Hledal jsem tě Bells ... 18+

Autorka: Alča

3.

Alice pochopila, že i přesto, že jí oba milujeme, teď je tu navíc. Zrychlila svůj baletní krok a zmizela v lese. Bylo mi jí trochu líto, nikdy nezažila to co já nebo Edward, nikdy to nebyla pravá láska. Uvažovala nad tím a srovnávala sebe a své partnery, se mnou a Edwardem.

Edward mě držel kolem pasu, jeho železné sevření mi tolik chybělo, tolik jsem na něho myslela, když u mě nebyl. Přála jsem si, aby to trvalo celou věčnost, aby Aro ustoupil se svým pošetilým požadavkem oženit mě podle své vůle. Jsem přeci citlivá bytost, chce snad zabít i ten poslední záchvěv lidskosti? Přemítala jsem potichu a doufala, že Edward neposlouchá …

Pomalu jsme kráčeli lesem, část mě se nemohla nabažit přírody kolem nás, našeho středu vesmíru. Druhou mou část obtěžovaly nepříjemné myšlenky. Živě jsem si pamatovala příchod Edwarda a Alice do Volterry, jejich rozhovor o mě a Arovi, nedůvěřivost k mé krvi- k Arovi. Museli mít důvod, nepřipadá mi, že by měli snahu mi lhát. Znají ho přeci déle než já, ale za těch 20 let co tu nebyli se mohl změnit. Na druhou stranu Aro byl upír, dle svých slov, několik tisíciletí, co je proti tomu 20 let? Nic …

„Edwarde? Můžu se na něco zeptat?“ vzhlédla jsem k andělovi s rudýma očima.

Byla jsem si jistá, že jsem ho vytrhla z jeho vlastních myšlenek. „Jistě.“ Řekl tichounce.

Uvažovala jsem jak formulovat otázku, aby mi ji neměl za zlé.

Nemusela jsem ji vyslovit. „Nevím přesně, byla trochu jiná doba, čas jsme si nehlídali tak jako dnešní lidé …“ hluboce se nadechl a tím dodal větě dramatiku „Bylo to v roce 1280 brzy z jara a Alice asi o měsíc později.“ Odpovídal mi rovnou i na další otázku, kterou jsem si přichystala. „Ara znám od svého zrození.“ … „On mě kousl, Alice tehdy jako zázrakem utekla, ale našel jí a přeměnil také …“

„A proč zrovna vás dva? Měl k tomu důvod?“

„Ano, chtěli nás zabít, naši rodiče.“ Sklopil hlavu, za těch 700 let se s tou zradou svých milovaných rodičů nevyrovnal. „Žili jsme v podhradí Volterry, od malička naše okolí věřilo, že nás posedl ďábel. Rodiče nás bránili jak jen mohli, maminka mě milovala … ale časem podlehli.“ Mělce se nadechl. „Řekli Alici, že jdu s otcem na lov do lesa, už jsem se neměl vrátit, otec mě vzal na hrad a přede mnou žádal panovníka o mou smrt. Neumíš si představit  jaké to bylo …“ kdyby mohl tak pláče, chtěla jsem se fackovat za to, že jsem se na to vůbec zeptala …

„Aro mu vyhověl, bylo mi kolem 17ti let. Odvedli mě a dál jsem svou rodinu neviděl. Nechali mě žít, čekali na projev mých schopností, čekali 4 roky, nikdy jsem se neprojevil … Aro musel cítit, že to přijde, byl jsem jeho chráněnec, jeho host. Moje sestra, nevím, ona si z té doby nic nepamatuje, jakoby si dokázala vymazat paměť … po zimě, krátce z jara mě Aro přeměnil, čekali, až budu mít vhodný věk. Moje schopnosti vypluly na povrch, mám jich hodně, ale žádná není nebezpečná, čekaly na tebe …“ usmál se na mě svým pokřiveným úsměvem. „Pár týdnů po mé přeměně Aro nechal unést Alici utekla jim, jakoby tušila co se semnou stalo, byla to lidská troska, chtěl mít páreček se stejnými schopnostmi, bohužel Alča nemůže uzdravovat, ale vidí budoucnost, blokuje schopnosti ostatních jako já a čte myšlenky …“ dořekl větu a vydechl.

