Hledal jsem tě Bells ... 18+

Autorka: Alča

2.

Nesl mě po schodech pomalu, lidským krokem. Držel mě v náručí tak jemně, jako křehkou růži. Jeho oči mluvily, miluje mě. Vím to, věděl to i on, otevřel se mi a promlouval svými myšlenkami. Vešel do ložnice, téměř obřadně mě položil na postel. Pustil stereo, nádherná melodie se linula z reproduktoru, jemná, pomalá. Stál tam a koukal na mě, téměř s vděčností ve tváři, jakoby věděl, že si těchto okamžiků musí vážit, zapisoval si je, jednotlivé obrazy si pomalu ukládal do paměti. Pokaždé to může být naposledy co se my dva vidíme.

„Bells“ povzdychl si. Sklonil se nade mě a hledal má ústa, dožadoval se jich jako malé dítě. Byl tak jiný. Pár dní poté, co jsem ho poznala mi připomínal fracka, který ví co chce, a to co chce, vždy dostane. Byl najednou dospělý, uvědomoval si vše, naše láska přišla v tu nejméně vhodnou dobu, válka visela ve vzduchu, my byli jen tři a naši protivníci? Denně jich přibývalo …

Zavřela jsem oči, poslouchala všechno to švitoření okolo nás, třepotání křídel motýla, hladová ptáčata v korunách stromů, to vše dokreslovalo mé pocity neskutečné blaženosti. Líbal mě, hledal místa, která ještě nepolíbil, moje ruce, líbal je … ramena, krk. Cítila jsem jak mé tělo reaguje na každý jeho dotyk. Oplácela jsem mu jeho lásku, líbala jsem jeho tvrdou hruď, hladila mu záda. Jeho volnou rozepnutou košili jsem odhodila, zastavila se na lustu. Jeho tělo, nádhera, vypadal jak Michelangelův David. Chtěla jsem ho, řekla jsem mu to neslyšně. Svlékal mě, moje nahota byla jeho, jen pro něj. Sám se zbavil zbytků oblečení. Následovalo něco úžasného. Mazlil se semnou, líbali jsme se, naše těla zapadala do sebe jako puzzle. Vše mělo ten zvláštní podtext úzkosti, jako bychom se loučili. Pomalu a jemně mě pomiloval. Myslím, že ani jednou se nemusel bránit mým schopnostem. Nechtěla jsem tu chvíli kazit a přistoupila jsem na atmosféru jeho mysli.

Ležela jsem zamotaná do prostěradla, měla jsem hlad, můj krk mě škrábal a pálil. Zvedla jsem se a oblékla se, políbila Edwarda na tvář a vyšla z ložnice. Ve vzduchu jsem nechala viset nevyslovenou myšlenku. „Lásko, hned budu zpátky, musím se najíst …“

„Vrať se mi brzy.“ Řekl potichu.

„Neboj, miluji tě.“ Zašeptala jsem.

Alice nás nechtěla rušit. Využila toho a odjela do města. Byla daleko.

Rozběhla jsem se do lesa, zhluboka jsem dýchala a krom malé zvěře nic. Utíkala jsem stále hlouběji, poháněl mě jenom instinkt, ale stále jenom ptactvo a možná myši. K tomu se nesnížím. Letěla jsem rychlostí světla, musela jsem být daleko od domova, chladný zimní vzduch mi bičoval tváře. Už jsem se chtěla otočit a zamířit jinam … nic, prázdnota, tlumené hlasy, zdál se mi sen. Obklopily mě osoby v červených a černých pláštích, vyšívaných zlatem. Svazovali mě. Divný sen.

Otevřela jsem oči, hlad, bože můj krk. Seděla jsem v jakési kobce bez oken. Svázaná nevodivým materiálem, pokrýval celé mé tělo, hlavu zafixovanou železnou konstrukcí, byli chytří, žáden dotyk ani pohled. Co se stalo? Myšlenky jsem si třídila … milovala jsem se s Edwardem, šla na lov, usnula. A teď jsem tady, co mi uteklo? Upíři nespí! Jak to, že jsem usnula? Zdál se mi sen … to není možné, volala jsem Edwarda i Alici, ale neodpovídali. Musela jsem být daleko. Bylo mi horko vzduch byl teplý a suchý, a ta žízeň …

Z mých myšlenek mě vytrhl hlas starého muže, upíra, podle vůně. Nevím kde stál. Nemohla jsem se pohnout, nemohla jsem se mu probourat do mysli, myslím že ani nevěděl, že se o to snažím.

