Hledal jsem tě Bells ... 18+

Autorka: Alča

5.

Sultán mě vysadil před domem a odjížděl někam do neznáma … otevřela jsem a pustila Arona ven z domu, přivítali jsme se, ale více jsem nebyla schopná, jakoby cítil mou bolest, posadil se vedle mě. Seděla jsem opřená o veliký starý strom uprostřed placu mezi domy. Stulená do klubíčka s hlavou zabořenou do jeho srsti, voněl jako podzimní příroda, vracely se mi vzpomínky na Forks, na největší štěstí v mém životě … Edwarda. Cítila jsem jeho horký dech za krkem a tolik si přála aby to nebyl Aron, abych po otevření očí našla vedle sebe jeho …

Proč si to jenom dělám, tolik se trápím sama kvůli sobě, vždyť jsem to byla já kdo ho odehnal. Mohla jsem bojovat s Arem, ale tehdy jsem ani netušila jeho záměry, s plánem odcestovat do této země jsem mu šla na ruku, přesně jak potřeboval, využil své známosti a sprostě mi lhal … bože, já mu tu zradu nemůžu ani vyčíst, nemůžu mu ani napsat dopis ve kterém bych mu řekla jak moc ho za to všechno nenávidím, že mám chuť nechat ho rozfoukat větrem na všechny světové strany, mučit ho, mučit ho k smrti … tak jako on mučí mě!

Věděla jsem, že s odesláním dopisu by nepřišla požadovaná úleva, nemůže, protože Edward by byl v nebezpečí. Jediná možnost je odprosit ho, mít ho u sebe a potom zničit Ara. Ale budu toho schopná? Teď bych ho nejraději zabila, ale dokážu to až budu stát v tváří tvář mé krvi?  Kolikrát budu schopná mu odpustit a odehnat Edwarda, jak dlouho to může vydržet moje duše než se nadobro zlomí?

Ale jeho vize, říkal přeci, že jednou budu nejmocnější upírka … po jeho boku, bude při tom, znamená to že pokud bych Arovi napsala neobrátil by se jeho hněv na Edwarda a Alici? Kdybych tak měla jejich schopnosti a dokázala předvídat … mění se snad Edwardovy vize v závislosti na mých rozhodnutích? Bude mou součástí nebo ne? „Ach, Arone, kdybys jenom tušil jak mě to všechno ničí …“ odpovědí pro mě bylo olíznutí zátylku …

Hleděla jsem před sebe a sledovala ty výplody mé fantazie, Edward otevíral bránu a utíkal směrem ke mně, viděla jsem to jako zpomalený film, vzal mě do náruče a dlouze beze slov mě líbal, pohlédla jsem do jeho očí, byly zase zlatohnědé, ani stopa po rudé barvě lidské krve. Mluvili jsme beze slov, vše jsem mu vysvětlila a nemohla jsem se nabažit jeho chápavého výrazu, hleděl na mě jakoby nic kolem něho neexistovalo, jako bych byla celý jeho svět … ve stínu toho velikého stromu začala naše nová budoucnost, bezstarostná, já a on, Aron a stáj plná ušlechtilých  koní … jeho usměv, nádherně nesymetricky zvednutý koutek, jemné vrásky kolem očí, rozčepýřené vlasy, tělo … prožívala jsem s ním ty nejkrásnější chvilky, moje mysl byla daleko od reality …

Stále jsem seděla pod stromem, poloha mého těla naznačovala, že se nic z toho neodehrálo. Aron na mě hleděl, jakoby to všechno viděl taky… proč nemůžu plakat, tolik, tolik chci abych se mohla ventilovat, potřebuji únikovou cestu, nedokážu s tím bojovat, tolik mi chybí … tolik ho miluju … křičela jsem, hrozná muka v mé duši mě nutily křičet, ptáci opouštěli bezpečí stromů a vylétali odtamtud jako by se kolem nich střílelo, moje rozervaná duše chtěla pryč … nechci to snášet sama … „Arone, co mám dělat, poraď mi, prosím poraď, nenechala jsem tě na holičkách ve Voltéře, teď prosím pomoz ty mi, potřebuji pomoc, zblázním se …nechci to takhle, nemůžeme zůstat ani tady, je to toho zrádce … nemám ale nic, nic krom tebe …“

