Hledal jsem tě Bells ... 18+

Autorka: Alča

7.

Musela jsem si sednout, nebyla jsem si jistá jestli moje tělo vydrží to  samé co teď musí prožívat a vydržet má mysl. Na malou chvíli jsem si myslela, že všechno bude podle mých představ a teď? Zase nic. Proč se vždycky, když už mám pocit, že bude všechno v nejlepším pořádku něco zvrtne. Seděla jsem s nohama v tureckém sedu. Nade mnou stáli Edward a Sultán, horečně na sebe mluvili. Nebyla jsem schopná je vnímat. Tohle místo musí být prokleté, vždy, když už jsem šťastná stane se něco co mě naprosto vykolejí …

Sebrala jsem zbytek energie a promluvila „Nemohla by Alice? … já, myslela jsem, že …“ neměla jsem tolik síly, abych to mohla doříci, hlava se mi sesunula do dlaní.

„Taky nechci pryč, ale jsi to ty … Bello jedině TY, dokážeš udělat mezi upíry pořádek a naučit je ztracenému respektu ke královské krvi.“ Sledovala jsem jeho ústa, když vyslovoval každé to prokleté slovo, nechtěla jsem to slyšet. Přece musí existovat i jiné řešení. V hlavě mi prudce bubnovalo. Ve spáncích mi tepalo jako bych tam měla tisíc permoníčků, kteří zasekávají své malé krumpáčky do mé hlavy. Měla jsem pocit, že se všechny mé tělní tekutiny hrnou do hlavy a brzy mi z toho praskne!

Jako bych byla sama, nikde nikdo, kdo by mohl pomoci. Mé tělo spalovalo ohnivé mučení. Tolik jsem si chtěla prožít poklidný, nesmrtelný život s Edwardem, stranou celému světu.

Cítila jsem na čele něčí ruce, byly teplé a snažily se utišit vnitřní bolest a pocity, které jsem nedokázala potlačit sama. Jediné co jsem cítila, byla přítomnost prachu na zemi, prach, který mi ulpíval na kůži. S každým nádechem a snahou identifikovat situaci se mi dostával do těla. Na pár vteřin jsem viděla ty božská stvoření v poušti, jejich rozšířené nozdry a prach, který házející hlavou vířili. Fikce, jako při vysoké horečce, kterou jsem neměla!

Další probuzení, neznámé ruce na mém čele se pohly a hladily mě na krku, spáncích, zátylku. Slyšela jsem zřetelné zavrčení. A další, jiné. Vracela jsem se k vědomí, přísahala bych, že vrčel Edward a Alice. Ale čí jsou ty ruce? Sultán? Při představě, že mě hladí Sultán a Edward a Alice na něj vrčí mě dokonale probrala. Ještě se zavřenými víčky jsem vyskočila a nadechla se. Nebylo to očekávané santalové dřevo, to vonělo v dáli, skoro se ztrácelo.

Do nosu mě praštil neznámý pach cizího upíra. Zavrávorala jsem, protože mě přelila vlna spokojeného blaha. Nechápala jsem co se děje. Naprosto klidná a blažená jsem sledovala Edwarda, který se krčil v bojové pozici, připraven zaútočit na upíra, který stál skoro u mě. Byla tady i Alice, ta zase přikrčeně sledovala Edwarda a ostře a káravě na něho vrčela. Neznámý upír se na mě usmál a já cítila jak blaženost pomalu ustupuje, ale zůstává. Sledovala jsem Alici, která se už docela usmívala a Edward? Stál a nevěděl která bije. Zatlé tělo mu povolilo a hleděl na nás uvolněným pohledem.

Nevěděla jsem co říci. Alice to za mě vyřešila. „Edwarde!“ řekla velmi důrazně jméno svého bratra „tohle je Jasper“ a vycenila na nás řadu dokonale bílých rovných zubů.

Sledovala jsem Edwarda, který se tvářil jakoby mluvila jazykem, kterému nemůže porozumět. Oba jsme lustrovali její myšlenky a hledali cokoliv na vysvětlení.

„Nechte toho jo?“ okřikla nás uraženě „Přece mě nepřipravíte o tu radost vám vše povyprávět.“ Hleděla při tom na Jaspera a mrkali na sebe. „Ale myslím, že teď bychom měli vyřešit jiné věci.“ Podívala se přitom na ně. Byl to nesmlouvavý pohled, nepřipouštěl kompromisy. Mnou zase projela vlna klidu, pro který jsem neměla vysvětlení.

