Hledal jsem tě Bells ... 18+

Autorka: Alča

Je to moje první povídka, je to vlastně moje první „něco“, je tam určo spousta chyb, nejsem fanda češtiny, omlouvám se za to J, jo a prosím jen 18+

Vaše Alča

1.

Ležela jsem na posteli, koukala jsem na strop, studovala jsem ho, jemné mikroprasklinky, zrnka písku, vše přemalováno jakousi barvou, která se dnes nedá identifikovat, asi to byla před lety růžová. Sledovala jsem to hemžení prachu ve slunečním paprsku, který vířil příval čerstvého vzduchu z pootevřeného okna. Málem jsem přestala dýchat, když jsem viděla to švitoření jemných mikročástiček, připadala jsem si nicotná a přála si abych byla jinde. Bylo horko, uvnitř jsem hořela, hořela touhou …  moje vnímání okolí bylo bystré, nikdy jsem nevnímala takové maličkosti, nikdy jsem se nezastavila na takovou dobu, abych se mohla vidět. Žila jsem si svůj život, rychlý život.

 Dodnes jsem byla přesvědčená, že nic krom rychlých aut a krásných mužů není důležité. A moje práce mi byla koníčkem na to jsem byla patřičně hrdá.

Ze školy jsem odešla v 17 letech i přes snahu rodiny mě nikdo nedokázal udržet ve městě. Tehdy jsem musela pryč, nedokázala jsem se přenést přes svou první zmařenou lásku. Měla jsem v sobě jakýsi divný náboj, který se vždy projevil v tu nejméně vhodnou dobu. Zabíjela jsem! Kohokoli jsem milovala zemřel. První rande, první pusy, jemné mazlení to vše jsem mohla … do naší malé školy nastoupil chlapec něco málo starší než já, byl z velkoměsta. Jeho osobnost byla úchvatná, chodili jsme spolu asi půl roku. Zapomněla jsem na vše čeho jsem se bála a stala se chyba, neopatrnost jeho rodičů, kteří nám nechali volný dům.

Vyzvedl mě doma a jeli jsme vstříc jeho smrti. Milovala jsem ho. U něj doma mi uvařil čas a posadil se vedle mě na sedačku, dva mladí lidé, sami. Hladil mě, líbal na ústa. Ruce mu s chvěním zvedly mé tričko, ani nevím jak to dokázal ale leženo na zemi u mých nohou. Seděla jsem tam a věděla jak vypadám, začala se mi hrnou krev do hlavy a on to viděl a chtěl víc. Postavil mě na nohy. Klekl si přede mě a líbal mě vášnivěji než jsem si kdy dokázala přestavit, hladil má ňadra, dráždil bradavky. Tohle všechno jsem již měla za sebou a nějakým zázrakem se mé hranice posunovaly. Sundal mi kraťasy, hladil mi zadeček, líbal bříško, podlamovaly se mi kolena, nevěděla jsem jak se dýchá, potom bylo vše jinak. Byl stále oblečený a já tam stála jen v kalhotkách, nebyla jsem si jistá jestli chci, aby je sundal, během vteřiny mi hlavou proletělo snad tisíc otázek. Milovala jsem ho, chtěla jsem, aby to udělal, aby si mě prohlížel, aby mi přitom říkal, že mě miluje. Poslední co jsem cítila, byly jeho ukazováčky za okrajem mého prádla, které se sunuly pomalu dolů. Panika která mě ovládla přehlušila všechno to vzrušené běsnění v mém nitru. Jen tam ležel s blaženým výrazem vepsaným ve tváři …

Moje prokletí je strach, jakmile se začnu bát vše umírá. Leknu se psa za plotem? Zemře! Jakákoliv bytost která mě dostane do tohoto stavu umírá …

Nevím jestli to bylo vysvobození, nebo ne, ale moje babička se nabídla s lákavou nabídkou, kterou neodmítli ani moji rodiče. Nabídla mi podkrovní pokojíček. Bylo pro ně lepší vědět, že se o mě někdo „stará“, pravděpodobně by mě jinak z domu nepustili, ale musela jsem pryč z toho maloměsta …

Babičku jsem miloval a děkovala jí za tu únikovou cestu, bydlela v malém domečku v městě Forks.

Věděla jsem že už nikdy se nesmím zamilovat, nesmím nikomu ublížit, nikomu jsem o mém tajemství neřekla, nechápala jsem samu sebe, co se to dělo, proč? Proč já? Genetická hříčka? Nevím …

Byla jsem jen sama se sebou, uzavřená v podkroví se spoustou knih, hudby a hlavou plnou otázek.

Bylo mi už 21 let. Seděla jsem na staré dřevěné židli a brouzdala po internetu. Snažila jsem se najít odpovědi a mé problémy. Narazila jsem náhodou na inzerát hledající mladé ženy pro práci na videochatu. Přesně jsem věděla o co se jedná, práce pro „nejnižší“ ženy. A to jsem byla i já.  Žádná škola, žáden diplom, nic. Bez šance si založit rodinu, nevěděla jsem jak přemoci tu sílu, která zabíjela a strach před milováním byl a bude, to se nezmění. Láska? Co to je … už ani nevím.

Jediné co mě samu před sebou ospravedlňovalo, když jsem odepisovala na email z inzerátu, byla myšlenka zvyknout si na to, překonat ten strach. Přes web kameru přeci nebudu mít osobní kontakt s nikým, nikomu nemůžu ublížit. Možná se moje komnata strachu otevře a budu schopná žít normálním životem. Zaslala jsem jím fotky obličeje a postavy, odpověď přišla brzy,  byli mnou uchvácení, moje hodnocení se pohybovalo podle odchatovaných hodin. Vše z pohodlí domova.