Aron se zvednul a rozešel se směrem ven ze stavení, zastavil, aby se ujistil, že jdu za ním, počkal až ho dojdu, byla jsem tak rozervaná, že rychlejší pohyb nepřicházel k úvahu … proč, za co musím tolik trpět … tohle byla moje noční můra …

„Nic, nic z téhle iluze nechci …“ zlomila jsem zlatou kreditní kartu.

„Arone, čekej, napíšu jim vzkaz aby mě nehledali, už se sem nevrátím …" 

Otočila jsem se a vracela se do domu, na kus papíru jsem napsala.

Nechci tohle všechno, tohle není moje budoucnost, Aro … nenávidím tě, nehledej mě, nikdo mě nehledejte! Bella Swan 

Ulevilo se mi nepředstavitelným způsobem, Bella Swan, to je moje jméno, né ta iluze o Isabelle Volturri.

Během pár hodin se mi dokonale zbořil svět, měla jsem své plány, chtěla jsem se věnovat jezdeckému sportu, přeměnit ty nejlepší zvířata na to co je Aron, chtěla jsem být úspěšná … chtěla jsem úctu … nic, nic z toho se nestane, nechci ani korunu od Ara … sama, jedině sama, jedinou pomoc najdu na konci svých vlastních rukou!

Vzdalovala jsem se od svého snu dál a dál, utíkala jsem s Aronem pryč. Chtěla jsem naposledy spatřit záchvěv mého snu, ty božská stvoření v poušti, královy koně …

Dorazila jsem na místo. Posadila jsem se na zem a sledovala je, Aron jako by vše dokonale chápal se posadil vedle mě, po chvíli si lehnul. Jedno se zvířat na mě se zájmem hledělo. Byl to černý hřebec, jeho kůže se leskla, jakoby byla poseta tisíci diamanty. Oči měl zakulacené plné nedůvěry, nozdry mu divoce nasávaly vzduch, linie jeho těla byla zakončena zvednutým ocasem. Byl na místě, ale tančil jakýsi bojový tanec …

Vnímala jsem ho velice podobně jako toho mladého hřebce v Arově stáji, byli si velice podobní, ale tento se nebál, jakoby mě vyzíval k souboji, chtěl abych šla k němu …

Vstala jsem a popošla o dva kroky, Aron se zájmem posadil. „Zůstaň.“ Řekla jsem svému příteli. 

Hřebec se vzdouval na místě, jakoby byl přivázaný neviditelným provazem a rozhodl se svého věznitele zabít … byla to sinfonie jednotlivých pohybů, každou vteřinu se měnily zatínané svaly pod tou tenoučkou kůží. Jasně viditelná krční tepna, rychle pulsovala, voněl drsnou vůní … bylo to tvrdé zvíře. Arabský plnokrevník …

Byla jsem už velice blízko, natáhla jsem ruku a nechala ho aby se s mou neobvyklou vůní seznámil. Natáhl svůj krk, byl dlouhý a hluboce klenutý, přesně zapadal do hrudního koše, musel mít veliké odvážné srdce, ještě jsem neviděla tak odvážného tvora, všichni instinktivně utíkali když se vítr obrátil a oni mě ucítili, ale on ne! Stál a hleděl mi obrovskýma očima na dno duše … Ty, ty bys byl jistě první kůň v mé stáji, ale bohužel, musím jít.

„Bello?“ ozvalo se v dálce za mnou.

S trhnutím jsem se otočila … „Sultáne, jak jsi …“

„Jel jsem k tobě a našel vzkaz, napadlo mě, že tě snad zastihnu tady …“  pousmál se.

