Hledal jsem tě Bells ... 18+

Autorka: Alča

4.

Na letiště mě vezl někdo z Arovy gardy, jeli jsme ve žlutém menším SUV s odděleným prostorem pro mého Arona, díky mému piškotkovi to jinak nešlo. Aro byl tak laskav, že mi zařídil odlet ze svého soukromého letiště, menším nákladním letadlem, auto vjelo do nákladového prostoru, upír mi předal dopis a odešel. Strčila jsem si ho do malé kabelky a vystoupila z vozu, který byl dokonalý, už jen díky faktu, že měl na sobě značku automobilky seat.

V ruce jsem držela malou mapku Rijádu a nejbližšího okolí a v zadní kapse mě hřála kreditní karta bez limitu. Začínala jsem svůj nový život, moje nálada byla sice od toho dne, kdy jsem odehnala Edwarda na nejvyšší úrovni, ale přesto … nemám ani chuť popisovat jak se cítím, prostě žádná sláva.

Seděla jsem v malém prostoru, ale velmi stylově zařízeném, kožená sedadla, malé okýnko, stoleček, puket růží ve váze, černý hábit na ramínku … letadlo se dalo do pohybu a pomalu se odlepovalo od země, nikoho z posádky jsem zatím neviděla, myslel na všechno, se mnou by myslím nebyl problém, ale sebeovládání Arona, to by mohlo znamenat konec naší mise.

Dopis, přečtu si ho … předpokládala jsem, že tohle byly mé poslední klidné chvíle …

Rozbalila jsem pozlacenou obálku a četla.

Drahá Isabello,

Nechci Ti dávat žádné podmínky ani rady do života, to jsem ti slíbil, ale přesto, přijmi jako dar to nejmenší co ti mohu dát. Dopravní letadlo bude po tvém příletu do Rijády odstaveno v letištním hangáru, předplatil jsem tyto prostory na 3 roky dopředu. Automobil má veškeré doklady na tvé jméno v přístrojové desce, podrobnosti o schopnostech vozu si najdi na internetu http://www.seat.cz/tribu , vím že miluješ seaty, podařilo se mi pro tebe získat koncept.

Velmi přínosné by pro tebe mohlo být mé přátelství s králem země, jeho výsost Abdalláh ibn Abd al-Aziz. Jeho syn, korunní princ Sultán ibn Abd al-Aziz, tě rád seznámí s tím nejlepším co Království Saúdské Arábie nabízí, prosím používej ty nové doklady, Isabella Volturri zní přecejen lépe.

Isabell, doufám že jsi ještě nevyhodila tu mapku Riádu, jsou tam zaškrtnuty lokality, velmi rychle se dostaneš do města, přesto jsou osamoceny, s mou kreditní kartou vyplatíš každého Araba a ani nemusíš umět arabsky.

Rád bych ti ještě připomenul, že Arabové se rychle množí, nemusíš mít strach o vlka.

Přeji Ti hodně štěstí v novém životě, líbám Tě. Brzy nahledanou.

                                                                       Aro Volturri

Zabořila jsem se hluboko do sedadla, musel mi číst myšlenky, to co jmenoval v dopise byly první věci které jsem si hodlala koupit, až na auto, raději bych zase Cupru, ale co Tribu bude do této země lepší …

***

Skočila jsem do auta a Aron si poslušně lehnul na své místo, za přední sedačky, zadní sedadla tam samozřejmě nebyly. Šlápla jsem na spojku a zařadila zpátečku, auto se intuitivně nastartovalo, chytrá věcička, zvyknu si … Naštěstí jsem viděla upíra z Volterry obsluhovat tohohle hocha, v opačném případě by to byl problém, nové technologie …

Vyjela jsem z letadla a otevřenými vraty opustila hangár. Vyjela jsem na silnici a sledovala navigaci, hlavní město Rijád, to byl můj první cíl, realitní kancelář … doufám že budou umět anglicky. Budu muset něco udělat s angličtinou, potřebuju co nejdříve umět arabsky. Nemůžu přeci chodit zahalená jako Arabka a mluvit plynně anglicky, italsky a latinsky.

