Hledal jsem tě Bells ... 18+

Autorka: Alča

8.

„Néééé“ bylo jediné co jsem ze sebe dostala. Kolem mě se okamžitě seskupilo asi tucet a půl vlkodlaků. Byli podobní Aronovi, jen byli černí a drobnější, oči jim svítily a čumáky naznačovali, že jim nevoním. Jinými slovy mrtvý upír- dobrý upír.

Padla jsem na kolena. „Zabijte mě, dělejte!“ sledovala jsem přitom snědého muže, který byl asi jejich vůdce, byl velmi vysoký a osvalený. Ani okem o mě nezavadil. Usídlil se v Arově křesle, pod kterým byly části těl … upířích.

„Panebože, přišla jsem pozdě.“ Neměla jsem se rozmýšlet, zda převzít vládu po mrtvém Arovi. Nic z toho by se nestalo. Za mnou se ozvalo hrubé zavrčení. Prudce jsem se otočila. Aron tam stál a vypadal opravdu děsivě, tesáky měl obnažené, pysky měl ještě krvavě červené, zakulacené oči, bojovný postoj, srst naježená, vypadal větší, najednou jsem se začala opravdu bát- opravdu hodně. Teď je mezi svými, jak tohle dopadne … smrt od nich? Přijímám, ale od Arona? To by bylo kruté.

Muž z trůnu se přeměnil ve vlkodlaka, byl stejně veliký jako Aron, jen jeho srst byla šedivá a bez lesku. Přicházel k Aronovi. Vrčeli na sebe, ale zdálo se mi, že to ustalo. Mluvili spolu. Jakási interní komunikace mezi zvířaty. Stejně je to teď jedno. Nemám pro co žít. Složila jsem hlavu do dlaní a myslela jsem na ně. Jak hrozné to muselo být. Okolí jsem nevnímala. Ale musím … musím to dokončit.

Postavila jsem se a suše jim oznámila, že vím proč tady jsou. Upíři začali napadat jejich lidi. Aro tomu dokázal zabránit, ale jen díky mé blbosti to zašlo takhle daleko. Omluvila jsem se jim a řekla svůj plán. „Zabiju všechny upíry- opravdu všechny!“

Šedý vlk se přeměnil zpět na člověka „Isabello, myslíš tím všechny? I sebe?“

„Ano, i sebe.“ Aron přitom hlasitě zakvičel, byl to velmi bolestný hrdelní zvuk - jakoby tomu, co jsem řekla, rozuměl.

„Pomůžeš mi? Kamaráde …“ sklonila jsem se a se vši vroucností jsem ho objala a zabořila obličej do jeho srsti. Opřel si o mě hlavu a začal olizovat mou ruku.

„Co jsem to provedla, proč jsem musela tak tvrdohlavě jednat. Proč jsem je nechala jet samotné. Alice to věděla … nebo tušila, ani Edward neviděl budoucnost, protože jste v ní byli vy…“ upírala jsem zrak na smečku vlkodlaků. Ten šedivý se zase přeměnil v člověka.

„Nic by nebylo jinak, kdyby jsi tady byla. Zemřeli by možná trochu později!“ tahle věta mě donutila vyskočit a zaútočit na toho hlupáka.  Nepřiznávala jsem si skutečnost, která tady byla. Pod trůnem jsem jasně rozeznávala jednotlivé části mé rodiny. Mé lásky. Z rozhodnutí zabít ho, jsem upustila. Mé tělo se zastavilo nad hromádkou, byli stále nádherní. Rozplakala jsem se! Opravdu mi tekly slzy. Škubala jsem si vlasy, prsty jsem ryla rýhy do mramoru na podleze. Něco se ve mně muselo zlomit. Cítila jsem se uvnitř prázdná. Neexistoval nikdo kdo by trpěl více než já. Nenávidím toho, kdo mi nalinkoval život! Nejsem sice člověk, ale jsem věřící. Věřím tomu, že samotný osud by nemohl být tak krutý! Má v tom prsty on! Sedí si tam nahoře a určitě se náramně baví … „Do prdele se vším …“ praštila jsem pěstí do podlahy, ta se s lámavým zvukem roztříštila.

Rozhlédla jsem se kolem sebe, nikde nikdo. Jenom Aron. Hleděl na mě a soucitně těkal očima mezi mnou a mou rodinou. Doopravdy mrtvou rodinou. Kdyby je alespoň nenadrtili na takové kousíčky! Obnovili by se! Ale takhle? Rvalo mě to zevnitř, moje hruď byla otevřená. Ukradli mi vše co v ní bylo.

„Zaplatí za to!“ mrskla jsem pohledem ke dveřím. „Neměli právo!“

Postavila jsem se. Poslední pohled jsem věnovala Edwardově prázdnému pohledu. Z hutně namačkané hromady kousků těl a tří hlav zbyla jenom hromádka prachu. Plakala jsem, upíři to prý nedokážou. Není to pravda - dokážou to. Jenom jejich stav nikdy nemůže být takový, aby je to donutilo ronit slzy. Já jsem se v tom stavu ocitla.

Z trůnu jsem utrhla kus červeného sametu a prach svých blízkých na něj nametla. Zlatou stuhou, která zdobila ozdobně strůn jsem balíček převázala. Budou se mnou. Navždy budeme spolu. 

***

Stála jsem na náměstí ve Volterře a přemítala nad všemi zmařeními existencemi, které jsem na své cestě potkala. Bylo jich nespočet. Někteří byli velmi vzácní, žili jako my … my … já a Edward. Žili stanou od ostatních. Bohužel, museli zemřít. Všichni. Jsem si jistá, že jsem poslední upír na zemi. Myslím, že i vlkodlaky jsem vymítila, tedy alespoň ty kteří věděli, že jsou vlkodlaky. Určitě mají spoustu pokrevních linií. Ty by měly ale spát. Jenom zázrakem bych mohla nějakého upíra přehlédnout … ne, byli všichni. Jsem si jistá. Aron i Santos dávno zemřeli přirozenou smrtí. Koho by napadlo, že vymítit upíry ze světa mi zabere přes 80 let. Některá místa jsem navštívila i 10x abych si byla jistá, že se nevrátili. Na zemi se znovu obnovil normální život, lidé žili své krátké životy. Myslím, že za tu dobu se mi i srdce vrátilo na své místo. Vždyť Edward byl pořád se mnou. Nosila jsem ho ve zlaté schránce na krku. A Alice a Jasper mu dělali společnost.

Jediný upír jsem já … dala jsem slib. Nezůstane žádný, ani já. Rozběhla jsem se …

***

Dorazila jsem domů. Chtěla jsem to tady. Tady jsem s ním chtěla žít - prožít věčnost. Dům už tam nestál, podepsal se na něm zub času. V jeho základech jsem se na chvíli posadila. Vzhlédla jsem vzhůru, prosila jsem za odpuštění. Obsah zlaté schránky jsem vysypala všude kolem sebe.

Seděla jsem v tom kruhu z mých blízkých. Vědomí, že s nimi zůstanu ve Forks mě uklidňovalo. Třeba se zase narodíme … věřím v osud. Tahle doba nám nepřála, ale jednou přijde pravá chvíle a dobrá doba poznat se znovu. Za jiných okolností.

KONEC