Seděla jsem ve drahém prádle, před počítačem, ve svém pokoji a čekala, až se nějaký „zoufalec“ připojí. Brzy jsem byla oblíbená a měla stálé návštěvníky. Stále to samé, ty samé požadavky, hlaď si prsa, ukaž mi zadeček, piš na co myslíš, co by jsi semnou dělala, kdyby byl u tebe, pořád dokola. Tuhle práci jsem milovala, za necelý rok jsem si koupila nové auto, no auto, miláčka seat Leon Cupra. Můj žlutý drak. Vydělávala jsem hodně. Někteří klienti mě žádali o občasné schůzky, nebyl problém, hodně jsem otupěla a snesla vše, zavřela jsem oči a užila si. Nešla jsem s každým, byli to mladí muži, dobře finančně založení, krásní. Opravdu se mi dařilo a byla jsem spokojená. Měla jsem vše, vše až na lásku. 

Bylo mi necelých 23 let. Mladá, krásná, bohatá. Babička zemřela a odkázala mi dům. Moje rodina se ode mě dávno odvrátila, když zjistili čím se živím, nevadilo mi to, měla jsem svůj úžasný povrchní život.

1.9.2008 se můj život od základu změnil.

Seděla jsem jako obvykle před počítačem, ve svém drahém prádle a znuděně odmítala pokusy o konverzaci, pokud se nejednalo a krásného chlapa. S nohama na stole, a rukama za hlavou jsem koukala na monitor a čekala. Obrazovka problikla. Viděla jsem krásného muže, který se skláněl nad stolem a cosi si odškrtnul z kusu papíru. Narovnal se a podíval se do kamery. V tem moment jsem málem spadla ze židle. Ruce mi vyletěly zpoza hlavy a nohy ze stolu. Moje těžiště bylo jinde, rozhodně né na židli. Useděla jsem to. Hleděl na mě krásnýma očima, jeho ústa, lícní kosti, nádhera. Vlasy měl ledabyle upravené, přesto dokonalé. Neschopná se nadechnout, sledovala jsem jak se sklonil ke klávesnici a začal psát. Sebrala jsem se a začala také.

„Ahojky, jmenuji se Edward“

„Zdravím Tě. O čem si chceš popovídat krasavče?“ začala jsem automaticky psát.

„Jak se jmenuješ?“ zeptal se. Proč se mě na to ptá? Musel přece vidět můj nick, když se přihlašoval na placené stránky, musel si mě vybrat …

„Jmenuji se Bella, copak bys rád viděl?“ zeptala jsem se ho jako každého jiného „zoufalce“.

„No dnes jsme se přistěhovali a hledám podle místních IP adres, nové známé“ napsal Edward, škublo ve mně, on snad neví kde je? K čemu tohle divadlo, dělá si ze mě srandu? Okamžitě jsem se natáhla pro župan.

„Klidně se obleč, začíná být zima“ usmál se takovým způsobem že jsem nevěděla jak si ten župan obléct, nakonec jsem dostala ruce do rukávu a zabalila se, tohle se mi nikdy nestalo!

„Byl na tebe sice pěkný pohled, ale přeci jen …“ nedokončil větu.

„Hele Edwarde toto jsou placené stránky, došlo ti to?“ musel vidět můj strach v očích …

„Ne to jsem nevěděl. Mám program která vyhledá online uživatele podle IP adresy. Myslel jsem, že mi to najde někoho z Forks.“ tvářil se neurčitě

Po chvíli ticha napsal: „Tak nebudu rušit, asi jsem něco zadal špatně.“ viděla jsem zklamání v jeho tváři. Nádherné tváři.

„Ne, jsem z Forks.“ jakmile jsem zmáčkla ENTER, přála jsem si umřít, proč jsem to napsala a odeslala??? Bello ty jsi hloupá …

„Co??? A, a co děláš tady?“ tvářil se podezíravě.

Vypla jsem ho, odpojila jsem náš chat. Slzy se mi nahnaly do očí. Pocity nedokážu popsat, ale něco mě trhalo na kusy.

Hanba kterou cítím nemůžu ani popsat. Krásný, mladý muž- Edward. A já? Krásná, mladá, zkažená Bella, Isabella. Co čekám že se stane? Nevím …

Lehla jsem si na postel a vnímala palčivou přítomnost samoty v pokoji. Všechno na mě dolehlo s takovou krutostí a proč? To stále nevím, neznám své tajemství. Jediné co vím je, že dokážu zabít. Infarkt.

Pravděpodobně jsem se vydala špatnou cestou, musím změnit svůj život, byla jsem si odporná při představě, že jdu odevzdat své tělo někomu koho nemiluju. Končím. To bylo jediné slovo, které jsem emailem napsala do agentury. Neobtěžovali se ani odpovědět. Plná odhodlání začít nový život. Oblékla jsem se s tím, že naplním svou ledničku jídlem. Hodila jsem na sebe rifle, bílé tričko a kožené sako. Vypadala jsem jako anděl vyvržený z pekla. Kreditku jsem hodila do zadní kapsy a vyšla z domu. Sedla jsem do mého miláčka a jela ven z města.

Za městem se utvořila kolona, jakási nákladní auta blokovala silnici. Potřebovali sjet z hlavní ulice na lesní cestu, ale bylo tam hodně bláta a náklaďák se zabořil a trčel do vozovky. Dnes jsem neměla náladu na kolony. Dupla jsem na plyn a zkušeně jsem žlutého brouka otočila téměř na místě. Koukla jsem se do zpětného zrcátka a málem mě to stálo život. Edward tam stál a snažil se koordinovat provoz na silnici, asi, protože teď hleděl za mým autem a já pořád hleděla do zpětného zrcátka. Došlo mi proč tam byl, přeci ten dům v lese, tak tam se nastěhoval. To bylo poslední na co jsem myslela. Moje Cupra se závratnou rychlostí řítila ze svahu dolů k řece, mimo silnici! Něco mi proletělo před očima, rána, klid a bolest …

Myslela jsem si, že to byl můj dosavadní život, ale  ne, byl to můj budoucí život.