„Stali jsme se pravou i levou rukou Ara, jeho moc proti ostatním upírům vzrostla, měl ochranu před jejich schopnostmi a když se přeci jen někomu podařilo ho zranit, já ho uzdravil. Jeho upíří tělo se sice uzdravuje samo, ale při jeho stáří je to pomalejší proces a on musel být denně příklad pro ostatní, nikdy jsem mu to nezáviděl, ani tobě tuhle roli nepřeji … tolik let po jeho boku … znám ho lépe jak sebe …“

Cítila jsem z něj při těch slovech něco mezi nenávistí, beznadějí a láskou. Naše ruce se pomalu propletly, cítila jsem každým konečkem prstu jeho přítomnost. Políbil mě drtivou silou a odtáhl se …

„Edwarde, lásko. Co se děje …“

„Bell, vím co Aro chce …“ … „Neměl bych ti to říkat, ale není všechno tak jak si myslíš … Aro … je to starý upír, naučil se jít životem tou nejjednodušší cestou, nechci tvrdit, že tě také nemiluje … ALE … já ho mám přečteného …. Tím nechci říct, abys mu nevěřila a byla jen semnou … jen si dávej pozor.“ Věřila jsem Edwardovi každé slovo, každou slabiku …

„Odejdeme spolu a ať se děje cokoliv …“ řekla jsem a chtěla pokračovat ve větě, ale přerušil mě.

„Tobě ublížit nemůže, jsi silná, ale já ne, a tím, že s tebou uteču poruším pravidla, která platí tisíce let … jsi urozená a já ne, za to mě čeká smrt. A Aro si mě najde, nemůžeš být u mě, pořád, najdou si skulinku… dokavaď jsme ale spolu nic nám nehrozí … ty jsi smrt a já život.“

„Utečeme někam … kamkoliv, budeme se stěhovat, nenajde nás …“ prohlásila jsem s bradou nahoru.

„Nejde to, to Alice, pokud není dostatečně daleko, tím myslím na jiném kontinentě, prozradí nás… je s Arem nechtíc propojená, on vidí její vize … dokavaď je v Itálii a my v Americe, nic nám nehrozí … ale pokud se přesune on, stačí na letiště někde na kontinentě, ví okamžitě kde je …“

„Jediné řešení by bylo Bell nechat tady Alici, ale …“ zlomil se mu hlas.

„Ale nedokážu to … je to moje sestřička, moje všechno, moje krev …“

„Nějak to spolu dokážeme … jednou.“ Řekla jsem tichounce.

Procházeli jsme dál lesem, prodírali jsme se houštím, bylo to tak lidské, naslouchala jsem tomu šumu, nádhera, bylo to úplně jiné než ne hradě, jediné co tam bylo slyšet, byly myšlenky procházejících, práskání dveří, občas lidský křik a všudy přítomní paraziti, hladoví po starém dřevě, občas jsem čekala, kdy mi strop spadne na hlavu …

Do reality mě vrátilo horké železo v krku. Koukla sem po Edwardovi, pustil mě. Cítila jsem mezi ostatními vůněmi moji oblíbenou … vlčí krev. Táhla jsem se lesem jako blesk, křížila jsem cestu drobným živočichům, kteří měli svá malá teritoria mezi stromy, zanechávala jsem za sebou hořkou příchuť zmaru … chudáci pavouci, napadlo mě …

Je blízko, je můj změnila se mi myšlenka během sekundy. Užívala jsem si to … váleli jsme se na stráni a stromy kolem mě padaly jako sirky. Zvíře kolem sebe zmateně cvakalo zuby, nechala jsem ho zakousnout do mé ruky, nezmohl nic, bylo to jakoby kousal do železné tyče. Chlupy se mu ježily po celém těle, srst opouštěla jeho tělo, lítaly všude. Bavil mě, hrůzou se zbarvil do bílé barvy, jako člověk, který zažije nepředstavitelnou hrůzu a zešediví z toho během jednoho okamžiku, nebo já po přeměně, napadlo mě, moje kůže, alabastrově bílá.

