In Captivity Of Beauty

Autorka: LindSAY

12. Návštěvníci

Počínal se rok 1950. Zrovna v této době jsme žili v Chicagu. Esme nám jako vždy našla velmi krásný dům, ve kterém měl každý svou ložnici.

Okolo naší vily, která byla postavena koncem 19. století, se rozkládaly obrovské smrky a borovice. Před hlavními dveřmi, které byly tepané ze železa a zdobeny velkými ornamenty, jsme měli krásný výhled na město pod námi. Vila stála na menší vyvýšenině, takže bylo krásné pozorovat město, které ani v noci nespalo. Stejně jako my.

Zase jsme museli začínat od úplného začátku. Já, Emmett a Edward jsme se museli znovu přihlásit na střední školu. Což nás mimochodem pěkně štvalo. Nesnášeli jsme to. Každé tři roky jsme začínali se střední školou znova a znova. Někdy jsme se přece jen dočkali změny, když jsme šli na vysokou. Ale i na vysoké škole vás to po čase omrzí.

Carlisle si opět hledal práci ve zdejší nemocnici. Trochu poupravil své diplomy a atestace a vítali ho s otevřenou náručí. Nabídli mu mnohem vyšší plat, než měla polovina zdejších lékařů. Carlisle je přesvědčoval, že to není nutné. Neuposlechli ho. Carlisle a jeho skromnost…

Postupem času jsem propadla hned několika vášním. Naprosto bezmezně jsem zbožňovala nakupování. Nikdy jsem neměla dost oblečení, pořád jsem si kupovala další a další šaty. Někomu by se to mohlo zdát zvláštní, ale já jsem byla pyšná na své tělo. Ráda jsem se ukazovala v přiléhavých šatech. Pěkně zdůrazňovaly mé dokonalé křivky.

Taky jsem hrozně milovala auta. I když v této době auta nebyla moc rychlá, ale já jsem jim zcela propadla. Krásná žena a nejnovější model auta. Kdo by tomu mohl odolat?

A pak samozřejmě, měla jsem svého věrného a oddaného Emmetta. Nikdy bych nevěřila, že něčemu propadnu tak, jako vášni, kterou jsem k němu pociťovala. Mohla bych se s ním milovat celé dny, měsíce a nikdy bych se ho nenabažila. Znamenal pro mě všechno. Ale musím uznat, že naše milostné hrátky někdy přesahovaly míru snesitelnosti. Tedy, zejména pro Edwarda. Na jednu stranu jsem s ním soucítila, on neměl žádnou dívku, se kterou by se mohl oddat vášni. Na druhou stranu to byla jeho vina, že byl pořád sám.

Ano, zkoušel si najít hodnou dívku, ale žádná se mu nezdála vhodná. Žádná ho nezaujala, nezasáhla jeho kamenné srdce. Ne že by Edward na dívky nepůsobil jako magnet, ale on si vybíral. Pořád hledal tu, která pro něj bude jako stvořená. Jen zatím žádnou nenacházel.

Nebudu popírat, že mi ho bylo líto. Já jsem chtěla, aby i můj bratr byl šťastný tak, jako všichni kolem něj. Byl moje rodina. Nesnášela jsem, když jsem musela pozorovat jeho utrápený obličej. Jeho zoufalé pohledy, když mě Emmett políbil. Smutné oči, kterýma se díval na lásku mezi Carlislem a Esme. On nikoho takového neměl. Udělala bych cokoliv, jen aby byl šťastný. Tak moc jsem ho milovala.

„Rosalie, i Edward si jednou najde dívku, která pro něj bude vším. Dívku, kvůli které by obětoval svůj vlastní život.“ Uklidňovala mě Esme, když jsem se jí svěřila se svým trápením.

„Já vím, Esme. Ale jak dlouho to ještě může trvat?“ povzdechla jsem si a svěsila jsem ramena. „Jak dlouho?“

„Jsem si jistá, že přijde ten správný čas. Nechme tomu volný průběh.“ Uchopila mě kolem ramen a políbila mě do vlasů. „On bude šťastný! Zaslouží si to.“ Pošeptala mi do ucha.

Vždycky jsem věděla, že Edward je pro Esme a Carlislea jejich nejmilejší syn. Pro Carlislea to byl dlouhé roky jeho jediný společník na cestě skrz věčnost. Pro Esme to byl první syn, kterého získala. Chápala jsem jejich postoj vůči němu. Na světě by jste nenašli nikoho, kdo by si tak zoufale přál, aby Edward byl šťastný, právě jako Carlislea a Esme. Oni dva ho tak milovali, že byli ochotni udělat i nemožné, jen aby viděli svého syna šťastného. A já jsem je chápala.