Ležela jsem  a zase koukala do stropu.omítka byla úplně rovná, lustr vypadal jako v kostele, Edwardův nádherný obličej. „Cooooo???“ Edward? „Co, co tu děláš?“ usmál se na mě a tvářil se starostlivě.

 „Co, co se stalo?“ ptala jsem se.

 „Měla jsi nehodu, sjela jsi autem ze srázu. Viděl jsem to a vytáhl jsem tě z auta a odnesl ke mně domů.“ Řekl milým hlasem.

 „A co moje Cupra???? Půjde opravit?“ měla jsem opravdu větší starost o auto než o sebe? Sama jsem se zarazila.

„Je mi líto, ale zbyla z něj jen žlutá kupka plechů“

„Jak je teda možné, že já jsem v pořádku?“ podívala jsem se na něho a snažila se číst z té tváře anděla, který na mě upřeně hleděl.

„No, Bells ty nejsi tak docela v pořádku“

„Jak to myslíš? Cítím se skvěle. Jen mě bolí v krku.“ Chtěla jsem se zvednout a najednou jsem viděla něco co nejde popsat. Moje kalhoty vypadaly jakoby je rozřezali tisícem žiletek, nasáklé krví. Tričko mělo velikou krvavou díru u žaludku. A sako jsem neviděla. A moje kůže? Alabastrově bílá.

„Co se stalo!!!“ a chtěla jsem brečet, ale nešlo to, místo toho mě Edward jemně políbil na rty, nic jsem nevnímala jen jeho, moje myšlenky šly stranou.

Poté se odtáhnul a podíval se mi zhluboka do očí.

„Víš jak dlouho jsem tě hledal, lásko?“ je sice nádherný, ale o čem to kruci mluví??? Vjel do mě vztek. Vyskočila jsem z pohovky a stála nechtíc  před zrcadlem. Zavrávorala jsem, byla jsem nádherná, víc slov nebylo potřeba. Za mě se postavil Edward a tiše mi řekl že je upír.

„A já?“ zasekla jsem se „Já jsem co?“

„Jsi stejného druhu jako já. Byla jsi mi souzená, nepřijel jsem do Forks náhodou, Bells. Přišel jsem si pro tebe, nemohl jsem dopustit abys v tom autě takhle zemřela, proto jsem tě přeměnil“

„A co čekáš že teď udělám, padnu ti kolem krku a budu ti děkovat?“

„Ne Bells to nečekám, půjdeme na lov, ano? Jsi určitě hladová.“

„Co to pořád meleš? Jaký lov? Asi nejsi normální!“

„Bello živíme se krví!“ řekl podrážděně

„Fuj to nikdy“ šlehla jsem po něm odhodlaným pohledem, ale na druhou stranu to bylo vysvětlení pro můj bolestný pocit v krku.

Změnila jsem výraz ve tváři na odevzdaný „Promiň, budu ráda když půjdeme.“ Ale zalil mě pocit nenávisti, nenáviděla jsem ho za všechno a vlastně za nic. Co se to zase děje jsem agresivní a nevím proč.

Vyvedl mě z domu na louku a nakázal abych se pořádně nadechla. Ve vteřině jsem byla pryč a krmila se malým králíkem. Přišel ke mně a smál se. Mlčky vzal mou ruku a rozběhl se do lesa. Cítila jsem jak zatáčí napravo a já se zase nadechla v tu ránu jsem ho předběhla a lovila. Ta vůně krve byla jiná, více slaná, vlčí krev. Spokojeně jsem se postavila a zase jsem viděla Edwarda jak se směje. On se mi směje!!!! To né. Otočila jsem se a běžela zpět do domu. Před tím prokletým zrcadlem jsem pochopila proč se smál, krása, nekrása měla jsem pusu upatlanou od krve a vypadala jsem děsně. Intuitivně jsem vyběhla do patra v domě a hledala koupelnu. Servala jsem se sebe oblečení a skočila do vany. Voda byla zbarvená do červena. Vypustila jsem jí a napustila si novou.

Ležela jsem tam, tlumené světlo dodávalo místnosti zajímavou atmosféru. Chtěla jsem šáhnout po ručníku, ale nikde nic, nedomyslela jsem to. Tlumeně jsem zvolala jeho jméno.

„Edwarde“

Během vteřinky tam byl, ani se neobtěžoval klepat a vešel.

„Co si přeje moje princezna?“

„Ručník“ a podívala jsem se na něho omluvně, otočil se a za pět vteřin byl zpět. Šibalsky se na mě kouknou a roztáhl ručník tak, aby mu nebyl vidět obličej, postavila jsem se a s důvěrou se chtěla zabalit. Co? Ručník mu vypadl, zrovna mu- upírovi!!!!! Žbluňkla jsem do vody a proklínala chvíli kdy jsem zapla ten debilní počítač, kde mě našel a začal mi měnit život.

„Bell, to měl bát vtip.“ podíval se na mě psíma očima.

„Aha, vtip, tak sleduj!“ a postavila jsem se, udělala jsem naučenou pózu, kterou muži obdivovali. Bylo vidět vše, nádherná ňadra, boky, bříško, jedna noha ve vodě a druhá zvednutá na okraji vany, vybízivá poloha. Spadla mu čelist a ustoupil s respektem o krok dozadu. Jakoby viděl hračku ale nevěděl jak si s ní hrát.

Vyšla jsem z vany. Otočila jsem se a hlubokým předklonem jsem mu ukázala svůj zadeček a zvedla ten ručník. Znovu jsem se otočila a dostal takovou ránu tím ručníkem přes obličej, že se mu ta jeho upíří hlava pootočila. Stál a nevěřil tomu co se právě odehrálo v jeho koupelně. Pyšně jsem se omotala tím co po ráně do obličeje z ručníku zbylo. Ztuhla jsem 2:1 pro něj. Nemám co na sebe. Pochopil a zase nasadil ten šibalský úsměv. Chytil mě za ruku. Podíval se mi do očí a odešel.

