Guardian Angel

Autorka: Katiusha

Část  druhá

Nákupy se odbyly nezvykle rychle. Tedy, ne že bychom strávily v obchodním centru málo času, ale tak nějak mi to nevadilo. Užívala jsem si to.

Seděla jsem v autě před nemocnicí a čekala na June, která se, jako vždy, po cestě chtěla zastavit za Tonym. Anthony byl její manžel a měli spolu překrásného syna, Williama. Můj švagr byl doktor a pracoval tady, přesněji řečeno na záchytce. No, není zas tak špatné mít za známého lékaře.

Zrovna teď se s ním opravdu srdečně loučila. Po chvilce konečně dorazila, Zacvakla si pás a otočila klíčkem v zapalování...

Auto zastavilo před naším domem a mé oko hned zaujala předzahrádka – June zase koupila nějaký nový keřík, kterým ji zvelebila. Tohle její snažení jsem nikdy nepochopila, je to jen předzahrádka. Stejně ji skoro všichni psi od sousedů pravidelně hnojí… Ale nenechala si to vymluvit. Tvrdila, že se tím prezentujeme okolí. Ukazujeme, že jsme dobří lidé, protože špatní lidé se nestarají o kytičky. Nad tímto tvrzením jsem se vždy musela pousmát, ale vypadalo to hezky, ta zeleň, to jsem musela uznat, a do pekla snad taky nepůjdu, pečovala jsem o jeden seschlý sukulent.

Vystoupala jsem po schodech a otevřela dveře svého pokoje. Pak jsem sebou úlevně plácla na postel. „Konečně doma!“

Můj pokojík se mi moc líbil. Stěny zářily sluníčkově žlutou barvou a okna lemovaly karmínově rudé závěsy. Byla to malá místnůstka, ale mně stačila. Vévodila jí postel ze světlého dřeva přehozená dekou, která pěkně ladila se závěsy. Mohla jsem chlubit taky rozsáhlou knihovnou. Na pracovním stole trůnil můj notebook a ze stěn se na mě povzbudivě smálo panorama tulipánových políček v Holandsku.

Začaly se mi klížit víčka, nebránila jsem jim… 

??

Probudila jsem se leknutím. „Co ten tady, krucinál, dělá??“ ptala jsem se sama sebe. Cítila jsem nebezpečí. Začala jsem pátrat v mysli. „Kde jen můžou být?“

Putovala jsem dál a nepřestávala ji hledat. Najednou se ozval tlumený smích, a pak jsem spatřila dvě postavy  sedící na lavičce mezi stromy.

„Prosím, nech mě!“ zašvitořil ženský hlas přeskakující smíchem.

„Proč? Výborně se bavím…“ odporoval druhý. Chvilku byl slyšet jen smích a přerývané dýchání. Pak bylo chvilku ticho.

„No, dobře…“ ustoupil hlubší hlas.

„Jak ti mám odporovat, když se na mě takhle díváš...?“ vyčítal. Dívka se zachichotala… Pak opět nastalo mlčení.

„Mám tě moc rád, Claire…“ vydechl mužský hlas. Slyšela jsem, jak její srdce začalo běžet o závod.

„I já tebe…“ špitla a přiblížila se k němu. Tohle přestávalo být dobré. Zatím se hlídal, to jsem musela uznat, i když také jsem na tom měla své zásluhy, ale tohle není bezpečné…

„Jak ho mám přesvědčit?“ zoufala jsem si. Ale nebyl čas, abych vymýšlela nějaký plán, on na mě nečekal. Prostě se k ní naklonil a políbil ji. Auu! Myslela jsem, že se mi rozskočí hlava. Takovou bolest jsem ještě nepocítila... Neuměla jsem si ji vysvětlit. Napadla mě hrozná myšlenka: „Co když jsem právě přišla o své tělo? Co když se mi něco stalo, když jsem byla tady? Počkat, ale neměla bych tím pádem být taky mrtvá…?“ tyhle myšlenky mě vyděsily, ale nemohla jsem si dovolit nechat se jimi pohltit. Měla jsem tu práci. Když jsem si tento fakt plně uvědomila, upřela jsem svou pozornost zpět na dvojici mezi stromy…

 „Sladké sny,“ popřál jí.

