Hledá se Stregoni Benefici

Autorka: LindSAY

Je to už přesně 341 let od doby, kdy se ze mě stala zrůda. Tvor žijící převážně v noci, schovávající se v temných uličkách, čekající na nic netušící oběť. Neexistoval nikdo, kdo by byl rychlejší než já, nikdo nebyl silnější než já. Já jsem byla predátor a Londýn byl mým útočištěm. Tady jsem lovila já.

Děsí vás představa, že jsem lovec? Máte strach, že se náhodou ocitnete v mé blízkosti? Že zemřete? Teď už se mě nemusíte bát, já lidi nelovím. Už ne. Ale přesto jsem vrah.

Ne vždy jsem byla taková. Já jsem byla počestná a svědomitá dívka, která studovala filozofii a náboženství. Jeden jediný večer, v temné londýnské uličce se mi stal osudným. Můj příběh začal tragicky, pokračoval nešťastně a skončil... No, posouzení nechám na vás. Chcete slyšet můj příběh? Příběh, o kterém si dodnes lidé vypráví strašidelné historky…?

Jmenuji se Scarlett Joshová. Kdysi dávno jsem žila v chudé londýnské čtvrti, v malém domku se svou sestrou a jejím manželem. Sedmnácté století se přehouplo přes větší polovinu. Byla jsem mladá, zodpovědná a studující dívka. Můj pokoj, který spíše připomínal menší skladiště, byl téměř celý zaplněn knihami.

Škola, kterou jsem navštěvovala, se nacházela na druhém konci města. Cesta mi vždy trvala velmi dlouho. Ale já jsem si nestěžovala. Nic mi nechybělo, i když jsme se zrovna netopili v penězích.

Hlavním pro mě bylo, že já i má sestra a její manžel, jsme byli zdrávi. Řádící morová epidemie se nám nějakým zázrakem vyhla. Těšili jsme se výtečnému zdraví. Má milovaná sestra Jane dokonce otěhotněla. Byli jsme šťastní a s radostí jsme očekávali nový přírustek do rodiny. Dokonce jsem se naučila i plést, aby to malé mělo co na sebe, až se narodí. Termín byl stanoven na konec podzimu. Jak dlouhá doba to v tu chvíli byla.

Ani jsem se nenadála a srpen uplynul jako voda. Září, říjen, listopad uběhly neuvěřitelnou rychlostí. A už se blížila ta chvíle. Termín porodu, na který jsme se s Jane tak těšily. Všechno bylo nachystané. Deky, ručníky, porodník, který byl stále na blízku. Byly jsme připravené. Jen jsme čekaly, až bude připravené i miminko. Až se rozhodne spatřit svět.

Bylo přesně osmého listopadu, roku 1668. Počasí se velice změnilo. Večery již bývaly chladné, mlha vše halila do strašidelného závoje. Uličky potemněly a osiřely. Lidé se venku nezdržovali. Ne večer. Zrovna v tento den jsem se zdržela ve škole jen o pár hodin déle. A to se mi stalo osudným…

Podcenila jsem počasí a na sobě jsem měla jen krátkou plátěnou vestičku a pod ní košili. Ovanul mě studený večerní vánek. Zabalila jsem se do vesty, jak jen to šlo a vykročila jsem směrem k parku, který stál jen kousek od mé školy. Bála jsem se jít tím parkem, všude byla tma a temno. Otřásla jsem se zimou. Rozhodla jsem se vzít to oklikou. Myslela jsem si, že všechno bude lepší, než jít tím temným parkem. Kdybych ten den věděla, co se stane, nikdy bych tou oklikou nešla.

Prošla jsem kolem krejčovství, které teď zelo prázdnotou. Zabočila jsem za roh a nesměle jsem se rozhlédla kolem sebe. Všechno tady bylo tak opuštěné. Řekla jsem si, že venku nikdo nebude. Mýlila jsem se.

O zeď vysokého cihlového domu se opíral muž, který zhluboka oddechoval. Napadlo mě, že je snad nemocný. Možná je nakažený, stejně jako většina lidí v Londýně. Ustaraně jsem k tomu muži přistoupila na vzdálenost jednoho metru. Dovolila jsem si, položit mu ruku na rameno.

Muž zvedl hlavu. V tu chvíli se mi rozklepala kolena. V krku mi vyschlo. Srdce mi bušilo tak rychle, že jsem měla pocit, jakoby chtělo vyskočit z mého hrudníku. Ztrácela jsem se v jeho zoufalém pohledu. Měl velice pronikavé oči, i v té tmě jsem si povšimla, jak tmavé byly jeho duhovky. Fascinovalo mě to. Ale jeho oči nebyly tím jediným, co mě na něm zaujalo. Jeho krásné světlé vlasy, nejspíš blonďaté, mu neposlušně poletovaly kolem obličeje. Nádherné smyslné rty měl stažené do přísné tenké linky. A jeho obličej… Dokonale tvarované lícní kosti, symetrický nos, hladké čelo. Byl nádherný. Byl tak moc nádherný, až to bylo neuvěřitelné. Stále jsem hledala vhodná slova, která by charakterizovala jeho krásu, ale na nic jsem nepřicházela.

