Halloween ve Forks

Autorka: Soren

2. část - Výzva

Mezitím, Edwardův pohled:

   Sledoval jsem Emmetta, jak zmizel v lese. Naštvané myšlenky na mě přímo vyřvávaly, ale stejně nic nesvedly. Medvědi byli oba mrtví, vysátí až do dna a já plaval v krvi. Ujistil jsem se, že je nadobro pryč a hned potom jsem začal medvědy stahovat z kůží. Divadlo skončilo a piplačka začala. Musel jsem dávat pečlivý pozor, abych nevynaložil na ten úkon přehnaně moc síly, aby kůže zůstaly v celku, jinak by to vše bylo nadarmo. Za necelou hodinu jsem uklízel stáhnuté medvědy pod kořeny stromů a vydal se domů.

   Alice už na mě čekala na schodech do domu, jakmile mě viděla, běžela mi naproti. Vytrhla mi z rukou kůže a s rychlými díky běžela zpět domů. Šel jsem rychle za ní, už jsem se nemohl dočkat Belly. Lidé se tak rychle mění, snad jsem něco nepropásl. Našel jsem ji sedět na sedačce mezi všelijakými šaty, Jasper stál kousek za sedačkou a usmíval se na mě. Shodil jsem šaty na zem a uvelebil se vedle Belly. Obtočil jsem své paže kolem jejího křehkého těla a políbil do vlasů, přičemž jsem si vychutnával její květinovou vůni. Její vůně mě stále pálila v krku, ale netvor byl kdesi ve mně nadobro pohřbený, pohladila mě po ruce a já se tetelil blahem.

„Nemusel jsi ty šaty házet na zem, ty ignorante!“okřikla mě Alice, když sešla dolů.

„Musel, pokud jsi nechtěla, abych si na ně sednul.“odpověděl jsem jí s klidem.

„Co máš v plánu s těmi kůžemi?“zeptal se jí Jasper, asi se mu s tím ještě nepochlubila.

„Jelikož mě Emmett naštval, mám pro něj překvapení. Na party nepůjde jako hrozivý upír, nýbrž jako ubohý medvídek, kterého si pak dáme k jídlu. A aby to bylo realistický, chtělo to i pravou kůži medvěda.“objasnila nám.

„Tak proč jsem měl vysát oba, když stačil jeden?“nechápal jsem a ani její myšlenky mi nenapomáhaly.

„Protože jsem chtěla, aby se naštval a odešel, proto si je pak mohl v klidu stáhnout. A na druhou stranu, neuškodí mu menší dieta s poškádlením.“mrkla na mě.

„Dobře, chápu.“

„Fajn, nesmíte mu nic říct. Chci, aby byl překvapený, což podle vizí bude. Jasné?“zářivě se usmála, když si v mysli promítla jeho výraz a já se musel nad tím taky usmát. Všichni jsme jí na to raději kývli, protože stát proti ní, nikdo z nás nechtěl, je mocný soupeř, když chce.

„Výborně. Jdu upravit ty kůže, než se vrátí. Mam takovou hodinku. Zlato? Jdeš se mnou?“usmála se na Jazze a ruku v ruce odešli nahoru. Osaměli jsme. Vzal jsem Bellu do náručí a rychle přeběhl k pianu. Nečekala ten přesun a vyjekla. Konečně nějaká přirozená reakce. Musel jsem se usmát a párkrát se s ní zatočil, než jsem ji usadil na lehátko.

„Tohle mi už nedělej bez varování.“usmála se na mě na oko naštvaně, ale nevydržela to dlouho. Byla tak sladká, přímo k nakousnutí, když se zlobila.

„Dobře.“pousmál jsem se a usedl k pianu, na které jsem začal ihned hrát.

Emmettův pohled:

   Vracel jsem se domů již příjemně naplněn, ulovil jsem si taky dvě medvědy, ale nebyla s nimi taková zábava jako s tamtím. HA! Příště mu taky seberu pumu těsně předtím, než se do ní zakousne. Ochutná svou medicínku.

   Slyšel jsem klavír. To už zase vyhrává Belle? To zas bude doma nuda. Nedávaj náhodou baseball? Vtrhnul jsem dovnitř s vražedným pohledem na Edwarda a zapnul si televizi. Zkusil jsem sportovní programy, ale kde nic tu nic. Plavání, atletika a gymnastika. Co to je za sporty? „Jo mimochodem, mám u tebe medvěda, Edwarde. Tohle ti nezapomenu!“ řekl jsem v duchu Edwardovi stále naštvaně.