Aro, jooo Aro, Aro, Aro .. miluju tě … přeci ta mapka, jak jsem mohla zapomenout … zastavila jsem na krajnici, nikde nikdo široko daleko, ještě že mám plnou nádrž a navigaci … Sledovala jsem ty perem zaznačené body a uvažovala, který navštívím jako první, podle vrstevnic jsem zvolila i místo. Z jedné strany byly pozemky rovné a z druhé stoupaly do prudkého kopce, teda alespoň soudě podle vrstevnic. To by mohlo být dokonalé. Skousla jsem si spodní ret a zadávala do navigace nové údaje …

Můj sen se začíná plnit … tedy část mého snu, v té další části byl i Edward, vždy bude mít místo v mém srdci …

Šlápla jsem prudce po plynu, auto flexibilně reagovalo, přizpůsobovalo svůj podvozek nerovnostem, perfektní svezení. Aron ležel a ani se nehnul. Poslouchala jsem tichý emotivní řev motoru, hormony štěstí mi zaplavovaly celé tělo, jak jsem už kdysi řekla, dá se to srovnat se sexem, ale né s Edwardem …

Blížila jsem se po prašné cestě k velkému stavení, fasáda byla zdobná, malé arkádky a okýnka stejného tvaru, jistě je to opatření proti vysokým teplotám, ty mi nevadí, naštěstí.

Fascinovaně jsem pohlédla na vysoký zděný plot s ochozem, dokonalé, přípojné zemědělské budovy, dokonalé. Překvapilo mě to množství zeleně, jasně, musí zde mít zavlažovací systém … prostě to bylo jako iluze … impozantní, velkolepá stavba.

 Přijela jsem k bráně a nechtíc jsem jí málem projela, ztuhla jsem, protože na vratech byla veliká cedule =FOR SALE= …., naštěstí pro „mou“ novou bránu, auto senzory zaměřilo překážku a zastavilo asi 5 cm od dřeva …

 Ok, tak to bych měla, teď se ještě domluvit s Araby na prodeji. Vytáhla jsem mobil z kapsy a vyťukala jediné číslo, které jsem dokázala přečíst a vypadalo jako telefonní číslo, mezi všemi klikyháky, tabule byla psaná anglicky a arabsky.

 Po pátém zazvonění se na protější straně ozval příjemný hlas muže. „Prosím, přejete si?“ ozvalo se anglicky.

 „Dobrý den, mé jméno je Isabella Volturri.“ Připadala jsem si blbě, ale no co, už … „Chtěla bych si domluvit prohlídku domu, který prodáváte, prosím s anglicky mluvící osobou.“

 „Oh, Aro říkal že přijedete, vydržte prosím, přijedu do 20ti minut.“

 „Děkuji, počkám.“ Aro, vážně jsem mu rozuměla dobře?

Telefon byl už hluchý, mám chvíli čas, vypustila jsem Arona aby si po dlouhé cestě protáhl nohy. Šťastně vyskočil a vzal do tlamy první klacek- skoro kmen stromu. Položil mi ho k nohám, chtěl aportovat „No tak jooooo, Áron na!“ vyšvihla jsem ruku do vzduch, dřevo se vymrštilo a se svištivým zvukem se vzdalovalo … Aron vystřelil … Musela jsem se od srdce zasmát, vypadalo to jako vzdálená pouštní bouře, oblaky písku které Aron zvedal svýmy tlapami, myslela jsem, že v tom oblaku písku klacek už nikdy nenajde, překvapil mě, vyletěl směrem ke mně a v hubě, aportovaný klacek. Za ním se zvedaly tuny písku, vše se s jistotou blížilo ke mně. Bože pomyslela jsem si …

 Aron seděl u mých nohou a klackem položeným na písku, museli jsme počkat až se oblak písku usadí, cesta byla téměř neviditelně pokryta žlutozlatou vrstvou a můj oblek vypadal jako bych se s někým prala, byla jsem celá od písku, Aron na tom nebyl lépe, se zavřenýma očima jsem čekala až to přejde … „Zlatíčko tak takhle to nepůjde …“ písek už byl usazený, podle mého vnímání času se blížil čas příjezdu anglicky mluvícího Araba. Aronovi se sice nechtělo, ale nebylo zbytí, musel zase do auta, nemůžu riskovat, že by zaútočil, chci ten dům a s kým bych se pak domlouvala? S arabsky mluvícím Arabem by to byl problém.