On byl nelidsky krásný. Ano, to je to správné slovo.

Muž na mě stále upíral svůj zrak. Moje ruka na jeho rameni ztuhla. Nemohla jsem se pohnout. Svaly mě neposlouchaly. A moje srdce stále bilo jako na poplach.

„Slečno, tohle pro vás není vhodné místo.“ Pronesl mimořádně melodickým hlasem a chytl mě za ruku, kterou jsem stále měla položenou na jeho rameni.

„Promiňte, jen jsem chtěla vědět, jestli jste v pořádku.“ Omlouvala jsem se a zahanbeně jsem se zadívala do země. Muž se ke mně sklonil a jemně mě chytl za bradu. Pak mi pozvedl obličej tak, abych se mu dívala do očí.

„Jste moc krásná, víte to?“ zeptal se mě a zeširoka se usmál. Jeho dotyk mi připadal neuvěřitelně studený. Ano, nejspíš byl nemocný.

„Měl by jste jít k lékaři. Máte zimnici.“ Zašeptala jsem. Nikdy jsem se moc neorientovala v medicíně. „Mohu vás tam dovést.“ Dodala jsem povzbudivě. Muž však jen zavřel oči a potřásl hlavou. Hotový anděl.

„Nejsem nemocný. Nemůžu být.“ Zamumlal. Rty pohyboval tak jemně, že se zdálo, jako kdyby nic neřekl. Nechápala jsem. Zpozoroval to. „Neměl bych existovat. A vy by jste tady neměla být se mnou slečno. Jsem příliš žíznivý.“ Zaslechla jsem tu paniku, která zaznívala v jeho hlase. Snažil se mi říct, že je pro mě nebezpečný?

„Nerozumím vám.“ Hlesla jsem omámeně.

„To ani nemusíte. Stejně už je pozdě.“ Pohladil mě hřbetem dlaně po tváři a slastně zavřel oči. „Tak krásná vůně.“ Vdechoval mou vůni a usmíval se. Pomalu se ke mně naklonil a přibližoval se k mým rtům, které teď musely být fialové zimou. Nebyla jsem schopna ucuknout. Jen jsem čekala, kdy se naše rty spojí.

Když k tomu mělo dojít, neuvěřitelně rychlým a hbitým pohybem mi sklouznul ke krku, kde se na moment zastavil. Pak se nadechl a zaryl mi zuby hluboko pod kůži. Ani jsem nevykřikla. Nebránila jsem se.

A pak přišlo něco, co mě ze strnulosti vytrhlo tím nejhorším způsobem. Nesnesitelně palčivá bolest, která se rozlévala mým tělem, jako kyselina. Jako by všechno ve mně požírala. Každá buňka hořela. Vnímala jsem to. Orgány jakoby se začaly scvrkávat do nejmenší možné velikosti. Srdce bilo ještě rychleji, než když jsem toho muže uviděla. Bojovala jsem. Snažila jsem se potlačit tu bolest, nějakým způsobem ji vyhnat pryč z útrob mého těla. Ale nic mi nepomohlo. Jediná zbraň, kterou jsem měla, byl křik.

Křičela jsem dlouho. Připadalo mi to jako věčnost. Prostě jsem se jen slyšela křičet. Nic jiného jsem slyšet nedokázala. A proto jsem křičela ještě víc. Byl to křik zoufalství a neustupující bolesti. Křičela jsem několik dní. Možná tři dny, možná celý týden.

Když už jsem to začínala vzdávat, bolest se začala stahovat od konečků prstů. Postupně projížděla mým tělem, až se dostala do hrudníku. Tam se všechna ta bolest nahromadila a sžírala mé srdce, které pořád bilo. Chtěla jsem si ho vyrvat z těla, aby to už skončilo, ale nešlo to. Neposlouchaly mě ruce.

Pak se ozvala rána, která zněla jako když spadne těžký kámen. Pátrala jsem po tom zvuku a najednou jsem si uvědomila, že nastalo ticho. Ten dunivý zvuk, bylo to moje srdce. Srdce, které v ten okamžik bít přestalo. Moje srdce teď bylo mrtvé.

Divila jsem se, jak je možné, že stále vnímám. že jsem naživu a slyším všechno kolem sebe. Donutila jsem se otevřít oči a úžasem jsem vykřikla. Všechno jsem teď viděla tak jasně. Jako bych na očích měla velmi silné brýle, které však rozpoznávaly každičký detail. Nade mnou byl strop, na kterém bylo spoustu pavučin. Viděla jsem jednotlivá oka pavučin a pavouky, kteří splétali další a další. Viděla jsem jejich jemně ochlupená těla. Bylo to nechutné. Otřásla jsem se.