„Vítám tě srdečně ve Volteře, Isabello.“ Pronesl váženým tónem. „Dovol mi abych se představil, mé jméno je Aro Volturri.“ Samolibě pronesl.

„Co mi je potom? A netykejte mi! Husy jsme spolu nepásli!“ bleskla jsem po něm.

„To máš pravdu,.“ řekl Aro pobaveně a odmlčel se.

„Jsi jí podobná, i tvá vůně je stejná.“ Pronesl skoro neslyšně.

„O čem to mluvíte? Komu jsem podobná?“

„Je to starý příběh, ale nechám tě, poslechnout si ho“ řekl tajemně.

Neměla jsem sílu na odpor, poslouchala jsem ho …

„Moje dcera, byla plodem lásky mezi upírem a lidskou ženou, mezi mnou a tvou pra pra babičkou. Miloval jsem jí, ale naposledy jsem ji viděl v jejich 6ti letech. Thereza semnou žila 6 let po porodu a poté utekla z Volterry do Ameriky. Nikdy jsem jí nehledal, moc jsem ji miloval, prošel jsem si ohněm. Ale pamatoval jsem si svou dceru, její vůni, každou křivku její tváře, byla jako anděl, jako ty ….“ Odmlčel se. „Ušetřím tě podrobností, tvá prababička, matka tvé babičky byla napůl upír a napůl člověk …“

„Já, j- á …“ zakoktala jsem. „Od narození jsem měla problémy se svou existencí, zabíjela jsem při strachu …“ kdybych mohla, plakala bych, upřímně jsem se složila, pohlédla jsem na to všechno zpětně a chtěla jsem zemřít.

„Moje dcerka se jmenovala Isabell. A měla stejnou schopnost jako ty, všechny ženy v této linii ji měly, i tvá babička a matka, jen o ni nevěděly, dokázaly ji potlačit.“

„To znamená, že vy, pane jste můj pra praděd? To je neuvěřitelné, ale vše mi do sebe zapadá.“ Chtěla jsem se na něj podívat, ale nešlo to.

Přistoupil ke mně a zeptal se opatrně. „Když tě teď rozvážu, budeš rozumná?“

„Ano, ano …“ řekla jsem popravdě, toužila jsem vědět více, vysvětlení, po 23 letech pomalu začínám rozumět tomu co se dělo.

Uvolnil konstrukci kolem mé hlavy. Poté uvolnil těžké popruhy ze silné gumy. Postavila jsem se na nohy, musela jsem zavrávorat. Protože mě zachytily ruce, jemné, ale silné. Kůže vypadala jako jemná pavučinka, každým okamžikem se musela rozpadnout. Otočila jsem se, vrhla jsem na něho pohled a skočila mu kolem krku, moje krev, moje rodina, moje … můj hlad. Bolest mě dokonale prostoupila.

„Pojď holčičko, máš žízeň.“ Vedl mě za ruku dlouhou podzemní chodbou, chabé světlo vydávaly pouze malé louče. Na konci vyťukal PIN do malé krabičky a dveře se rozletěly. Cukla jsem sebou, nevěřila jsem tomu co vidím. Dlouhá chodba a na konci schodiště, na stěnách byly obrazy s upíry, muži, ženy, děvčátko jako bych se dívala do zrcadla pár let zpět. Isabell, jako já. Pocity které mě naplňovaly by mě jistě jako člověka zabily, jako upír se jim musím postavit.

Vyšli jsme po schodišti, otevřel dveře do velkého sálu, mramorové sloupy, podlaha, stěny, bylo zde příjemně chladno. Kolem stěn se krčilo spoustu upírů, v bojových pozicích- obranných.

„Holčičko, vidíš, nejsi upír ani půl roku a bojí se tě více než mě.“ Usmál se na mě. „Tvá pověst tě předchází …“

„Proč by se tě měli bát? Můžu ti tykat, že?“

„Pár tisíciletí jim už vládnu.“ Zasmál se. „A tykej mi, jsi moje krev, princezno.“

Udiveně jsem se zarazila. „Ty jsi vládce upírů?“ teda tohle jsem nečekala.

Jenom přikývnul.