***

Na příjezdové cestě, jsem zaregistrovala pohyb, černý vůz, nevím jaké značky, asi místní automobilka, zastavil vedle mého Tribu. Vystoupil snědý muž, oblečený evropsky, rifle, košile. Jen přes hlavu měl veliký šátek, aby mu slunce nesvítilo do obličeje, nebo možná a to myslím, že je to kvůli náboženství, no vážně nevím … odešla jsem ze školy v 17ti letech, to mě snad omlouvá …

„Dobrý den slečno Isabello, tedy doufám že jste ještě slečna.“ Usmál se a jeho ústa byla jako mé jediné lásky Edwarda, jeho pokřivený úsměv, tolik mi chybí 

„Dobrý den … ano jsem stále slečna, prosím říkejte mi Bello …“ sledovala jsem mladého muže, jeho snědá pokožka byla nezvyklá, měl tvrdé mužské rysy, černé oči, postavu měl atletickou, byl to pěkný přitažlivý chlap ….

„Dovolte mi abych se představil, jsem …“ odmlčel se.

Začal znova „Jmenuji se Sultán ibn Abd al-Aziz, myslím, že pro vás bude nejjednodušší když mi bude říkat jednoduše Sultáne …“ hmmm, to jméno jsem už slyšela, ale kde jenom…

„Prosím vás o vteřinku strpení.“ Podívala jsem se na jeho tvář, tajemně přikývnul. Otočila jsem se a snažila jsem jít k autu pomalým lidským krokem, krev se mi hrnula do hlavy, kde mám kruci ten Arův dopis? Hledala jsem po celém autě, musel zůstat v letadle … vrátím se pro něj, co když je to, myslím, připomněl mi jméno z toho dopisu, to se nemohou jmenovat normálně? Sultán, to jméno to bylo určitě, ale bylo na konci al-Aziz? Kruci to nevím …

Vracela jsem se od auta zpět k Sultánovi. Pobaveně si mě prohlížel, musel to přeci vidět, jak se najednou prohrabuji přes celé auto, trapas …

„Našla jste co jste hledala?“

„Ano, ano.“ Zalhala jsem a vytáhla ze zadní kapsy zlatou kreditní kartu.

S pobaveným výrazem ve tváři otevřel vrata a vedl mě do srdce statku, možná spíš malého hradu, tohle označení by se rozhodně hodilo více.

„Je tady perfektní zázemí pro chov zvěře, měli jsme zde umístěné nějaký čas naše dostihové koně.“ koukl při tom na mě koutkem oka. Všichni mě odhadli dobře, i Aro i Sultán …

Na jedné straně byla obytná budova a k ní přiléhala menší velmi dlouhá, řekla bych že stáje. Na konci byla velmi velká, ale křehce vyhlížející stavba, to bude buď veliký seník nebo jízdárna, výborně! Super.

„Beru to, prosím můžete mi připravit smlouvu o prodeji?“ řekla jsem až moc nadšeně.

„Není problém, vím že cena vás nezajímá.“ … „ale prosím ještě o pár minut, vidíte tam v dálce? Tu dlouhou budovu s pastvinami?“

„Ano, vidím.“

„To je budova pro chov domácích zvířat, je to pro vás jako dělané, budete mít neustále dostatek kr…ehm.“ Odkašlal si. „Masa.“

Bylo to opravdu divné, chtěl říci krve? Podívala jsem se mu do tváře, uvědomila jsem si, že nevoní jako člověk, měl na své bronzové tváři jasné šedé kruhy pod očima, oči jako uhel … že by?

„Chtěl jste říci krve?“ zeptala jsem se ho napřímo, hodně sebou cuknul. Jeho pobavený výraz zmizel, podezíravě se natočil k mému vozidlu, možná svému.