„No ták, zabij ho!“ ozvalo se z Edwardových úst.

Zakousla jsem se … „Fuj, chutná jako stará konzerva.“ Vyplivla jsem obsah z pusy. Voněl najednou jinak, nepřitažlivě.

Vlk padl a třepal sebou, to není možné.

„Edwarde ..?!?“ křičela jsem

„Co to je? Co se s ním děje?“ otazník jsem měla vepsaný ve tváři.

Edward se upřímně zasmál a neodolatelně se na mě podíval. „Budeš mít dalšího ochránce.“ … „Vidím to. Zlomila jsi přírodu.“

„Slyšel jsem to, nebo četl, už nevím, ale pokud se dlouze „mazlíš“ se svou kořistí, převezme část tebe, nevím jak přesně to vysvětlit, prostě přistoupí na tvou hru, bude jenom tvůj, uvidíš …“ musela jsem vypadat vyděšeně …

„Bude upír? Bude žít věčně?“ vyštěkla jsem na něj …

„Ne to ne, jde to jenom u lidí, zvířatům tvůj jed neublíží, né smrtelně, ochromí je, ale nezabije, nedokáží se přeměnit.“ Zašeptal a mě se vrátil žaludek na své místo …

„Co z něj tedy bude?“

„Nevím přesně, ale vidím ho ve svých vizích.“ Otevřel svou mysl a já to viděla …

Stála jsem před Arem, vlk po mém boku. Běsnění stráží, hemžení se kolem psa, byl mnohem větší než teď. I já dostala strach. Vyskočil a zabíjel svými tesáky vše neživé co se chtělo přiblížit ke mně, trhal je na kusy a ani se moc nesnažil, já své schopnosti nepoužívala …

„To je zvláštní  …“ odvrátila jsem se od Edwarda a pohlédla na psa, byl mohutný, větší, na zádech měl srst delší a na pohled drsnější, jeho tlama, pootevřená … ty tesáky, ty drápy, bože, byl bílý jak sníh, srst mu házela zlatavé odlesky, byl nádherný …

Srovnávala jsem si myšlenky … měla jsem je roztříštěné v hlavě. Snažila jsem se domyslet důsledky, nikdy jsem neměla ani křečka, natož „vlka“, nebo co to teď je. Jak se bude chovat mezi lidmi …

***

Vlk se pomalu probíral, nevěděl jsem přesně co přijde, viděl jsem ve svých vizích jak chrání Bellu, ale nevím jak bude reagovat na mě,  to nevím. Nechtěl jsem s ním bojovat, jen pro klid duše jsem se uvolněně postavil a natočil se směrem ke zvířeti. Pes byl zmatený, teprve se rozkoukával, těkal očima z Belly, mimo ni, na mě a zpět na Bell, ona byla nejčastějším cílem jeho pohledu. Jeho výraz se měnil v závislosti na tom, na co upřel svůj zrak. Měl jsem pocit, že nikdo z nás tří neví co se stane během příští sekundy … omyl, byl to jenom můj pocit …

Bella zamlaskala a prudce, s radostí malého dítěte, se vrhla na psa. „Arone! Pojď ke mně …“

Co mi uteklo? Já se tady zaobírám naší bezpečností a ona mu málem skočí kolem krku, jako starému známému, kterého několik let neviděla. Dokonale mě zmátla ..

„ … no ták, pojď sem ke mně, pojď, neboj …“ chlácholivě na něj mluvila a natahovala ruce, dlaněmi vzhůru.