Měla jsem nohy jako z olova, myšlenky mě nekontrolovatelně zaplavovaly. Z mé agónie mě vytrhlo vrčení. Otočila jsem se, viděla jsem krásnou tvář upíra, krčil se, připraven bojovat. Už teď byl mrtev, dovolil si. Než jsem mrkla ležela na zemi malá hromádka šedého prachu. Přicházeli další, Aro je odvolával, přikazoval, neposlouchali. Zmizeli všichni. Pár se jich ještě krčilo kolem stěn, ale z jejich výrazů bylo jasné, že se nechtějí setkat s mým pohledem.

„Aro, co to má znamenat!?!“ zavrčela žena vedle  prázdného trůnu a střelila pohledem ke mně.

„Miláčku, to je Isabella, má krev, pamatuješ na Therezu?“ odmlčel se.

Žena byla skokem u mě a leže mi u nohou. „Odpusť, nevěděla jsem, nikdo nevěděl …“

„Byla jste v mém snu, v černém plášti … nerozumím tomu.“ Kdo je ta žena? Pomalu mi to docvakávalo …

„Holčičko“ pronesl Aro „Slyšeli jsme o mocné upírce, která byla nedávno přeměněná, máme menší problémy s novorozenými na tvém kontinentě, chtěl jsem, aby ta nová byla v mé rodině a starala se tam o pořádek. Neměli jsme tušení že jde o tebe …“ sklopil oči.

„Uspal tě tady Denis, je to jeho schopnost.“

„Asi došlo k nějakému nedorozumění, protože jsem pro tebe nechal poslat jednu z nejlepších z mých žen, ale nevrátila se, moje milá Jane.“

„Zabila jsem jí.“ Řekla jsem potichu. „Nevěděla jsem, mučila mého druha a jeho sestru …“ zlomil se mi hlas …

„Ty jsi dokázala zabít Jane? Vždyť ona blokovala psychické schopnosti všech upírů … jak jsi to dokázala?“ Zeptal se opatrně Aro.

„Dokážu zabíjet mnoha způsoby, můžu spálit upíra na popel, to jsi viděl, dokážu ho vznítit- vnitřní oheň ho zachvátí, dokážu ho zamrazit až praskají kosti, bez kontaktu, to na Jane nefungovalo. Dotkla se mě a dostala ohromnou elektrickou ránu. Upadla a spustila své schopnosti. Jí ale stále chránily. Nezbylo nám nic jiného než ji roztrhat a spálit.“

Aro se tvářil ohromeně a zvonivě se zasmál. „Zlatíčko jsou ti 4 měsíce a umíš tohle všechno? Co proboha ještě přijde? To je skvělé! Urozenou krev nezapřeš.“

„Čtu myšlenky“ a pobaveně jsem se podívala kolem sebe.

„Výborně“ pronesl Aro.

„Vidím tvé oči, běž se najíst.“ Ukázal na dveře s názvem jídelna, měla jsem opravdu hlad, hrozný …

Otevřela jsem dveře a rychle je zase zabouchla. „Aro, já nepiji lidskou krev.“

Aro se postavil a podrážděně se zeptal. „Co piješ???“

„Zvířecí krev.“ Řekla jsem rozhodně.

„Ježíši, co mě dneska ještě potká, najdu nejbližšího upíra kterého mám, zabije Jane, zabije mi dva a půl tuctu sráží a ještě pije zvířecí krev, vemte jí do maštale, ať si vybere …“ kroutil při tom nevěřícně hlavou.

Byla jsem už u dveří, když zvolal. „Potom nám povíš o tom upírovi a jeho sestře, myslím ty se kterýma jsi žila.“

Přikývla jsem, věděla jsem přesně o kom mluvil, stáhl se mi hrudník bolestí …. Moje láska co teď asi dělá … Edward …

***

Ve stájích to nádherně vonělo, zvířata byly z naší přítomnosti neklidná, měly důvod … sladká krev. Nejvíce mi voněl černý hřebec, byl velmi neklidný, kopal kolem sebe, snažil se kousat. Upír jenom otevřel jeho box a čekal až vejdu. Neměla jsem to srdce se sytit před ostatními zvířaty … milovala jsem koně, ale ten hlad …

„Prosím tě, támhle je jízdárna?“ zeptala jsem se upíra. Přikývnul.

