In Captivity Of Beauty

Autorka: LindSAY

11.Emmett je prostě Emmett

Trvalo nám několik dní, než jsme se smířili s faktem, že nedaleko nás žije skupina vlků. Carlisle s nimi sice uzavřel dohodu, ale i tak jsem nepřestávala mít strach. Hlavně jsem měla strach z toho, že Emmett se neovládne a zabije člověka. Ostatně, nebylo to poprvé, kdy takhle „uklouznul“. Děsilo mě jen pouhé pomyšlení na to, že nás zabijí vlci. Snad to tak daleko nezajde.

Esme dnes navrhla, abychom se šly do města podívat na nějaké nové šaty. Nadšeně jsem souhlasila. Vidina nových šatů mě naprosto rozptýlila. Těšila jsem se, až se Emmetovi v těch šatech ukážu. Ten bude zírat! Představila jsem si jeho překvapený obličej a pousmála jsem se. Kdoví, kam až to dnes večer zajde.

Vyrazily jsme někdy kolem poledne. Slunce si dnes dalo pohov. Ne že by to bylo něco nečekaného tady ve Forks. Ale čím méně sluníčka, tím lépe pro nás. Byla jsem tak nedočkavá, až si koupím šaty, že jsem Esme navrhla, abychom do města běžely. Samozřejmě můj návrh se Esme nelíbil. Musela jsem se tedy spokojit s rychlostí našeho Fordu, který v té době mohl jet maximální rychlostí 80km/h. Neprotestovala jsem, jen jsem si tu jízdu vytrpěla se zasmušilým výrazem na tváři.

Vystoupila jsem z auta a rozhlédla jsem se kolem sebe. Muž, který kolem mě procházel se zastavil a smeknul kloboukem. Nepatrně jsem se uklonila a hodila na něj roztomilý úsměv. Nezdálo se, že by chtěl pokračovat ve své cestě, jen stál naproti mně a zíral. Přišlo mi to směšné. Kdyby jen věděl, naproti komu teď stojí! Nejspíš by se dal na útěk. A nezastavoval by se pěkně dlouho. Tedy, ne že bych měla problém ho dohonit.

Esme mě uchopila za paži a se širokým úšklebkem na rtech, mě táhla od toho muže pryč. Spokojeně jsem se usmívala. No, alespoň mám jistotu, že na muže působím pořád stejně. I když tohle nebyl Emmett. Na něm jediném mi teď záleželo. Jen na jeho pohledu záviselo.

S Esme jsme prošly nejméně deset obchodů s krásnými šaty. Bylo neobyčejně těžké si vybrat. Ale našla jsem si pár kousků, které se Emmetovi budou nepochybně líbit. Těším se na jeho pohled a na dnešní noc… Esme byla ve výběru šatů o něco opatrnější než já. Koupila si jen troje, ale zato nádherné. No, třeba by mi je mohla občas půjčit. Nezbývá mi nic jiného, než doufat.

Domů jsme se vrátily kolem čtyř hodin odpoledne. Divila jsem se, že jsme to zvládly za tak rekordní dobu. Obvykle mi nakupování trvá mnohem déle. Obtěžkány taškami, které byly narvány k prasknutí, jsme rozverně vběhly dovnitř. Samým leknutím jsem upustila všechno, co jsem nesla.

Emmett ležel na naší sedačce v obývacím pokoji. Z levého koutku mu vytékal drobný pramínek krve, ruce a nohy měl divoce rozhozené. Oči zeširoka otevřené. Vedle něj ležel na zemi velký dřevěný kříž a kolík. Na stole byla pohozená drobná lahvička s průhlednou čirou tekutinou. Proboha! Přece nemůže být…

„Emmette! Co se stalo?!“ křičela jsem na něj vyděšeně.

„Pomoz mi! Vidím mrtvé lidi! Řekni tomu starému páprdovi, aby ze mě přestal vymítat ďábla!“ oči měl teď křečovitě zavřené a koutky mu cukaly.

„Ty idiote!“ zařvala jsem na něj a pěstí jsem ho mlátila do ramene. „Jak se vůbec opovažuješ?!“ vrčela jsem na něj.

„No tak, Rose. Byl to jenom takový vtípek. Hrozně jsem se bez tebe nudil. Edward se se mnou nechtěl prát a Carlisle je v práci. Co jsem podle tebe měl dělat?“ bránil se dotčeně.