Zůstala jsem sama a měla čas teď přemýšlet. Alespoň chvíli. Proč mě tak dráždí? Co je jinak? Nedokážu uvažovat, když je u mě. Došla jsem k závěru, že mi není lhostejný. „Néé“ vyjekla jsem. Byl u mě během vteřiny. V obličeji velký otazník.

„Co se děje?“ ptal se.

„Já ..“ zasekla jsem se „Nic, to nic.“ Uvědomila jsem si, když mu řeknu své tíživé tajemství nepřímo se přiznám, že mi není lhostejný …

„Určitě?“ nevěřícně se zeptal.

„Bells, vím, že z tvé strany asi nemám čekat žádnou přízeň, ale budu se snažit, tak dlouho jsem na tebe čekal, hledal tě …“ oči sklopil k podlaze

Byla jsem zmatená, mám mu to říci? On se vyjádřil. „No, Edwarde, je tady něco, co bys měl vědět než se zamiluješ do nesprávné osoby….“

„Bello, na to je pozdě.“

„Ok, je to divné, ale jsi první komu to řeknu, zabíjím vše živé z čeho mám strach, nebo se leknu.“

„Ale mě se nemusíš bát“

„Tebe se nebojím, bojím se, že se stane to co vždy, když jsem se zamilovala.“ Sklopila jsem oči „Moje vada na kráse …. Nikdy se semnou nemůžeš milovat, zabíjím přitom.“ Třásla jsem se.

„Bells, říkal jsem ti, že jsem na tebe dlouho čekal, taky mám schopnost..“

„Umím ovládat tu tvou, řekni, kolikrát bych byl jako normální člověk už mrtvý? Od chvíle co jsem tě přeměnil jsi sám šok, dáváš mi zabrat, ale ovládám tě.“

Sledovala jsem ho a uvědomila si, že na tom něco bude … je pravda, že by byl mrtvý.

„Prosím, dones mi něco na sebe.“

„Ok, hned jsem zpět.“

Přišel s úhledně složenou hromádkou, jakési velké rifle a triko, no co se dá dělat. Tentokrát jsem ten ručník spustila sama. Mlsně se na mě podíval. Koukla jsem se vyzývavě. Tohle jsem uměla. On se zarazil a vzal mou hlavu do svých nádherných dlaní.

„Prosím, Bells, chovej se přirozeně a tak jak ty chceš a je ti to přirozené.“ Kdybych mohla tak jsem rudá studem, prokoukl to- moje pózy, sklopila jsem oči a udělala krok k němu. Nahá. Tentokrát jsem to nebyla já „stará“ Bella. Ale nová Edwardova Bella. Byla jsem si jistá. Moje mysl byla čistá.

Zvedla jsem ruce, třásly se. Vzala jsem opatrně jeho tvář do dlaní a přejížděla po mí, poznávala jsem každý kout jeho obličeje, jemně. Oči mi jezdily spolu s dlaněmi. On mě sledoval a ve tváři měl nejistý výraz. Najednou to byl jiný člověk- chápavý, jemný, galantní. Viděla jsem ho jinýma očima. Podívala jsem se mu do očí. Utopila jsem se v nich. Moje ústa chtěla ochutnat jeho kůži. Pomalu, jemně jsem hledala každou část jeho andělské tváře. Líbala jsem ho, po lícní kosti, za uchem, na víčka, nos, ústa. Jemná ústa, jeho ústa. Pohnul se a pomalu své ruce zamotal do mých vlasů a přitáhl si mě, líbal mě a já mu polibky oplácela. Podlomily se mi kolena. Málem jsem upadla. Zachytil mě včas a nesl mě pryč z koupelny, nepřestávajíc mě líbat a hladit můj krk, tvář. Viděla jsem jak celý ztuhnul a povolilo mu tělo, leželi jsme oba na zemi. Pocity které mě zaplavovaly … stud, strach, láska.

„Bells, lásko, věř mi. Miluju tě.“

Vzlykala jsem potichu a přála si abych se nebála, nebála? To není to slovo, třásla jsem se jako při zimnici, ale bylo mi dokonalé teplo. Vzrušení pulsovalo mým tělem. Věděl to …

„Nedal jsem si pozor, unesla si mě …. Miluju tě.“ Viděla jsem jak se začíná opět soustředit. Zvedl jedno obočí a usmál svým pokřiveným úsměvem. Ani jsem nepostřehla kdy se to stalo, ale ležela jsem ve velké posteli a Edward klečel obkročmo na mě. Stále oblečený. Hladil mě kam mu to ruce dovolily, líbal moje ňadra, jazykem dráždil bradavky. Můj dech se přerývavě linul ústy. Víčka mě neposlouchaly a chtěly si snít svůj sen. Donutila jsem se podívat na anděla který mi to způsobuje. Díval se na mě, oči blažené, uvolněný, myšlenky jen pro mě …

Najednou se otočil. Stále seděl obkročmo, ale viděla jsem jen záda. Projela mnou vlna zoufalství a strachu, chtíče.

„Bells, cítil jsem to, snažíš se mě zabít … ?“ otočil hlavu a mrknul na mě.

On je v pohodě? Baví se?  Je snad blázen? Vjela do mě vlna vzteku, ale nebyla jsem schopná nic říct. S vlnou vzteku přišla silnější vlna, náraz, exploze mých smyslů.

