Hledal jsem tě Bells ... 18+

Autorka: Alča

6.

Držela jsem ho. Moje paže se omotaly kolem jeho krku. Tvář jsem přitiskla k jeho ramenu. Nohy se mi zaklesly o jeho pás. Věděla jsem, že nic a nikdo mě teď o něho nepřipraví, byla to moje chvíle, moje radost, moje láska … on byl můj život. Naléhavě jsem líbala jeho krk, chtělo se mi brečet radostí, ten pocit kdy se vám sevře hrudník a cítíte v očích jemné zašimrání než se objeví první slza. Ty pocity jsem měla, ale vysvobození v podobě slz, které spolehlivě odplaví jakoukoliv lítost nebo radost, nepřicházely… Nevím jestli bych plakala lítostí nebo radostí … lítostí proto, že jsem tohohle milujícího muže odehnala a radostí proto, že mě přijal zpět, prakticky ihned. Nedělal žádné scény, nemusela jsem se za nic omlouvat. Věděl, že i přesto že Aro mi přímo nic nenakázal dokázal mě ovlivnit, nebýt jeho nikdy bych Edwarda neopustila a teď bychom možná spokojeně leželi v obývacím pokoji u televize nebo se milovali někde v lese …

Edward stál a jeho energie mi zasahovala všechny orgány v těle, cítila jsem, jak se jeho vroucná láska, přes náš dotyk, šíří mým tělem, zaplavovalo mě teplo jistoty, Aro je mrtev a moje nejistota s ním. Nemám žáden důvod ke strachu, tak proč mě pořád sžírá, jako červ prolézající zdechlinou ..!?

„Nesmíš na to už myslet …“ zašeptal mi Edward do ucha, cítila jsem slabý záchvěv vůně jeho dechu.

„Na to nemyslím, bojím se, mám hrozný strach …“ řekla jsem a doufala, že se nezeptá z čeho mám strach. Chvíli opravdu mlčel, ale bylo to jen tím, že se snažil formulovat otázku tak, aby mě nerozrušil … nakonec se zeptal přímo.

„Čeho se bojíš?“ odtáhl se aby mi viděl do očí. Stále jsem byla omotaná kolem jeho těla jako liána, povolila jsem své sevření rukou a pohlédla mu hluboko do očí, tak jak to dělali Santos a Aron. Hleděla jsem mu na dno duše a poslala mu myšlenku, nedokázala jsem to vyslovit, přestože jsem se zhluboka nadechla.

„Bojím se, že zmizíš. Že se rozplyneš, že jsi zase jenom přelud …“ přitáhla jsem se, hlavu jsem vrátila na původní místo, nos jsem zabořila k jeho čelisti a snažila se zhluboka vdechovat jeho vůni … snažila jsem se ze všech sil ujistit, že je to pravda, že tady je, že ho objímám, že to není strom a já nejsem šílená …

„Nezmizím, neodejdu, ani kdybys mě o to žádala, opravdu bych zemřel žalem … miluju tě Bello, tolik, tolik že si to ani představit nedokážeš, každá buňka v mém těle reaguje na tvou přítomnost, neodejdu, nikdy.“ Jeho řeč, kterou jsem potřebovala, přerušilo vrčení a řev za vstupní branou do stavení. Aron? Je to on? Rozhlédla jsem se kolem sebe, ale neviděla jsem ho. Santos stál kousek od centra vzruchu a stříhal ušima, přední noha se mu zvedala a vířila kolem sebe vrstvu prachu …

Seskočila jsem z Edwarda, potřebovala jsem být z jiného úhlu abych viděla co se děje. Najednou byl klid, než se mé tělo přemístilo k Santosovi, Aron se už vracel a zuřivě kolem sebe plival krev … Edward vyšel před bránu.

„Bells pojď, musíme to tu uklidit.“ Kroutil hlavou a slyšela jsem jeho otázky v hlavě. „Jak to, že jsem to neslyšel, kruci, já je ani necítil …“

„Já vím … Taky jsem o ničem neměla tušení …“ na zemi ležely hromady roztrhaných těl, Arovo vojsko, neměli tušení, že Aro je mrtev … možná, mít tyto informace, nezaútočili by.