„Tak tenhle vtípek, jak ty říkáš, se ti absolutně nepovedl!“ nasupeně jsem odkráčela ryč od něj.

„Promiň, já už to nikdy neudělám!“ klečel teď na kolenou a díval se na mě psíma očima.

„Jdu do své ložnice! A ty šaty, které jsem si koupila, na mě neuvidíš. Je ti to jasné?“ i na upíra jsem hrozně dupala. Bylo to nezvykle hlasité na to, jak tiše jsme se většinu života pohybovali.

Doplazil se ke mně po kolenou. Ruce měl propletené a prosil mně. „Udělám cokoliv, co jen budeš chtít! Klidně ti každý den budu leštit boty, budu ti žehlit, budu ti vařit a každý den po tobě ustelu!“ propukl v hurónský smích, až se za břicho popadal. Věděl, jak moc mě štvalo, když narážel na věci, které jsem jako upír dělat nemohla. Například, nemohla jsem spát ani jíst.

„Dnes večer do mé ložnice ani nevkročíš! Řekla jsem to dost jasně?“ pohrozila jsem mu zvednutým prstem. Zasténal a pevně mě držel za nohy.

„Dokud mi neodpustíš, tak tě nepustím!“ křečovitě mě svíral kolem kotníků. „Přece mě nenecháš spát na gauči?!“ zeptal se mě zděšeně. „Rose! Víš jak budu po jedné noci na gauči vypadat? Všude samá otlačenina! Takového mě pak nebudeš chtít!“

„Emmette, pusť okamžitě moje nohy! Já jdu do SVÉ ložnice a ty se k ní ani nepřiblížíš!“ škubla jsem nohama jak nejsilněji jsem mohla a vytrhla jsem se z jeho pevného sevření. Emmett se povalil na zem a naříkal.

„Ach ne! Gauč! Zachraňte mě někdo! Nééé! Nechci spát na gauči! Prosím! Smilujte se!“ slyšela jsem Edwardův dunivý smích a s větší silou, než bylo třeba, jsem třískla dveřmi od ložnice. Dveře vyletěly z pantů a visely jen za jeden malý kousek. Naštvaně jsem dveře nasadila zpátky do rámu a rozplácla jsem se na postel.

Hodiny pomalu ubíhaly, ale Emmett se nepřišel omlouvat jako to dělal vždycky, když mě naštval. Začínala jsem si myslet, že dnešní noc opravdu stráví na gauči v obýváku. A přitom jsem si na dnešní noc dělala takové plány.

Škvírou pode dveřmi připlachtila malá bílá obálka. Svezla se až k mé posteli, kde zůstala bezvládně ležet. Je mi jasné, kdo tohle udělal. Samozřejmě, že to musel být Emmett.

Sedím před dveřmi tvé ložnice a čekám, jako prašivý princ, až otevřeš dveře do své komnaty. Nenech mě čekat dlouho, popíjel jsem víno a zmáhá mě spánek.

Roztrhala jsem dopis na malé kousíčky, které jsem potom poslala v obálce zpátky pode dveřmi. Slyšela jsem zklamané povzdechnutí, které však brzy nahradilo něco jiného.

„Rose, donutila jsi mě k tomu sama. Snažil jsem se tě varovat, ale ty jsi mě neuposlechla a teď za to budeš muset nést následky.“ Odkašlal si a já věděla, co bude následovat. Emmett se chystal zpívat!

„NE! Emmette, neopovažuj se!“ okřikla jsem ho, ale už bylo pozdě.

„Já znal jsem jednu dívku, byla krásná. Ó ano, tak moc krásná! Ale měla i pár chyb. Ráda žila ve společnosti ryb. A její poprs…“

„Dost Emmette! Sakra Rosalie, otevři mu ti zpropadené dveře! Kdo má poslouchat ty jeho odporné myšlenky!“ zařval na mě Edward z protějšího pokoje.

Naštvaně jsem přiskočila ke dveřím a rychlým trhnutím jsem je otevřela. Emmett  seděl opřený o stěnu a tvářil se, jako kdyby mu někdo zemřel.

„Ach, má jediná lásko! Vezmi mě prosím na milost!“ snažil se napodobit plačícího muže, ale příliš se mu to nepovedlo. Vypadal až moc komicky.

„Jdi dovnitř, Emme.“ Vydechla jsem poraženě. On se ani nepohnul a upřel na mě své temně hnědé oči. „Jdi do naší ložnice!“ objasnila jsem mu hlasitěji. Vyskočil na nohy a zuřivě se mi vrhnul kolem krku.