Slyšela jsem, jak po zemi lozí švábi. Jak jejich drobné nožky cupitají po podlaze. Jak svými tykadly prozkoumávají terén před sebou. Jak utíkají po té zaprášené podlaze. Cítila jsem prach, kterým bylo všechno v této místnosti pokryto. Zatuchlinu. A krev. Nebyla lidská, nejspíš nějaký mrtvý jelen.

Vyhoupla jsem se na nohy, tak rychlým a půvabným pohybem, že mě to samotnou překvapilo. Pohled mi však automaticky sklouznul k malému dřevěnému stolku, na kterém ležel malý útržek papíru.

Drahá Scarlett,

dovol mi, abych se ti omluvil aspoň touto cestou. To co jsem udělal, je však neomluvitelné. Jen ti chci objasnit pár věcí, které bys o svém novém životě měla vědět. Stal se z tebe upír. To já jsem ho z tebe udělal, byla jsi až příliš blízko a já měl žízeň. Nevycházej na slunce a straň se kontaktu s lidmi.  Omlouvám se, tak moc mě to mrzí. Nemohl jsem si dovolit, zůstat s tebou. Pokud tento dopis čteš, jsi zřejmě naživu. Tvá přeměna trvala moc dlouho, pět dní. Odešel jsem, protože jsem myslel, že jsi mrtvá. Prosím, odpusť mi. Carlisle Cullen.

Těch několik málo řádků jsem přelétla pohledem během jedné vteřiny. Tak moc mi ta slova ublížila. Jak mě mohl proměnit v nestvůru a pak mě rady nechat jen tak? Samotnou, bez pořádného vysvětlení, bez pokynů, jak se mám chovat. Nenechal mi tady nic, kromě toho dopisu.

To jediné mi po něm zbylo. To jediné, které dokazovalo, kdo je mým stvořitelem. Jediný důkaz toho, co se ze mě stalo. Teď jsem byla nebezpečím pro všechny lidi. Nemohla jsem se vrátit domů. Neměla jsem kam jít. Neměla jsem nikoho, kdo by mě podpořil a pomohl mi.

Ani jsem nevěděla, co pro mě znamená, že jsem upír. Jsem uvržena do věčné temnoty. Mám zbystřené smysly, pohybuji se neuvěřitelně rychle a půvabně. Co dál to obnáší? Bude ze mě vrah?

Rozeběhla jsem se z domu ven, ani jsem si v ten okamžik neuvědomila, jak rychle běžím. Takhle rychle lidé neběhají. A já jsem teď doslova letěla londýnskými ulicemi k domu, kde jsem vyrůstala. K domu, ve kterém jsem slyšela bijící srdíčko dítěte. Třepotalo se jako kolibřík. A pak najednou utichlo, zklidnilo a zpomalilo. Přiběhla jsem blíž k okenicím a nahlédla dovnitř. Moje sestra Jane chovala v náručí malý uzlíček, ale po tvářích jí kanuly obrovské slzy. Nejspíš má strach, co se se mnou děje. Kde jsem, jestli jsem v pořádku.

Tohle budu muset co nejdřív napravit, Jane se na to miminko tak moc těšila. A teď se ani neusmívá. Zafoukal vítr a já jsem ucítila tu nejsladší vůni na světě. Zalapala jsem po dechu, ale zjistila jsem, že dýchat nepotřebuji. Chytla jsem si kořen nosu a utekla jsem daleko od nich. Nechtěla bych je zabít, i když jsem věděla, že někoho budu muset zabít. Mé hrdlo totiž hořelo. Všechno bylo jako v plamenech. Bude ze mě vrah, jinak zemřu.

Zastavila jsem se u domu s malým dvorkem, který vypadal zchátrale a rozhlédla jsem se, zda nikdo není poblíž. Obloha potemněla a objevily se temně šedé mraky. Stmívalo se. Toto je pro mě nejbezpečnější část dne. Vyhoupla jsem se na okenní rám a skokem jsem se octila uvnitř domu. Nánosy prachu byly tak velké, že se mi z toho zvedal žaludek. Smrdělo to tady zatuchlinou a starým jídlem.

Rozhodla jsem se, že se pokusím vydržet bez jídla co nejdéle. Každou noc jsem chodila do našeho domu a pozorovala jsem Jane a Alexe, mého synovce. Ta bolest, která mě spalovala pokaždé, když jsem ucítila jejich vůni, začala postupem času slábnout. I když jsem teď byla vyhladovělá a slabá. Uplynuly tři týdny od doby, kdy jsem se nastěhovala do toho opuštěného domku. Zatloukla jsem dveře a nechala jen dvě okna volně přístupná. Lidé se tomu domu vyhýbali obloukem, objevily se zvěsti, že tam straší. Tím líp pro mě.

Dnes jsem však sestru a synovce opouštěla s pocitem smutku. Nejspíš bych měla odejít někam, kde pro ně nebudu nebezpečím. Napsala jsem Jane krátký dopis, ve kterém jsem jí vysvětlila, že jsem v pořádku a odjela jsem s jedním mužem, kterého jsem si potají vzala. Položila jsem dopis na její noční stolek a odešla jsem.