„Měl bych asi jít. Smlouvu Vám nechám doručit, podepíšete jí a potom se zastavím abychom mohli vyřešit způsob placení. Omluvte mě.“ Otočil se a mizel v útrobách vozu s černými skly …

***

Stála jsem na místě jako přikovaná. Co mám teď dělat? Vždyť nemám ani klíče od domu. Napadlo mě tisíc důvodů, proč vytočit poslední volané číslo v mém mobilu. Věděla jsem z sice, že jeho odchod by se dal srovnat spíše s útěkem, ale to neznamená, že tam budu lézt kdovíjak dlouho oknem.

Vytočila jsem jeho číslo … „Halo? Tady Bella.“ Řekla jsem jako první.

„Přejete si něco?“ ozvalo se na druhé straně.

„Klíče od domu, prosím.“ Řekla jsem s naléhavým tónem.

„Oh, ehm, omlouvám se, hned vám je dovezu.“ V telefonu jsem slyšela jak nejdříve přidal plyn a poté začal prudce brzdit.

„Ok.“ Položila jsem telefon první. Věděla jsem jistě, že to není člověk, musí být upír jako já.

Svlékla jsem se z černého hábitu a hodila ho na přední sedačky v autě, na sobě jsem měla perfektně padnoucí rifle a bílé tílko, vypadám dobře, uvidíme …

Černé auto se rychle přibližovalo, zastavil před bránou do stavení, vystoupil a hleděl na mě, seděla jsem na prvním schodě před vstupními dveřmi do domu. Dělala jsem, že o jeho přítomnosti nemám nejmenší potuchy. Tím byl nucen přijít.

„Bello, neměla byste chodit odhalená, je to nebezpečné …“

„S mými schopnostmi? Těžko mi někdo ublíží …“ procedila jsem skrz zuby.

Sledovala jsem jeho reakci na mou „pozlacenou“ kůži, nemohl se vynadívat, sledoval mě a mlčel, jakoby se najednou probral. Řekl mi ostrým tónem.

„Tady jsou klíče.“ A hodil je na schod vedle mě. Otočil se a chtěl odejít … upřela jsem pohled na jeho záda a začala ho jemně zahřívat, jeho tělo zaplavilo blažené teplo, které jsem postupně stupňovala, donutím ho tady chvíli zůstat …

„Sultáne, dnes je velmi teplo, že?“ postavila jsem se a přistoupila k muži.

„Ano.“ řekl podrážděně, ale zdvořile.

„Zůstaňte prosím chvíli, než se vzduch ochladí, pojďme dovnitř, jistě tam bude chladněji.“ Zašvitořila jsem.

Přikývl a vracel se zpět, u mě se sklonil a zvedl klíče ze země. Jeho obličej byl tak blízko … voněl jako santalové dřevo. Odemkl dveře a byli jsme uvnitř, cíleně jsem ho přestala zahřívat, moje mysl se teď soustředila na ochlazování toho rozpáleného těla …

„Přestaňte s tím, žádám vás!“ vyštěkl směrem ke mně.

„Sultáne, prosím o čem to mluvíte?“ dělala jsem nechápavou a šlo mi to. Teda myslela jsem si to. Spustila jsem své schopnosti, nechtěla jsem ho dráždit.

„Cítím jak vaše mysl naléhá na tu mou, nechte toho, jestli chcete abych zůstal řekněte to příště rovnou, toho divadla mě příště ušetřete!“ řekl a čekal na mou reakci.

„Omlouvám se, myslela jsem, že …“ kde je tu nějaká díra do země? Ať se můžu v klidu odebrat a zpytovat své svědomí, zase trapas …

„I já jsem si myslel … teda už vím, že tušíte kdo jsem …“ tvářil se neurčitě.

„Ano, jsem upír …“ pronesl hrdě.

I když jsem to věděla přeběhl mi mráz po zádech.  Čeho jsem vlastně chtěla docílit tím, že se mi přizná? Najednou jsem si nebyla jistá ničím. Teď tomu už musím čelit, jsem statečná holka …

„A … jakto že jste snědý?“ tohle mě vážně zajímalo …

„No jsme jiný druh lidí a upírů než vy, tím chci říci, že černý upír také není bílý, ale je pořád černý, my zůstáváme po přeměně snědí …“

„Omlouvám se, ale v autě na mě čeká můj přítel.“ Potřebovala jsem trochu času na přehodnocení situace.