Vzala jsem hřebce za ohlávku, ztuhnul hrůzou. Vyvedla jsem ho ze stáje na jízdárnu, bylo mi ze sebe špatně, ale jsem predátor, potřebuju to. Otevřela jsem vrata a dala mu poslední sekundy života, rozběhl se. Dvě sekundy jsem počkala a vystřelila za ním. Měl rychlou smrt, zlomila jsem mu vaz a sobě srdce, nenávidím se. Pila jsem, ani kapka nepřišla na zmar. Po „jídle“ jsem si klekla k jeho hlavě a začala nasucho vzlykat, už nikdy nezabiju tak ušlechtilé zvíře, slíbila jsem si …

„Pojďte slečno.“ řekl upír.

Poslechla jsem ho, vstala jsem a odcházela, s myšlenkou na jeho oči, velké černé strachem rozšířené oči, nozdry rozšířené, každá žíla byla jasně vidět pod jeho tenkou kůží, dlouhé hbité nohy … děs … už nikdy …

„Aro, prosím, přivezte sem nějaké jeleny nebo srny, nedokážu zabít tak ušlechtilé zvíře jako je kůň, dnes to bylo naposledy ….“ Pohlédl na můj utrápený obličej a přikývnul.

„Isabello, pověz kdo je …“

Usmála jsem se. „Edward a Alice“ nic dalšího jsem nestihla říci …

„Ale to není možné! Myslel jsem že jsou mrtví!“ zvolal radostně Aro. „Tak oni tě našli … to je sen. Vyslal jsem je asi pře dvaceti lety do Ameriky, měli se starat o tamní pořádek, bohužel jsem o nich potom neslyšel, myslel jsem že jsou mrtví … chtěl jsem tam vyslat tebe, ale když tam jsou oni, ty tu zůstaneš.“ Rozhodl.

„Ale Aro, já. Já Edwarda miluju …“

„Tak o tom neuvažuj princezno, ty budeš milovat jenom tobě hodnou krev!“

„Nééé.“ Mohla jsem ho zabít a otočit se na patě a odletět ke své lásce. Ale tohle je moje krev, to nikdy neudělám … sesunula jsem se na zem, stočená do klubíčka, trpěla jsem ohromnou bolestí, mám se rozhodnout? Nechci!

„Pomožte jí na nohy.“ Zvolal někam stranou Aro.

Blížili se ke mně dva upíři, jen se přiblížili a byl z nich prach. Další ke mně odmítli jít. Nedivím se jím. Ležel před nimi důkaz zlomeného srdce, já …

„Vidím, že tvé schopnosti se mění z minuty na minutu, už zabíjíš pomyšlením, ani oči jsi neotevřela!“ zvolala radostně Aro.

„Mám z tebe radost holčičko ..“

Kéž bych mohla říci to samé … nakonec ke mně přistoupil sám Aro, věděl že mu nic neudělám. Vzal mě do náručí a odnesl mě do nádherného pokoje. Položil mě na lenošku a odešel, zapadl za ním zámek. Zamkl mě? To snad né! Místnost byla prostorná s úchvatnou knihovnou, psacím stolem a postelí … na co je tu ta postel? Snad žertují … Knihovna neměla chybu, až na to, že vše bylo italsky nebo latinsky. Posadila jsem se k psacímu stolu, byl tam signovaný dopisní papír a pero. Ve vteřině jsem se rozhodla … napíšu Edwardovi dopis …

Seděla jsem na starodávné židli a nevěděla jak začít, stačil by mi jediný pohled do jeho karamelových očí a vše by pochopil, ale takhle?

Položila jsem hrot pera na papír a začala psát …

Edwarde, lásko …

Prosím, odpusť mi co se stalo. Unesli mě do Volterry. Neměj o mě strach. Aro Volturri je můj pra praděd, vím že je to neuvěřitelné, ale je to pravda … neublíží mi …

Byl šťastný, že ty a Alice jste živí a zdraví, máte se starat o pořádek na novém kontinentě. Chtěla jsem se k tobě vrátit, neschválil mi to, musím zůstat tady … láme mi to srdce, miluju tě.