„Můžeš je …“ řekl nahlas a vědu si domyslel.

„Myslím, že ano.“ a  upřela jsem zrak na hromady těl, v prach mizely jen jednotlivé cucky, stála jsem a zaměřovala svůj pohled než bylo před domem čisto … vysílilo mě to. Měnit živé upíry a mrtvé je opravdu rozdíl.

„Bells, co to, tvoje kůže … nezáří …“ koktal Edward a s děsem v očích mě sledoval. Snažil se vzpomenout kdy mě naposledy viděl na slunci … bylo to ve Forks.

„Ano, myslím,že i ty nebudeš po čase stráveném na slunci zářit, naše těla se přizpůsobí … tím, že jsme se zdržovali neustále ve stínu k přeměně nemohlo dojít.“ Odmlčela jsem se. „teda myslím si, že to tak je.“ Jiné vysvětlení jsem neměla.

Hleděl na mě ze stínu, pokynula jsem mu aby šel ke mně. „Zvykej si na sluníčko, po příjezdu jsem chodila zahalená v příšerné černé tunice, ale tím, že je tady opravdu nízká osídlenost, cca 12 lidí na kilometr plochy … no přestala jsem jí nosit, jakživ jsem tady nikoho nepotkala …“

„Bells, pojďme …“ vydali jsme se zpět do stavení.

Stáli jsme naproti sobě, Edward mi hleděl do očí a jeho ruce šátraly po mém těle. Jednou rukou si pomalu přitahoval můj obličej ke svém, viděla jsem jak si jazykem olíznul rty, měl na mě chuť.

Naprosto nečekaně jsem kecla ne zadek. A příčina? Aron. Skočil na Edwarda a mě tím cíleně vzal stabilitu, protože jsem to nečekala. Aron stál na zadních tlapách a přední měl opřené o Edwardovy ramena, vrazil mu rychlý polibek v podobě olíznutí obličeje.

„Fuj, běž ze mě ty kazišuku!“ a odhodil psa bokem. Začala jsem se smát, prý kazišuk, to bylo trefné.

„Kdes na to přišel, ježiši …“ popadala jsem se za břicho.

„Jo? Bavíš se?“ skočil na mě, stále jsem seděla na zadku ve stejné poloze. Chytil mi ruce a sedl si obkročmo kolem mě.

„Aron, pojď dát paničce pusinku.“ Řekl a lišácky se smál.

Aron přišel a vypadalo to, že polibek opravdu dostanu, ale na poslední chvíli se prudce jeho hlava otočila a zase lízal Edwarda. „Uááááááá, hodnej. Ty si můj šikula, že?“ ruce jsem měla volné, Edward se musel bránit vášnivým polibkům. Chytla jsem Arona kolem krku a zaprděla mu ústy do srsti. Aron měl takovou radost, že musel oběhnout celý plac, aby to ze sebe dostal. Přibližoval se k nám a vesele házel ocasem ze stany na stranu, pysky měl v koutcích zvednuté, smál se …

Byla jsem nepopsatelně šťastná, seděla jsem pod stromem a viděla je všechny u sebe, moje rodina … ale někdo tu chyběl … Alice.

„Edwarde, kde je vlastně Alice? Jak to že nepřijela s tebou?“ doufala jsem, že je v pořádku. Přece by nebyl tak šťastný kdyby s ní něco bylo …

„Neboj, je v pohodě, vydělává nám penízky …“

„Co? Alice musí pracovat?“ opravdu jsem tomu nechtěla věřit …

„Ale né, tak hrozné to není, sedí doma před počítačem a sleduje burzu, začali jsme obchodovat a díky našim schopnostem předvídat jsme úspěšní …“ odmlčel se „A velmi bohatí …“

„Aha, už jsem se lekla …“ řekla jsem aby řeč nestála …

„Podívej.“ A zacinkal mi klíčema před obličejem, poznala jsem je. Byly to klíče, které jsem už měla v ruce …

„Né, to je vážně naše? Ty jsi to koupil?“ nevěřila jsem tomu.

