Guardian Angel

Autorka: Katiusha

Část  první

Jmenuji se Angelis Vane. Hloupé, vím… Naštěstí se mi podařilo pár lidí přesvědčit, že opravdu nemám ráda, když mi říkají mým „princeznovským“ jménem. Ale opravdu jen pár. Máma byla hodně šílená, to se musí uznat. No, zkusím to představení ještě jednou: jsem Lis, devatenáct let, rodiče zemřeli, když mi bylo dvanáct, takže mě prakticky vychovala starší sestra, June. Žiju s její rodinou v Londýně, přesněji ve čtvrti Camden, Prince Albert St, v domě s novou světle hnědou fasádou, upravenou předzahrádkou a modrými dveřmi, v pokoji v druhém patře za oknem směřujícím na jih.

??

Vidím mladou ženu, jak se prochází lesem… Někdo jde za ní, propaluje ji pohledem, hodnotí každý její pohyb. Proč? Vážně netuším… Ale odkdy mají sny logiku? Je tohle vůbec sen? No, hlavně se k ní musím dostat, prostě musím. Nevím proč, ale musím to zastavit. Rozběhnu se. Proč se, sakra, vůbec nehýbám? Fajn, takže jinak… Zkusím na ni zavolat, aby přišla za mnou…

„Hej!!!“ probudil mě křik – můj vlastní křik. Á, takže to byl sen. Zkusila jsem se zvednout.

„Au!“ vyjekla jsem. Bolelo mě celé tělo - špatná noc - ostatně stejně jako obvykle. Zašmátrala jsem se po budíku vedle postele, ale nebyl tam. Co se děje? Protřela jsem si oči a rozhlédla se. Skláněla se nade mnou spousta neznámých hlav.

Najednou jsem si začala vzpomínat. Šla jsem na přednášku, ale cestou jsem se ještě chtěla stavit pro něco na zub. Vlezla jsem do supermarketu a začala prohledávat regály…

„Jste v pořádku, slečno?“ vytrhl mě z mých úvah nějaký hlas. Vzhlédla jsem k neznámému. Jeho pohledná tvář mi hned učarovala. Kývla jsem a zkusila se na něj usmát. Pomohl mi vstát.

„Jmenuji se Jeremy Kettle,“ představil se. Davy se naštěstí začaly pomalu rozcházet - už tu nebylo nic zajímavého k vidění -, takže jsme po chvilce osaměli.

„Lis Vaneová, moc mě těší,“ oplatila jsem mu pozdrav a napřáhla ruku. Stisknul ji a v tu chvíli mnou projel jakýsi zvláštní impuls. Zachvěla jsem se. I on to pocítil, překvapeně se na mě zadíval.

„Nevím, kam jste měla namířeno, ale mohl bych vás doprovodit?“ zeptal se zdvořile.

„To bych byla moc ráda, ale pouze v případě, že si přestaneme vykat,“ zasmála jsem se. Mým původním cílem byla škola, ale najednou jsem měla hlavu plnou úplně jiných věcí. Jeremy byl úžasný. Šli jsme si sednout do kavárny – trval totiž na tom, že si musím dát kafe, abych zase neodpadla. A já konečně dostala příležitost pořádně si ho prohlédnout. Byl asi tak o tři roky starší než já, nosil trošku odrostlejší vlasy černé jako uhel. No, zkrátka a dobře byl krásný. Jeho uhrančivé oči mě se zájmem pozorovaly. Nechápala jsem, že se zajímá o mě, ale bylo mi to jedno. Toužila jsem si plnými doušky vychutnat každý moment, který mi věnuje. Přišlo mi to spíš jako bych usnula a proudila se v nějakém románu Rosamunde Pilcher. Jako kdybych se ocitla ve snu.  

K mému velkému překvapení a štěstí to neskončilo jen u jedné kávy. Během jediného týdne mi stihl vyplnit skoro všechny volné večery a po zbytek času jsem na něj myslela. A v průběhu toho samého týdne jsme spolu začali chodit a já se do něj naprosto bláznivě zamilovala…    

?? 

„Sladké sny,“ popřál mi Jeremyho hlas z mobilu. Ach jo… Mnohem radši bych ještě byla s ním. Zavrtala jsem se pod peřinu a nechala se unášet romantickými fantaziemi o nás dvou.