Edwarde, pokud mě ještě miluješ … přijeď si pro mě. Nemůžu jim ublížit, vím, že bych to vyřešila jediným pohledem, ale nejde to, je to moje krev, moje rodina. Budu si muset vybrat. Přijď! Prosím! Čekám na tebe, potřebuji tě slyšet …

Doufám, že jsi ty i Alice v pořádku … neměla jsem možnost se ozvat dříve …

                                                           Miluji tě, navždy, Tvoje Bella

Dopis jsem si přečetla ještě asi 10x, můj sloh nebyl nejlepší. Přesto to byla jediná možnost jak o sobě dát vědět. Složila jsem dopis a vložila jej do obálky. Nyní jsem jen vyčkávala na vhodnou příležitost na odeslání dopisu.

Další den ráno se otevřely dveře a stál tam Aro, usmíval se.

„Pojď Isabello, půjdeš se projít po hradě, jsi princezna, musíš to tu znát nejlépe …“ tvářil se potěšeně. Byl potěšen sám sebou.

Vyšli jsme do zahrad, měla jsem dopis stále u sebe a čekala na příležitost. Ukázal mi ovocné sady, les ve stylu anglického parku, francouzskou zahradu, zeleninové plantáže …

„Aro, na co tohle všechno? Chutná to jako bláto …“

Usmál se. „Nejsem králem jenom upírům, ale i lidem. Naše společenství je utajené, kdokoliv by měl pochybnosti, záhadně zmizí. Snažíme se jim nedávat příležitost k takovým úvahám, proto tyhle iluze plné ovoce a zeleniny …“

„To chápu.“ Už jsem chápala i tu princeznu, určitě mě chce oženit s někým významným z hradu a poté nastoupím na jeho místo …

„Jednou zaujmeš moje místo, uvažuji o tom, že se odeberu někam na sever, koupím si nějaké staré šlechtické panství a budu si pár století nerušeně užívat.“ Zasnil se a podíval se na mě.

Nebyla to špatná myšlenka, bylo mi to předurčeno, i Edward to musel vidět, nejmocnější upírka … začala jsem být samolibá, čím to? Děje se něco jinak? Jedna věc, ale bude jinak nevezmu si nikoho, pokud to nebude Edward … láska mého života …

„Musím se vrátit, volají mě povinnosti …“ pronesl.

„Aro, za chvíli se také vrátím, ještě chvíli chci být na sluníčku.“

„Dobrá“ odešel neslyšně ..

Rozhlédla jsem se kolem sebe, na hradbě byly vidět malé dveře, řítila jsem se k nim rychlostí blesku, zatáhla jsem za kliku, byly zamčené. Nechtěla jsem dělat rozruch jejich vylamováním. Ale cítila jsem přítomnost upíra, který je hlídal zvenčí, stráž.

„Otevřete!“ řekla jsem neslyšně. „Jsem Isabella Volturri.“ Zase ta samolibost, jsem přeci Bella Swan. Slyšela jsem zřetelné ucuknutí upíra. Odemkl dveře a rázem stál vedle mě v hlubokém úklonu. Bál se, četla jsem mu to v mysli …

„Tuhle obálku odešleš, hned.“ Řekla jsem aristokratickým hlasem.

„Ale, paní, já.“

„Mlč! Radím ti poslechni mě! Jinak zmizíš a nikdo nerozezná tvůj prach od prachu na zemi.“

Zatřepal se a pomyslel si „Ježiši, proč já?“ nevěděl že mu čtu myšlenky …

„Proč ty? Nic osobního, poslechni a nic se ti nestane. A opovaž se o tom jenom slovem zmínit někomu jinému, budu tvou mysl hlídat. Pamatuj!“

Otočil se s úklonem na patě a byl pryč i s mým dopisem. Stejně chudák musí zmizet, nemůžu si dovolit jakoukoliv možnost, která prozradí mou lásku k Edwardovi.

Během okamžiku byl zpět, přečetla jsem jeho mysl, dopis byl odeslán.

„Děkuji.“ Řekla jsem a podívala se na něho, jeho prach podebral jemný vánek …

Vrátila jsem se k Arovi, seděl ve svém královském křesle a vynášel rozsudky nad upíry, kteří se něčím provinili, sem tam mezi nimi byl i obyčejný člověk, ten po rozsudku sloužil jako potrava, nebo při předpokladu nějakých schopností byl přeměněn na upíra.

Pomalu jsem se zapojila do koloritu hradu, přestože jsem byla na „všechny“ hodná, nikdo si semnou nepovídal, báli se mě. Jediný Aro se mi chvílemi věnoval. Po týdnu jsem uměla latinsky a četla si v knihách v mé knihovně. Lenoška byla příjemná, trávila jsem v ní spoustu času.

