In Captivity Of Beauty

Autorka: LindSAY

10.Dohoda

Hrozně moc bych se chtěla omluvit za tuto kapitolu. Absolutně se mi nepovedla, takže snad ji nějak přežijete. Budu se snažit, aby další kapitola už tak děsná nebyla. A pokud jste čekali víc, tak se omlouvám o to víc.

Žít ve Forks bylo velice snadné. Lidé tady byli příjemní, měli nás rádi, neptali se nás na dotěrné otázky. Prostě nikdo neměl podezření, že je s námi něco v nepořádku. Že jsme jiní, než oni. Samozřejmě, velkou zásluhu na tom měl Carlisle, který pracoval ve zdejší nemocnici na poloviční úvazek. Esme se pustila do restaurování našeho nového domu a našla v tom takové zalíbení, že začala studovat architekturu.

Já s Edwardem a Emmetem jsme byli donuceni navštěvovat zdejší školu. Prý to tak bude nejlepší, říkal nám každý den Carlisle a Esme s ním souhlasila. Proti takové přesile jsme neměli sebemenší šanci. Emmett sice uvažoval, že by mohl použít trochu násilí, aby je přesvědčil, že chodit do školy je zbytečné. Ale všichni jsme moc dobře věděli, že by proti Esme ani Carlisleovi násilí nikdy nepoužil. K tomu na ně byl až příliš silně vázán, stejně jako já s Edwardem.

„Možná bychom je mohli zkusit přehlasovat tím, že máme méně času na lov. Co vy na to?“ uvažoval nahlas Emmett a spiklenecky na mě s Edwardem zamrkal. „Chápejte, Carlisle by si nikdy nedovolil jakékoliv pochybení z naší strany.“ Převrátil oči v sloup, jako kdyby to byla věc nad slunce jasnější.

„Je zajímavé bráško, že to říkáš zrovna ty, který jsi sám pochybil tolikrát. Nemyslíš?“ ptal se ho Edward s mírně pobaveným úšklebkem. Emmett se zatvářil poraženě. No, Edward věděl, kde jsou Emmetovy slabé stránky.

„To nebyla moje vina! Ti lidi prostě voní až moc hezky. Někteří…“ oponoval mu Emmet. Edward se nad tím zamyslel. Tohle vypadá na další souboj…„Takže chceš říct, milý bratře, že každý člověk, který voní hezky, je před tebou v nebezpečí?“ zeptal se zamračeně.

„Ne. Jen říkám, že není moje vina, když někdo hezky voní.“ Tak tímhle snad debata na téma zabíjení lidí skončí. Nechci, abych jim zase musela soudcovat jejich souboje. Stávaly se teď téměř každodenní záležitostí. Esme ani Carlisle z toho nebyli zrovna nadšení. Stejně tak jako já.

I když musím říct, že bylo naprosto fascinující pozorovat je, když bojují proti sobě. Bylo to, jako kdyby jste proti sobě postavili neuvěřitelně silného slona a geparda, nejrychlejšího predátora na světě.

Kdo myslíte, že by vyhrál? Utekl by silný slon rychlému gepardovi, nebo by silný slon přepral geparda? Tak tohle byla pokaždé otázka, nad kterou jsme s Esme a Carlislem uvažovali. Pokaždé, když se ti dva rozhodli, že prostě půjdou bojovat.

Jen tak z legrace, nebo prostě proto, aby zahnali nudu. Nevěřícně jsme nad tím kroutili hlavou, ale Edward je Edward a Emmett je prostě jen Emmett. Věčné dítě, které si touží hrát.

„Dnes už žádný souboj! Rozumíte mi?“ pohrozila jim Esme. Emmett si umíněně založil ruce na prsou a Edward se k němu naklonil blíž. Pošeptal mu do ucha slova: „Dnes v noci.“ Pak se posadil a vítězoslavně se usmíval na celé kolo.

„Ale dnes jsme spolu ještě nebojovali.“ Ohradil se proti Esme Emmett a dunivě se zasmál. „No tak mamko!“ zaškemral a kleknul si před ní na kolena. Esme ho pozorovala se zatvrzelým výrazem v obličeji, ale jasně jsem viděla, jak jí cukal koutek.

„Neříkej mi mamko, a budu nad tím přemýšlet.“ Výhružně na něj zamávala prstem a rozesmála se. Všichni jsme dobře věděli, že Esme se oslovení „mamko“ nelíbilo.

Ale když jsme ji chtěli trošku poškádlit, byla to výborná zbraň.

„Měli bychom dnes vyrazit na lov.“ Přerušil nás Carlisle. „Už jsou to tři dny, kdy jsme byli na lovu posledně.“

„Super! Takže dneska nemusíme do školy. Chápu to doufám správně, že?“ ujišťovala jsem se. No spíš, ujišťovala jsem sebe, Emmetta a Edwarda. „Ano Rosalie, dnes už nemusíte do školy. Ale zítra…“ nenechali jsme ho dokončit větu a začali jsme pobíhat po obýváku jako malé děti. Emmett si s Edwardem plácl ve vzduchu vítězoslavným gestem.

Vyrazili jsme krátce po poledni. No vyrazili. Vlastně jsme ani nemuseli jít příliš daleko. Náš dům byl doslova v obležení lesů.