Jdu lesem, je tak krásně. Jediné co chybí je můj Jeremy. Můj Jeremy, to zní tak hezky. Pozoruji, jak se kolem mě válí chuchvalce mlhy. Je brzké jitro. Najednou mám pocit, že tu nejsem sama. Rozhlédnu se. Dvě postavy - muž a žena. Znám je, už se mi o nich zdálo, ale to spolu ještě nemluvili. Teď jdou vedle sebe a klábosí. Nevím proč, ale vím, že to nesmím dovolit! Co mám udělat? Zmocňuje se mě zoufalství…     

??

„Nedělej to!“ křičela jsem v duchu na tu hloupou nánu.

„Proč si, sakra, neuvědomuje, co dělá? Jak mám chránit někoho, kdo tak umíněně hazarduje s vlastním životem? “ nadávám v duchu. Upřel oči na její hrdlo. To nebylo dobré… „No, výborně, další skvělý nápad, Draculo!“

Teď mé soustředění muselo zabrat. Není snadné přesvědčit upíra, že nechce zabít. Ale poslední dobou se ze mě stával pomalu přeborník. Uf, podařilo se…

„Znamenitě, další den tvého života je uchráněn, gratuluju děvče.“ Pomyslela jsem si. Už jí nic nehrozilo, mohla jsem se vrátit zpátky. Pokud to „hrabátko“ mluvilo pravdu, mám před sebou asi tak týden  klidu. Nadšeně jsem se ponořila do spánku.

??

            Ti dva se loučí. Mluví o nějakém výletu… Chci se dostat k té dívce a nějak jí vysvětlit, že už se s ním nesmí nikdy vidět - je to příliš nebezpečné. Ale jak bych jí to jen mohla vysvětlit, když tomu sama nerozumím? Proč se snažím dvěma neznámým lidem bránit v tom, aby byli spolu? Začala jsem se k ní přibližovat, už nás dělilo jen nějakých deset kroků. V tom se otočila. Dívá se mým směrem, ale jakoby mě neviděla. Znuděně odvrátí hlavu zase pryč a odchází. Musím ji zastavit, když ne teď, tak kdy? Najednou se vše kolem mě trhá. Obraz je najednou roztříštěný na spoustu malých střípků. Vidím rozmazaně. Cítím, jak mě nějaká síla táhne pryč z tohoto místa…

„Ach,“ povzdychl můj hlas a já otevřela oči. Tma. V hlavě se mi promítl můj sen.

„Asi si koupím snář,“ pomyslela jsem si a zašklebila se. Potom mě opět pohltil svět snů, ale tentokrát tam na mě nikdo nečekal. Po dlouhé době jsem se pořádně vyspala… 

             Ráno mé tělo odmítalo vstát. Prostě všechny náznaky nového dne tvrdošíjně bojkotovalo. Takže venku nesvítilo slunce, pod oknem nejezdila auta, budík nezačal vyřvávat, ale přes všechnu tuto snahu má sestra vstoupila do mého pokoje, podotýkám, že opravdu hlučně, a začala mě tahat z postele.

            „Ang, vždyť jsi mi ty nákupy slíbila... Sehnala jsem si už i hlídání pro Willa. Teď to prostě nemůžu zrušit. Tak vstávej,“ přemlouvala mě.

Ach jo… Nátlak byl příliš silný. Vyhrabala jsem se z peřin a zamířila do koupelny. Hned, jak jsem vešla, mě zaujal nějaký podivný tvor, který se na mě šklebil ze stejného místa, kde obvykle visívá zrcadlo.

„Do háje!“ zaklela jsem. Tohle jsem přece nemohla být já! Nejsem žádná topmodelka, ale tohle… tohle taky ne! Okamžitě jsem vykopala své nové vizáži válečnou sekyru a začala šermovat hřebenem proti svým nezkrotným blonďatým kadeřím. 

Asi po půl hodině lítého boje jsem konečně seděla u stolu s ranní kávou, čerstvým koblihem a dnešními novinami. Není nad pořádnou snídani.   

??

Bylo to tak příjemné, milovala jsem její život. Nebo spíš svůj život? Tak poklidné a přesto zajímavé. Už je to dlouho, co jsem ji naposledy pozorovala takhle dlouho. Chybělo mi to. Záleželo mi na ní. Nebo na sobě? Tohle můj rozum zatím nerozlousknul. Kdo vlastně jsem? Měla jsem jistou představu o tom, co jsem. Ale kdo jsem, to jsem netušila. Jsem ta devatenáctiletá Angličanka? Jsem Lis?