Zaslechla jsem Carlislea, který debatoval s Emmetem a Edwardem v pracovně. S Esme jsme se automaticky snažily pochytit, o čem diskutují.

„Možná by nebylo na škodu, kdyby ses jednou zachoval jako gentleman, Edwarde.“ Zamručel podrážděně Emmett. Překvapeně jsem se dívala na Esme, která mi můj pohled oplácela.

„Já s ní nikam jít nechci, Emme.“ Ozval se Edward. Jeho hlas zněl utrápeně.

„Synu, nikdo tě samozřejmě nutit nemůže. Chápeme to.“ Promluvil klidně Carlisle.

„Děkuji, tati.“ Zamumlal téměř neslyšně. Podle rámusu, který se poté ozval, bych řekla, že Edward se vyřítil z pracovny a zabouchl se v ložnici.

Váhavě jsem se postavila. Možná bych za ním mohla jít. Třeba bych si o tom s ním mohla promluvit. Přece jen, já jsem také žena. Možná potřebuje jen nějakou radu ohledně dívek.

Esme mě popadla za ruku. „Rosalie, nechej ho o samotě. Dopřej mu klid.“ Stáhla mě zpátky k sobě na sedačku a pohladila mě po tvářích.

„Nechci, aby se pořád trápil, Esme.“ Pomalu jsem se sesunula vedle ní. Proč nemůžu plakat? Teď bych to potřebovala. Jenže slzy mi z očí již nikdy téct nemohou.

„Mám nápad, co takhle ho nějak rozptýlit?“ optimisticky na mě zamrkala. „Ve městě je spousta zábavy.“

„To není dobrý nápad, Esme.“ Ozvalo se ze schodů. Carlisle opatrně sestupoval k nám, na tváři ustaraný výraz. „Nechme ho v klidu přemýšlet. Je to jeho soukromá věc, jak se zachová. Už odmítl spoustu dívek, tato nebude výjimka.“ Viděla jsem to zklamání, které se zračilo v jeho očích.

„Jo, nechte ho na pokoji. Je pěkně protivnej.“ Zahučel Emmett. Otráveně se přiloudal k nám a plácl sebou na gauč. „On snad jiný nebude.“

„Není na místě, abychom ho soudili Emmette. Je jen na něm, která dívka se stane jeho vyvolenou. A až to přijde, budeme rádi.“ Hájil Edwarda Carlisle. Moje myšlenky se začaly ubírat k dívce, která se jednoho dne vetře do naší rodiny. Budeme pořád ta stejná rodina? Změní se něco s příchodem Edwardovy vyvolené?

„Jdu na lov. Jdete někdo se mnou?“ zeptal se nás tiše Edward. Málem jsem nadskočila. Byla jsem překvapená, když jsem ho slyšela mluvit. Měla jsem za to, že je zavřený ve své ložnici.

„Ne synu, necháme tě o samotě. Myslím, že je to jediná věc, kterou teď potřebuješ.“ Carlisle ho poplácal po zádech a široce se na něj usmál. Slyšela jsem Edwarda, jak zašeptal „Děkuji Carlisle.“ Pak se otočil a zadními dveřmi uháněl ven.

Edward se na lovu zdržel mnohem déle, než měl ve zvyku. Kdyby to nebyl Edward, který si poradil s každým zvířetem, nejspíš bych si o něj začínala dělat starosti. Ale Edwardovi se nic stát nemůže.

Esme se rozhodla, že se pustí do plánování naší nové zahrady. Chtěla kolem sebe mít krásné barevné květiny. Podporovala jsem ji v tom. Uvažovaly jsme nad tím, jak rozmístit pelargonie. Kde je nejvhodnější místo pro šeříky. Kam by se nejvíc hodila malá fontánka s andílky, kteří drželi harfy.

Carlisle dnes chtěl přečíst knihu o starověkém léčení. Fascinovaly ho metody, kterými se lidé léčili, když ještě neznali morfium a další léčebné prostředky. Všechno v té době bylo přírodní. Výtažky z rostlin byly magickým lékem téměř na vše. Carlisle seděl v křesle, a zorničky se mu míhaly dvě rozmazané šmouhy.

Po Emmetovi nebylo ani památky. Čekala jsem, s čím přijde dnes. Jeho vtípky nebraly mezí. Nedivila bych se, kdyby přišel v růžových šatech. Nebo by možná nahý skákal po stole a křičel by: „Já jsem pán džungle!“ a přitom by si bušil do hrudi. Jeho nápady byly opravdu jen těžko předvídatelné.