Bijící srdce se ozvalo jen pár metrů ode mě. Nebyla to tak sladká vůně, jako vůně mé sestry a Alexe, ale instinkty byly silnější než já. Moje svaly se napjaly ke smrtícímu výpadu. Kroky se ke mně blížily a já jen vyčkávala, až oběť přijde blíž a já budu moci ji zabít. Ukojit tak svou žízeň, kterou jsem se snažila potlačit tak dlouho.

Vyskočila jsem a těžce jsem dopadla na muže, který se mi zmítal pod rukama. Nezaváhala jsem ani vteřinu a mé zuby projely jeho kůží, jako kdyby to byl jen papír. Muž se ihned přestal cukat, jed začal působit a ochromoval celé jeho tělo. Vychutnávala jsem si každý doušek jeho krve. Cítila jsem sílu, která se mi vracela a tak jsem pila a pila. Pak jsem se znechuceně odtáhla a muže jsem zavlekla do postranní uličky. Tady ho jen tak někdo nenajde.

Co jsem to udělala?! Zabila jsem člověka! Jsem vrah! Jsem ubohý, zvrácený vrah!

A najednou mě něco napadlo, co když existuje i jiná možnost? Co když je někdo, kdo mi s tím pomůže? Někdo, kdo mě naučí ovládat svou žízeň. Jen jeden člověk to dokáže. Carlisle Cullen. Můj stvořitel.

Rozhodla jsem se během jedné setiny sekundy. Já najdu Carlislea Cullena, i kdyby to mělo být to poslední, co udělám.

A tak jsem se vydala na strastiplnou cestu, jejímž jediným cílem bylo najít Carlislea. Nikdy bych nevěřila, jak těžké to bude.

Jako první místo, jsem si vybrala samotný Londýn. Přece jen Carlisle tady žil, než byl nucen odejít, takže by tu o něm někdo mohl mí nějaké zprávy. Možná jsou tady záznamy, které by mi pomohly ho najít. Moje síla a rychlost mi teď přišly vhod. Vkrádala jsem se do archivů a hledala o Carlisleovi jakoukoliv zmínku. Jediné co jsem našla, byla zmínka o jeho otci. Byl to duchovní a pořádal hony na upíry. Věděl, co se stalo s jeho synem? Nezbývalo mi nic jiného, než si s jeho otcem promluvit osobně.

Vstoupila jsem do kostela jako každý jiný člověk. Stálo mě veškeré úsilí, abych se na někoho nevrhla přímo na místě, zasvěcenému Bohovi. Ale dnes tu nejsem proto, abych vraždila. Dnes někoho hledám. Najít jeho otce nebylo těžké, poznala jsem ho podle vlasů, byť prošedivělých. A také podle jemně tvarovaného obličeje. Byl zaskočený, když jsem se začala vyptávat na jeho syna, ale odpovídal ochotně. Neměl o něm žádné zprávy už pár let. A nevypadal, že by mu to kdovíjak vadilo. Otočila jsem se k odchodu, ale někdo mě zastavil.

Zmateně jsem se otočila, tento dotek nebyl lidský. O tom nebylo pochyb. Pohlédla jsem do sytě rudých očí vysokého muže, který se na mě zvědavě díval. Pochopila jsem, on je stejný jako já. Taky je upír. Ani na vteřinu jsem nezaváhala a s mužem po boku jsem opustila kostel.

„Proč ho hledáš?“ zeptal se mě, když jsme byli dostatečně vzdáleni od všech lidí.

„Znáš ho?“ zeptala jsem se místo odpovědi.

„Ano, byl poslán svým otcem, aby nás vyhubil. Ale sám se stal jedním z nás.“ Hořce se zasmál. „Řekni mi, proč ho hledáš.“

„Podívej se do mých očí. Vidíš tu barvu? Proto ho hledám. On mě stvořil.“ Objasnila jsem stručně. Muž se na mě podezíravě díval.

„Nikdy by neublížil člověku. On nebyl jako my ostatní.“ Bránil svého přítele a nevěřícně kroutil hlavou.

„No, zřejmě jsi se v něm mýlil. Potřebuji ho najít, on je jediný, kdo mi může pomoct.“

„Nikdo neví, kam šel. Jeho odchod nás překvapil. Povídalo se o tom, že se rozhodl jet do Itálie. Zda je skutečně tam, to však nikdo netuší.“

„Proč do Itálie?“ vyzvídala jsem.

„V Itálii žije jedna velká mocná rodina upírů. Jsou to ti, kteří náš svět chrání před odhalením. Volturiovi, samotná esence našeho druhu.“ Zaťal ruce v pěst a pak se usmál. „Nehledej ho, stejně ho nikdy nenajdeš.“

„Děkuji, ale myslím, že se mýlíš.“ Rozzlobeně jsem odcházela. Alespoň nějaký záchytný bod jsem získala. Měla jsem nápovědu, jak najít svého stvořitele. Vydám se do Itálie. Ale jak? Nemám peníze, vypadám jako vandrák, ani nejsem kdoví jak krásná. Jak se proboha dostanu přes půl Evropy?