„V pořádku, už musím vážně odjet, zavolejte mi prosím, až mě budete chtít vidět.“

„Děkuji, zavolám.“ Snažila jsem se ujistit sama sebe.

Přešli jsme k autům. Něž nastoupil, řekl mi. „Bello, nechám vám sem poslat spolu se smlouvou i katalog našeho chovu koní, třeba si vyberete …“

„To budu ráda!“ řekla jsem potěšeně, už to asi neslyšel, odjížděl.

Nasedla jsem do auta a zajela do dvora, vystoupila a zavřela ohromnou bránu. Jako lidská žena bych s ní ani nehla, jako upírka? Maličkost. A konečně, moje myšička mohla vystoupit.

„Ari, hop …“ vyskočil a proletěl celý dvůr, nové pachy ho zajímaly, cítil zde nedávný život … byl moc krásný, když neútočí, choval se jako štěně, byl roztomilý …

Rozhodla jsem se projít si každý kout statku. Začala jsem ve stájích. Vstup do dlouhé chodby lemovala štuková výzdoba, květinový motiv. Vše bylo čistě bílé, až z toho oči bolely. Na podlaze byly kočičí hlavy ze dřeva, takové ty dřevěné kostičky, měl i Aro ve Volteře. Jednotlivé boxy byly přehrazeny červeným dřevem, jistě bylo vzácné a drahé, nemělo vůbec třísky, bylo hladké a lesklo se. Místo obvyklých mříží v úrovni hlavy byly nádherně kované železné ornamenty, žlaby z mramoru … luxus, nic jiného mě nenapadlo. Být koněm, chtěla bych se narodit do této stáje … prošla jsem uličkou mezi boxy, odhaduji že jich byla alespoň 20 po každé straně, na konci byly vysoké vrata.

To musí být jízdárna, do seníku by takové dveře jistě nevedly. Opravdu, byla to jízdárna, impozantní, zlatý jemný písek byl pečlivě srovnán, po stranách byly sedačky pro příležitostné diváky, parkurové překážky na jaké si jenom dokážete vzpomenout, úžasné, nic jiného … posadila jsem se na jednu ze sedaček, Aron si mi lehl k nohám, představovala jsem si jaké to bude, až tady ty stáje naplním, až to tady začne žít … Alice by si to tady jistě zamilovala, Edward by to miloval už jenom kvůli mně 

Napadlo mě, že bych mu zavolala a pozvala ho do mého sídla, jsem tady pár hodin a cítím se osaměle, co po čase, zblázním se z toho … Ne, je to jistě tím, že je to tu prázdné, až se tu zabydlím a začnu plnit svůj sen, vše se změní, určitě.

***

„Slečno Isabello.“ Volal někdo mé jméno.

„Slečno.“

„Moment, už jdu.“ Seběhla jsem rychle schody. Naštěstí jsem stihla zadržet Arona v obývacím pokoji, cvičíme spolu poslušnost, vím, že se ani nehne dokud ho nezavolám, každým dnem je moudřejší.

Stálá jsem čelem k muži, opravdu pohledný člověk, kéž bych mohla to samé říci o sobě, načernalé kruhy pod očima mluvily za vše … čekala jsem, až mi vysvětlí co chce.