Považovali jsme to za jistou výhodu, mít všude kolem sebe lesy. Bylo to lepší, než kdybychom museli jezdit daleko do hor. Ne, že by nám dělalo problémy doběhnout tam za necelou hodinu, ale bylo to prostě praktičtější.

Emmett navrhoval, abychom závodili. Esme ho však zpražila takovým pohledem, že už se neodvažoval říct ani půl slova. Esme byla spokojená, že Emmetta uklidnila a slíbila mu, že na příštím lovu si zazávodíme.

Emmett k ní rychle přiběhl a políbil ji na tvář. „Dík mamko.“ Zamumlal na ni a provinile se na ni podíval. Esme mu chtěla vlepit pohlavek, ale Emmett před ní utekl.

„Už dost hloupostí Emmette!“ zakřičela za ním. Všichni jsme ho následovali.

Stromy začaly houstnout. Stáli jsme teď na jakési smrkové louce. Těsně nad hlavou se mi třpytila pavučina. Odrážely se od ní sluneční paprsky, takže vypadala, jako by byla protkána malými diamanty.

Nepatrně jsem se otřásla nad představou, že by se mi pavučina zamotala do vlasů. No fuj! Jak bych ji asi dala dolů? Určitě těžko…

Postoupila jsem o dva kroky dopředu, abych byla z dosahu pavučiny a zavětřila jsem.

„Cítíte je?“ zeptal se nás Emmett a lačně se rozběhl za tou vůní. Přicházela od severu. Začalo mě pálit v hrdle. Nebyla to ale tak silná bolest jako obvykle.

Dva jeleni. Jasně jsem slyšela jejich srdce, která bila jako na poplach. Cítili nebezpečí.

Vyrazili jsme všichni za tou vůní a následovali Emmetta. Když jsme dorazili na místo, kde byla vůně nejintenzivnější, oba jeleni už leželi na zemi. Emmett se na nás omluvně zazubil, ale nikdo mu nevěnoval přílišnou pozornost.

Naklonili jsme se nad svou kořist a nechali jsme teplou krev, aby nám proudila v těle. Byl to úžasný pocit, být zase nasycená.

„Toto není vaše území.“ Pronesl jakýsi hluboký hlas. Všichni jsme se najednou rozhlédli a na krátký okamžik jsme strnuli. Pak jsme však vyskočili a zaujali jsme obranná postavení.

„Jsem Carlisle a toto je moje rodina.“ Představil se zdvořile Carlisle.

„Já jsem Ephraim Black a toto je můj kmen Quileutů.“  Ozval se znova ten hluboký hlas, který patřil vysokému muži, který stál v čele nejméně deseti dalších mužů. Jeho pleť měla temně rudý odstín, havraní vlasy mu spadaly až po ramena. Na hlavě měl čelenku z ptačích per. Připomínal mi indiána. Opravdového indiána.

„Vy jste studení. Toto území vám nepatří.“ Pronesl ten vysoce postavený hlas. Muž přistoupil blíže k nám.

„Rozhodně jsme studenější než vy.“ Zamručel vedle mě Emmett, ale Carlisle ho rázně umlčel.

„Ano, jsme studení, jak říkáte. Ale nemějte strach. Nelovíme lidi a nechceme jakkoli narušovat vaše území.“ Uklidňoval Carlisle muže se zvednutými dlaněmi.

„Nelovíte lidi? To je na studené velice neobvyklé.“ Zamyslel se ten muž, nepochybně náčelník kmene. Carlisle přikývl a stručně mu pověděl, proč nelovíme lidi. Celý kmen ho užasle pozoroval.

„Teď už vidíte, že jsme přišli v míru.“ Dokončil vyprávění Carlisle.

Náčelník kmene souhlasně přikývl a pak znovu promluvil. Jeho hlas teď zněl mnohem chladněji. „Chápeme, že jste nám nepřišli ublížit, ale snad pochopíte, když vás požádám o uzavření dohody.“

„Jistě. Oč jde?“ zeptal se klidně Carlisle.

„Musíte slíbit, že se budete držet dál od našich pozemků, našeho území. My vás za to nepředáme bílým tvářím. Pokud tuto úmluvu dodržíte a nezabijete zde žádného člověka, necháme vás zde žít v klidu. Pokud úmluvu porušíte, budeme nuceni zasáhnout.“ Náčelník se důležitě narovnal a vyčkával.

„Souhlasíme se všemi podmínkami.“ Přikývl Carlisle. Natáhl k náčelníkovi ruku, a ten po krátkém Carlisleovu ruku stisknul.

„Jděte v míru a již nikdy nepřekračujte tuto hranici.“ Poté se celý kmen v čele s náčelníkem otočil k odchodu.

Uvolnili jsme se z obranného postavení a odešli jsme také.

„Co to sakra bylo?!“ zeptal se nechápavě Emmett, když jsme vběhli do domu.

„Nerad to říkám, ale byli to vlkodlaci.“ Pronesl zamyšleně Carlisle.

„Vlkodlaci? Oni skutečně existují?“ ptala jsem se napůl šokovaně napůl nevěřícně.

„Náš jediný nepřítel…“ dodal nepřítomně Carlisle.

„Upíří mají nepřítele?“ divila jsem se.

„Jen jednoho…vlkodlaky. Jediná stvoření na světě, která dokáží zabít upíry. Stvoření, která dokáží zabít nás…“