Rozešla jsem se směrem k němu. „Pochop, nemůžu  zde zůstat … to by nebyl můj život, ale Arův.“

„Vím, Bello. Jen jsem ti chtěl říci, že Edward, už v Americe není. Bohužel jsem ho nedokázal dohledat …“

„Hmmm.“ Sklopila jsem smutně oči.

„Bell, prosím vem si tento telefon, pokud bych ho našel, zavolám ti …“

„Dobře, prosím nezraď mě, věřím ti, máš jistě dobré úmysly …“

„Ano, věř mi.“

Otočila jsem se a chtěla odejít, ale černý hřebec kráčel hned zamnou, pysky opřené o mé rameno …

„Sultáne, vem si ho …“ řekla jsem mu, nevěřícně zíral.

„Bello, to je Santos, nejděsivější kůň naší stáje, má výjimečný původ, je velmi cenný, ale pro nás je nepoužitelný, nikdo k němu nesmí, ale on si vybral tebe.“

„To znamená co?“ hleděla jsem na něj a nechápala smysl věty kterou vyřkl.

„To znamená, že patří tobě, je tvůj, přijmi tedy jeho přítomnost, bude ti jistě věrným společníkem a věřím že ti pomůže naplnit tvé sny, počkej prosím …“ otočil se a hledal něco v autě.

„Bell, tato kartička tě opravňuje mít v držení tohle zvíře, můžeš s ním dělat cokoliv. Jako by byl tvůj, ale opravdu patří mému otci, máš na něho něco jako uživatelská práva …“

Vzala jsem kartičku a odcházela, s vlkem a koněm po boku.

***

Stála jsem před svou chatrčí a sledovala Santose a Arona jak si hrají. Jako dvě malé děti. Původně jsem chtěla mít stádo koní, mezi nimi dva nebo tři které bych přeměnila. Bohužel nebo bohudík Santos se mě nebál, takže to nemohlo fungovat, jestli jednou dostojím svého snu, budu muset pečlivě zvážit jaké povahy si vyberu, musí to být lekavý a bojácný kůň. Nicméně byla jsem za něho vděčná, dokázal vydělat tolik, že jsem se já sama nemusela snažit. Stačilo přijít do města a chtít ho prodat, kupující za něho nabízeli směšné částky, naoko jsem ho prodala, vždy se nejpozději do dvou dnů vrátil … šikula že?

Šetřila jsem na startovné v dostizích, pouštní dostihy, byl na ně stavěný, měl všechny předpoklady vítězit. Sedlo a uzdu jsem již měla. Dostih se má běžet za týden, 160 km pouští. Doufám že mě Santos nezklame … trénovali jsem tak dlouho dokavaď  málem nepadl únavou. Musíme být připravení, myslím že by teď dokázal oběhnout zeměkouli a ještě zvítězit v tomto dostihu …. Sledovala jsem jeho lehké pohyby, Aron mě tady bude muset počkat, nemůže semnou … kdo ví co by tam za mé nepřítomnosti vylumpačil.  „Co říkáš? Budeš tady hodný?“ zasmála jsem se … jasně že bude …

Po pár dnech jsem cítila nervozitu z nadcházejícího dostihu, buď mě vyšvihne na vrchol nebo toho nechám a vrátím se do Ameriky. Mou nervozitu jsem přenášela i na Santose, už jsem si nebyla jistá jestli by naplnil mé poslední úvahy. Oběhnout svět a pak dostih … zvíře přestalo žrát. „Nebudeš mít sílu zvítězit, musíš jíst …“ ale já také, uvědomila jsem si…

