In Captivity Of Beauty

Autorka: LindSAY

2. Pravda

Cítila jsem, že pomalu upadám do bezvědomí. Bolest pomalu opadávala a já jsem za to byla vděčná. Že by tohle byl konec? Nebylo to tak hrozné, jak jsem si vždycky představovala. Myslela jsem, že když člověk umírá, před očima mu proběhne celý život. Ale mě se nic takového nedělo. Umírám vůbec? Jak jsem tak uvažovala nad tím, co se se mnou děje, něco ostrého mě začalo řezat do krku, do zápěstí, do kotníků. Ta bolest byla tak nečekaná, že jsem hlasitě vykřikla. Byla jsem naprosto šokovaná. Co se děje?

Napadlo mě, že doktor Cullen mě sem přinesl, aby mi ještě víc ubližoval. Copak jsem si už dnes nevytrpěla dost? Celé mé tělo začal spalovat silný oheň. Nedovedla jsem myslet na nic jiného, než na ten spalující žár. Každá buňka v mém těle byla jako v ohni. Každým milimetrem svého těla jsem vnímala, jak mnou oheň prostupuje. Ta bolest byla nesnesitelná. Prosila jsem doktora Cullena, aby mě té bolesti zbavil a zabil mě.

Mezi výkřiky bolesti jsem křičela, aby mě doktor Cullen zabil. On mě ale ujišťoval, že už brzy to skončí. Že to bude dobré a že budu v pořádku. Slyšela jsem, jak se domů vrátila doktorova žena a její bratr. Neváhala jsem ani vteřinu a prosila jsem je o to stejné, jako doktora. Chtěla jsem, aby mě zabili. Aby ta bolest konečně přestala.

Doktor Carlisle Cullen seděl vedle mě. Pevně mě držel za ruku. Říkal mi, že je mu to hrozně moc líto a že už to brzy skončí. Nevnímala jsem ho. Jenom jsem křičela bolestí, která neustupovala.

„Rosalie, dobře mě poslouchej.“ Řekl melodickým hlasem. Snažila jsem se přikývnout, ale moje tělo mi to nedovolilo. Svaly mě odmítaly poslouchat. „Rosalie, já…já jsem upír. Vzhledem k tomu, v jakém jsem tě našel stavu, rozhodl jsem se, že tě proměním.“ Každé slovo vyslovil pečlivě, abych pochopila, co se mi snaží říct. I tak mi nic z toho, co říkal, nedávalo smysl. Přišlo mi to neuvěřitelné. Nevěřila jsem tomu. Upíři přece neexistují! Jsou to jen povídačky ne?

Znovu jsem hlasitě vykřikla. Bylo to, jako by mě někdo řezal rozžhavenými žiletkami do zápěstí a kotníků.

„Je mi to moc líto. Tak líto.“ Omlouval se doktor Cullen pokaždé, když jsem vykřikla. Slyšela jsem bratra doktorovy ženy, jmenoval se Edward, jak se ptal Carlislea. „Co jsi to udělal?“

Doktor ho ale ignoroval a pokračoval v tom podivném příběhu. „Právě procházíš přeměnou. Vím, jaká je ta bolest, ale věř mi, to přejde. Za chvíli bude po všem.“ Znělo to, jako kdyby se snažil víc přesvědčit sebe. „My lidi nelovíme, Rosalie. Jsme jiní než ostatní našeho druhu. Zabíjení lidí se nám hnusí. Lovíme jen zvířata.“ Občas jsem ho poslouchala a pomalu mi začínalo docházet, co se se mnou děje. Čím se stávám. Ale můj mozek se tomu bránil. Přestávala jsem křičet. Křičet bylo zbytečné.

„Já, Esme a Edward se o tebe postaráme. Jen pokud budeš chtít samozřejmě. Můžeš jít i svou vlastní cestou, ale budeme rádi, když s námi zůstaneš.“

„Co tě to napadlo, Carlisle?“ ptal se ho Edward. „Rosalie Haleová?“ zeptal se podrážděným tónem. Vůbec se mi to nelíbilo. To jak vyslovil moje jméno. Jako kdyby na něm bylo něco špatného. Jako kdybych já byla špatná.

 „Nemohl jsem ji tam nechat zemřít.“ řekl Carlisle tiše. „Bylo to příliš strašné. Tak nešťastně zmařený život.“

„Já vím.“ řekl Edward odmítavě. Rozzlobilo mě to. Copak on věděl, co se mi stalo? Jak by mohl…?

„Tak nešťastně zmařený život. Nemohl jsem ji tam nechat.“ opakoval doktor tiše. Jeho hlas byl plný beznaděje.

„Samozřejmě že jsi nemohl.“ hlesla tiše Esme.

„Lidé umírají pořád. Nemyslíš, že takhle ji každý pozná? Kingovi rozjedou pátrání – tedy, ne že by někdo podezíral skutečného vraha.“ Zabručel tvrdě. Pochopila jsem, že věděli, že Royce je vinen. Potěšilo mě to. V tom okamžiku jsem si uvědomila, že bolest se pomalu vytrácí. Byla jsem schopna je poslouchat a chápat je. Cítila jsem, jak se mi vrací síla. Bolest začínala ustupovat od konečků prstů.

„Co s ní budeme dělat?“ zeptal se Edward znechuceně. Ten tón se mi nelíbil. Cítila jsem, jak si vedle mě Carlisle povzdechl.

„To je na ní, samozřejmě. Třeba bude chtít jít vlastní cestou.“ Tahle slova mě zasáhla víc, než bych čekala. Vyděsilo mě to. Věděla jsem, že můj život už skončil. Že není cesty zpátky. Jen ta představa, že bych teď byla sama, mi působila hroznou bolest.