Ležela jsem, nad hlavou knihu, živě jsem si představovala jednotlivé děje, něco mě donutilo poslouchat šum venku, slyšela jsem ho … bože je to pravda?

„Kde myslíš že ji drží? Nevěřím tomu, že ten dopis byl pravdivý. Buď ji donutili ho napsat, nebo to nepsala ona.“

„Bráško, taky si myslím, že je to jenom zástěrka, Aro si rád vymýšlí, chce ji pro sebe …“

„Edwarde, Alice, tady jsem.“ Vysílala jsem vzdušné myšlenky.

„Jsem v pořádku, je to pravda …jsem tady tvoje Bella.“ ale žádná odpověď, nic, slyšela jsem jen ty jejich myšlenky.

Proč to dělají, proč sakra neposlouchají, slyšet mě nemohli, křičet bych mohla jak chci, bylo to daleko … mohli pouze poslouchat myšlenky, bohužel to zrovna nedělali …

***

Seděla jsem na sedačce, ruce kolem obličeje, bylo mi špatně, chtělo se mi brečet, vše rozbít, ale neměla jsem na to sílu …

Na chodbě jsem slyšela kroky, byla to nějaká upírka, nešlo mi číst její myšlenky, urputně se snažila mě ovlivnit abych nemohla.

„Prosím, volá Vás Aro.“ Pronesla téměř obřadně, plná soustředění. Nikdy předtím jsem jí neviděla. Blokovala mi hlavu.

Vyskočila jsem a cupitala za ženou, vešly jsme do sálu, byl tam Aro a spousta sráží neurčitých hodností. Před trůnem klečely dvě postavy, nevěnovala jsem jim pozornost, zrak jsem upřela na Ara.

„Vysvětlíš mi to? A ukázal na dopis který držel v ruce.“ Jeho hlas mi připomněl hrom.

Střelila jsem očima po dvou postavách … „Ach, lásko …  Alice.“ Snažila jsem se jím číst myšlenky, chtěla jsem aby četli ty moje … nic nešlo to, ta žena nám je blokovala …

„Bells ..“ řekl potichu s pohledem upřeným na mě, vypadal hrozně, jako uštvané zvíře …

„Aro, já ho miluju, nic s tím neuděláš, kdybych chtěla převezmu vládu a ty víš jak! Ale miluju i tebe. Myslela jsem, že když uvidíš naši lásku, ustoupíš od požadavku na urozenou krev po mém boku …“ vyjekla jsem po něm …

„V tom případě zemře!“ řekl Aro a pokynul hlavou na znamení strážím, že ho mají odvést.

S rovnými zády jsem se otočila a čekala kdo půjde jako první, stačil by jediný krok z jejich strany a věděli co se stane. Neuposlechli Ara. Otočila jsem se a pohlédla na upírku která mi blokovala schopnost číst myšlenky. Nebyly potřeba slova, spustila svou schopnost.

Aro vyskočil z křesla a odešel. Věděla jsem, že je zvyklý mít poslední slovo.

Stála jsem a upřeně sledovala Edwarda, jeho oči, zvedl je, a jakoby nevěřil tomu co mu říkám … pomalu jsem jim vysvětlovala co se přihodilo, úzkost v jeho tváři, trpěl, strašně moc …

„Bell, Aro má pravdu, nejsem tě hoden, nevěřil jsem tomu dopisu, myslel jsem, že je to sprostá lež. Aro ví, že bych tě nechal být, zná mě. Ctím zákony. Nejen tě hoden Belinko, paní Isabelo.“ Svou řeč začínal s láskou ve slovech, ale zakončil jí s úctou.

„Edwarde, miluješ mě?“

„Nejsem hoden odpovědět.“

„Edwarde, probuď se! Miluju tě. Je mi jedno co jsem! Žiju jen díky tobě! Nech té pitomé hry!“

„Ach, Bello, já …“

„Alice, prosím řekni něco!“ jen mlčela.

„Is, Edward má pravdu, existují pravidla, jejich porušení znamená smrt. Jsi královská krev.“

„Dobře tak já je změním, takové pravidla nechci. Miluju tě Edwarde, nic tomu nebude stát v cestě!“

„Tak na to zapomeň.“ Rozrazil dveře Aro, musel poslouchat za dveřmi.

