In Captivity Of Beauty

Autorka: LindSAY

1. Krásná

Píše se rok 1933. Bylo mi osmnáct let. Byla jsem opravdu velice krásná, každá dívka ve městě obdivovala mé vlasy. Každá závistivě vzdychala, kdykoliv se jich dotkla. A mě to dělalo dobře. Byla jsem spokojená s tím, kdo jsem. Byla jsem spokojená, že jsem Rosalie Haleová.

Mí rodiče byli typičtí představitelé střední třídy. Matka se starala o domácnost, udržovala dům v pořádku a čistotě. Měla za úkol starat se o mě a mé dva mladší bratry. Vychovat z nás slušné lidi. Věděla jsem, že pro matku jsem vždy byla na prvním místě. Byla jsem její první starostí, jejím miláčkem.

Můj otec pracoval v bance. Na své povolání byl patřičně pyšný. Majetek, který jsme měli, považoval za odměnu za svou tvrdou práci a talent. Neuvědomoval si, že měl prostě velké štěstí. V našem domě nebylo ani známky po hospodářské krizi, která byla všude kolem nás. Náš dům byl perfektně vybavený. Měli jsme krásný nábytek. Vše bylo zařízené podle posledních trendů. Byla jsem spokojená. Já ano, mí rodiče ne. I když měli víc, než většina ostatních lidí. Měli to, o čem si ostatní mohli nechat jen zdát.

Oba byli neskutečně ambiciózní. Nestačilo jim to, co jsme měli. Oni chtěli víc. Byli to kariéristi. Mou krásu považovali za hotový dar. Znamenala pro ně mnohem víc, než pro mě. I když pro mě, byla krása něco jako požehnání. Už od mých dvanácti let, se po mě muži dívali všude, kam jsem přišla. Těšilo mě to. Hrozně mě to těšilo. Byla jsem šťastná, že je na mě matka pyšná a že mi otec kupuje drahé šaty.

Věděla jsem, co chci od života. Chtěla jsem hezkého muže, který mě bude milovat a zbožňovat. Chtěla jsem obrovskou svatbu se spoustou květin. Toužila jsem po tom, aby se mé svatby účastnilo celé město a aby si všichni řekli, že já jsem ta nejkrásnější nevěsta, kterou kdy viděli. Zdálo se, že mi nic nestojí v cestě. Byla jsem krásná. To musí stačit. Jak pošetilé!

Jenže vliv mých rodičů se ukázal být silnější, než jsem si připouštěla. Začala jsem toužit po materiálních věcech. Chtěla jsem krásný, velký, elegantně zařízený dům, ve kterém bych měla své služebnictvo. Chtěla jsem velkou moderní kuchyni, ve které by vařil někdo jiný. Byla jsem tak povrchní! A co je nejhorší, neviděla jsem žádný důvod, proč by se mi toho nemělo dostat.

Přece jen tady bylo pár věcí, na kterých mi záleželo. Obzvláště jedna. Moje nejlepší kamarádka. Jmenovala se Vera. Vdávala se mladá. Bylo jí jen sedmnáct. Zamilovala se do muže, který by byl pro mé rodiče naprosto nepřijatelný. Byl to totiž tesař. Vera s ním byla neuvěřitelně šťastná a o rok později se jim narodil syn. Krásný chlapeček. Měl krásné kudrnaté černé vlásky. Na tvářičkách se mu dělaly dolíčky. Když jsem se tak na toho krásného chlapečka dívala, poprvé za celý svůj život, jsem pocítila skutečnou závist. Taky jsem chtěla takové krásné miminko. I když mi bylo jen osmnáct, byla jsem na roli matky připravená. Toužila jsem po tak krásném dítěti. Toužila jsem po manželovi, který by mě po návratu z práce políbil. Toužila jsem po tom, co Vera měla a já ne. Neměla moc peněz, ale už teď se zdálo, že má mnohem víc než já.

Začínala jsem se cítit trochu nejistá. Kamarádky kolem mě se vdávaly v sedmnácti letech. Nebyly tak krásné jako já, ale byly vdané. Měly muže, kteří je milovali. A já jsem byla sama. Muži se po mně sice neustále dívali, ale nebyl nikdo, ke komu bych cítila sympatie.