„Aron, jdeme!“Zapískala jsem na něho a letěli jsme pryč, musela jsem se nahlas zasmát, protože jsem si představila jak v pouštním dostihu Santos padá hlady a já ho beru na záda a utíkám, samozřejmě vítězíme … byl by to podvod ale co, taky by to šlo … ucítila jsem najednou krev, fuj nesnáším velbloudy, ale nic lepšího tu není. Doběhli jsme k jakési farmě, přeskočila jsem ohradník a zlomila jednomu zvířeti vaz, vybrala jsem si mladého velblouda. Hodila jsem ho přes plot a skočila za ním, jako lupiči jsme se kradli s obrovským nákladem pryč, kousek dál jsem se zakousla a sála krev, po skončení úkonu se Aron nažral čerstvého masíčka, zbytky jsem zahrabala hluboko pod povrch, až ho jednou vítr odkryje nikdo si to nespojí s mou přítomností …

Vracela jsem ke zpět k chatrči, můj přechodný domov … Santos tam pobíhal a veselé pohyby naznačovaly že už máme vyrazit. Byl čtvrtek a dostih startoval v sobotu na ránem. Pokud chci aby byl Santos připravený vyrazíme … nemám ani auto, ani žádný jiný prostředek jak ho tam dostat … startuje se v Al Wathbě, Mezinárodní vytrvalostní vesnici v Abu Dhabi, ve Spojených Arabských Emirátech, je to jeden z nejprestižnějších vytrvalostních dostihů vůbec.

***

Byli jsme poblíž Dubaje, byl pátek odpoledne, Santos vypadal, že by si to dal ještě jednou, zbývalo jen dostat se do Al Wathaby. Naštěstí tento dostih byl taková událost, že proudy aut s koňskými přívěsy nás spolehlivě nasměrovaly na místo. Po příchodu do areálu plného stájí jsem jasně viděla, cedulku se Santosovým jménem, pod ním malým písmem Bella Swan …

***

Na startu se krčilo 101 koní a já mezi posledním vzadu. Chumel se dal s výstřelem do pohybu, Santos se lehce rozběhl, tempo bylo velmi pomalé. Pobídla jsem svého kamaráda a on zrychlil, za okamžik jsem nevěděla, že nás startovalo tolik, zvolnila jsem tempo, přeci jen myslím, že takových 5-6 hodin budu v sedle, Santos to ale určitě vydrží. Míjeli jsme značky u kterých stála kontrola a zapisovala čísla projíždějících koní. Santos … můj polobůh …

***

Druhý den vyšla v novinách zpráva o mém vítězství, i fotka byla úžasná. Byla jsem stále ve stájích a snažila se nabít si telefon, bohužel v chatrči nemáme elektřinu. Santos ležel na slámě a spal. Záviděla jsem mu to, spánek .. lehký, klidný … a hlavně v jeho případě zasloužený. Mobilní telefon zavibroval. Měla jsem asi 50 zmeškaných hovoru od Sultána a jedno volání bylo z jiného čísla, vytočila jsem ho a doufala, aby to nebyl Arův mobil ….

Telefon dlouze vyzváněl, ale místo obvyklého zvonění jsem slyšela oblíbenou skladbu Edwarda a mě … ukolébavka, hrával mi ji na piáno, podlomily se mi kolena, držela jsem telefon u ucha a doufala, že to bude nekonečné …

„Halo?“ ozval se ženský hlas …

„Ahoj, tady Bella.“ Řekla jsem opatrně. „Já, měla jsem v telefonu nepřijatý hovor …“

„Téda, tady Alice, je to možné že voláš?“ slyšela jsem jak se kolem telefonu rozvířil vzduch, jakoby letěl. Slyšela jsem jak letí a volá Edwarda. „Hádej kdo volá … Bellaaaa.“

„Halo? Bells jsi to opravdu ty?“ řekl naléhavě.

„Lásko …“ na víc jsem se nezmohla.

„Kde jsi? Bells, slyšíš mě, halo!?“

„Ano, jsem tu.“ Zašeptala jsem do telefonu. Nezdá se mi to?

„Kde jsi?“ zeptal se mě podruhé.