Zvíře se  natáhlo, stál na všech nohách, čenich se mu rozšířil, vnímal jen Bellu. Vykročil a mě bylo najednou mdlo, poté co se jeho tlapa zvedla ze země, zůstala v půdě jasná hluboká stopa, veliké tlapy. Kdyby teď vyskočil zabije jí jen tím nárazem …  jeho váha musela být hrozivá, ani já se svým upířím tělem nezanechávám takovou spoušť.

Téměř se dotýkal jediného smyslu mého života, mé Belly. Neuváženě jsem tiše zavrčel, vyšel ze mě pouze udušený hrdelní „zvuk“. Pes se otočil tak rychle, že jsem to ani nepostřehl. Stál a zdálo se mi, že se útočně nahrbil …

Z přehledu mých posledních myšlenek mě vytrhlo zlostné a káravé zavrčení Belly, ani nevím komu bylo určeno.

Zvíře natočilo uši jejím směrem, dokonce i jeho zlostný výraz byl pryč, skoro by se dalo říct, že vypadal jako vesnický Alík, který ukradl paní mámě kus šunky, myšleno hodně nadneseně.

„Arone, Edwarde …“ její pohled mi stačil, víc nemusela říkat.

Prošla kolem psa a zastavila se na krok od mě, tak aby nás zvíře vidělo oba. Natáhla pomalu své jemné ruce a položila mi je na ramena. Mé ruce opatrně spočinuly na Beliných bedrech. Pes se zhluboka nadechoval a měřil si mě pohledem, jeden pro druhého jsme byli nebezpečím, ale já věděl naprosto určitě, že s ním nechci bojovat, vážil jsem si své existence, zbývalo mi jen přesvědčit o  tom i vlka.

„Bells ty se chvěješ“ třásla se, jako při zimnici …

„Jsem jenom šťastná. Nevím proč, ale vnímám ho jinak než jiná zvířata, jako by byl semnou propojený, nedokážu to ale popsat, jsou to záchvěvy, záblesky v mé hlavě …“

Nechtěl jsem komentovat její propojenost s vlkem, žárlil jsem, žárlil na zvíře, cítil jsem se trapně … nekontrolovatelně jsem podkopával svou sebedůvěru.

„Lásko …“ postavila se na špičky a její ruce mi masírovaly záda, líbala mě, dráždila mé smysly jazykem, špičkou jazyka mi dráždila rty. Věděl jsem že nejsme sami, náléhavě jsem se odtáhl, kdybychom tady neměli to třetí kolo u vozu, divoce bych ji pomiloval …

„Lásko tak to udělej, nevadí mu to … půjde pryč …“ začala dýchat hlouběji, jasnými signály mi naznačovala co chce, stál jsem a uvažoval co mám dělat, stočil jsem pohled ke zvířeti, to na nás hledělo pohledem štěněte, které nemá potuchy co se děje. Uklidnil mě. Kašlu na něj, ať si třeba hromy lítají! Popadl jsem Bellu, která se divoce zasmála, pískl na psa a utíkal k autu.

Můj běh se zastavil, až při plánovaném střetnutí s  přední kapotou auta. Nebylo moje, tak co …

Bella obratně zkrotila i ty poslední myšlenky, které odváděly mou pozornost od ní. Seděla na kapotě auta, a vystavila mi na obdiv svůj nadpozemsky krásný hrudník. Její krásně tvarované křivky … i přes nelichotivou polohu jejího těla, byla sexy. Její plíce se dožadovaly nadměrného množství vzduchu- její úniková nitka- musela jsem se tomu usmát, na druhou stanu mě tím přiváděla na pokraj šílenství, prsa se jí ladně vzdouvaly, viděl jsem každou změnu na tom laním těle, kdyby nedýchala připravila by mě o tuhle nádhernou podívanou.

Položila se na kapotu auta a zvedla nohy a ohla je v kolenou, stále měla oblečené kalhoty … jednou rukou si laškovně začala dráždit bradavku, chtěl jsem jí to zakázat, bylo to mé potěšení, ale pochopil jsem, že teď se nemám zapojovat …  můžu se jen dívat, svázala mě neviditelnými provazy …

Drhá ruka  se jí pomalu spouštěla z hrudníku na bříško, dotýkala se sama sebe jen konečky prstů, viděl jsem jak její kůže reaguje a staví se jí pod těmi dotyky chloupky vzrušením. Sjela si k podbřišku, vzrušeně vzdychala, přivírala oči a já jsem v její mysli četl … představovala si, že jí to dělám já … věděla moc dobře jak mě potrápit.