Byl skloněný a líbal mi stehna, ruce vedl s naprostou jistotou a noblesou anděla. Dotkl se mých nejtajnějších fantazií- přejel po nich prstem a zastavil se na vrcholu, věděl přesně co dělá. Hledala jsem dech, nepotřebovala jsem ho, ale přesto, moje záchranná nitka, ventilace, potřebuji to ze sebe dostat jinak bouchnu. Vše se ve mně vařilo. Doufala jsem, že má zavřené oči a nesleduje svou ruku. Stáhla jsem stehna k sobě, instinkt. Napřímil se, políbil mi kolena a pomalu mi tlakem stehna roztáhl, více než předtím, byla jsem jeho kniha a on ji chtěl číst … Podvolila jsem se, chtěla jsem a zároveň nechtěla aby v ní četl. Skočil k mým nohám, nyní jsem se celá viděla, viděla jsem ho, klekl si a věnoval mi pohled plný důvěry, nevím jak jsem se tvářila já. Celé tělo mi pulsovalo, nešlo to zastavit, mozek vysílal signály a on jakoby je slyšel. Sklonil se a cítila jsem nejdříve jeho polibky na stehně, v třísle a potom? Věnoval se mým intimním partiím, mojí lasturce, líbal jí, špičkou jazyka mě ochutnával. Rukou kterou mě doteď hladil po noze, sjel k tříslům, pomalu ji posunul, pohladil mě prstem po mokré lasturce a zasunul jej pomalu, vytáhl ho a přidal druhý prst. Záda se mi prohla jakoby podemnou byl plamen ohně před kterým uhýbám, nádech, výdech. Jakýsi nový hormon se mi šířil tělem, sténala jsem, trhala peřinu, pěsti jsem zatínala.

Nikdy, nikdy to nebylo takové. Nikdy v tom nebyla láska, jen peníze. Vidina nových drahých věcí, benzín do auta, jiné myšlenky, jiné pocity. To co semnou dělal Edward, jsem v životě nevěděla že zažiju, miloval mě … najednou mě prostoupily nestranné myšlenky a já viděla dvě Belly, starou zhýralou, znuděnou a novou, tak jinou Bellu. Pomalu se mi vracela možnost uvažovat. Proč? Otevřela jsem oči. Seděl u mých nohou a koukal na mě, usmíval se …

„Bells, lásko, tolikrát za krátkou dobu se mě nikdo nepokusil nikdy zabít.“ nasadil pobavený úsměv a já mu ho oplatila.

Natáhl se vedle mě a líbal mě, už ne tak vyzývavě, jen s vroucnou láskou. Měla jsem v hlavě snad milion otázek a věděla jsem, že je čas se ptát.

„Ach, Edwarde …“

„Copak lásko, líbilo se ti to?“ jen jsem na to přikývla a sklopila oči, styděla jsem se ale jen trošku.

„Zase se snažíš?“ smál se. Kdykoliv jsem pocítila ty zvláštní pocity vyslala jsem jakýsi tajný signál určený jemu, smrt. Uměl ji ovládat, a díky tomu věděl přesně jak se cítím …

„Bells, máš neobvyklou schopnost, nevím jak jsi k ní přišla, ale máš ji od narození, většinou se projeví v pozdějším věku, nebo po přeměně v upíra. Musíš jí trénovat, ona musí poslouchat tebe a né se neovladatelně šířit kolem tvého těla …“ tvářil se jak moudrý pan profesor při přednášce.

„Jak si mě našel? Jak si věděl že jsem to já …?“

„Moje schopnosti“ zarazil se „Vidím budoucnost, viděl jsem tě, celý tvůj život, hledal jsem. A našel.“ Políbil mě „Umím také uzdravovat a blokovat ostatním upírům jejich schopnosti.“ Usmál se. „Proto tvá snaha mě zabít je marná, automaticky se uzdravuji a když se dokážu soustředit blokuji tvou schopnost.“

„Aha“ na víc jsem se nezmohla.

„Bells, tvé schopnosti, ale neskončí u té jediné, kterou znáš. Viděl jsem nás, naši budoucnost, jsme předurčeni, naše schopnosti se budou doplňovat, ty budeš nejmocnější upírka za celou existenci upírského rodu.“ Sklopil téměř pokorně své oči.

„Já? Ale prosím tě …“ usmála jsem se pobaveně a začala ho nanovo líbat.

Naše rty hrály složitou skladbu, rychlou, vášnivou, nezlomnou. Věděla jsem, že mluví pravdu a věděla jsem jistě, že k němu patřím. Moje svaly v podbřišku se začaly rytmicky stahovat a on je následoval, jakoby mi chvílemi dokázal číst myšlenky. Pomohla jsem mu a během sekundy byl nahý jako já. Byl čas na odplatu a můj šibalský úsměv mu to musel prozradit.

Natáhl se na postel a čekal na mou reakci, sklonila jsem se. Jazykem jsem hledala cokoliv co by se dalo dráždit, bradavky, ruku moje mysl zavedla do jeho klína, překvapil mě, měl mocný nástroj, neodvážila jsem se podívat. Dráždila jsem ho rukou. Stahy v mém podbřišku byly silné, věděla jsem co chci a vyskočila na něj. Chvíli jsem se hledala, kde jsem, kdo jsem, které je století, ale věděla jsem, že tohle je Edward, můj anděl. Posadil se a rytmicky mi pomáhal, líbal mi hrudník a klíční kosti, krk. Nevím jak dlouhé to bylo. Od té katastrofy, mého výbuchu hormonu v  těle uběhlo pár hodin, nespala jsem ale vyrovnávala jsem se s tím po svém. Edward ležel vedle mě a stále mě hladil a cosi mi broukal do ucha, nebýt upír, který nikdy nespí, dávno bych to zalomila.

Přemítala jsem … byla jsem dobrá? Líbilo se mu to? Věděla jsem že on se mi věnoval mnohem více, déle, něžněji než já jemu. Najednou vyjekl.

„Bello na co myslíš? Teď jsem to nečekal a bolelo to! Sakra.“

„Promiň lásko já, já přemýšlela jsem … o nás … o mě …“ viděla jsem, že se zase musel ovládat, zase ty pocity, jak, jak to mám ovládat …

„Co se děje? Z čeho máš teď strach?“ ptal se udiveně.