„Teď sedím ve stáji vedle svého koně … jsem ve Spojených Arabských Emirátech, zítra se vracím do Saudské Arábie, mám chatrč poblíž Rijádu.“ Při každém druhém slovu se mi lámal hlas, je to neuvěřitelné, slyším ho …

„Bell, zítra tam za tebou přiletím, Sultán mi říkal, že mě k tobě zavede, má sice jen představu kde jsi, ale musím tě vidět, prosím, neodmítej mě …“

„Odhánět tě? To už nikdy neudělám … tolik mi chybíš … Edwarde já …“ zlomil se mi zase hlas potřebovala jsem pár vteřin, Santos zvadl hlavu a sledoval mě, připraven udělat cokoliv … „Lásko, budu na tebe čekat u stavení kde jsem chtěla žít, Sultán bude vědět …“

„Bells, dej na sebe pozor, hrozí ti veliké nebezpečí, prosím měj oči otevřené. Miluju tě, měj to na paměti …“

„Co mi hrozí?“ už mi nemohl odpovědět, telefon ohluchnul. Santos se mezitím postavil a hleděl na mě … proč mám pocit, že ty zvířata mi vidí až na dno duše …

„Uvidím se s Edwardem …“ zavýskla jsem

„Santosi pojď musíme vyrazit …“ řekla jsem potichu a vyvedla osedlaného koně ze stáje…

Vracela jsem se stejnou cestou jakou jsem přijela. V dálce jsem viděla důvod Edwardových obav, ten upíří smrad bych poznala na hony daleko, že by pro mě Aro nechal poslat?

Zvedla jsem telefon a vytočila Sultánovo číslo …

„Sultáne co se děje? Proč jsou tu Arovi upíři?“

„Bello, nemohl jsem se ti dovolat, Aro zuří a hledá tě po celé zemi. Zjistil, že na kreditní kartě nebyl už dlouho pohyb, nechal tě dát hledat, a když jsem mu řekl, že s tebou nejsem a nemám ani ponětí kde se nacházíš rozzuřil se ještě více.“

„Sultáne, prosím zítra přiletí Edward, přiveď ho ke stavení ve kterém jsem bydlela, nemusíš mít strach, mám sebou Arona …, kdyby náhodou dokázali svázat mé schopnosti, nastoupí on …“

„Bells, byla chyba účastnit se toho dostihu, teď o tobě bude mít podrobné info, ví jak vypadá Santos … to není dobré.“

„Proč tolik zuří?“ ptala jsem se …

„Aro totiž nemůže najít ani Edwarda, myslím si že jste spolu …“

„No trochu se mýlí, my teprve budeme spolu … jo a co říkáš na dostih? Dobrý že? Santos mi vydělal docela slušnou sumičku …“

„Bells musím končit, dostih byl úžasný, ale pls už mi dnes nevolej Aro mě přijel navštívit…“

Telefon ohluchnul.

***

Seděla jsem v háječku vedle zděného plotu, Aron nervózně přecházel z místa na místo.  Čekala jsem dlouho než se na příjezdové cestě zvedl oblak prachu. Bože, už jedou … jímala mě panika.

„Bello, už mě slyšíš?“

„Edwarde, lásko …“

„Je s námi Aro, připrav se na to, drží mě jako rukojmí, jedeme jen já, Aro a Sultán, nezradil tě, Aro ho donutil …“

„Budeš se muset rozhodnout …“

Auto zastavilo kousek ode mě, ve stínu stromů.  Vystoupili, viděla jsem Arona jak sledoval každý jejich pohyb, pravděpodobně z toho neměl dobrý pocit, protože cítil jak se cítím já …

„Zlatíčko, Isabello, podívej, chytil jsem tu nicku, snažil se k tobě dostat.“ Řekl úchylným tonem.

„Aro, vysvětli mi proč to všechno děláš?“ ptala jsem se ho.

„Bells, je rozhodnutý tě zabít, pochopil že mu nepřineseš žáden užitek, ani ty ani tvé schopnosti, jsi příliš nebezpečná, nevěř mu.“ Vyslal ke mně vzdušnou myšlenku Edward.