„Jasně, nebyl to problém … ještě mi zbylo na nové auto a …“ významně se odmlčel a zpíval si … po chvíli na mě vyhrkl „ A Santos, je teď tvůj …“

„Edwarde. Miluju tě …“ vyskočila jsem mu zase málem až za krk. Kdyby to nebylo trapné, oběhla bych né jenom plac jako Aron, ale celou poušť.

Byla jsem přitulená k Edwardovi  a napadlo mě .. „Ale, víš já pořád jen přijímám, nemám co bych ti dala na oplátku …“ nasadila jsem smutný kukuč a podívala se mu do očí. On se jenom usmál a i přesto, že jsem byla kolem něho omotaná si klekl a já pochopila, že by nebylo na škodu se pustit a taky si kleknout … byli jsme naproti sobě, nohy zlomené v kolenou. Chytil mé ruce zhluboka se nedechl a počítal do deseti …

„Bello, vezmeš si mě? Chceš se stát mou ženou? Prosím.“ Sklonil hlavu a čekal na můj ortel. Nebudu lhát, slušně mě vykolejil. Teď po tom všem co se v poslední době stalo … ale ano, miluju ho.

„A kdo mě povede k oltáři?“ řekla jsem s jemným úsměvem ve tváři.

„Znamená to … ANO?“ podíval se na mě s nadějným výrazem.

„Ano, miluji tě Edwarde Cullene, chci si tě vzít a chci s tebou prožít věčnost.“ Vyskočil radostí a vzal mě do náruče … dlouze mě líbal, jeho rty naléhaly na ty mé, vracela jsem mu polibky, oplácela jsem mu všechnu tu lásku … než ale mohlo k něčemu „více“ dojít, vynutila jsem si aby mě postavil na zem, přeci se mu nedám tak lacino. Chtělo se mi smát. Musela jsem honem mluvit, aby nepostřehl žádnou z mých myšlenek. Pociťovala jsem všude kolem sebe takové štěstí, zmocňovala se mě rošťácká nálada. Nechtěla jsem si ho v tuhle chvíli dobírat, nikdy nebylo jisté, že spolu budeme v následující chvíli, ale teď jsem si byla jistá vším, nic nás od sebe nerozdělí …

„Broučku, musím respektovat, že jsi byl vychovaný v jiné době …“ musela jsem se odmlčet, chtělo se mi brečet smíchy … „No, ehm, milostný život až po svatbě, ano?“ kdybych tak mohla popsat jeho obličej, zkoumavě se na mě podíval. Neměl evidentně odvahu zeptat se nahlas, ale jeho myšlenky mi prozradily, že nevěří tomu co právě slyšel.

„Bell, nemůžu říct, že bych nemohl počkat, ale …“ podíval se mi do očí a potom za mě, někam do neurčita.

„Ale?“ dobírala jsem si ho …

„No v tom případě to uspíšíme, nevydržím bez tebe ani 5 minut.“ Vytlačil ze sebe něco jako úsměv.

„Edwarde, udělal bys to pro mě? Počkal bys?“

„Nechci, ale respektuji tvé přání.“ Přitom si mě zkoumavě prohlížel a listoval v mých myšlenkách. Pravděpodobně na něco narazil, protože začal hrát mou hru.

„Zlatíčko, jaký termín by se ti líbil? Co třeba 20.10.2010? To se mi bude dobře pamatovat.“ Jakmile to dořekl, začala jsem se smát, protože to bych nevydržela ani já, čekala jsem návrh typu- zítra letíme do Vegas a podobně.

„Edwarde, no to je krásné datum … a co bys řekl tomu vzít se hned teď, před bohem a potom před oltářem?“ představa, že čekám rok na to, až budu moci „umřít“ slastí, ne, to bych dříve umřela touhou …

„Jo, jo. Jsi si myslela, že budeš vtipná, že?“ Jeho pohled mi prozradil krutou informaci, tohle dobírání jsem prohrála …

„Hmm, jestli slyším dobře, přiznáváš svou prohru. Já jsem vítěz a náleží mi odměna, nemyslíš?“ zamrkal jako mrkací panenka, když chce, dokáže být vážně sladkej.