S jemným cinknutím knoflíku u kalhot pokračovala v mém trápení. Ruka jí sjela níž a schovala se pod vrstvou látky. Šátrala s ní, pomáhala si pánví, hledala ideální polohu. Byla neuvěřitelně žádostivá. S připoutaným pohledem na její tělo, jsem se upřel na její myšlenky, prožíval jsem to sní, věděl jsem jak si to dělá, a věděl jsem také, že mou přítomnost už ani nevnímá. Jediným dotykem bych to mohl všechno pokazit, ale nedalo se to vydržet, ona byla zosobněná extáze. Můj „brácha“ se bouřil, nechápal proč je stále v kalhotách, chtěl ven …

Byla jako rozteklá láva, nemohl jsem nechat ty její kalhoty „spálit“. Neviditelné lano kolem mého těla povolilo, mé ruce nekontrolovatelně hladily její tělo. Rozhodl jsem se, její oblečení je zbytečná zábrana mezi námi. Četla mi myšlenky … nadzvedla pánev a já mohl bez poškození stáhnout ten hrozný výmysl emancipovaných žen … kde jsou ty slavné éry sukní, lépe řečeno minisukní …

Chtěla abych jí viděl, prohlížel jsem si její prstíky, které se lačně pohybovaly v jejích útrobách, byla nádherně vlhká, její šťávička mi dráždila smysly, nádherně voněla … měl jsem chuť ji vysát, nabažit se jí, bylo to nemožné, nikdy se jí nenabažím, nikdy si na tu vůni nezvyknu … jazykem jsem brouzdal po jejím chtíči, byla tak jemná, vláčná a chutná…

Více jsem nestihl, situace a rozmístění našich těl se během každé sekundy měnily … Alice se vracela …

„Utečte, běžte!“ křičela Alice odněkud z lesa.

„Arone, dost, nech ji! Ke mně!“ křičela moje roztoužená Bella, její nový přítel stál u lesa, pružně nahrbený, připravený okamžitě zabít, s výhružně zježenými chlupy, zvednuté pysky mu obnažily děsivé tesáky.

Hbitě jsem se postavil vlkovi do cesty. „Vem si mě!“, „Alice, zmiz!“ ječel jsem na všechny stany.

Bella se ho snažila chytit kolem krku a zadržet jeho očekávaný výpad. Zvíře cvaklo těsně vedle jejího obličeje zubama. Málem mě to zabilo … ale Bella se napřímila a vypadala jako bůh pomsty, nahý bůh pomsty, švihla ho přes čumák s takovou razancí a odhodláním, připomněla mi tu ránu ručníkem v koupelně. Pes strnul a jakoby pochopil, že ona to nechce, nechce aby útočil … otočil svou velkou hlavu a hleděli si do očí. Bella se postavila do útočného postoje, bál jsem se o ni, ale strach mi nedovolil  ani se pohnout. Čekal jsem s hrůzou co bude ta bestie dělat, už mi to nepřipadalo vtipné jako v lese když, Bella nevěděla co se s ním děje. Proti mému očekávání sklonil hlavu a začal si olizovat čumák,  před chvílí byly jeho oči zakulacené, teď je přivíral jakoby se mu chtělo spát …

„Alčo, pojď sem, pomalu, dej mu čas.“ Řekla konejšivě.

Moje sestřička vyšla z lesa, na čele měla hlubokou vrásku, bála se …

Viděl jsem ty otázky v její hlavě, šla pomalu, měl jsem čas popsat jí situaci.

„Prosím, mluv na něj. Nevěří ti, jsi pro něho cizí upír.“ Řekla Bella Alici.