Okno, které jsem měla nad hlavou, bylo otevřené dokořán. Venku pofukoval vlahý večerní větřík. I na to, že byla noc, venku bylo teplo. Měla jsem chuť jít se projít. Spíš, proběhnout se. Náhlý přívan větru mi do tváří zafoukal čerstvý vzduch.

„Och!“ zalapala jsem po dechu. To není možné! Cítila jsem vůni tak sladkou, jemnou, že se jí nic na světě nemohlo rovnat. Frézie, kůra pomerančovníku, teplá čokoláda. Kombinace těchto vůní mě šimrala v nose. Poznávala jsem takovou vůni. To není pravda!

Upíří vůně. Vůně tak sladká, že se mi sbíhaly sliny. Nemohou přece být tady!

Dveře se rozletěly dokořán. Emmett se vřítil do obýváku, který teď vypadal, jako by se zde čas na nějakou dobu zastavil.

„Upíři!“ zvolal směrem ke Carlisleovi. Ten se tvářil nanejvýš vyděšeně.  „Cítil jsem je pár kilometrů odsud.“ Vysvětloval Emmett a užasle si prohlížel naše kamenné tváře. Nikdo se nezmohl na sebemenší pohyb.

„Jak je to možné?“ vypravil ze sebe přidušeně Carlisle. Knihu položil na malý konferenční stolek, který byl vedle křesla. „Jak mohou vědět, že jsme tady? Neriskovali by prozrazení.“

„Myslíš, že to jsou Volturiovi?“ zeptala se Esme a zděšeně vyskočila na nohy. Jakoby všechno zase začal fungovat. Naše strnulé obličeje se uvolnily. Vystřídalo je zděšení a panika.

„To ne!“ povzdechla jsem si nahlas. Volturiovi, esence našeho druhu. Chránili náš druh. Starali se o to, aby naše rasa nebyla vyzrazena. Likvidovali ty, kteří věděli příliš mnoho.

„Nebudeme dělat ukvapené závěry, Rosalie.“ Klidnil mě Carlisle. Postavil se kousek ode dveří. „Prostě si na tu návštěvu počkáme.“ Nehybně zůstal stát přede dveřmi a vyčkával. Stejně jako my ostatní.

Vůně se pomalu přibližovala k našemu domu. Cítila jsem ji. Intenzita té vůně stále rostla. A pak se ozvalo zaklepání na dveře.

Carlisleova ruka vystřelila ke klice. Rychlým pohybem zatlačil na kliku a dveře se se skřípěním otevřely.

Pak jsem je uviděla. Stáli tam, jako dva andělé, kteří se tady ocitli jakoby náhodou. Oba zírali na naše překvapené tváře a široce se usmívali. Hlavně ona.

Dívka, která stála ve dveřích a křečovitě svírala ruku muže, který stál vedle ní, po nás těkala zvědavým pohledem. Byla překrásná. Byla jako nějaká éterická bytost. Rozzářila celou místnost. Nemohla jsem z ní spustit oči. Její karamelově hnědé oči na malý okamžik zabloudily ke mně. Měla neuvěřitelně dokonalý kulatý obličej. Velmi jemné rysy. Tenké rty, které měla roztažené do širokého úsměvu, jemně tvarovaný nos, nádherná bílá alabastrová pokožka. To vše z ní dělalo nadpřirozenou bytost. Byla velmi drobná a krátce střižené černé vlasy měla divoce rozčepýřené kolem svého zářivého obličeje.

Muž vedle ní byl jako z jiné planety. Pozoroval nás a usmíval se. I on byl krásný. Jeho kudrnaté blond vlasy, které mu neposlušně padaly do očí, mi připomínaly lví hřívu. Jeho oči mě upoutaly stejně jako oči dívky, která stála vedle něj. Také byly karamelově hnědé. Jeho bledá pleť byla plná drobných jizev, které jsem pozorovala na jeho obličeji. I jeho paže, které mu vyčnívaly z rukávů košile, byly posety jizvami. Ale ani tato skutečnost mu nemohla ubrat na kráse.

Pozorovala jsem je necelé tři vteřiny, ale i tak mi to přišlo jako nekonečně dlouhá doba. Dívka se zhoupla na špičkách a pak neuvěřitelně ladným krokem vtančila do obýváku. Pohybovala se jako víla. Každý její pohyb, byť sebemenší, mi připomínal tanečnici. Ona musela být anděl.

„Konečně jsem vás našla, Carlisle!“ zvolala nadšeně. Pustila muže, kterého se držela a skočila do náručí Carlisleovi. Carlisle zůstal překvapeně stát na místě. Když kolem mě dívka protančila, ucítila jsem její vůni. To ona tak nádherně voněla.