„Přijel jsem si pro tebe, pojď vrátíme se do Voltérry, tady tě beztak nic nedrží.“ Řekl mi jízlivě Aro.

„Ne, nikam s tebou nepůjdu.“ Byla jsem rozhodnutá.

„Podívej Bello, jestli je ti Sultán drahý, jako že vím že je tak pojedeš!“ řekl rázně „A to čemu říkáš láska k tomu psanci, na to zapomeň. Toho zabiju vlastníma rukama … a ty s tím nic neuděláš a víš jak jsem to dokázal? V Rijádu čeká upír, pokud se tam ukážeš ty a nebo Sultán beze mě, tak vyhlásí do místních médií co je Sultán zač, a to ty přeci nechceš, že?“ smál se, podobalo se to prasečímu chrochtání …

„Aro, vidím že tvůj starý mozek zapomíná …“

„Nevím o čem mluvíš.“ Pronesl.

„Mluvím o mých schopnostech, pamatuješ? Myslím, že tě donutím zavolat tomu upírovi a akci odvolat, nemyslíš?“ zasmála jsem se a věnovala líbezný pohled Edwardovi, který mi ho okamžitě vrátil ..

„No tak mi to předveď, to jsem zvědavý, zabít mě nemůžeš …“

„Ale můžu tě hodně dlouho mučit …“

„Isabello? To neuděláš!“ došlo mu co zamýšlím, zapomněl na to.

„Myslíš? Víš kolik jsem si vytrpěla já? Máš alespoň tušení? A ty jsi mě zradil, nejsem tvá krev, byla již dávno zředěná …“

„Aro, radím ti, vem ten telefon a zavolej do Rijádu, odvolej ho a nic ti neudělám v opačném případě ti slibuju, že si prožiješ smrt, několikrát … já tě zabiju a Edward tě oživí, tak dlouho dokavaď tě nezlomím!“ ani nevím kde se ve mně vzalo tolik odvahy, podívala jsem se na Sultána, zíral na mě a nevěřil vlastním očím. Aron stál vedle Ara a ostře vrčel.

„Neuděláš to!“ stál vedle auta, jeho strnulá poloha mě pobavila. Posadila jsem se zase ke stromu a pobaveně ho sledovala.

„Aro, víš co nechápu? Proč tě už dávno někdo nezabil, vždyť ty jsi tak slabý, jediná schopnost je že ti nedokážu číst myšlenky … myslím, že tedy začneme …“

„Isabello!“

„Copak? Chceš přehodnotit své stanovisko? Jooo a vidíš to, jak to chceš? Můžu ti dát na vybranou, oheň nebo led …?“ nic, nic mě k tomu tvorovi nepojilo, Edward měl pravdu, vždy volil tu nejjednodušší cestu, proto dokázal tak dlouho vládnout …

„Neříkej takové věci, Isabello, miluju tě víc než si myslíš …“ pronesl poníženě.

„Aro, ty hloupý upíre, já ti sice z nějakého důvodu nečtu myšlenky, ale Edward ano. A já je čtu Edwardovi, mám tvé úmysly v hlavě 5 vteřin potom co je máš ty v té své!“ smála jsem se nad jeho překvapeným pohledem.

„Edwarde, nikdy jsi mi neřekl že mi čteš myšlenky.“ Obořil se Aro do Edwarda, jakoby byl stále nadřený upír, neuvědomoval si že už není, v tuto chvíli je mrtev ať tak nebo jinak … všechno co jsem s ním zamýšlela končí smrtí …

„Aro, ale prosím tě a proč bych to měl dělat? Řekni mi jediný důvod proč jsem ti to měl říct? Byla to jediná možná obrana proti tobě …“ vysvětloval své důvody Arovi … a pokoušel se svůj pobavený výraz změnit na omluvný, nedařilo se mu to …

Viděla jsem jak Aro zvedá ruku, aby se opřel o dveře auta, bylo mu mdlo, nevěděl co má dělat … najednou vytáhl mobil hodil ho na zem a chtěl na něho šlápnout, ale Aron po něm chňapnul a podal mi ho … „No vidíš to jaký si šikula.“ Pochválila jsem Arona.