„Alice, já nevím …“ šeptal jsem … ale sestřička stále šla, oči měla sklopené …

Pes si lehl na zem a hlavu si položil na přední tlapy. Jedno ucho natočené na Bellu a druhým stříhal mezi mnou a Alicí.

Přicházela ke zvířeti a mluvila na něj tichým, bručivým hlasem. „Neboj se, budeme spolu vycházet.“ Zvedla při té větě oči a koukala na Bellu.

Byla asi metr od vlka, když se zvíře posadilo a nechalo se od Belly drbat za uchem … vypadal vyrovnaně, akceptoval naši přítomnost, jen nevím jak moc a na jak dlouho …

Bella se oblékla do kalhot a trička … proč jenom .. chjoo …, ale musela na lov, odešla s vlkem  po boku.

***

Dlouho se nevracela, já i Alice jsme prozkoumávali její myšlenky a Aron mě příjemně překvapil, taková symbióza, to jsem ještě neviděl …

Bella lovila a sála krev, Aron čekal až skončí a „nažral se“.

***

„Můžeme se prosím vrátit? Musím Arovi vysvětlit co se stalo.“ Řekla Bella, musel jsem se nahlas zasmát „Co myslíš,že Aro řekne na to, že tvůj pes se jmenuje podobně, Aron … Aro, Aron … uááááááá.“ Popadal jsem se za břicho a zajíkal mě smích. Ten mě ovšem rychle přešel, čekala nás cesta zpět do Volterry.

Auto by nás sice všechny pojmulo, ale jeden člen posádky se netvářil nadšeně pří mém a Aliciným pokusu nastoupit do vozu.

„To zvíře mě začíná vážně štvát.“ Prohlásil jsem, Alice se na mě ani nepodívala a letěla si dál směrem do Volterry. Musíme být u brány do hradu ve stejný čas jako ona, vím jistě, že by nás samotné do hradu už nikdy nepustili, Aro musel zuřit, když zjistil co se stalo, proč a za jakých okolností utekla, co hůře s kým utekla. Z vlastní iniciativy bych sem už za normálních okolností nevkročil, ale přijít o tu podívanou, která se jistě strhne na hradě, nechci přijít.

***

Pro Bellu bylo těžké držet Arona na „uzdě“, upíři zalézali do nejrůznějších „úkrytů“. Vše jen proto, aby nemuseli projít kolem toho naježeného zvířete. Aron vypadal děsivě, bílá srst se mu ježila na zádech, ucukávající skráně, klapot hrozivých drápů na tlapách …

Otevřely se ohromné dřevěné dveře a vešli jsme do sálu plného upírů. Bella držela Arona za volnou kůži na krku a zádech. Zvíře se chvílemi přestávalo ovládat, musel cítit jejích úmysly, jen jsem čekal až přijde ta poslední sekunda a začnou jatka z mé vize.

Bella promluvila. „Nesnažte se používat své schopnosti, jen ho tím dráždíte, pokud se mě jenom pokusíte ublížit, zabije vás. Nepřibližujte se! Nikdo. Nechci aby vám ublížil, ale může se to stát.“

„Aro, omlouvám se, ale  …“ sklopila hlavu.

„Ale co? Jak mi to chceš vysvětlit, jak můžeš mezi nás přivést tohle? Svačinku si příště nechej přede dveřmi, Isabello!“ zuřil Aro.

„Máš pravdu Aro, byla to moje svačinka, ale stalo se něco nevysvětlitelného, nějak se dokázal z normálního vlka přeměnit na tohle …“

Vložil jsem se do rozhovoru. „Aro, tohle je naprosto přirozené, kdysi jsem to četl v jedné knize tady z hradu, je to sice dávno, ale psalo se v ní o upírech co se živí zvířecí krví, pamatuješ? Tehdy jsem přestal lovit lidi. No, psalo se tam, že když se upír dlouho zaobírá svou kořistí, jinými slovy ji mučí k smrti, zvíře se zlomí a stane se z něj tohle …, neznám žádného upíra který by tohle dokázal, jakmile začneme lovit je to rychlá záležitost, ale Bella se s ním dokázala dlouho „mazlit“ chtěla ho potom kousnout, aby zahnala žízeň, ale začal smrdět jako mrtvola …“ Aro na mě hleděl jako nevěřící Tomáš.

