede mnou schovat. Zneškodnit stráže mi trvalo snad jen jednu vteřinu. Abych tomu dodala trochu melodramatičnosti, jak řekl Edward, ukradla jsem speciálně pro tuhle příležitost svatební šaty. Když jsem Royce v oné místnosti našla, krčil se v rohu. Nejdřív, když mě spatřil, díval se na mě jako na něco nadpřirozeného. V zápětí však užaslý výraz přešel do zděšeného a Royce začal křičet. Sehrála jsem mu parádní divadlo, možná to bylo až moc dětinské. Ale rozhodně to byl nejlepší nápad, nechat si Royce na konec. Dokázala jsem se lépe ovládat, postupovala jsem mnohem pomaleji, než u jeho přátel. Vychutnávala jsem si každý okamžik, když jsem Royce trýznila. Působilo mi to nečekanou úlevu a snad i…slast.

Když jsem vyběhla z místnosti, kde leželo Roycovo bezvládné tělo, začala jsem ze sebe strhávat svatební šaty s takovou silou, že z nich zbyly jen cáry bílé látky. Byla noc, takže mě nikdo nemohl spatřit. A i kdyby snad ano, nejspíš by si myslel, že ve tmě zahlédl nějaké potulné zvíře.

Utíkala jsem po střechách domů. Při tom jsem se cítila podivně uspokojená, šťastná a naplněná optimismem. Jak jsem mohla být naplněna optimismem? Zabila jsem sedm lidí. Ale počítá se to? Oni přece chtěli zabít mě! Mysleli si, že jsem mrtvá. Nechali mě ležet na ulici jako nějaké použité zboží. Ale teď za to zaplatili. Všichni…

„Ách, Rose je doma.“ Zašeptal Edward směrem k Esme a Carlisleovi, kteří seděli v kuchyni a debatovali o novém možném bydlišti. Museli jsme odjet. Po tom co se dnes stalo, jsme prostě museli odejít. Už tady pro nás nebylo bezpečno.

„Proboha Rosalie! Jak to vypadáš?!“ zeptala se mě zděšeně Esme a starostlivě si mě měřila. „Co se stalo?“

„Viděl tě snad někdo? Slíbila jsi, že budeš opatrná.“ řekl Carlisle vážným hlasem plným obav. „Slíbila jsi, že se postaráš o to, aby tě nikdo neviděl Rosalie.“ ukazoval na mě prstem, jako kdybych se něčím provinila.

„Myslím, že ji nikdo neviděl. Je jen spokojená s tím, jak to provedla.“ objasnil mou situaci Edward a já mu byla vděčná.

„Esme, Carlisle, jsem si jistá, že jsme nebyli prozrazeni. Nikdo mě nemohl vidět. Nikdo nebude mít ponětí o tom, kdo jim to způsobil. Slibuji, že tohle už se opakovat nebude. A teď mi dovolte, abych se šla převléknout a upravit.“ Proboha! Proč jsem mluvila tak zdvořile?! To musely být nervy ze všeho toho zabíjení.

Dívala jsem se na sebe do zrcadla. Fakt, že jsem zabila sedm lidí, mi na kráse neubral. Původně jsem si myslela, že po vraždách, snad budu méně krásnější. Jenže teď se mi zdálo, že jsem snad ještě víc krásnější než předtím. Jak pošetilé!

Převlékla jsem se do světle modrých šatů, které jsem měla po kolena  a pomalu jsem se vrátila do obýváku, kde na mě čekala moje rodina. Můj otec, matka a bratr. Všichni andělsky krásní a nedočkaví. Dychtili po mém příběhu?

„Asi chcete vědět, co se dnes a dny předtím dělo. Nemám pravdu Edwarde?“ zeptala jsem se s pozvednutým obočím. Edward souhlasně přikývl. Posadila jsem se na zem a dívala se do očí třem lidem, které jsem na světě nejvíc milovala.

Esme a Carlisle mě poslouchali s velkým zájmem. I když vím, že Carlisle byl proti zabíjení lidí, vyslechl mě. A já jsem mu za to byla nesmírně vděčná. Edward seděl s námi, ale nedával najevo žádné emoce. Jen upřeně sledoval mouchu, která kroužila kolem stropního světla a bzučela. Bzučela tak hlasitě, že bylo nepříjemné ji poslouchat. Byť jen v pozadí. Edward slyšel co si myslím a tak po mouše hbitě sáhl a už ji s odporem házel z okna na ulici.

Esme mi poděkovala za upřímnost, kterou jsem jí projevila barvitým líčením vraždění Royce a jeho přátel. Byla jsem také nucena znovu přísahat, že tohle už se opakovat nebude. Že už nikdy naši rodinu nevystavím nebezpečí. Bylo snadné přísahat. Na světě nebyl nikdo, kdo by mi dokázal znova ublížit.

„Jsi spokojená, že?“ zeptal se mě Edward, když jsem se chystala vejít do svého pokoje. „Jsi spokojená sama se sebou a myslíš si, že jsi udělala správnou věc. Ale je to skutečně tak Rosalie? Je zabíjení lidí správná věc?“ zdálo se, jako by mluvil sám k sobě a ne ke mně.

„Udělala jsem to, co jsem udělat musela. Oni si to zasloužili. Ty bys nechtěl zabít toho, kdo by se pokusil zabít tebe?“ vztek se pomalu začal drát na povrch. Ať jde Edward do háje s jeho příměřím!

„No, vzhledem k tomu, že jsem umíral na španělskou chřipku…pochybuji o tom, že by se mi podařilo ji zabít, Rose.“ Dodal se samolibým úšklebkem.

„Myslím, že ruším naše příměří Edwarde.“ Zamručela jsem na něj a zabouchla za sebou dveřmi. Z vedlejšího pokoje se ozývalo pobrukování. Nepochybně se mě snažil dráždit tak, jako to dělal pokaždé, když jsme se pohádali. Ignorovala jsem ho a tiše jsem vyskočila do tmy, ukojit svou žízeň, kterou jsem v posledních dnech tak moc pokoušela…