Zapomněla jsem na to, v čem jsem byla výjimečná. Já jsem byla neuvěřitelně rychlá, smysly jsem měla bystřejší než kterýkoli živočich. Já jsem měla vlastní prostředky, jak se dostat do Itálie.

Ihned jsem se rozhodla. Čím dříve se tam dostanu, tím lépe pro mě. Čím méně času strávím tady, tím rychleji najdu Carlislea. Venku již byla tma a zima. Lidé by se v ulicích zdržovat neměli. Rozběhla jsme se tedy k Temži a skočila do ní. Myslela jsem, že plavání pro mě bude těžké, že nebudu schopna popadnout dech. Ale já jsem plavala pořád dál a dál. Ani jsem se nenadála, a byla jsem u pobřeží Francie. Poznala jsem to podle nápisů, které jsem spatřila na lodích. Vystoupila jsem na pevnou zem a pátrala po názvu města, ve kterém jsem se octila. Calais. Tak se to tady jmenovalo.

Ihned jsem vyrazila dál, abych se ke Carlisleovi dostala co nejrychleji. Běžela jsem, jak nejdéle to bylo možné. Přes den jsem se musela ukrývat v chladných temných budovách, abych na sebe neupoutávala pozornost. Jenže má žízeň stále sílila. Bolest, která spalovala mé hrdlo, se nedala vydržet. A tak jsem ukojila sou žízeň na jedné mladé dívce, která se mi náhodou připletla do cesty. Její krev chutnala velmi čistě a svěže. Panenská krev.

Nemohla jsem zůstat dlouho na jednom místě, a tak jsem se potulovala po celé Francii. Nejdříve jen v okolí Calais, později jsem se odvážila i do větších měst. Po nocích jsem se tajně ukrývala v knihovnách, kde jsem se snažila naučit francouzsky a italsky. Abych byla připravená. Měla jsem dokonalou paměť. Nemohlo se stát, že bych zapomněla něco z toho, co jsem si přečetla. Mohla jsem přeříkat celé knihy, a nevynechala jsem jediné slovo. Během pár týdnů jsem mluvila plynule francouzsky a italsky.

Natolik jsem se zabrala do studií jazyků, že mi uniklo, jak dlouhá doba od mého příchodu uplynula. Musela jsem jít dál. Zanechávala jsem za sebou obrovskou spoušť. Svou žízeň jsem teď kontrolovala jen těžce, zemřelo kvůli mně mnoho lidí. Kdyby se mnou byl Carlisle, nenechal by mě vraždit nevinné.

Paříž, Dijon, Lyon, Valencie, Avignon a Nice. Všemi těmito městy jsem procházela, na své cestě za ním. Jen můj postup byl výrazně omezen. Francie byla velmi slunná země, slunce zde svítilo každý den až do večerních hodin. Mohla jsem pokračovat v cestě jen přes noc.

Po měsíci a půl nesmyslného následování svého stvořitele, jsem měla chuť to vzdát. Málem jsem to i udělala, nebýt jedněch vesničanů na severu Itálie.

Seděla jsem před jejich domem, když hluboká noc halila vše kolem mě do tmavé peřiny. Jedna žena a dva postarší muži si povídali strašidelné historky. Muž, který seděl nejblíže k oknu, pod kterým jsem se krčila, začal s vyprávěním. Jeho příběh mě ihned upoutal.

„Svět je plný temna a zla. Proto Vám, mí milí, povím tento příběh, který není ani tak strašidelný, jako spíše podivný. Doslechl jsem se tento příběh u jednoho známého rybáře, který pravidelně jezdil do Toskánska. Toskánsko bylo vždy považováno za ráj upírů a podobných stvoření, která vraždí po celá tisíciletí nevinné lidi. Kolují zvěsti o tom, že jejich hlavní sídlo je právě v toskánské Volteře. Městě, kde jich žije nejvíce na světě. V poslední době se však jejich řady rozrostly o další stvoření. Lidé mají strach, že obětí začne opět přibývat, ale tento nově příchozí, je prý jiný než ostatní. Jediný upír v historii, který se přiklání na stranu dobra. Protiví se mu zabíjení lidí. Ženy mu padají k nohám. Je velmi půvabný. On o sobě vytvořil mýtus, pro budoucí generace. Stregoni Benefici, jediný upír, který patří na stranu dobra…“

Dále jsem starcovo vyprávění poslouchat nemusela. Bylo mi jasné, o koho se jedná. Jsem k němu tak blízko, už stačí jen pár stovek mil a budu se moci zeptat svého stvořitele, jak žít dál. Jak se mám smířit s tím, že jsem vrah.