„Alice, já vím … ale …“ myslela jsem si, že se při těch slovech sesypu a budu pokračovat ve svém vnitřním běsnění, ale ne. Stála jsem a cítila jsem se v pohodě. „Alice“ začala jsem znovu „zabila jsem Ara … myslela jsem že to všechno skončí, pochop. Chtěla jsem mít konečně normální klidný život.“

„Já to vím a i když mi nebudeš věřit chápu tě, ale je mi líto, nikdy tvůj upíří život nebude normální.“ Hleděla na mě a mezi obočím měla nakrčenou kůži. „Bello, nemá smysl to prodlužovat. S Jasperem jsme pro tebe přijeli. Musíš zasáhnout.“ Mluvila jako cizí upír, vůbec jsem ji neznala. Jakoby dospěla. A já měla potřebu se ji zeptat.

„Kde jsi nechala tu rozvernou Alici? Co je to s tebou, proč jsi tak vážná?“ skoro jsem křičela, ale vlna klidu mě donutila ukončit větu a zapomenout na nevyslovenou myšlenku.

„Bello, jsem to já! Ale dějí se takové věci, které mě nutí se tvářit opravdu vážně!“  teď křičela ona. „Je to jako nemoc, ve Volterře už není jediný živý člověk, jsou tam samí novorození a ti chtějí pít! Já nemám sílu chránit před nimi vše živé! Musíš se vrátit!“ výraz její tváře napovídal, že si vážně nedělá srandu. Pohlédla jsem na Edwarda, měl křečovitě sevřené oči, věděla jsem, že také nechce odejít a hledá v budoucnosti naše možnosti.

Otevřel oči a poslal mi myšlenku, kterou slyšela i Alice „Za hodinu budeme sedět v letadle.“ Můj výraz ve tváři se musel stát hodně zajímavým, protože na mě všichni hleděli, Alice a Edward s pochopením, Jasper nechápal vůbec nic. Jen pro něho jsem řekla nahlas „Odjíždíme do Volterry.“ Hlas na konci věty ztratil na intenzitě.

Ale co udělám s Aronem a Santosem? Nechci se jich vzdát. Aron by to nepřežil, že jsem ho opustila. Santos určitě, ale také mu hodně dlužím.

Alice se na mě vítězoslavně pousmála. „Máš přeci to letadlo,né?“ řekla nadšeně, koukla jsem se vyčítavě a ona na to dodala „Sultán říkal …“ a zamrkala na mě. 

„No tak fajn, ale tak někdo fofrem zařiďte pilota.“  Byla jsem si jistá, že tohle je konec debaty na téma Arovo letadlo.

Alice zase vycenila své zuby v širokém úsměvu. Nový známý upír si naoko odkašlal. „Ehm, Ehm. Takže můžeme vyrazit …“ a razil si to k dodávce za branou.

Chvíli jsem na všechny hleděla, ale sama jsem si přiznala, že to vzdávám. Otočila jsem se a razila jsem si to do domu a hned potom do stájí.  Samozřejmě pro Arona a Sultána, oni by na ně zapomněli. Ale jakoby se po nich zem slehla. Slyšela jsem jenom pobavený smích a Edwardův hlas.

„Lásko nezdržuj!“ vyletěla jsem před bránu a po pachu jsem poznala, že byli oba uvnitř velké dodávky.

„Jak to že nic nevím?“ hleděla jsem na ty tři.

„To by bylo na dlouho.“ Prohodil Jasper a usmál se na mě. Došlo mi, že to musela stihnout Alice během mé duševní nepřítomnosti.

„Alice, kruci, proč se mě vůbec na něco ptáš, když stejně všechno víš dopředu!“ Alice seděla vedle Jaspera na první řadě sedadel a měkce se usmála a pokrčila rameny.

Jeli jsme na letiště- všichni! Alespoň, že tak …

***

Musím uznat, že Jasper to s letadlem vážně zmákl na jedničku. Podle slunečního svitu jsme byli v Itálii. Ale neměla jsem z toho radost.

Jako jediná jsem mohla mezi lidi, protože na slunečním světle nezářím. Obsloužila jsem tedy dle instrukcí Jaspera nákladový prostor, ale mohli v dodávce vyjet ven. Nakonec jsem musela uznat že letět Arovým letadlem nebyl tak hrozný nápad. Když na letišti viděli letadlo se znaky Volterry a královské rodiny, nikdo se na nic neptal. A za to jsem byla vážně ráda.

Jeli jsme předepsanou rychlostí, protože tohle vozidlo víc nezvládalo. Panovalo ticho a hrozná nuda. Byli jsme asi 80 km od Volterry. Projížděli jsme borovicovým hájem, kde bylo vidět odpočívadlo pro řidiče.