„Já, no, víš, myslela jsem … jestli se ti to líbilo, já, takhle … ehm, nikdy …“ z chlupaté deky by to dostal rychleji. Hledala jsem s omluvným výrazem odpověď v jeho očích. Nakrčil se, už jsem mu působila bolest.

„Lásko bylo to skvělé, nad tím nemusíš uvažovat. Teď ale musím na lov, vyčerpává mě tvá schopnost, jsi mnohem důkladnější než jsem čekal, kdykoliv máš jen záchvěv pochybností v myšlenkách snažíš se mě skolit … už nemám sílu.“ Odešel lidským krokem do koupelny.

Ležela jsem a přemítala, poprvé jsem svou schopnost neviděla jako nevýhodu ale výhodu. Výhodu v boji, začnu se bát, leknu se .. protivník je mrtev. Nejsilnější upírka? Co ještě viděl? Uvažovala jsem nad tím, soustředila jsem se na sebe a najednou slyším:

„Tak pojď krásko, vedle, noták snaž se trochu, buď zlá …“ a nejednou ticho.

Edward se vrátil.

„Já někoho jsem slyšela, někdo tu je!“ zakřičela jsem

Dívala jsem se ne něho a aniž by pohnul ústy řekl.

„To bych cítil.“ A přitulil se ke mně.

„Co, co já tě slyším!“ vykulila jsem oči, on se na mě podíval tázavým pohledem …

„Bell, nic jsem neříkal.“

„Slyšela jsem co si myslíš, i tam venku jsem něco slyšela …“

„Bells tak brzy? To není možné …“ zatvářil se a třídil si myšlenky.

„Mlč!“ vyjekla jsem, najednou začal usmíval a myslel na naše milování. Pochopila jsem, že se mu to opravdu líbilo. Když byl na konci svého myšlenkového pochodu začal vymýšlet jakousi skladbu, četla jsem jen noty kterým jsem nerozuměla. Lezlo mi to na nervy a on to věděl, pořád dokola ty noty. V koupelně, na lovu, opravdu, ale opravdu mi to lezlo krkem, byla jsem podrážděná. Mluvil semnou jen nahlas, hned jak to dořekl zase ty noty, zblázním se!!!! Po týdnu jsem se málem zhroutila, seděla jsem na sedačce a snažila se nevnímat ty děsné noty, vždyť i on už toho musel mít dost …

Přemítala jsem, soustředila se na to jak jeho myšlenky vypudit z hlavy, najednou bylo ticho. Vyskočila jsem na nohy a utíkala ho hledat, kde je, co se stalo? Ležel na posteli v ložnici a snažil se nesmát. „Co já tě neslyším?“

„Naučila ses to potlačit, a teď se prosím snaž slyšet mě, nauč se to ovládat. Taky to ovládám. Taky mohu slyšet tvé myšlenky, ale nechci, chci tě poznávat lidsky …“ odmlčel se a sklopil oči.

„Takže ty, ty …“  málem to semnou šlehlo, čte moje myšlenky, teda nečte, ale kdykoliv mohl a mohl se přetvařovat, zase ty pocity, ale tak intenzivní, až se na posteli skroutil do klubíčka a celý se napjal, ustalo to. Hleděla jsem na něho a on na mě. Svírala mě bolest, děsná, trhala mě na kusy.

„Bells, né, to nedělej.“ Položil mi ruce na hrudník a bolest pomalu ustoupila.

„Co se to děje? Co to bylo.“ Hleděla jsem na něho a hledala odpověď.

„To ty, obrátila jsi svou sílu proti sobě, sama sebe jsi obvinila, četl jsem to v tvé mysli….“ a nehýbal ústy.

A já četla jeho myšlenky, zase … „Nevyznám se v tobě, promiň jinak to nejde, myslel jsem, že to bude lehčí, ale mýlil jsem se …“ pomyslel si

Hleděli jsme na sebe a rozhovor plynul v naších myslích, rychle, myšlenky se míhaly.

***

Seděli jsme na sedačce a já si vzpomněla na to, že mi psal tehdy na erotickém chatu, „Právě jsme se přistěhovali“

„Edwarde, kdo se sem s tebou přistěhoval? Pamatuješ, psal jsi mi to …“ odvrátil oči od knihy

„Moje sestra, studuje vysokou, proto tu teď není … Alice, stýská se mi …“ ale pohled se mu rozzářil, podíval se ke dveřím a ty se rozrazily.

Vyskočila jsem, byla jsem v bojové pozici, ani nevím jak se to stalo … na zemi ležela dívka asi mého věku, podobná Edwardovi, nehýbala se. Skláněl se nad ní a hladil jí hrudník, to mě vytočilo, viděla jsem rudě, natáhla jsem ruce a vědomě zaútočila, nebyl v tom strach, prostě jsem útočila proti vetřelci. Edward vyskočil a odhodil mě ven, zastavila jsem se o strom, který se s duněním zlomil. Postavila jsem se a začala poslouchat jejich myšlenky.

„Alice, Ali lež, klid, bude to dobré, ona nevěděla …“

„Bráško, já nemůžu, bolí to … už je to lepší ..“

Stála jsem tam jako v plamenech, po tom co jsem slyšela … „Néééééé“ zachvátila mě bolest, ale přijímala jsem jí, ticho se rozložilo všude kolem …

Musela jsem ležet v bolestech hodně dlouho. Pomalu jsem začínala nabírat vědomí. Otevřela jsem oči a viděla utrápenou tvář mé lásky, oči černé jak uhel, kruhy pod očima.

„Běž Edwarde, běž, budu u ní …“ myslel si někdo.