„Posílá mě jeho výsost korunní princ Sultán …“ ani to nedořekl a věděla jsem, že do letadla se vracet nemusím, takže to byl princ … a já jsem princezna …

„Poslal smlouvu?“

„Ano, mám počkat zde, než si jí přečtete a podepíšete, poté ji doručím zpět.“

„Dobrá.“ Posadila jsem se do křesla. Smlouva byla psaná anglicky a arabsky, vždy anglická věta a pod ní přeložená do arabštiny. Měla jsem radost, můžu se naučit první slova … podepsala jsem jí a nechala si originál, kopii si odnesla ta lidská bytost …

Na stole ležela kniha, musel si jí tady nechat ten muž, napadlo mě. Zvedla jsem jí. Byla to kožená vazba, písmo bylo vykládané zlatem, bohužel v národním jazyce, moc si v ní nepočtu, škoda. Otevřela jsem jí asi v půli … byl to katalog královských koní, nezapomněl na mě. Vždy bylo několik fotek jednoho zvířete a pod ním psán komentář v různých jazycích, naštěstí i anglicky. No jo, kdo by taky tady kupoval koně, oprava královské koně. Vždyť ani cenu neuvádějí, musí být astronomická …

Sedla jsem do křesla a začala si prohlížet jednotlivé koně, někteří měli rodokmen který začínal rokem 650, neuvěřitelné, na vyžádání do nich můžu nahlédnout. Na prvním listě knihy byla krátká charakteristika plemene. Upoutal mě odstavec, ve kterém stálo:

Chov arabských plnokrevníků se odvozuje od 5 klisen AL-Kham-Sa (všech pět)

1. Ku-Hai-Lan - nejušlechtilejší původ

2. Sak-La-We - ušlechtilá

3. U-Bai-Yan - mohutnější vzrůst

4. Ham-Da-Ne - nejvytrvalejší

5. Had-Ban – nejrychlejší

Úžasné, nikdy bych neřekla že se zachovají rodokmeny od časů kdy po zemi chodil Mohamed, dal základy tomuto plemenu, Arabský plnokrevník, čistá krev … ve vzduchu se tetelila má další myšlenka … mám mu zavolat? Ano, zněla má odpověď.

Zvedla jsem telefon a opět vytáčela Sultánovo číslo.

„Dobrý den, tady Bella.“

„Ano, dobrý den, vím že voláte vy … nikdo jiný mi na toto číslo nevolá …“

„Já, já jsem se s vámi chtěla sejít, potřebuji poradit s výběrem koní.“

„K vašim službám, samozřejmě.“ Začal se smát, je to dobré …

„Mohla bych je vidět?“

„Jistě, předpokládám že budete nakupovat ve velkém, na to si čas udělám …“

„Přijedete pro mně?“

„Ano, jako bych byl už na cestě.“ Jeho hlas zněl přátelsky.

***

Čekala jsem před vraty a vyhlížela černé auto, nezklamal. Naskočila jsem na sedadlo spolujezdce a políbila Sultána na tvář.

„Dobrý den …“ řekla jsem a on na to …

„Celý den.“

„Sultáne, pochopila jsem správně, že jste korunní princ? Mluvil o vás kurýr …“

„Ano, to je pravda, nechtěl jsem vám to říkat hned při prvním shledání, nechtěl jsem aby jste se lekla.“

„Já jsem princezna a neleknu se …“ proč mu to proboha říkám? Jsem úplně padlá na hlavu? Já se mu vážně zase vnucuju? A co Edward …

„Vím …“ ukončil toto téma.

„Sultáne, trošku mi vadí …“ sklopila jsem oči, upřel na mě svůj zrak a já cítila jsem mě docela spaluje jeho pohled. „No, byl by problém kdybychom si tykali? Vím, že v této zemi si i manželský pár vyká až do smrti … ale já, bylo by to pro mě mnohem příjemnější …“

„Pochopte, tykání je velice osobní záležitost … pravdou je, že máme více než osobní vztah, jste jediná, která v této zemi ví, že jsem upír ani můj otec to neví … dobrá, tak tedy ahoj já jsem Sultán."

„Sultáne ráda tě poznávám.“ Oba jsme se smáli, bylo také čemu, jako dvě paka jsme se představovali v autě …

***

Byli jsme na místě a Sultán mi galantně otevíral dveře automobilu.