„Miluji Vás oba, co mám dělat?“ skroutila mě bolest.

„Nechci žít, chci zemřít.“ A začala jsem na těch slovech pracovat …

Padla jsem jak podťatá, můj pohled patřil Edwardovi. Vyskočil a začal mi hladit hrudník.

„Né, Bells, podruhé mi to nedělej.“ Zvedl oči k Arovi „Zabíjí se.“ To bylo poslední co jsem vnímala.

***

Ležela jsem na posteli, zase strop. Podle vůně u mě byl Edward. Cítila jsem tlak na hrudi. Pootočila jsem hlavu a viděla děsivý výjev. Ed měl ruce na mém hrudníku, hlavu položenou na rameni, nevnímal, byl jako v kómatu, všude kolem byly rozházené bandasky a pohárky, ušpiněné krví. Posadila jsem se, venku hustě pršelo. Zatřepala jsem se svou láskou.

„Edwarde, haló, jsem tady.“ Líbala jsem ho na ruce, poposedla jsem, líbala jsem mu tvář. Nereagoval. Co je ti? Začalo mi to docházet, podle hlubokých černých kruhů pod očima už hodně dlouho nepil, ale bandasky tu byly, musel pít, nosili mu krev.

Z vedlejšího pokoje jsem slyšela myšlenky Alice. „Byla jsi 3 měsíce v tomto stavu, nehnul se od tebe, nechodil lovit, jen tě uzdravoval, málem jsi zemřela.“ Odmlčela se … „Nosili mu lidskou krev, pomsta Ara! Poslední měsíc ji už odmítl, byl přesvědčený že jsi mrtvá, chtěl také zemřít …“ Alice držela smutek, myslela, že jsme oba mrtví, ale já žiju ….

„Edwarde, lásko.“ Taky jsem měla žízeň, popadla jsem jeho uvolněné tělo a utíkala z pokoje ven. Byl zamčený. Rozbila jsem dveře. Alice vyběhla ze svého pokoje a následovala mě.

Utíkala jsem a upír, neupír byl z nich prach. Bez slitování! Co mu to udělali? Musel trpět, kvůli mojí tvrdohlavosti! Utíkala jsem a nikdo se mi nestavěl do cesty, ani Aro, buď vše věděl, nebo byl mimo hrad.

Sedla jsem do prvního auta na nádvoří, s mojí láskou po boku a Alicí na zadním sedadle. Vyjeli jsme z města závratnou rychlostí, bylo zataženo.

U prvního lesa jsem zastavila a s Alicí jsem utíkala a hledala kořist. Viděla jsem jakousi kočkovitou šelmu, věděla jsem, že miluje pumy, takže to bylo podobné. Chytla jsem jí pod paži a utíkala zpět k autu. Zakousla jsem se jí do krku a nasála do úst krev. A dala Edwardovi krvavý polibek. Další, další … Alice mě sledovala a přemítala jestli by to také dokázala, ulovit zvíře a nepolykat jeho krev, viděla za tím nezlomnou lásku.

Vracela se mu pomalu barva, bílá, kruhy pod očima mizely. Stále byl nehybný.

Líbala jsem jeho rty, dlouze a vášnivě. Čekala jsem na jakýkoliv impuls z jeho strany, nepřicházel.

Hladila jsem ho, už jsem začínala slyšet jeho myšlenky.

„Jsem v pekle nebo v ráji? A kde je asi moje Bella, určitě v ráji. Já patřím do pekla …“ přemítal se zavřenými víčky.

„Lásko jsem tady u tebe, miluju tě, nejsi mrtvý, jsi tu semnou, nedovolím aby ti ještě někdo takhle ublížil …“ vyhrkala jsem ze sebe a začala ho poprvé od našeho setkání tady ve Volteře dráždivě líbat … polibky mi vracel…

Otevřel oči a pohlédl do těch mých, ucukla jsem.

„Tvoje oči?!? Máš je jako místní upíři!“ měl je sytě červené.

„Bell, musel jsem pít lidskou krev ..“

„Pšt, vím, Alice mi vyprávěla.“ Řekla jsem mu do ucha …

V krku mě škrábalo. „Mám žízeň.“ řekla jsem až provinile.

„Bráškooo, ahooj, ráda tě vidím.“ A skočila nám kolem krku.

„Holky moje, pojďte …“ řekl Ed.

Pokráčko příště J