V Rochesteru žila jedna vznešená rodina. Jmenovali se Kingovi. Royce King byl shodou okolností ředitelem banky, ve které pracoval můj otec. Vlastnil skoro všechny výnosné podniky ve městě. Jeho syn, Royce King Druhý, který měl převzít místo ředitele banky, mě tam uviděl poprvé. Líbil se mi. Byl hezký. Měl světlejší vlasy než já a bledě modré oči.

O dva dny později moje matka jakoby náhodou zapomněla poslat otci oběd do práce. Trvala na tom, abych si oblékla bílé hedvábné šaty, které zdůrazňovaly mou hubenou postavu, nutila mě vyčesat si vlasy. Nechápala jsem, proč všechno to divadlo, když mám jen zaběhnout do banky.

Netrvalo mi dlouho pochopit, o co se matka snažila. Chtěla, abych vypadala dobře, protože tam byl Royce. Nevšimla jsem si, že mě Royce pozoruje. Každý mě pozoroval. Byla jsem na to zvyklá. Jenže ten večer mi přišly první růže. Od té doby mi růže chodily každý večer. Po celou dobu našeho namlouvání. Můj pokoj jimi skoro přetékal. Neměla jsem je kam dávat. Zašlo to dokonce tak daleko, že když jsem vyšla ze svého pokoje, voněla jsem růžemi.

Jednou, když jsme spolu byli sami, mi Royce řekl, že mám oči jako fialky. Pak kromě růží začaly chodit i ty fialky.

Rodiče mi tento vztah schvalovali. Vlastně, oni o něčem takovém vždycky snili. A já jsem snila s nimi. Zdálo se, že Royce je všechno, o čem jsem snila já. Princ z pohádky, který přišel, abych se vedle něj stala princeznou. Byl vše co jsem chtěla, ale přesto ne víc, než jsem očekávala. Neuběhly ani dva měsíce a byli jsme zasnoubeni. Vlastně jsme se ani neznali.

Nikdy jsme s Roycem nestrávili moc času o samotě. Pořád mi tvrdil, že má moc práce a úkolů, které musí splnit. Když jsme ve výjimečných okamžicích byli spolu, dělalo mu dobře, že se po nás lidé dívali. Lépe řečeno, dívali se na mě a na to, jak si mě Royce vede vedle sebe. A mě se to líbilo taky. Být součástí rodiny Kingových vám otvíralo nespočet dveří. Život s Roycem byly samé večírky, plesy a krásné šaty. Lidé nám na přivítanou prostírali pod nohy červený koberec. 

Netrvalo to dlouho a začala se plánovat velkolepá svatba. Měla být přesně taková, jakou jsem si ji vysnila. Spousta květin a hostů. Krásné šaty a já jako nejkrásnější nevěsta. Zkrátka, měly se naplnit všechny mé tužby. A já jsem byla šťastná. Už jsem Veře nezáviděla jejího manžela, protože jsem věděla, že i já už brzy budu mít milujícího muže. Vlastně, když jsem ji navštívila, spíš jsem ji litovala. Představovala jsem si, jak si mé světlovlasé děti s modrýma očima, hrají na rozlehlých trávnicích panství Kingových.

Ten večer jsem se rozhodla jít na návštěvu k Veře. Chtěla jsem zase vidět malého Henryho. Henry byl neuvěřitelně líbezné dítě. Pořád se jen usmíval, a ty dolíčky! Jeho černé kudrnaté vlásky se mu kroutily kolem obličeje. Zrovna se naučil sedět. Pořád se smál, opět jsem pocítila tu závist. Já s Roycem jsme o dítěti nemluvili. Spíš, Royce se o tom bavit nechtěl. A přitom já jsem po dítěti tak toužila!

Když jsem odcházela, Vera mě vyprovázela. Ve dveřích se opřela, v rukou držíc malého Henryho. Po jejím boku stál manžel, který ji miloval a paží ji objímal kolem pasu. Políbil ji na tvář, když si myslel, že se nedívám. Ale já jsem se dívala. A to mě trápilo. Royce mě nikdy takhle něžně nelíbal. Ale co, je to přece můj vysněný princ, nebo ne? Rychle jsem tu smutnou myšlenku zapudila. Jednoho dne i já budu šťastná.