Vstal, podíval se na mě omluvným pohledem a vystřelil …

„Bells, prosím, to jsem já Alice, Edwardova sestra … klid prosím.“

„Nic ti neudělám, promiň mi to.“ Myslela jsem na naše první shledání, ona to věděla, mluvily jsme mlčky. Všechno bude dobré, věděla jsem to …

Řekla mi vše, Edward u mě seděl 10 dní a bez přestávky mě vracel k životu, vysilovalo ho to, už málem nemohl dál.

„Alice, řekni mi prosím, víš co nás čeká?“ zeptala jsem se jí.

Sklopila oči a řekla: „Jsi předurčená, tak jako já a bratr. Náš rod upírů se rozdělil na dvě proti sobě bojující části, neberou ohledy na přírodní zákony, nectí je. My to musíme napravit a nastolit znovu řád na zemi …“ odmlčela se.

Já na ní zírala a nevěřila. „Ale vždyť já dříve zabiju sebe, natož abych mohla bojovat s jinými.“ Jímala mě panika.

„Ne Bell, už to ovládáš, před domem jsi se zabíjela sama a cíleně jsi umírala ještě dlouho i po tom co tě Ed začal léčit a blokovat tvou mysl …“

„Alice, já?“ nevěřila jsem jí, jak bych to mohla ovládat? Žila jsem s tím celý život a nevěděla jsem jak na to …

Slyšela i mou mysl. „Pamatuješ? I mě jsi cíleně zabíjela, nebála ses mě, natáhla jsi ruce a mě to rvalo na kusy ..“

„Ano to je pravda ale jak? Jak to mám ovládat?“

„Tak to nevím, musíš cvičit, půjdeme za Edwardem lovit, ano? Budeš se snažit zabíjet zvířata bez kontaktu, svou myslí.“

Přikývla jsem. Běžely jsme, viděla jsem ho a zamířila k němu, padla jsem mu do náruče a líbala ho.

„Ehm, ehm.“ Odkašlala si naoko Alice.

Seděl na padlém stromu a čekal na nás, věděl že přijdeme.

„Bells nadechni se a zkus skolit první zvíře které budeš chtít, stůj na místě a soustřeď se.“ Řekl mi a měl naději ve tváři.

Otočila jsem se, nadechla se, cítila jsem sladkou krev, slanou, kořeněnou a nějakou jinou, neznámou, vonělo to jako Ed nebo Alice. Škubla jsem sebou.

„Blízko je upír, jako my …“ Edward na mě pohlédl a nadechl se.

„Opravdu, počkáme, něco tady musí hledat.“ Pronesl.

Zaposlouchala jsem se … „Cítím ji, někde tu bude, nakopu jí zadek, nějaká novorozená, nikdo, nikdo nás nesmí zastrašovat. Pán mě jistě odmění až ji zabiju.“

Slyšeli jsme ty myšlenky všichni tři, trhla jsem sebou a pohlédla na Alici, ta zakroutila hlavou na znamení, že o ní není řeč. Docházelo mi to pomalu. Pozdě. Byl zde. Zasmál se, byl to veliký, statný upír. „Zlatíčko pojď, pojď ke mně. Pohrajeme si spolu.“ Řekl a červené oči se mu zúžily.

Nevím co to do mě vjelo, nasadila jsem líbezný, důvěřivý kukuč. Napřímila jsem se a dala mu v šanc mé zranitelné části těla, chtěla jsem aby je viděl. Edward sebou trhnul, ale Alice ho zadržela. „Nech ji, ona to dokáže.“ Myslela si.

Šla jsem blíž k tomu statnému upírovi, viděla jsem jak si olízl rty. Hrála jsem si s ním. Natáhla jsem ruku směrem k němu a tvářila se omámeně. Chtěl mě chytit a já ho nechala. Vysílala jsem do jeho ruky jemné pálivé inpulzy. Trochu ucuknou ale nepustil mě. Otočila jsem svou hlavu a dívala se mu líbezně do očí. Bolestí se přihrbil a poklekl. Pustil mě, už věděl, že je konec. Ustoupila jsem o krok zpět a pomalu jsem zkoušela co dokážu. Nejdříve ho zalilo horko, hořel uvnitř, moje mysl se otočila a já ho ochladila ledovým promrznutím. Oči měl křečovitě zavřené. Prudce jsem se otočila s úmyslem, že ho nechám být, on si to myslel také a zase jsem slyšela ty jeho přihlouplé  myšlenky, vypatlaný upír, mohl se zachránit. Byla jsem k němu zády a přes rameno jsem po něm šlehla pohledem. Najednou tam nebyl, malou hromádku prachu rozfoukal vítr.

Edward stál a s otevřenou pusou sledoval to divadlo. „Bells jak, jak jsi to, tohle jsem neviděl, moje vize, oklamaly mě, věděl jsem že zabíjíš myslí, ale takhle?“

Alice se usmála a chytla mě kolem ramen, „Věděla jsem to, tušila jsem že to tak bude, naše vize jsou neurčité, máme stejné schopnosti ale míchají se nám dohromady …“

Byla jsem na sebe pyšná, dokázala jsem své nepřátele ničit během sekundy, ani se ke mně nedostali a už letěli vzduchem jako prach.

„Alice, musím si koupit auto.“ A v mé mysli se ukázala moje milovaná kočička seat Leon Cupra. Zasmála se, ale můžeš si koupi něco luxusnějšího a dražšího.

„Ne je to láska ke značce, miluju tuhle značku, auto plné emocí, španěl  …“ zasněně jsem pohledla na Edwarda, zasmál se.

Otočil se na patě a už startoval svého Lotuse- Lotus Exige, Alice skokem vedle něho a odjížděli. Přitom mysleli OBA na ty pitomé noty.

Rozhodla jsem se, že čas po který budu sama zaběhnu do svého domu po babičce, podívat se jestli ještě stojí, nebyla jsem tam 3 měsíce.

Vešla jsem do domu, šla rovnou do mého pokoje, otevřela okno a položila jsem se na postel.