„Náleží.“ Řekla jsem mu jemným hláskem a nasadila výraz smutného Arona. Odevzdaně jsem předala své tělo do jeho náruče.

Zvedl mě a políbil můj krk. Podíval se na Arona. „Tuhle výhru si užiju sám.“ Nečekal na vlčí odpověď. Vyskočil do koruny stromu, první větev by se pod námi byla podlomila, ale Edward přeskočil na další, silnější. Postavil mě a ruce mi zvedl nad hlavu, svým opaskem mi je jemně přivázal k větvi. Kdybych chtěla během sekundy jsem volná, ale nechtěla jsem … „Princezno, pamatuješ si jak jsi mě trápila v lese za Volterrou? Na kapotě auta?“ přikývla jsem, pamatovala jsem si každou sekundu, každý pohyb z té chvíle.

Stála jsem na větvi a čekala na to co přijde. Těšila jsem se na jeho dotyky, takovou dobu jsem bez nich musela vydržet. Jeho jemná, voňavá kůže, vypracované svaly, úsměv … ačkoliv jsem byla ještě oblečená a Edward seděl na protější větvi, cítila jsem jak se roztékám. Nemít přivázané ruce, už bych ležela na zemi. Propaloval mě pohledem a užíval si mé myšlenky plné čerstvých, nehraných rozpaků. Moje tělo mě překvapovalo, jak mě může rozpálit to, že mě přiváže k větvi. Ještě s vědomím že můžu kdykoliv „svou větev opustit“. Opravdu mě tak vzrušuje už jen to pomyšlení, že jsem jenom pro něho? Podvolená jeho vůli? To čekání? Byla jsem si vědoma, že tím odhaluji vše, nic mu neunikne, kdybych nechtěla nestojím tu … zavřela jsem oči a moje představivost se rozjela na plné obrátky. Cítila jsem jeho ruce na zádech, za krkem. Jeho horký dech se mi valil přímo do obličeje. Roztrhl moje tílko! Otevřela jsem oči a na zlomek sekundy jsem ho viděla, potom už byla tma. Tílko mi převázal přes oči. Chce snad abych ho zabila? Bože! Moje tělo vibrovalo a třáslo se. Přísahala bych, že mám viditelně mokré kalhoty … odporoučel se, pravděpodobně zase na protější větev. Otevřel mi svou mysl a podsouval mi popis toho jak vypadám. Lehce rozkročené nohy, perfektně padnoucí rifle kopírovaly linii mých stehen. Natáhlé bříško, sexy zvednutá prsa, tvrdé bradavky, hlava zakloněná a odhalený krk … sama sebe bych na základě tohohle vidění pomilovala, zuřivě a naléhavě.

„Edwarde … lásko … netrap mě …“ věděla jsem sice jak mě vidí, ale proč mě ponechává samu sobě? Proč se jenom dívá?

„Lásko, děje se něco? Mám ti sundat i ty kalhoty?“ Začínala jsem chápat. Bude dělat jen to o co si řeknu … bože, chci ho, ale tohle? Hlasitě jsem si povzdechla a musela jsem přiznat, že to chci. „Ano, prosím, sundej mi je …“ zajíkala jsem se vzrušením. Cítila jsem ho u sebe, prsty zavadil o mé ztvrdlé bradavky … a zase nic, nevěděla jsem přesně co teď dělá, taky se mohl dívat na hodinky a nudit se. Mohl cokoliv, na nic nemyslel, měl prázdnou hlavu … uvnitř hrudníku jsem měla oheň, který mohl uhasit jenom on! Z běsnění mých neskrývaných myšlenek mě vyvedly sesouvající se kalhoty. Nechal mi je viset u kotníků. To, že nevím jak se tváří, kam je natočená jeho hlava, jestli je stále oblečený mě přivádělo k šílenství. Moje fantazie měla volnou ruku. Jeho fantazie ruku prokazatelně použila. Cítila jsem jí mezi stehny, lehce mě dráždil. Potom pronesl „Bello, ty jsi nám ale zvlhla.“ Podle hlasu bych tipovala že se bavil, byla jsem na kolenou. Nezmohla jsem se ani na odpověď, právě jsem pochopila význam slov „umírat touhou“. Ale proč takhle? Vždycky mě líbal, hladil, snažil se navodit atmosféru konce světa … proč je teď tak jiný? Slyšel mé myšlenky, neudivuje mě to, musel mě poslouchat celou dobu. „Bell, chci vědět jak moc mi věříš, kam jsi schopná zajít …“ řekl to takovým nečekaně laskavým tonem, ani né roztouženým, nebo milujícím, prostě laskavým …