Omámeně jsem se postavila a bez rozmýšlení jsem se rozběhla směrem k Toskánsku. Vidina toho, že za pár dní budu se svým otcem, stvořitelem, byla pro mě tak lákavá, že jsem se nepotřebovala ani živit. Zabíjení lidí mi teď přišlo druhořadé. Prioritou byl on, Carlisle Cullen. Stregoni Benefici, jediný upír na straně dobra…

Běžela jsem tři dlouhé nekonečné noci, než jsem před sebou spatřila ten krásný kraj. Legendární Toskánsko. Vzrušením jsem se celá chvěla, a tak jsem se nezastavila ani ve dne. I když to bylo velice riskantní, ale já jsem si dávala pozor. Těšila jsem se na setkání s ním. Už brzy ho uvidím a řeknu mu, jak moc opuštěná, jsem se bez něj cítila.

Utíkala jsem kolem nádherných olivových sadů a vinic. Cítila jsem kvetoucí stromy a hlavně lidské vůně, které v tom teple byly ještě nesnesitelněji sladší, než obvykle. Motala se mi z toho hlava.

Prudce jsem zastavila před obrovskou branou do města. Byla jsem tady, konečně jsem ji našla. Volterra stála tady přede mnou v celé své kráse. Kdyby mé srdce mohlo bušit, nejspíš by teď tlouklo jako o závod. Prošla jsem onou obrovskou branou a rozhlížela jsem se. Náměstí bylo plné lidí a já jsem na slunečním světle jiskřila. Tak zoufale jsem zatoužila po tom, aby se lidé rozešli do svých domovů a já tak mohla nerušeně a nepozorovaně projít náměstím. Schovala jsem se ve stínu brány, pod kterou jsem teď čekala, až se na nebi objeví jen sebemenší mrak.

Zpozorněla jsem. Lidé si začali nervózně šuškat a dali se do pohybu. Všichni lidé z toho obrovského náměstí chtěli jít domů. Kéž by tak odešli! Opakovala jsem si toto přání pořád dokola. A lidé se skutečně začali vytrácet do svých domovů. Užasle jsem je pozorovala.

Najednou se přede mnou vynořili tři muži v černých pláštích a obstoupili mě. Poprvé za svůj upíří život jsem se cítila ohrožená a vystrašená. Jeden z mužů mi pokynul,abych ho následovala. Nemohla jsem dělat nic jiného, než jít za ním.

„Co tady pohledáváš?“ zeptal se mě jeden z nich a pokračoval v cestě.

„Hledám Carlislea.“ Zbývající dva muži se na sebe podívali významnými pohledy.

„On tě stvořil?“ zeptal se ten vepředu. Přikývla jsem. Za mnou tu vzrušeně zašumělo. „Jak jsi stará? Jak dlouhá doba uplynula od chvíle, kdy tě proměnil?“ tázal se muž, který nás vedl.

„Jen pár měsíců. Asi tři, možná čtyři. Nevím.“ Odpověděla jsem pravdivě.

„Takže novorozená.“ Zašeptal jeden z mužů za mnou. Ozvalo se souhlasné zamručení. Náhle se náš malý hlouček zastavil před vchodem do hradní věže. Co se mnou teď bude?

„Je tady Carlisle?“ ptala jsem se s nadějí v hlase.

„Ne. Odešel žít sám. Řekněme, že mu nevyhovoval náš způsob obživy.“

„Kam šel?“ vyzvídala jsem dál.

„To nikdo neví.“ Muž přede mnou se na mě podíval se smutným výrazem v obličeji. Nejspíš ho bolelo vzpomínat na Carlislea.

Tři muži se semkli těsně kolem mě a jednohlasně na mě zavrčeli. Nechápala jsem, co se děje. Nejspíš jsem udělala něco špatně.

„Marcu, Caie, odveďte ji do věže.“ Poručil jim a odplul kamsi pryč.

„Co se děje? Kam mě to vedete?“ ptala jsem se zmateně.

„Někam, kde si budeš moct promyslet, jak naložit se svým životem.“

Muži mě teď drželi za paže, každý z jedné strany a táhli mě po schodech nahoru. Teď už mi bylo jedno, kam mě vedou a co se se mnou bude dít. On tady stejně nebyl. Nic už nemělo smysl.

Nebránila jsem se jejich studeným pažím, které mě strkaly do temné místnosti bez oken. Všechna naděje, kterou jsem cítila před pár hodinami byla pryč. Teď jsem cítila jen prázdno. A odporný zápach, který ke mně vanul. Nepátrala jsem po zdroji toho pachu. Neměla jsem na to sílu. A tak jsem se svezla po studené zdi a rukama jsem si objala kolena. Nevím, jak dlouho jsem tak seděla.

Slunce se vyhouplo nad obzor, takže jsem si natáhla na hlavu kapuci tmavého pláště, který mi spadal až po kolena. Vyděsil mě pohyb, který se ozval jen pár centimetrů od mého ucha. Jane.