„Ano pamatuji si to … myslím, že jsem byl u toho kdy se ti ta iracionální myšlenka, pít zvířecí krev, vnukla do hlavy …“ zamyslel se.

„Nech toho!“ křičela Bella směrem k upírce po Arově pravici. Snažila se jí zase blokovat schopnost číst myšlenky, jen to zkusila, chtěla vědět jestli Bells nelže s tím zabíjením psa. Myslela si, že když je tak blízko Ara, nic se jí nemůže stát. Opak byl pravdou a ona to pochopila rychle.

Nikdo neměl sílu Arona zadržet, odrazil se a skokem byl u naivní upírky, utrhl jí hlavu. Silně si odfrkl, jako by chtěl říct tak kdo ještě, ať to netrvá věčnost, nemám na vás náladu. Rozhlédl se po davu, nikdo se ani nehnul. Otočil se k upírovi který byl nyní nejblíže u něho … k Arovi, ten byl strnulý a nehýbal se. Jeho tlama se přiblížila k jeho odporné ruce, zhluboka se nadechl a odešel zpět k Belle. Musel vonět stejně jako Bella, jinak by ho jistě zabil ….

„Říkala jsem vám to …“ vypadala vystrašeně a unaveně.

Slyšel jsem upíra za sebou jak neslyšně říká těm okolo sebe …“Zabijeme ho společně, všichni se na něho vrhneme, nebude mít šanci!“ Bella ho nemohla slyšet, byla zabraná sama do sebe.

„Nepokoušejte ho!“ sykl jsem za sebe.

„Tsss.“ Byla jeho odpověď.

Proč jsem se vůbec snažil … vždyť jsem věděl jak to dopadne.

„Alice, Bells, ti za námi chtějí zaútočit, běžte, až to začne Aronovi z cesty.“ Špitl jsem.

Aro se postavil a zařval čímž nepřímo oddálil útok upíří gardy, musel slyšet jak jsem pojmenoval psa. „Isabello, zasloužím si více úcty! Pojmenovat tohle po mě? …“

„Není to tak, on se tak už jmenoval, musel, nemyslela jsem na tebe při jeho prvním oslovení … prostě na to slyší. A navíc nejmenuje se Aro, ale Aron …“ řekla to takovým tónem, že už chybělo jenom dupnutí patičkou do země, byla umíněná a dotklo se jí že by byl Aron pojmenován zrovna po něm, že si to vůbec myslel.

Sledoval jsem psa, snažil jsem se odhadnout jeho reakci na tuhle slovní přestřelku. Stál přikrčeně vedle Belly, ale vůbec se nesoustředil na ty dva, jeho uši byly natočené dozadu, záda měl zježená, téměř neviditelné stahy ve škraních a zakulacené oči, hledící na zem.

Připomnělo mi to totální výprodej v obchodním domě, jakoby se právě otevíralo a dav řítící se do útrob komplexu s vidinou levného nákupu, křičí na sebe, aby dostali to nejlepší … upíři se s podobným křikem a šumem vrhali na Arona. Bella tam stála a ani se nehla. Já a Alice jsme uskočili ke dveřím. Moje vize se naplnila. Bella stála a bála se. Aron u ní, každý útok odrazil rychlým protiútokem se zničujícími následky. Na ta jatka nikdy nezapomenu, nikdo z nás. Chránil Bellu, nikdo se jí ani nedotkl, byla to jeho nejhezčí perla v saténovém papíru, křehká.

Za celou historii hradu nepamatuji takovou katastrofu. Ani Aro, soudě podle jeho výrazu ve tváři. V sále jsme zůstali my čtyři a Aron. Hromadu těl nepočítaje …

„Isabello, musí pryč, tohle už se nesmí stát!“ říkal to jako její otec, no pra praotec a ne vládce všech upírů.