Ležela jsem na posteli, koukala jsem na strop, studovala jsem ho, jemné mikroprasklinky, zrnka písku vše přemalováno jakousi barvou, která se dnes nedá identifikovat, asi to byla před lety růžová. Sledovala jsem to hemžení prachu ve slunečním paprsku, který vířil příval čerstvého vzduchu z pootevřeného okna. Málem jsem přestala dýchat, když jsem viděla to švitoření jemných mikročástiček, připadala jsem si nicotná a přála si abych byla jinde. Bylo horko, uvnitř jsem hořela, hořela touhou …  moje vnímání okolí bylo bystré, nikdy jsem nevnímala takové maličkosti, nikdy jsem se nezastavila na takovou dobu abych se mohla vidět. Žila jsem si svůj život, rychlý život. V tomto domě.

Posadila jsem se a vytrhla se ze zasnění. V pokoji byl nepořádek, moje staré věci byly rozházené po zemi. Takhle jsem neodešla! Někdo tu byl! Vystřelila jsem z domu a ani za sebou nezavřela. Došlo mi to. Byli tady, ti druzí. Mají moji pachovou stopu, bude boj, vím to. Moje myšlenky byly jak splašený kůň, ubíhaly šílenou rychlostí. Byla jsem u Edwardova domu, viděla jsem Lotuse, byli tedy doma. Edward vyletěl z domu jako šílený, poslouchal mé myšlenky, věděl co přijde. Líbal mě na rty, bál se o mě. „Bells nejsi nicotná, to si nemyslím, jsi to, co náš druh potřebuje. Já tě potřebuju, miluju tě.“

„Můžu si půjčit tvé auto?“ ani jsem to nemyslela jako otázku, spíše jsem mu to chtěla oznámit.

„Ne“ zněla jeho odpověď, za ním se krčila Alice s úsměvem na rtech, i přes vážnost situace se smála. Oba zase mysleli na ty noty, vzal mě za ruku a vedl mě do garáže, pochopila jsem, koupili mi auto.

„Neměli jste si dělat škodu.“ V tom Alice otevřela dálkovým ovládáním dveře garáže.

Stála jsem tam a málem sebou kecla, moje láska, moje dravá Cupra, stála tam a čekala na mě. Alice mi v myšlenkách přiznala, že takové auto ještě neřídila, je to oheň. Tohle auto je vrchol značky seat a ti dva rozhodně nešetřili. Není to sice Edwardův Lotus, ale přesto je to síla. Srovnala bych to s milováním, řídit tohle je pro mě stejné jako sex pro jiné. A teď? S mými upířími smysly? Dám mu zabrat ….

Z myšlenek mě vytrhnul naprosto klidný Edward, připomněl mi že mám jet. Skočila jsem do auta, vyjela jsem z garáže jako blesk, uáááá miluju je všechny. „Díky, udělali jste mi radost.“ řekla jsem si v duchu, věděla jsem, že mě oba slyší.

Jela jsem nakupovat, potřebuju udělat něco se sebou, vypadám jak zasněná víla. Kadeřnictví! Nechala jsem se ostříhat na mikádo pod uši, praktické- nikde to při boji nebude zavázet. Kožené oblečení jsem nakupovala automaticky, nosila jsem ho už předtím, když jsem byla jen člověk a Edwardova kreditka mě hřála v zadní kapse, nic nebyl problém.

S plným kufrem nového oblečení jsem projížděla městem a monitorovala situaci, byli všude, Ničila jsem pouze ty, kteří byli v zapadlých uličkách a nikdo jiný krom mě je neviděl. Oni o mě věděli a jakoby se smáli. Co se to děje? Jakoby na mě čekali.

Z přemítání myšlenek mě vyrušila bolest u plic. Co? Podvědomě jsem tušila co se děje. Auto se otočilo na ruční brzdu na místě. Vystřelila jsem z města a nezvladatelnou rychlostí jsem jela zpět. Tušila jsem něco zlého. Už před Forks jsem slyšela Alici a Edwarda jak naříkají v mučivých bolestech a myslí na další upírku, byla s nimi, mučila je, ale z jejích myšlenek jsem vyčetla že je nechce zabít, chce mě! „Bello ne, nejezdi sem, jeď pryč, zabije tě.“ Volal Edward.

„Edwarde proč jí nezablokuješ její schopnost.“ Ptala jsem se na dálku.

„U ní to nejde, nejezdi sem.“ Hlesl.

„Pozdě, jsem tady.“ A rozrazila jsem dveře, nic jsem neřekla, povívala jsem se na ženu, ale nic, měla se rozpadnout na prach, nic, proboha, pokusila jsem se znovu, nic.

Žena se prudce zasmála „Ty jsi bláhová Isabello, nemůžeš mi ublížit. Moje schopnosti ovládnou ty vaše, tvoje psychické schopnosti ti jsou k ničemu!“ přikročila ke mně a vzala mi udivenou tvář do dlaní.

„Přidej se k nám, jsem z vládnoucí rodiny, neublížíme ti.“

„Bello, nevěř jí!“ pomyslel si Edward.

Stála jsem v údivu a přemýšlela, takže pohledem ji nepřemůžu. Vzpomněla jsem si jak jsem mučila toho velkého upíra dotykem, elektrické výboje. Měla ruce stále na mé tváři a čekala na odpověď, soustředila jsem se a upírka dostala elektrickou ránu po které odletěla, ležela nehybně na zemi. Její schopnosti se vytratily, Alice i Edward se postavili na nohy. Koukli na sebe a rázem byla roztrhaná na kusy. Zapálila jsem krb a Edward jí tam po částech naházel.

„Ok. Tak to bychom měli.“ Řekla jsem a podívala jsem se na svou lásku.

Vzal mě do náruče a odnesl do naší ložnice, chtěl mě jakoby to mělo být naposledy.

Naposledy spolu.

 Pokráčko příště …