Když jsem vyšla do chladného večera, uvědomila jsem si, že na dubnový večer je až moc chladno. Opravdu velká zima na konec dubna. Zabalila jsem se do svého jarního saka. Přemítala jsem, jestli se naše svatba nebude muset konat vevnitř. Ano, jediné co mi dělalo starosti, bylo počasí. Opravdu jsem se obávala toho, že bude velká zima na svatbu venku.

Byla jsem jen pár ulic od našeho domu, když v tom jsem uslyšela skupinku mužů. Hlasitě se smáli. Byli opilí. Proč jen jsem nezavolala otci, aby mě zavezl domů? Teď jsem toho litovala. Muži stáli pod rozbitou pouliční lampou.

„Rose!“ zakřičel na mě. Byl to Royce. Ostatní se hloupě smáli. Až teď jsem si všimla, jak dobře byli ti muži oblečeni. Byl to Royce a pár jeho bohatých přátel z města.

„Tady je moje Rose!“ zakřičel znovu. Projelo mnou znechucené škubnutí. Royce se začal hloupě smát s ostatními. „Jdeš pozdě. Je nám zima. Nechala jsi nás moc dlouho čekat.“

Nikdy jsem Royce neviděla opilého. Na večírcích si vždy jen připil šampaňským, ale tvrdil mi, že šampaňské nemá rád. Ani mě nenapadlo, že by upřednostňoval něco silnějšího. Nahánělo mi to strach.

„Co jsem ti říkal, Johne“ hulákal na svého nového přítele, který přijel z Atlanty. „Není rozkošnější, než ty broskvičky  tam u vás v Georgii?“ popadli mě za paži a táhl mě směrem k nim.

John byl tmavovlasý a opálený. Prohlížel si mě, jako bych byla nějaká věc, kterou si chce koupit. „Těžko říct“ protáhl pomalu. „Je celá zakrytá.“ Zvědavě pozvedl obočí a zkoumal mé tělo. Muži se smáli a Royce s nimi.

Najednou mi Royce strhl z ramen sako, do kterého jsem byla zabalená. To sako byl dárek od něj. Měděné knoflíky se s hlasitým cinkáním rozletěly všude kolem mě. Rozsypaly se po celé ulici.

„Ukaž se mu, jak jsi pěkná, Rose!“ zasmál se znovu a potom mi z hlavy strhnul klobouk. Jehlice mi trhaly vlasy. Vykřikla jsem bolestí a překvapením. Zvuk mé bolesti se jim očividně líbil. Nemusím říkat, co se mnou dělali pak.

Když skončili, nechali mě ležet na ulici. Mysleli si, že jsem mrtvá, ale já jsem žila. Všude po celém těle jsem cítila bolest. Jen jsem ležela, neschopná jakéhokoli pohybu a čekala jsem, až ta nesnesitelná bolest přestane. Čekala jsem na konec. Čekala jsem, až zemřu. Začínalo sněžit a já jsem se divila, proč neumírám. Proč bolest stále neustupuje. Trvalo to už moc dlouho.

Tak mě našel doktor Cullen. Vypadal jako anděl, když ke mně přistoupil a v jeho světlých vlasech se třpytily vločky sněhu jako malé diamanty. Vím, že mi hrozně vadilo, když mě začal ošetřovat. Snažil se mi zachránit život. Já jsem ale doktora Cullena nikdy neměla ráda. Ani jeho ženu a jejího bratra. Zlobilo mě, že všichni byli krásnější než já. Obzvláště ti dva muži.

Jak jsem pozorovala krásný obličej svého zachránce, myslela jsem, že je po všem. Zvedl mě do náručí a já myslela, že jsem mrtvá. Jenže bolest neustupovala. Něco bylo špatně. Cítila jsem se, jako kdybych letěla. Doktor Cullen se rozběhl neuvěřitelnou rychlostí se mnou v náručí. Nečinilo mu to sebemenší námahu.

Pak si pamatuju jasnou místnost, kde bylo teplo…