„Aro, kuk na mě. Tak jak to bude?“

„Raději mě zabij, teď mi stejně nic jiného nezbývá .“

„Jistě.“ Opověděla jsem mu. Aron si ke mě přisedl, drbala jsem ho za uchem a upřela svůj zrak na Ara, pomalu jsem ho zahřívala, chtěla jsem aby si to opravdu užil 

„To je všechno Isabello? Na víc se nezmůžeš?“ smál se Aro, ale v momentě kdy vyřkl tuhle větu se mu odporně zkřivila tvář.

„Je to takhle lepší? Aro? Co říkáš?“ nezmohl se ani na odpověď, ale stále stál na nohou.

„A co teď? Už to začíná bolet, že?“ a stupňovala jsem svůj útok. Edward si mezitím sedl vedle mě a líbal mi krk, šeptal mi do ucha jak moc mě miluje, rozptyloval mě … nechala jsem Ara Arem a políbila ho.

„Bello?“ řekl opatrně Sultán. „Prosím donuť nejdříve Ara aby zavolal svému spojenci do Rijádu.“ 

„Aro, slyšel jsi? Jakmile zavoláš budeš volný, nebudu ti stát v cestě …“ řekla jsem mu mile …

„Ne!“

„Teda sice jsi slabý upír ale odvahy máš jen co je pravda …“ začala jsem mu mrazem lámat kosti v těle, vypadal jakoby měl křivici.

„Myslíš, že už bys nad tou možností mohl uvažovat?“ zeptala jsem se ho podrážděně. Už mě to nebavilo.

„Ne, zabij mě konečně!“ zakřehotal Aro.

„No vzhledem k tomu že mě teď napadlo jak z toho problému ven, můžeš opravdu zemřít Aro.“

„Sultáne, myslím, že je to jedno když to Arův komplic někomu řekne.“ Podívala jsem se na něho, nechápavě zakroutil hlavou.

„Edwarde ty předpokládám umíš arabsky dobře.“

„No jistě.“ Potvrdil mi moji domněnku.

„Tak tedy. Zabiju Ara a pojdeme do Rijádu, tamní komplic Ara splní svůj úkol až nás uvidí a zmizí do Itálie. Ty Edwarde budeš chodit a prozkoumávat myšlenky všech, kteří by mohli být do našeho tajemství zasvěcení. Pokud budeš mít pochybnost Edwarde, zabiješ je … já se postarám o jejich těla …“

„Jestli máte někdo lepší nápad tak sem s ním …“ řekla jsem jím.

„Nebude potřeba je zabíjet. Půjdu s Edwardem a budu jim mazat paměť.“ Řekl Sultán. „To je moje schopnost.“ Řekl to téměř provinile.

„Já? Neměla jsem mít náhodou také vymazanou paměť?“ zeptala jsem se ho …

„Ano měla, ale nikdy jsem se k tomu neodhodlal, tím že mě o to žádal Aro … prostě jsem to nikdy nikomu neudělal bez důvodu.“

Napadlo mě, že bychom mohli Ara nechat žít a jenom mu vymazat paměť, ale Edward skoro slyšitelně zavrčel při představě, že Aro tady někde pobíhá a vracejí se mu útržky paměti.

„Aro už tě nepotřebuji, jak to je? Prach jsi a v prach se obrátíš!“ zvedl hlavu a já mu věnovala poslední pohled, polibek smrti …  Aron k té hromádečce prachu přistoupil a frknul do ní. Tím se rozfoukala po poušti …

Edward a Sultán jeli do Rijádu napravit napáchané škody …

***

Edward se vrátil sám, přijel v zeleném sportovním autě. V ruce držel klíče od domu. A řítil se ke mně. Radostí jsem mu skočila kolem krku …

pokráčko bude J