„Ale brácha, potřeboval jsi pohyb, jinak bys Rose ztloustnul.“uchechtl se Edward a pokračoval ve hraní.

„Vyzývám vás na souboj za urážku mé cti! Žádám satisfakci!“vykřikl jsem a během chvilky jsem vyběhl do garáže pro rukavici. Vrátil jsem se k němu ve zlomku vteřiny a vrazil mu facku rukavicí špinavou od oleje. A má to!

„Jsou libo pistole za úsvitu?“zeptal se vážně.

„Ano, ty naprosto postačí. Zvolte si sekundanta.“dodal jsem s pohledem na Bellu.

„Dobře tedy. Žádám jako svého sekundanta Alici.“slavnostně pronesl.

„Přijímám vaši žádost, Edwarde.“ozvalo se seshora. Sakra!

„Já žádám jako svého sekundanta Bellu.“řekl jsem prostě a čekal jsem na výbuch vrčení. Nezklamal mě.

„Nepřijímám, sorry Emme.“snažila se uchlácholit oba dva.

„Tak smím požádat tebe, Jazzi?“

„Ano, smíš.“ozval se za mnou.

„Tak tě tedy žádám, budeš můj sekundant?“

„Když tak hezky žádáš, tak jo.“souhlasil.

„Carlisle bude rozhodčí, přijme to. Chce si někdo vsadit na toho, kdo vyhraje?“zeptala se Alice a všichni se na ni sesypali, aby jí mohli dát své tipy. Všichni vsadili na Edwarda, jen já s Rose jsme vsadili na mě. I Bella si na něj vsadila, i když nemá páru o tom, co se bude dít. Škoda, že jí to v noci vykecá.

„Jazzi, jdeme připravit soubojiště.“řekla Alice a oba se vydali ven.

„Užijte si noc. Možná bude poslední.“dodal jsem k Belle s ďábelským smíchem. Bella sebou trhla, ale Edward ji už začal utěšovat, že to bude dobrý, a že jí vše vysvětlí. Já se už potutelně usmíval, když mě obdařil dalším vražedným pohledem. Když odešli k Edwardovi, tak jsem se uvelebil na gauči s puštěným fotbalem z Evropy a čekal, až si Rose pro mě přijde.

Pohled Belly:

   „Užijte si noc. Možná bude poslední.“řekl mi Emmett s ďábelským smíchem. Trhla jsem sebou a zbledla, přísahala bych, že jsem bělejší než všichni upíři v tomhle domě.

„Bello, neboj se, vysvětlím ti, jak to probíhá.“začal mě Edward utěšovat a kreslit na záda uklidňující kroužky jako tolikrát, co jsem byla rozrušená. Ještě k tomu stačil vrhat na Emmetta vražedné pohledy. Odvedl mě k sobě do pokoje, kde jsem se bezmocně sesunula na jeho sedačku vyčkávajíc, co mi řekne. Strach o ně se mě úplně zmocňoval, přeci nemůžu o Edwarda znovu přijít. Ne, to nejde. A hlavně já to nedovolím! I kdybych se měla říznout do ruky a odvést od něj takhle Emmetta.

„Bello, neboj se, nic se nám nestane. Vysvětlím ti to, jo?“povzbudivě se usmál. Jen jsem mu kývla a čekala.

„Souboj se odehrává v zalesněném prostoru, který právě Alice s Jasperem vymezují. Jsou tam pasti a zajímavý terén. Kvůli našemu čichu však musí projít celý prostor a dotknout se všeho, abychom tak nepoznali, kde je nastražená past. My budeme mít pistole.“ Když to vyslovil, zbledla jsem ještě víc. „Ale v každé z nich budou jen tři náboje s barvou. Každá barva má své pořadí, abychom věděli, na kolikátý pokus jsme toho druhého zasáhli. První náboj má červenou barvu, druhý modrou a poslední žlutou. Až každý z nás dvou vystřelí třikrát, sejdeme se venku před Carlislem a ten vyhlásí, kdo by po těch zásazích zemřel.“domluvil a podíval se na mě, aby se ujistil, zda jsem pochopila.

„Takže nikdo neumře?“zeptala jsem se ještě.

„Ne, nikdo neumře, ty můj blázínku. To by Carlisle nedovolil.“usmál se a už mě objímal na svém klíně. Začal mi broukat mou ukolébavku a já usnula.