„Esme! Jsi krásnější, než jsem si myslela!“ zatrylkovala a vrhla se Esme kolem krku. Pak se podívala na mě.

„Rosalie, konečně tě potkávám! Tak moc jsem se na tuhle chvíli těšila.“ Toužebně si povzdechla a objala mě. Vdechovala jsem její jemnou vůni a objetí jsem jí oplatila. Nevím, proč jsem to udělala, ale ona pro mě teď znamenala hodně. Těžko se to dá popsat slovy.

„Emmette! Došly ti vtípky?“ zamumlala mi přes rameno a přiskočila k němu. Emmett se na ni nejistě usmál.

„Kdo jsi? Odkud znáš naše jména?“ podivil se Carlisle. Dívka se odtrhla od Emmeta a zadívala se kamsi do dálky.

„Já jsem Alice. Toto je Jasper. Jsme oba vegetariáni. A vy jste naše rodina.“ Skoro ta slova zazpívala. Když viděla, že se na ni díváme stejně překvapeně, jako předtím, pustila se do vysvětlování.

„Já mohu vidět budoucnost. Spatřila jsem vás a bylo mi jasné, co musím udělat. Hledali jsme vás dva dlouhé roky. A konečně jsem vás našla!“ opět se široce usmála. Esme se teď tvářila dojatě. Bylo mi jasné, na co myslí. Získala další děti. Druhou dceru a třetího syna.

„Chcete nás do své rodiny?“ zeptala se trochu zklamaně Alice a ruce jí spadly podél těla. Vypadala… zklamaně?

„Ano!“ vyhrkla jsem ve stejnou chvíli jako Esme.

„Zatraceně ano!“ zvolal Emmett a bouchl pěstí do stolku. Pak se vrhl k Jasperovi a poněkud křečovitě ho objal. „Vítej do rodiny brácho!“ poplácal ho po zádech a nepřestával se usmívat. Jasper se nejdříve tvářil zaskočeně, ale pak se připojil k Emmetovi.

„A kde je Edward?“ zeptala se najednou Alice a rozhlížela se kolem.

„On přijde, brzy.“ Zašeptal Carlisle stále strnulý úžasem.

„Chci vědět, jak přesně funguje jeho schopnost číst myšlenky. Bude je moct číst i mě? No, to se velmi brzy dozvíme.“ Napjatě se postavila vedle Jaspera a nedočkavě podupávala nohou.

Edward vtrhl do dveří jako uragán, takže Alici málem srazil na zem. Alice se však nedala odradit a stejně jako předtím nám, teď se vrhla do náručí Edwardovi. Edward nevěděl, jak reagovat.

„Ano, můžu číst tvé myšlenky.“ Odpověděl jí na otázku, která nejspíš proběhla její myslí.

„Ach Edwarde! Já jsem se na tebe tak těšila!“ odtáhla se od něj a měřila si ho pohledem. „Nejspíš budeme muset udělat něco s tvým šatníkem.“ Pronesla kriticky a naoko se zamračila.

„Na to jak jsi malá, jsi pěkně protivná.“ Rukou jí rozcuchal vlasy a Alice mu to oplatila. S vypláznutým jazykem pak na něj zavrčela a začala se smát.

Užasle jsme pozorovali Edwarda a Alici, jak se spolu baví pomocí myšlenek. Nedokážu ani popsat tu radost, kterou jsem cítila. Kdyby toho mé srdce bylo schopno, nejspíš by explodovalo radostí.

Pozorovala jsem každý obličej v místnosti. Carlisle seděl na sedačce a hlavu si opíral o loket. Jak ten se krásně usmíval! Myslela jsem si, že si snad roztrhne pusu. Jeho rodina byla opět o další dva členy početnější. Esme seděla na zemi a hlavou se opírala o Carlisleova kolena. Mateřská láska z jejího obličeje jen sálala. Nadšeně pozorovala Edwarda a Alici. Nejspíš by se rozplynula něhou. Emmett o něčem zapáleně diskutoval s Jasperem. Přitom ho jemně bouchal do ramene. Nejspíš si našel dalšího kandidáta na rvačky.

A já? Nedovedu popsat slovy, jako moc se mi tahle scéna líbila. Moje rodina. Moje velká šťastná rodina. Měla jsem sestru, ke které jsem už teď cítila bezmeznou lásku. Nového bratra, který mi připomínal mého mladšího bratra, když jsem ještě byla člověkem.

Pozorovala jsem těch šest nádherných obličejů. Smějícího se Edwarda, rozplývající se Esme. Konečně je naše rodina úplná. Třeba se blýská na lepší časy…