Když bolest odezněla úplně, Carlisle, Esme a Edward mi znovu vysvětlili, kdo jsem. Teď už jsem jim uvěřila.  Cítila jsem tu spalující žízeň, která sužovala mé hrdlo. Cítila jsem svou tvrdou kůži, která byla neuvěřitelně bledá. Viděla jsem ty jasně červeně zbarvené duhovky. Nebylo pochyb o tom, čím jsem se stala.

Sotva jsem se vzpamatovala a smířila se s tím, čím jsem nyní byla, pookřála jsem. A důvod? Poprvé jsem se na sebe podívala do zrcadla. Byla jsem tak povrchní! Ale v životě jsem nikoho tak krásného neviděla. Teda, až na ty oči.

Postupem času mi ale moje krása začínala připadat jako prokletí. Od Carlislea jsem se dozvěděla, že po proměně jsem zkrásněla ještě víc, než když jsem byla obyčejná lidská dívka. Přála jsem si, abych byla…no, ne ošklivá, ale normální. Chtěla jsem být jako Vera. Toužila jsem po dítěti, které teď už mít nemůžu. Chtěla jsem se vdát za muže, který by mě miloval. To jsem přece chtěla celou dobu ne? Jenže teď už nic z toho mít nemůžu.

Obviňovala jsem z toho všeho Royce a jeho přátele. Kdyby mě tam nenechali ležet na studené zemi, nahou… teď bych nejspíš byla vdaná za něj a třeba bychom plánovali děti. Mohla bych mít děti. Teď už je na to pozdě. A je to jen Roycova vina. Ano! To je ono! To Royce je viníkem a musí za to zaplatit.

„Carlisle, potřebuji tvé svolení.“ řekla jsem mu, když jsme byli na lovu. Nezdálo se, že by někde poblíž bylo nějaké zvíře, a tak jsem využila každou vteřinu. Potřebovala jsem svolení. Svolení k zabití. Royce musí zaplatit za to, co mi udělal.

„O co jde Rose?“ zeptal se mě Carlisle a zvědavě se podíval na Edwarda. Edwardova schopnost číst myšlenky byla bezchybná. Edward věděl, na co se chci zeptat, ale prosila jsem ho, aby nic neříkal, dokud se sama nerozhodnu. Divila jsem se, že mě poslechl. Náš vztah byl od začátku velice napjatý.

„Já…chtěla bych tě požádat o svolení. Svolení…zabít Royce a jeho přátele.“ řekla jsem pomalu a sledovala jeho výraz v obličeji. Na jeho názoru teď záleželo. Stal se pro mě otcem. Mým stvořitelem. Jeho čelo se nejdřív svraštělo pochybnostmi, ale pak se na mě podíval s výrazem pochopení.

„Nemůžeš mě žádat o svolení zabít lidi. Je to tvá osobní záležitost. Pokud jsi si jistá, že tohle chceš. Jen si to rozmysli. Může to být rozhodnutí, kterého bys mohla litovat. Samozřejmě chápu tvé důvody, ale víš co si myslím o zabíjení lidí.“ Při posledních dvou slovech sebou nepatrně škubl. „Budeme stát za tebou, ať se rozhodneš jakkoli.“ Souhlasně jsem přikývla.

„Rose, nemohli bychom to vyřešit jinak?“ zeptala se mě prosebně Esme. Její něžný pohled by mě jindy obměkčil, ale tohle jsem si musela vyřídit.

„Obávám se, že ne, Esme.“ Povzdechla jsem si. Esme mi chytla kolem ramen a objala mně. „Je mi to líto.“ Zašeptala jsem jí do vlasů. Věděla jsem, že Esme se zabíjení lidí protiví stejně jako Carlisleovi.

„To sotva.“ Zamumlal Edward. „Rose, já umím číst tvoje myšlenky. Poslední dva týdny se soustředíš jen na to, jak je zabít. A musím říct, že tvá fantazie je velmi kreativní. Máš sklony k melodramatičnosti.“ Střelila jsem po něm pohledem.

„Nikdo tě nenutí hrabat se mi v hlavě.“ Zavrčela jsem na něj. Esme mě pustila a oba si nás měřila hněvivým pohledem.

„Já se opravdu snažím, ale je to jako kdybys to na mě přímo křičela.“ Zaprskal vzteky bez sebe. Už jsem chtěla něco namítnout, ale Esme se do toho vložila.

„A dost vy dva! Už toho bylo dost! Pořád se jen hádáte. Copak jsme vás s Carlislem neučili slušnému chování?“

„Promiň mami.“ Zamumlali jsme s Edwardem oba najednou.

„Myslím, že by jste se jeden druhému měli omluvit.“ Dodala Esme a založila si ruce na prsou. Sledovala nás s pobaveným úsměvem. Věděla, že tuhle část jsem ani já, ani Edward nesnášela.

„Omlouvám se, Rose.“ odsekl Edward.

„Promiň, Edwarde.“ řekla jsem chladně. Esme se tvářila nanejvýš spokojeně.

„Je na čase si zalovit.“ podotkl Carlisle. Od severu jsem cítila čerstvou stopu. Ta vůně mě pálila v hrdle. Medvědi. Dva samci a dvě samice. Neobvyklé. Automaticky jsme se všichni rozběhli za tou vůní. Každý měl svou vlastní kořist.

Když jsem pomalu vysávala poslední kapky krve z těla obrovské samice, přemýšlela jsem nad tím, jak se pomstít Roycovi. Carlisleovo svolení jsem měla, teď už jen zbývalo vykonat pomstu. Pousmála jsem se nad tou myšlenkou a hřbetem ruky jsem si otřela pusu. Z koutku mi odkapávala krev a já jsem se spokojeně usmívala. Už brzy Royce zaplatí…