„Edwarde, miluju tě, věřím ti …“

„Tak mi pověz jak to chceš, jak ti to mám udělat …“

„Já, stydím se. Opravdu ti věřím, ale tohle je jiné. Je to osobní a ty to čteš v mých myšlenkách, vím to!“

„Čtu, ale chci abys to řekla nahlas. Řekni mi jak to chceš. Nebo chceš skončit? Půjdeme do ložnice a …“ skočila jsem mu do řeči.

„Nechci přestávat … chci to tady.“ Nikdy jsem nezažila takový pocit, vzrušení z nastávajícího a adrenalin mě nutili zůstat stát a říct si o další akci. 

***

Čekal jsem na její přání, věděl jsem, že chce abych ji líbal- celou. Chtěla mé ruce- všude. Musí to říct, chci aby posunula své hranice a nebála se, nestyděla se. Chci s její duší splynout, né jen tím, že ji budu slyšet, ale protože mi bude hluboce věřit. Jsem tady jenom pro ni, musí si to uvědomit. Je těžké ji sledovat, nádherná, roztoužená a zoufalá Bella.

„Edwarde, prosím, chci tě cítit, chci tvou kůži na svém těle, tvé ruce, chci abys mě líbal. Já, prosím tě.“ Řekla to, skoro jsem jí neslyšel, sledoval jsem ty nádherné rty, otevírala je, sem tam si je jazykem navlhčila, bylo těžké vnímat okolí. Musel jsem, věřila mi, nemohl jsem dopustit nečekanou návštěvu, kterou jsem tušil.

„Bell, Sultán přijíždí. Počkáš tady? Věříš mi?“ měl jsem v plánu ho zase rychle vyprovodit, ale co když … Bella sebou viditelně trhla, při představě že ji takhle odevzdanou vidí ještě někdo.

„Raději bych, nezlob se prosím … bojím se, že mě uvidí.“

„Máš pravdu, musel bych ho potom zabít.“  Pomalu jsem jí rozvázal ruce, neměla je ani otlačené. Musela chtít, jinak by už dávno utekla. Byl jsem šťastný, jenom moje, je jenom moje. Svěsila ruce k tělu, ale zradila jí rovnováha, zachytila se kmenu stromu. Rozvázal jsem jí oči. Mrkala a mžourala očima kolem sebe, zastavily se v těch mých. Políbila mě. Ve vteřině mi stáhla košili a oblékala si jí. Natáhla si kalhoty a byla připravená na přijetí návštěvy. Trochu nechtěné a nečekané.

***

„Sultáne? Co to říkáš?“  koulel jsem očima.

„Je to tak. Co se Aro nevrátil do Volterry, zmítá se Evropa v obrovských problémech. Bello, budeš se muset vrátit. Nikdo krom tebe nemá šanci situaci uklidnit.“

„Nevím proč zrovna já bych měla tuhle katastrofu řešit, copak není nikdo kdo by se toho ujal?“ hleděla na Sultána, který kroutil hlavou.

„Bell, pamatuješ? Moje vize. Nejmocnější upírka a já s Alicí po tvém boku … Přišla tvá chvíle …“ nechtělo se mi odsud, ale tenhle problém se nevyřeší sám, jen se bude den za dnem zhoršovat.

Pokráčko bude