„Dobrou noc, Cedricu, byl to nádherný večer,“ poděkovala Claire. Potom se opět políbili – zase ta bolest.

„Co se to děje?“

Zavřela jsem oči a vracela se s obavami tam, kam jsem patřila. „Co když nebudu mít, kam se vrátit?“ 

??

Píp, píp, píp, píp… píp, píp…. Z místnosti se ozýval jen tlumený, ale pravidelný nářek přístrojů… Před dveřmi se na sedačce choulila drobná žena s dítětem v náručí. Asi napůl spala. Pod očima se jí černaly stíny od rozmazaných líčidel. Naproti ní seděl tmavovlasý mladík se zmučeným výrazem. Zrovna popíjel kolu z plechovky.

Všude panovala pohřební atmosféra…

??

„Tohle už přestávala být legrace, ale na druhou stranu to bylo naprosto typické. Kdo jiný než já může dostat na starost holku, na které se snaží nějaký upírek experimentovat se svým sebeovládáním? To je tak nefér!“ 

Můj vztek přímo úměrně střídala úzkost a strach o Lis. Byla tak křehká.

 „Tohle nás zabije… “ posteskla jsem si.

„Ano, musím Claire chránit, vlastně po ničem jiném ani netoužím, ale nedokážu kvůli tomu obětovat samu sebe. To prostě nemůžu, nesmím. Tím bych napáchala snad ještě více škod. Tak co mám dělat?! Jak dlouho člověk přežije bez svého anděla? A jak dlouho anděl bez těla?“

??

Někdo se dotknul mé ruky…

„Kde to jsem?“ špitla jsem vyplašeně. Můj hlas zněl zvláštně, jako kdybych ho už dlouho nepoužívala… 

„Jsi v nemocnici, zlato…“ vysvětlil mi někdo mírně přidušeným hlasem. Ten člověk vzlykal. Zamrkala jsem, abych se na něj mohla podívat.

„June? Co se stalo?“

„Byla jsi v kómatu…“

„Cože?!“ vyhrkla jsem. Proč? Jak dlouho? Mou hlavou poletovala spousta otázek…

„Našli jsem tě s Willim v pokoji, myslela jsem, že spíš, ale radši jsem zavolala Tonyho…,“ vyprávěla June, oči se jí stále leskly. Bylo mi jí líto, nechtěla jsem jí přidávat starosti.

 „Radši tě nechal převést do nemocnice,“ pokračovala.

„Jak dlouho tu jsem?“ zajímala jsem se.

„Asi týden, Lis…“ řekla smutně, ale už podstatně vyrovnaněji. Týden?!

„A Jeremy?“

„Čeká na chodbě, mám ho zavolat?“ zeptala se. Kývla jsem hlavou, potřebovala jsem ho vidět.

„Ahoj,“ usmála jsem se na něj.

„Á, takže ses konečně probrala. No, už bylo načase, začínala to tady být otrava...“ zavtipkoval hned, jak se mezi dveřmi objevila jeho hlava. Jeho ústa se usmívala, ale oči ne. Byly ustarané, i když se to celkem uměle snažil zakrývat dalším tlacháním…

„Jsem rád, že jsi zpátky,“ řekl pak vážně a sedl si na okraj mé postele. Instinktivně jsem ho vzala za ruku a propletla naše prsty. Na to zareagoval takřka okamžitě - spěšně se naklonil a jemně mě políbil. Každá buňka mého těla se zatetelila radostí. Konec konců jako vždy, když byl se mnou. Jen pořád nechápu, čím jsme si zasloužila takové štěstí.  