„Já jsem věděl, že mě vezmeš zpátky! Ty mě vždycky vezmeš zpátky! Tak moc mě miluješ!“ hlavu mi zabořil do vlasů a pak mě začal laskat na krk. Zachichotala jsem se.

„No tak, tady ne Emme!“ přísně jsem se na něj podívala a usmála jsem se. „Jdeme do naší ložnice.“ Zašeptala jsem mu do ucha a políbila jsem ho.

Vzal mě do náručí a odnášel mě do ložnice. Pak za námi kopnutím zavřel dveře a hodil mě na postel. Skočil na mě, čímž mi znemožnil se jakkoli pohnout. Hlasitě se smál a přitom mě vášnivě líbal.

„Co kdyby sis na sebe hodila ty krásné šaty, které sis koupila?“ nadhodil nevinně a teď mě líbal na krku.

„Když mě pustíš, tak si je obleču moc ráda.“ Snažila jsem se ho odstrčit a po chvilce snažení se mi to skutečně povedlo.

Doběhla jsem k taškám, které teď ležely opřené o mou šatní skříň, která už byla tak plná, že se do ní nic dalšího nevešlo. Vytáhla jsem temně červené šaty s velkým výstřihem a odvážným rozparkem na stehně. Během tří vteřin, jsem měla šaty oblečené a pomalu jsem se otáčela kolem své osy. Sledovala jsem přitom, jak se Emmett tváří. Seděl opřený o své svalnaté ruce a pozoroval mě hladovým pohledem.

„Tak co říkáš?“ zeptala jsem se ho s pozvednutým obočím. Nejdřív přimhouřil oči a pak se mu po tváři roztáhl široký úsměv.

„Je to dokonalé, ale víš lásko, možná by sis někdy mohla oholit nohy. Co ty na to?“ propukl v hlasitý smích, který se spíš podobal hýkání osla.

„Emmette!“ zařvala jsem na něj a hodila po něm lampu z nočního stolku. No, musím uznat, že tohle byla trochu přehnaná reakce. Lampa s hlasitým žuchnutím dopadla na Emmetovu hlavu a rozbila se.

„Héééj! Já si jenom dělám srandu! Tohle jsem si nezasloužil! Co kdybys mi rozbila hlavu?“ ptal se mě mírně naštvaně a masíroval si temeno hlavy. Přitom vydával bolestivé povzdechy.

„Nech toho. Víš, že tahle lampa by tu tvoji tvrdou palici rozbít nedokázala.“ Usmála jsem se a přešla jsem k posteli. Objela jsem si linie boků a smyslně jsem se přitom zavrtěla. Z Emmetových úst uniklo tiché zasténání.

„Jsi krásná, Rose. Jako vždycky…“ zamumlal a pak si mě k sobě přitáhl.

Ráno na nebi svítilo slunce. Takže to pro nás znamená, že se nejde do školy. Ale já a Emmett jsme se měli čím zabavit. Naše postel nezvládla dnešní noc. Museli jsme ji odklidit, lépe řečeno, to co z ní zbylo. Emmett se u toho tvářil velmi nešťastně.

Když jsme dokončili úklid, Esme a Carlisle zvědavě nakukovali do naší ložnice. Emmett se posadil na zem a položil si ruce do dlaní.

„A já si na ni začal tak zvykat…“ povzdechli si nešťastně. „Rose, půjdeme ji pohřbít, že? Byla první na které jsme…“

„Dost!“ sykla jsem na něj naštvaně. Kdybych byla člověk, můj obličej by teď hořel hanbou. Nevím, proč měl Emmett potřebu neustále rozebírat náš milostný život.

„Mám naprosto jasnou představu o tom, co se tady v noci dělo. Nikdo z nás nemohl spát.“ Promluvil Carlisle pobaveně a přivinul si Esme blíž k sobě. „Ale mohu vám ujistit, že nejste jediní, komu se tohle stalo.“ Tajemně se usmál a políbil Esme do vlasů. Esme se soustředěně dívala do země a Emmett se začal chechtat.

„Mamko, taťko, tak to bych do vás v životě neřekl!“ válel se na zemi a mlátil pěstmi do země. Vypadal jako malé dítě. Vypadal tak vždycky. Carlisle si nervózně prohrábl vlasy a s Esme po boku se otočil.