„Zastav tam.“ Řekla jsem Jasperovi. Překvapeně pootočil hlavu mým směrem- myslel, že chci na lov. Pomalu zastavoval, aby neublížil Santosovi v nákladovém prostoru. V tu samou chvíli se na mě nevěřícně podívaly další dva páry očí.

„Bello, myslíš to vážně?“ promluvil Edward jako první.

Jasper vypadal, že má toho dost, chudák neuměl číst myšlenky a to ho znevýhodňovalo. „Prosím vás, můžete se bavit nahlas? VŠICHNI!“

„Jasně lásko.“ Řekla potichu Alice. „Tady Bella se rozhodla jednat už nyní. Chce nás tu nechat samotné …“ a tvářila se jakoby chtěla brečet, asi ze srandy.

„Aha. Ale to je snad dobře, ne? Ani ty ani Edward to za ní neuděláte.“ odsekl

„Díky, Jaspere, vidím že ty jsi jediný v kom mám podporu.“ Mrkala jsem na něho, tak aby to viděli ostatní. Edward začal vrčet. Pořád si nedokázal na myšlenky Jaspera zvyknout. On totiž neustále myslel na milování s Alicí popřípadě semnou a s Alicí. Mě to nevadilo.

Vystoupila jsem a z nákladového prostoru jsem „vyprostila“ Arona a Santose. Nevím jestli cítili moji odhodlanost, rozhodně tomu vše nasvědčovalo.  Santos vypadal jako odhodlaný zničit celý svět a Aron? Bez komentáře. Osedlala jsem ho a ještě jsem si ověřila poslušnost Arona. Vše bylo v pořádku.

Zastavila jsem se a nervózně chytila Edwardovu hlavu do dlaní. Jemně mě políbil a pošeptal mi, že ví že se za pár hodin uvidíme. Musela jsem jít, protože mě začaly přepadat pochybnosti zda bych měla sama, takhle …

Vyskočila jsem na záda svého přítele a poslala vzdušný polibek Edwardovi a mrkla na Jaspera. V tom mu Alice uštědřila pohlavek. Chudák, bude to mít těžké, ale zasmála jsem se.

Pobídla jsem Santose, který se pod přívalem nečekané energie vzepřel na zadní a  skokem vyrazil. Aron lehce držel tempo. Vzdalovala jsem se, mířila jsem k prvnímu městu po cestě do Volterry. Věděla jsem, stejně jako ostatní, že to bude dlouhý boj.

***

Jediné na co jsem se zmohl bylo nezabít Jaspera. Už ani Alici to nebavilo, myslel jsem si.

„Jaspere, vím že za to nemůžeš, ale nemysli na moji Bellu. Taky tím ubližuješ Alici.“ Podíval jsem se na ni. Kdyby nebyla upír jistě by se červenala. Jasper totiž začal vzpomínat na to jak si to rozdávali ještě s nějakou upírkou …

„Děs, vážně!!!“ tím jsem ukončil rozhovor na toto téma. Nasedli jsme do dodávky a vyrazili do Volterry. A Jasper se kupodivu snažil myslet na „normální“ věci. 

***

Jízdu jsem si užívala, vlahý vánek si hrál s mými vlasy. Chvílemi jsem zapomínala na vážnost situace. Byla jsem rozhodnutá, že nebudu brát ohledy na lidi. Jestli je pravda co říkala Alice, tak stejně lidská populace ví co je nyní jejím největším problémem- krvežízniví upíři.

Vjela jsem do malé vesnice. Pohled který se mi naskytl byl děsivý! Jako by zde právě skončila válka. Z dříve udržovaných domů se kouřilo, stěny svědčily o tom, že jimi bez skrupulí procházeli upíři. A všude byla spousta krve. Vzduch byl prosycený emocemi a děsem.

Jela jsem prázdnou ulicí a v dálce jsem slyšela zasyčení upíra. Bylo ale jiné. Pobídla jsem Santose a vyrazila k domnělému epicentru všech problému v této vesnici. Aron odfrknul a držel krok. Na místním náměstí jsem zastavila. Nevěřila jsem, že vidím skutečné scény, bylo to jako iluze, přála jsem si aby to byla iluze. Na zemi se válely kusy těl, nebyly ani vysáté, prostě jenom roztrhané. Panebože kdo to udělal! Zpoza jednoho těla vykoukla malá hlavička s rudýma očkama. Tohle jsem nečekala. Z různých úkrytů vylézali upíři různého věku, ale všechno děti. Nejstaršímu mohlo být tak 10 let. Seděla jsem v sedle a sledovala jsem se pomalu přibližují. Dokonalá týmová práce, lovili společně. Ale tou zdí prošel upír- dospělý. Né dítě. Nesmím si dovolit uvažovat!