„Co se děje?“ zeptala jsem se jí přes rameno. Napadla mě jediná věc, ke které by mě mohli potřebovat. Nejspíš jim někdo neříkal pravdu. A já jsem to měla jít napravit.

Když jsem skončila zavřená v té místnosti, bez oken a bez přístupu čerstvého vzduchu, svět pro mě přestal existovat. Víte jak dlouho jsem v té místnosti byla? Půl roku. Půl roku, kdy jsem se snažila bojovat sama se sebou. Odmítala jsem jídlo, i když mi oběti nosili až pod nos. Nechtěla jsem zabíjet další lidi. Byla jsem zhnusená sama sebou. Když jsem byla tak vysláblá, že jsem se stěží udržela na nohou, přišel se za mnou podívat Aro.

Dodnes si pamatuji, jak mě přesvědčoval, abych se napila, že potom budu silnější. Ale já jsem protestovala. Chtěla jsem být jako Carlisle. Ale oni mě zlomili. Donutili mě k vraždění dalších a dalších lidí. A pak se mnou začali experimentovat. Zkoušeli na mě schopnosti všech ostatních členů gardy a já jsem snášela utrpení a bolest. Ne fyzickou, ale psychickou. Jane mi způsobovala bolest největší ze všech.

Jednoho dne zjistili, že mým nadáním je ovlivňovat lidskou mysl, stejně jako mysl upíra, aby říkala pravdu. A tak jsem se stala jednou z nich. Byla ze mě část Arovy gardy. Povolávali mě vždy, když si mysleli, že někdo lže. A já byla nucena toho nebožáka takhle trápit. Moje schopnost mu totiž působila smrtelnou bolest, když se bránil pravdě. Nesnášela jsem to, ale měla jsem tady zázemí a respekt u ostatních členů grady. Tady, jsem byla někdo.

„Aro si tě žádá.“ Pronesla dětským hlasem Jane a položila mi dlaň na rameno. Mezi ní a mnou teď byla jakási harmonie. Ona se pro mě stala nejbližší osobou v tomhle světě touhy po krvi.

„Zlobí se na mě?“ ptala jsem se ustaraně. Neměla jsem ráda, když se na mě Aro, Caius nebo Marcus zlobili.

„Ne, jen si s tebou chce promluvit. Neměj strach, Scarlett.“ Zašeptala konejšivě a políbila mě svými ledovými rty na temeno hlavy. Chytla jsem ji za ruku a společně jsme se vydaly do Arovy komnaty.

Aro už na mě čekal. Caius a Marcus stáli po jeho bocích a sledovali mě ustaranýma

očima. Neměla jsem z toho dobrý pocit. Tohle nebude nic příjemného. Aro ke mně natáhl toužebně dlaně a já k němu přistoupila blíže.

         „Má drahá, Scarlett.“ Zašeptal a já mu položila obličej do dlaní.

„Můj pane…“ zamumlala jsem. Ucítila jsem jeho chladný prst na své bradě.

„Scarlett, nadešel tvůj čas. Můžeš odejít.“ Nevěřícně jsem se vyprostila z jeho sevření a zírala jsem na jeho křídově bílý obličej.

„Jak to myslíte pane? Nerozumím vám.“ Řekla jsem zmateně.

„Víme kde je Carlisle.“ Špitl Marcus. „Naši stopaři ho našli.“ Tomu nevěřím. Ne, to nemůže být pravda. Po tolika letech se o něm něco dozvím?

„Zlatíčko, chápu, že chceš jít za ním. Nehodlám ti bránit. Ale chci, abys věděla, že my tě milujeme.“ Aro teď vypadal tak smutně, jak jsem ho ještě nikdy neviděla. Nemohla jsem uvěřit svým uším.

„Ale pane, já nemohu odejít. On o mě nestojí.“ Když jsem to vyslovila nahlas, bylo to jako kdyby mě někdo silně uhodil pěstí do žaludku. Aro zavřel oči a zavrtěl hlavou.

„Miláčku, kdo by o tebe nestál? Jsi jako dar z nebes. Carlisle by byl blázen, kdyby tě nechtěl.“ Jane mě teď hladila po vlasech a Alec se na mě díval očima plnýma smutku. „A když tě nebude chtít, jsme tady my. Pořád se můžeš vrátit.“ Chlácholila mě Jane.

Němě jsem přikývla. Caius ke mně připlul a vtiskl mi do ruky drobný papírek. Stálo na něm jedno jediné slůvko. Forks.

Bez rozmýšlení jsem se rozběhla z Arovy komnaty. Otřásala jsem se tichými vzlyky, které však nebyly doprovázeny slzami. Třásla jsem se, jako kdybych měla zimnici. Opouštěla jsem svou rodinu. Ano, i když jsem je odsuzovala za to, jak se živí. Konec konců, strávila jsem s nimi 339 let svého života. A teď jsem od nich odcházela a nevěděla, co mě čeká. Co když mě Carlisle odmítne?

