Guardian Angel

Autorka: Katiusha

Část  třetí

Strávila jsem v nemocnici asi týden, než byl někdo ochotný začít poslouchat mé prosby o propuštění. Musela jsem tu zůstat „na pozorování“. Tony říkal, že jen pro jistotu, ale ať to bylo jak chtělo, já už byla zdravá a hlavně - nesnášela jsem ten nemocniční odér… Všude jen desinfekce a nemocní lidé, fuj. Nikdy jsem nepochopila, že to můj švagr dokáže snášet.

„June, nevíš, kdy už mě konečně pustí?“ zeptala jsem se zoufale. Delší pobyt v nemocnici bych už těžko snášela.

„Nevím… Zeptám se Anthonyho,“ slíbila. Ještě chvilku na mě ochranitelsky zírala, ale pak šla splnit svůj slib. Začaly mi zase padat víčka, ale zakázala jsem si spát. Bála jsem se usnout. Nechci je zase vidět…

Konečně se vrátila.

„Tak kdy?“ naléhala jsem.

„Tony říkal, že už můžeš jít, pokud chceš. Jen ještě musí vyplnit propouštěcí zprávu. Ale myslím, že bys tu měla radši ještě zůstat…“ vymlouvala mi to. To tak! Ale nechtěla jsem se s ní hádat, ona to myslela dobře. S nadšením jsem očekávala příchod sestry, aby mě konečně  oficiálně propustila. A pak už to jen uskutečnit. 

??

Rozhodla se mi pomoct…

„Teď to musí proběhnout rychle!“ opakovala jsem si stále dokola. Lis chtěla jet autem s Jeremym. No, nevím, jestli z toho bude nadšený…

?? 

Za pár minut by se tu snad měl objevit Jeremy. No, konečně! Přivítali jsem se. Sbírala jsem odvahu, abych mu sdělila svůj plán. Pochopitelně vynechám tu část se strážnými anděly… 

„Mám na tebe prosbu,“ začala jsem.

„Cokoliv chceš,“ odvětil automaticky. Dodal mi kuráž, třeba to vyjde.

„Potřebuju, abys mě zavezl do Northamptonu. Žije tam jedna moje známá, no… možná má potíže.“ Pokračovala jsem.

„Ang, nejsi ve stavu, kdy je rozumné cestovat. Jsem si jistý, že to pár dnů počká.“

Sakra, jak mu mám vysvětlit, že nepočká?

„Ne, musím tam jet hned,“ Trvala jsem si na svém. Asi jsem použila trošku tvrdí tón, než jsem měla původně v úmyslu, protože Jeremy se na mě zamračil.

„A to proč?“ dožadoval se informací. „Co mu mám říct teď?“

„Na tom nesejde…“ špitla jsem plaše.

„Že na tom nesejde? Angelis víš, že nesnáším, když ke mně někdo není upřímný.“  Nevěděla jsem co odpovědět, takže jsem mlčela. Vyložil si to špatně.

„To teď trucuješ?“ vypálil na mě. Zase jsem ztratila řeč. Odfrkl si a chtěl odejít.

„Počkej…“ vypadlo ze mě najednou.

„Omlouvám se, vrať se,“ pokračovala jsem dál. Najednou mi slova nechyběla…

„Odvezu tě domů,“ slíbil, když se na mě otočil, ale z jeho pohledu byl ještě znát vztek.

Cestou domů jsem přemýšlela. Mám jet - nemám jet? Doma jsem se svalila na postel a dál nad tím dumala. „Třeba měl Jeremy pravdu, třeba to doopravdy pár dnů počká. Stejně je to možná jen náhoda. Odkdy věřím svým snům?“ Na to jsme si ale také hned odpověděla: „asi tak od té doby, co na sebe plynule navazují a postavy z nich nacházím na internetu…“

Stále jsem nebyla rozhodnutá. Tak strašně jsem si přála, abych byla schopná to hodit za hlavu a dál nad tím už nepřemýšlet…

Pak jsem si najednou uvědomila, že sedím v autě a vjíždím na dálnici směr Birmingham.

„Musím spěchat, jak jsem mohla tak dlouho váhat?“ obviňovala jsem se. Jela jsem rychleji než obvykle.

„Ne, všechno je v pořádku… dopadne to dobře,“ ujišťovala jsme samu sebe, ale věřila jsem tomu?  

??

To rozhodnutí jet sama ale značně komplikovalo mou situaci – nemůžu dávat pozor na Claire a nechat pak Lis nabourat… Co když ztratí Fedrák sebekontrolu, když mu nebudu pomáhat? Nebylo ale jiné řešení. Muselo to být takto. Jiná cesta neexistovala. Opustila jsem Claire ve stejný moment, kdy Lis otočila klíčkem v zapalování.

Cítím zvláštní napětí. Nevím, proč jsem tak strašně nesvá. Spaluje mě úzkost. Co když se jí něco stane, zatímco jsem tady? Zase se mi chce plakat, znovu.