Byli blízko a semkli se v neprostupný kruh kolem nás. Ovšem byli bez šance, ale něco uvnitř mi bránilo je zabít. Mateřský cit? Ne! Mohou v této podobě vegetovat tisíce let! Zauvažovala jsem se.

Aron nečekal na nic. Drtil upíří děti mezi zubama. Zbytek se dal do útoku na mě a Santose, ten instinktivně z místa vyskočil a přenesl nás mimo dosah dětí. Ty se blesku rychle točily a nevypadaly, smířené s tím, že je Santos živý. Nečekala jsem na zázrak, jednala jsem. Hlouček se proměnil v prach. Zbytek těch stvoření útočil na Arona, ten Ale nevypadal, že by mu to vadilo. Zabíjel.

Přemítala jsem a vzpomínala na Alici, která mi připadala jiná … už vím proč. Je to děsivé. Kdo mohl tolik děti změnit?

„Vrrrr“ otočila jsem se i se Santosem a z mého hrdla se vylinul stejný zvuk. Sledovala jsem upírku, která nevypadal nadšeně, že mě tady vidí.

„Co chceš? Proč to děláš?“ řvala po mě.

„Jsem Isabella Volturi.“ Pronesla jsem. Tvář upírky se pokřivila, byla dobře informovaná, kdo jsem. Otočila se a chtěla utéct. Neměla šanci utéci. Zaplavila jsem její tělo promrznutím. Zůstala stát a přes rameno mě pozorovala. 

„Ušetři mě. Prosím.“ Snažila se.

„Řekni, proč měníš děti na upíry?“ vážně mě to zajímalo, nikdy jsem neviděla nic podobného. Já o tom ani neslyšela.

„Já, chtěla jsem mít děti, ale upíři nemohou …“ podlomily se jí kolene a ona padla na zem. Nechtěla jsem jí dál mučit, zabila jsem ji.

Nicméně je pravda, že bych si taky přála dítě. Vlastně mě ani nikdy nenapadlo, že upíři je nemohou mít …

Pár pohledy jsem vyčistila místo, po chvíli soustředění jsem uznala, že tady již žáden „živý“ upír není. Pokračovali jsme dál směrem k Volterře. Nesmím se s nimi tak zdržovat. Rozšiřují se rychleji než je já budu schopná ničit.

Tryskem jsem vjela do další vesnice, větší. Možná to bylo i městečko. Rozhodně jsem se nezdržovala. Zavřela jsem oči a soustředila se. Vrčení jednotlivých bylo nepřehlédnutelné, ale mizelo spolu s mou ohromnou mocí. Tryskem jsem zase vyjela. Dovolila jsem si zase otevřít oči. Musela jsem poplácat Santose po krku, byl vážně ohromný. Dokážu si představit odmítnutí jiných koní. Musí mít přeci také půd sebezáchovy, nebo mi slepě věří?

Projížděla jsem krajinou a naplňoval mě dobrý pocit z odvedené práce.

***

Před branami Volterry jsem měla nepříjemný pocit. Podobný tomu, který jsem měla, když Alici a Edwarda mučila Jane ve Forks. Tady jsem si nemohla dovolit ničit upíry jenom myslí, bez pohledu. Ten pocit mi říkal, že není něco v pořádku a já netuším kde je moje „rodina“. Nepřežila bych kdyby se jim něco stalo.

Projížděla jsem městem a čistila ho. Ulice byly dočista prázdné, neslyšela jsem žádné myšlenky. Nic … bylo hrobové ticho. Udivilo mě to. Protože, teoreticky bych měla slyšet ty tři … vjela jsem na první nádvoří. Stála tam dodávka, ale měla otevřené dveře, proč? Všude byly známky po zápase, ale mohly tu být už dříve. Co se tu kruci stalo? Seskočila jsem a nechala Santose pod ochranou Arona. „Zůstaň. Hlídej.“ Políbila jsem je oba. Tušila jsem něco zlého …

„Kruci.“ Pospíchala jsem do útrob hradu. Zastavila jsem se, až v pro mě dobře známém sále.

Na ten pohled nikdy nezapomenu, celou věčnost ho budu mít před očima, pokud nějaká věčnost bude …

Pokráčko bude …