Snažila jsem se nemyslet na to, jak moc mě to bude bolet. Co budu dělat pak, až se mě Carlisle zřekne? Až mě vyhodí ze svého domu?

Do státu Washington jsem se pomocí letadla dostala během jednoho dne. Poprvé jsem cestovala sama, bez Jane, bez Aleca, bez Marcuse. Ale neměla jsem z toho strach. Spíš jsem se obávala toho, jak se zachová Carlisle.

Do Forks jsem dorazila kolem osmé hodiny večer. Procházela jsem městem tam, kde by mohl zanechat svou vůni, abych ho mohla snadněji najít. Uspěla jsem poblíž nemocnice. Tam jeho vůně byla nejsilnější. Vydala jsem se za ní a sledovala ji.

Ohromeně jsem se zastavila před obrovským domem, který byl z velké části tvořen obrovskými okny. Působil tady tak přirozeně. I když byl moderní a celý ležel v obklopení lesa. Ucítila jsem devět naprosto odlišných vůní. Snažila jsem se vdechovat je co nejvíce. I tak bych se jejich vůní nikdy nenabažila úplně.

„Scarlett, konečně jsi tady.“ Zapískala krásná dívka, tolik podobná skřítkovi. Vyřítila se z domu a zuřivě mě objala. Zarazila se v okamžiku, kdy zpozorovala barvu mých duhovek. Její oči byly hnědé jako teplé karamelky. „Neboj, s tím brzy něco uděláme.“ Řekla vážně a postrčila mě ke dveřím.

Tam stál on. Můj otec, můj stvořitel. Krásný jako před 339 lety. Pořád tak nádherný a nelidsky krásný. Ztuhla jsem ve dveřích a pozorovala ho. Přišel mi tak neuvěřitelný, neskutečný. Tak dlouho jsem ho neviděla. Hořela jsem touhou se ho dotknout. Přiblížit se k němu a položit mu ruku na jeho mramorově krásnou tvář. Políbit ho na čelo a říct mu, jak moc mi chyběl. Jak jsem se bez něj cítila zbytečná a osamocená. Touha se ve mně prala se strachem.

„Otče.“ Zamumlala jsem a pomalinku jsem k němu přistupovala blíž. Pečlivě jsem volila každý krok. Téměř jsem se ho mohla dotknout, ale on ke mně přiskočil a pevně mě objal.

„Tak moc mě to mrzí. Omlouvám se. Z celého srdce. Neměl jsem tě nechávat samotnou. Podívej se, co z tebe udělali.“ Povzdechl si a zabořil mi obličej do vlasů.

„Oni ze mě nic neudělali. Já jsem je nechala. Nevěděla jsem, že existuje jiná možnost. Nebyl nikdo, kdo by mě na jinou možnost připravil, když ty jsi mě opustil.“ Bolelo to, ale byla to holá pravda. Kdyby mě neopustil, nebyl by ze mě vrah.

„Je mi to líto. Jsem rád, že ses tady objevila, ale tady pro tebe není bezpečno. Jak sis jistě všimla, je s námi i člověk. Ona patří k Edwardovi a ty jsi nebezpečná. Musíš odejít.“ Pustil mě a zadíval se do mých krvavě rudých očí. „Milujeme tě.“ Zašeptal a odkráčel pryč s bolestným výrazem v obličeji.

Nebyla jsem schopna pohybu. Jen ta dívka, která vypadala jako skřítek se na mě smutně dívala. Pokynula jsem hlavou a nechala ji tam stát jako sochu. Tady o mě nikdo nestojí. A do Itálie se vrátit nechci. Jak řekl Carlisle, jsem vrah. A to musí skončit.

Ve chvíli, kdy jsem opustila Forks, se něco ve mně zlomilo. Už jsem nechtěla být vražedná bestie. Já jsem se rozhodla, že budu jako Carlisle. Jako můj otec, aby se za mě nemusel stydět. Dělala jsem ostudu jeho životnímu stylu. Jsem jeho dcera, a tak se taky budu chovat. Od toho okamžiku jsem začala lovit jen zvířata. Vrátila jsem se do Londýna, kde to všechno začalo. Našla jsem hrob své sestry a Alexe, mého synovce, kterého jsem nikdy nepoznala. Jejich náhrobní kameny byly zanedbané. Postarala jsem se o to, aby měli krásné hroby. A pak jsem si sehnala bydlení přesně v tom domě, kde jsem vyrůstala. Chátral, ale já jsem teď měla prostředky na to, abych ho opravila.

Žila jsem v domě, který mi připomínal mou dávnou lidskou minulost. Žila jsem jen tím, že se snad jednou vrátím ke Carlisleovi. Že uzná, jak jsem se změnila a vezme mne do rodiny, do které bych měla patřit.

V Londýně kolují pověsti o strašné bestii, která vraždila nevinné lidi. Ta bestie jsem byla já, kdysi dávno…

KONEC