„Vím, nemůže tu zůstat. Odejdu s ním, nemůžu ho nechat samotného, ponechat ho jeho osudu.“ Její srdce se lámalo na tři stejně velké díly, viděl jsem to na ní, myslela na nás a srovnávala si co bude v tuhle chvíli nejlepší …

„Kam chceš jít? S tímhle tvorem. Nemůžeš s ním mezi lidi …“ řekl tiše Aro a uvažoval co bude dělat dál, promýšlel každou variantu její možné odpovědi.

„Myslela jsem třeba Saúdskou Arábii …“

Málem jsem dostal záchvat, co tam budeme dělat? Bože vždyť tam pořád svítí slunce …, ale probudila mě studená sprcha.

„Edwarde, ty se vrátíš na nový kontinent, máš tam své povinnosti, pamatuješ?“ řekla to krutě, připomněla mi kdo je a kolik si mám dělat nadějí na společný život s ní …

Ale ani Aro z toho nevyšel dobře. „Miluji vás oba, to víte. Ale také víte, že se nedokážu rozhodnout koho navždy opustím, Aro nechtěl jsi mi schválit Edwarda, ale já nezůstanu ani s tebou … jediné o co tě žádám je …“

„Cokoliv!“ vyjekl Aro ve snaze zabránit jí …

„Potřebuji peníze, hodně peněz …chci si koupit pozemek a velký statek, chci se pokusit žít jinak, chci toho hodně dokázat …“ řekla nám svůj sen …

„Bello mučíš mě, nedělej to, zemřu steskem …“ podsunul jsem jí svou myšlenku.

„Nezemřeš, víš to! Viděl jsi naši budoucnost, pamatuješ? Říkal jsi, že budu nejmocnější upírka, chci tvou vizi naplnit po svém.“ Otočila se na Ara „Tebe žádám o půjčku, vše ti splatím …“

Musí ke mně být tak tvrdá? Po tom všem … chová se jako nadřazený druh upíra, bohužel to ona byla … proč jen se to muselo všechno stát? proč jsem ji celý život hledal …

„Hledal jsem tě Bells, celý můj pobyt v Americe byl jenom o tvém hledání …“ vyřkl jsem tuto větu a pochopil … osud chtěl aby to bylo takhle, hledal jsem jí aby mohla nastat tato situace … škubnutím jsem se zvedl, přikročil k Belle, chytil jí za hlavu a prudce jí políbil, naposledy.

Otočil jsem se a s Alicí, která ještě nechápala co se děje jsem za sebou zabouchl dveře … „Sbohem“ vyslal jsem k ní vzdušnou myšlenku, vrátila mi jí … „Miluju tě, Edwarde, mysli na to …, s bohem.“

Měl jsem tu největší chuť se otočit a vrátit se, pomilovat ji a unést jí pryč … moji Bellu, ale ne, neudělám to, sice mě miluje, ale odehnala mě … nechce mě!

„Alčo, vrátíme se do Ameriky a konečně tam uděláme ten slibovaný pořádek.“ Snažil jsem se vtipkovat, ale v hrudním koši jsem měl obrovskou díru po orgánu který zůstal s Bellou…

***

„Isabell, kde plánuješ bydlet?“ Zeptal se mě Aro.

„No, myslím že poblíž Rijádu, to bude ideální …“

„Dobře pomůžu ti, nemusíš mi nic vracet, ale dovol mi, občas tě navštívit.“

„Nechci to takhle…“ odmlčela jsem se … „Myslím, že o mě uslyšíš a až se to stane, až se naplní Edwardova vize o mé mocnosti, vrátím se sama …“

„Aro, nechci tvůj respekt, který k tobě cití ostatní upíři a lidé Volterry, chci si vybudovat u ostatních svůj, svůj respekt, chci aby mě respektovali za to co jsem dokázala … chci svou vlastní budoucnost …“

pokráčko bude … J