??

Jak čas plynul, rozhořčení vystřídal vztek a s každým dalším setkáním těch dvou jen vzrůstal.

„Proč mi tak neurvale ničí život? O co mu jde? Vždyť si už dokázal, že dokáže být blízko člověku, tak o co se ještě snaží?“ Stále jsem nebrala moc v úvahu možnost, že by ji doopravdy miloval. To by bylo tak… tak… ujeté!

Ale Lis si naštěstí ničeho nevšimla. Nezajímá se o to, co se děje. Má plnou hlavu toho kluka.

„Kéž bych taky někdy mohla mít ‚plnou hlavu nějakého kluka‘“ posteskla jsem si. Někdy bych si tak moc přála naše životy spojit v jeden. Abych už nemusela nikoho chránit a jen si užívala vlastní existence. 

Začínala jsem se utápět v zoufalství nad vlastním osudem.

„Co se stane, pokud s ním Claire zůstane? Přežiji to vůbec? Co to udělá s Lis? Vždyť pokud budou spolu, bude zapotřebí má stálá přítomnost a co pak? Nemůžu jí takhle ukončit život. Nemůžu si takhle ukončit život!“ 

Chtělo se mi brečet, ale nemohla jsem.

„Na které z nás mi záleží víc? Koho obětuji? Sebe, Claire, nebo Lis? A kdo ponese následky mého rozhodnutí?“

„Možná bych jí o tom mohla říct…“ napadlo mě. Ten nápad se mi zalíbil. Vždycky jsem se toužila s Lis nějak spojit, všechno jí vysvětlit, omluvit se. A možná… možná žít její život…

??

Všude je tma. Slyším nějaký hlas. Zní podezřele povědomě. Najednou se obraz projasňuje. Někdo ke mně jde, nějaká žena. Znám ji. Jsem to já! Pořád na mě mluví., nebo spíš na sebe mluvím. Vyprávím o nějaké Claire Greyové. Kdo to je?

„Najdi ji a zachraň…“ prosím samu sebe.

„Proč??“ Nechápala jsem.

„Protože je to naše povinnost, naše poslání…“

„Tohle bylo tak… tak… živé…“ napadlo mě. Protřela jsem si oči…

„Chovám se jako pitomec,“ zasmála jsem se, když jsem brala do ruky notebook. Byla jsem stále v nemocnici, nevím, jak bych to tu zvládala bez počítače… Za chvilku už na mou obrazovku naběhl Google  a já začala hledat…

Trvalo to kratší dobu, než jsem předpokládala. Nevěděla jsem o té ženě skoro nic. Ale našla jsem ji. Žila v Northamptonu. Dostala jsem strach. Doufala jsem, že vůbec neexistuje, ale jak jsem si teď měla vysvětlit ten hlas v mé hlavě?

„Strážní andělé…“ uchichtla jsem se. „Počkat, to jako já?“ napadlo mě. Nedokázala jsem přijít na nějaké logické vysvětlení. „Mám jet do Northamptonu? Já ale nechci! Jenže co když to je všechno pravda…?“ hádala jsem se sama se sebou.

„Ale jak bych se asi měla dostat z nemocnice? Nepustí mě…“ uvědomila jsem si vítězoslavně, konečně jsem si našla výmluvu… S úlevou jsem zavřela oči a usnula.

Od této chvíle se mi zdálo každičkou noc o Claire a tom muži. Pořád. Jako by na vždycky čekali, až zavřu oči. Claire, Cedric… Claire, Cedric… Všude, byli úplně všude! Pokaždé jsem se probouzela s uslzenými tvářemi, ale nevěděla jsem, proč brečím.

„Začínám bláznit…“ říkala jsem si, ale byla jsem už téměř rozhodnutá, že do Northamptonu pojedu. Až mě pustí. „Třeba to pak přestane“ doufala jsem.