Najednou pocítím žár. Ale jak můžu vůbec něco cítit, když nemám tělo? Zaměřím svou pozornost na Lis. Ale ta je v pořádku. Tedy ne úplně, je strašně nervózní. Mám pocit, že se nenadechnu, ale copak jsem někdy mohla dýchat? Co se to se mnou děje?! Dostávám strach. Kousek po kousku se mě zmocňuje hrůza. Připadá mi, že do mě konečky prstů proudí chlad. Ale vždyť já nemám ruce! Pohlcuje  mě zoufalství. Ničemu nerozumím.

„Sjeď ke straně,“ snažím se nějak říct Lis.

„Prosím, sjeď…“ opakuji.

„HNED!“ křičím. Proč jsem tak hysterická? A hlavně, proč mám pocit, že se mi třese celé tělo?!

Volant se dal do pohybu. „Uslyšela mě,“ oddychla jsem si. Jakmile zastavila, zmizela jsem z jejího těla a instinktivně začala pátrat po ní… po Claire… 

Už je tma, ale nedělá mi problém. Vidím skvěle, pokud se tomu dá tak říkat, de facto zrak nemám. Hledám. Nemůžu ji najít. Sakra, kde je?? Pak spatřím dvě postavy. Jsou tak blizoučko u sebe.

„Ale ne!“ vykřiknu. Cítím každý jeho úmysl, každou touhu. Chce  ji, prahne po ní. celé jeho tělo touží po její krvi.

Odkdy se za nerozvážnou cit platí životem? Kdo si zaslouží takový trest za něco jako je láska?

„To nejde, to nesmíš!“ volám na něj, ale vůbec mě nevnímá, jakoby si postavil v mysli obranu proti mému hlasu. Jsem úplně bezmocná, můžu se jen dívat. Je jí ještě blíž… další kousek… ještě… Z jejích úst stihne uniknout jen kratičký, přidušený výkřik. V jejích očích se zračí zděšení. Ústa se mu roztahují do škodolibého úšklebku. Teď má všechno, co chtěl. Konečně mi dochází, co je zač, proč s tím tak dlouho otálel. Podařilo se mu oklamat mě. Přemohl mě. Dostal ji.

„Neboj se, lásko, nebude to bolet,“ ujišťuje ji medovým hlasem. Ale zní úplně jinak než dřív. V jeho hlase už není ani stopy po něze a lásce, je v ní jen chtíč, touha a pobavení. Claire na něj poplašeně vytřeští oči. Snaží se mu vykroutit. Jakoby to vůbec bylo možné! On se jen směje, nepřirozeným a zlým hlasem. Chechtá se na celé kolo jejímu strachu. Jak jen může?

„Copak, ty už mě nechceš?“ ptá se naoko uraženě. Potom si pohrdavě odfrkne. Už se blíží konec, cítím to. Kolik zbývá? Minuta? Možná ještě méně… Zklamala jsem ji, samu sebe a možná i Cedrica, měl to tak snadné. Proč jsem ho jen neprokoukla? Všechna ta slova lásky a náklonnosti, a přitom mu šlo jen o jedno. Potřeboval si získat mou důvěru, aby mě pak  mohl oklamat.

„Sbohem,“ zašeptal a s blaženým výrazem se zakousl do jejího bílého krku. Aach! Bolest… Téhle bolesti se nic nevyrovná… Jen bolest… Všude a navěky...

S každým dalším hltem z ní vyprchávají zbytky života. S každým loknutím je více a více bledá. Její drobné tělo pomalu ochabuje. Byl důkladný – ani kapička nepřišla na zmar. A já vím, co bude následovat. Za chybu musí přijít odplata. Čeká mě trest. Krutý trest…

Další bolest… Vidím všechny chvilky jejího života jako na zrychleném záznamu, cítím všechny pocity. Trápení… Já tomu mohla zabránit! Další muka… Tohle snad nikdy neskončí!  

Mýlila jsem se… skončilo to…

Najednou vše ustalo a ponořilo se do tmy a ticha. Byla jsem unavená, tak strašně unavená… a pak konec.

??

Vzbudila jsem se leknutím. Nemohla jsem si vybavit, co dělám tady na dálnici. Radši jsem se hned vrátila domů.

„…za záhadných okolností v oblasti Northamptonu zmizela Claire Greyová…“ dál už jsem vnímat nepotřebovala. Všechno se mi vybavilo. Vzpomínky byly najednou ostré jako kdyby se to celé stalo právě teď.  

„Já ji zabila,“ bědovala jsem. Vlítla jsem do pokoje a zabouchla dveře. Nechala jsem se unášet svými úzkostnými vzlyky.

Svět pro mě přestal existovat. Jen jsem hleděla do zdi. Pořád. Neustále.

„Zabila jsem ji… zabila jsem člověka…“ opakovala jsem polohlasem.

June došla k názoru, že mi nejvíce pomůže, když mě přenechá odborníkům. Odvezli mě do sanatoria a začali mě vyslýchat, ale kdo bude brát vážně holku, která tvrdí, že je strážný anděl, ale že to podělala a někdo zemřel?!

Podávali mi nespočet sedativ a dalších léků, které měly svazovat mou mysl a představivost. Ale stejně jsem každičkou noc slyšela ten smích, než ji zabil. Pořád jsem měla před očima její vyděšenou, bledou tvář. Nemohla jsem dál. Ne takhle…

KONEC