„Úchvatné, tohle je ráj nebo peklo?“ v písečných dunách postávali objekty mého zájmu, božské těla v pekle, andělé mezi koňmi …

„Jsou velmi tvrdí, sleduj je.“ A zatleskal. Koně k nám otáčeli hlavu a se zvednutými ocasy utíkali každý svým směrem, ne před námi, prostě jen tak, jejich prodloužený krok, cval, trysk nebo let? Nádhera, hříva se jim motala před očima, jak prudce měnili směr … měnili tvar písečných dun, nozdry jim prudce odfrkovaly zvířený písek, bylo to něco nepopsatelného …

„Bello, tak co říkáš? Peklo nebo ráj …“

„Obojí … pekelné zvířata v nevinné krajině a pekelná krajina utvářela tyto bohy.“ Nikdy jsem neviděla nic tak úžasného. Být já impresionistickým malířem bylo by tohle mé věčné téma.

Stála jsem vedle auta, plná údivu, byla jsem v jeho světě … pohyb který se odehrál za mnou mě nepřinutil odvrátit oči od toho přeludu přede mnou. Sultán položil své ruce na má ramena, stál zamnou a cítila jsem jak vdechuje vůni mých vlasů … nebylo mi to úplně nepříjemné, ale nebyla jsem na to připravená, Edward je stále moje přítomnost, ještě jsem ho nepohřbila do minulosti. Sultán jako by cítil mé rozpaky se oddálil, ale ruce nechal položené na mých ramenech.

„Omlouvám se …“ řekl velmi potichu.

„Nevadí, nic se nestalo, jen já, víš, nemám úplně dořešenou minulost, nedávno jsem musela opustit lásku svého života. Jmenoval se Edward.“ Zlomil se mi hlas.

„Vím, Aro mi o něm říkal … je mi to líto.“ skoro šeptal.

„Sultáne, miloval jsi někdy? Ale opravdu miloval? Já jen jestli víš co je ti líto …“ zeptala jsem se zkroušeně.

„Ne, nepotkal jsem pravou lásku.“

„V tom případě si nech svou lítost pro sebe, nic o ní nevíš!“ zaplavila mě vlna nenávisti né k Sultánovi, ale sama sebe nenávidím, co jsem provedla Edwardovi, bože, chci umřít …Hned …

„Bello, prosím nech mě, pomůžu ti na něho zapomenout.“

„Víš v čem je problém? Já na něho nechci zapomenout, tohle už nikdy neříkej!!!“ najednou přede mnou Sultán padl k zemi, bože, nééé, moje schopnosti …

„Prober se, no ták.“ Plaskala jsem ho po tváři, koně z toho šíleli a rozutekli se po celé poušti …

„Budeš v pořádku, jsi přece kus upíra …“ pomalu se probíral a koulel očima na všechny stany …

„Co se to stalo?“ ptal se vykolejeně.

„Nechala jsem se trošku unést, moje schopnosti, víš dokážu zabíjet …“ dále jsem to nechtěla rozebírat. 

„Bello, omlouvám se, nevěděl jsem, ani jsem netušil jak moc velká láska tě k němu pojí, Aro mě žádal abych …“

 „O co tě žádal? Mluv.“ Okřikla jsem ho.

„Chtěl, prosil mě, abych se ti věnoval více … myslím tím aby ses do mě zamilovala …“ sklopil oči, vyskočila jsem z dřepu a pro uklidnění jsem dvakrát oběhla auto.

„To nemůžeš myslet vážně, děláš si ze mě legraci!“ tvář se mi křivila hnusem, taková zrada … od mé krve …

„Pomůžu ti …“ řekl naléhavě.

„Už jsi mi pomohl, řekl jsi mi pravdu …“

„Myslím to vážně, budeš šťastná, budeš s ním, prosím odpusť mi tu zradu …“ řekla bych že brečí, kdyby nebyl upír, který to nedokáže  

„Nemůžu s ním být, Aro ho zabije …“ teď jsem vypadala na pláč i já …

„Ne, tohle je moje půda, tady může Aro pouze žádat …“

Upřela jsem na Sultána oči a snažila se rozeznat lež a pravdu. „Sultáne, pokud mě zradíš, skončíš špatně, Aro ti jistě popsal mé schopnosti, jediný kdo by tě po mém zásahu přivedl opět na tento svět je Edward.“

„Bello, ne, vidím jak se trápíš … zítra se ho pokusím zkontaktovat …“

pokráčko bude J