Nudila jsem se a Emmett se vypařil neznámo kam. Seděla jsem na sedačce a líně jsem kmitala nohama. Edward si četl nějakou tenkou knihu a tiše se u toho pochechtával. Zvědavě jsem nakoukla na obálku knihy. Umění milovat od Ovidia. Vzhledem k tomu, jak byla knížka tenká, řekla bych, že ji Edward přelouská za minutu. Možná za dvě.

Oba jsme otočili hlavou v ten stejný okamžik. Slyšeli jsme podivný zvuk, jako kdyby něco čvachtalo. Snažila jsem se přijít na to, odkud ten zvuk pochází, ale nic jsem neviděla. Až potom se za rohem vynořil Emmett. Vesele si vykračoval z jídelny a široce se usmíval.

Užasle jsem ho pozorovala. Nejdřív jsem byla udivená, pak zděšená, pak mi bylo do smíchu a nakonec jsem propukla v hlasitý smích. Edward se smíchy svíjel na sedačce. Rukama se držel za břicho.

Emmett se objevil ve dveřích jídelny v neuvěřitelně zvláštním oblečku. No, nebyl to obleček, byly to spíš plavky. Pravé nefalšované námořnické plavky. Bílé s tmavě modrými pruhy. Na čele měl nasazené potápěčské brýle, které byly opravdu obrovské. Na ramenech měl nasazené nafukovací rukávky, takové, jaké mívají malé děti, když se učí plavat. Kolem pasu měl kruh, který hýřil různými barvami. Široce se na nás usmíval a spokojeně se plácal do kruhu.

„C-co to j-je?“ vypravil ze sebe Edward mezi záchvaty dávivého smíchu. Podpořila jsem ho svým smíchem, který zněl jako zvonek.

„Tohle, milý bráško, jsou plavky podle nejnovějších trendů.“ Zazubil se a zamrkal na mě. „Tak na co čekáte? Jdem si zaplavat!“ zvolal nadšeně a dohopsal ke mně.

„Emme, nech toho!“ vykašlala jsem ze sebe a znovu jsem se začal neovladatelně smát.

„Edwarde, no tak! Nenechej mě v tom samotného! Mám pro tebe taky plavky!“ teď se pro změnu prohýbal smíchy Emmett. Já s Edwardem jsme se na sebe zvědavě podívali. Myslel to vážně?

„Ty idiote! Ty jsi je vážně koupil!“ vyprskl Edward. Čekala jsem, že se bude zlobit, ale on se jen nevěřícně smál.

„Víš, i ostatní si zaslouží vidět tvé krásné, štíhlé nohy!“ Edward přiskočil k Emmetovi a bouchl ho pěstí do zad. Oba se smáli tak nahlas, že se přišla podívat i Esme s Carlislem, co se to dole děje. Když spatřili ty dva, jak se válí na zemi smíchy a navzájem se pošťuchují, začali se smát s námi.

„A ta tvoje sexy postavička, brácho! Ta by stála za hřích… Možná se k tobě někdy v noci stavím na návštěvu. Co říkáš?“ Emmett teď hýkal smíchy a Edward ho ustavičně mlátil do břicha. „Páni! Takže stačí jen malá narážka na tvé tělo, a budeš se se mnou prát? Tak tohle byl celou dobu klíč k úspěchu!“ Emmett si vítězoslavně zaklepal na hrudník a pozoroval, jak bude reagovat Edward.

„Emmette! Tohle by stačilo!“ zavrčel na něj, ale já jsem věděla, že to bylo spíš hravé zavrčení.

„Myslíš si, že když mě takhle mlátíš do břicha, že mě to bolí? To se teda pleteš ty jedna krasotinko!“ Emmett se překulil na Edwarda a vytahoval mu tričko z kalhot.

„Emme! No tak už ho nech!“ zvolala Esme, aby přehlušila všechen ten smích. Emmett se dotčeně postavil a podal Edwardovi ruku. Edward vyskočil a společně s Emmetem se rozběhli k řece, která tekla nedaleko odsud.

Jestli si Edward skutečně oblékl plavky, to zůstává otázkou.

Emmetovy ztřeštěné nápady se s postupem času začaly stávat každodenní záležitostí. Pomalu jsme si na to začali zvykat. Emmett je prostě jen Emmett. Věčné dítě, které na sebe chce upoutat pozornost, a které nesnese nudu…