DRUHÁ GENERACE

Autorka: Belinne

ČÁST 7. - z pohledu Steva

V jeden den se mi zhroutil svět. Nechápal jsem proč, ani jak. Věděl jsem jen, že se to stalo. Nikdy bych si neodpustil kdybych jí ublížil, ale nereagovat bylo mnohem horší. Byli si tak blízko, že to bylo jako by na mě svoje myšlenky křičeli. Nejhorší bylo, že ona mu city opětovala a mě odmítla brát jako něco víc než kamaráda. Seděl jsem tam sám, ostatní se rozešli po dvojicích a Jenny byla ospalá. Velice potichu za mnou přišel můj otec.

„Stále jsi na něho naštvaný že?“ zeptal se.

V odpověď jsem jen zavrčel.

„Nikdy jí to nesmíš vyčítat, potom by s tebou nemluvila vůbec. Trochu tě chápu. Do tvojí maminky byl kdysi zamilovaný jeho děd. I když věděl, že je zamilovaná do mě, neustal ve svém snažení, až se jí nakonec úplně znechutil.“ Snažil se mi vysvětlovat něco, co sám ani pořádně nezažil.. Fakt skvělé.

„Kdybys věděl že máma miluje jeho a ne tebe, co by jsi udělal?“

„Nechal bych ji na pokoji.“ řekl pevným hlasem.

„I kdybys kvůli tomu měl trpět ty sám?“ Podíval se na mě a chvíli přemýšlel.

„Pokud ji opravdu miluješ, tak ti bude záležet především na tom, aby byla šťastná ona.“ vstal a nechal mě tam opět samotného.

Měl jsem toho hodně na přemýšlení. Vůbec jsem neměl náladu na spaní. Proč mám pocit, že i když se tomu vyhýbám nejvíc ze všech, proměním se první právě já? S nadcházející půlnocí se  vrátili Ron a Eli, ve své značně rozverné náladě si mě skoro nevšimli. Ostatní jsem ani nečekal před svítáním. Stále jsem uvažoval o samovolné proměně, protože už jsem skoro nespal, a pomalu už začínám sám pociťovat pach krve. Ale vůbec nevoněla tak jak mi říkali, spíš páchla jako rez a sůl. Spíš mi z toho bylo zle než abych na ni měl přehnanou chuť, tedy ne, nehodlám nikomu skákat po krku. Teda s výjimkou toho psa Trenta.

Slunce už pomalu začalo ukazovat první paprsky, ale pro mě už to nebyla tak neobvyklá podívaná, chtěl jsem ať ji někdo sleduje se mnou. Opatrně jsem vlezl do stanu k Jenny a vzbudil ji. Nejdřív nechápala co po ní chci, ale po pěti minutách se se zavrčením zvedla a šla se podívat na východ slunce se mnou. Paprsky se jí odrážely v ledových očích a tím jen podtrhly jejich krásu. Vlasy měla sice po ránu rozcuchané, ale v raním světle červenější než normálně. Vypadala jako přízrak, ten nejkrásnější přízrak na světě. Atmosféru narušili Ron a Eli když vylezli taky ze stanu. Připojili se k nám mlčky. Krásu toho okamžiku by nedokázalo zachytit nic, ale přesto v nejméně očekávaná chvíli se odněkud přihnal Emmett a vyfotil nás. Blesk nás na pár sekund oslepil a tak jsme nevěděli, co se děje. Až jeho škodolibý smích nás přivedl k vědomí. První se vzpamatovala Eli. Začala řvát na celé kolo.

„A baví tě to že? Jsi jak malej Jarda! A to je ti přes dvě stě let! Styď se tati!“ Zatvářil se naoko stydlivě, jenže potom se Eli neudržela a praštila ho. Zasekl se a taky na chvíli nechápal, co se stalo. Pak vybuchl smíchy a vzal Eli do náruče. Přehodil si ji přes rameno i přes její hlasité protesty a řekl: „Proti tobě byly ty nukleární hlavice co jsem měl jen práskací kuličky!“ řehtali jsem se všichni, až na Eli, protože ta ještě stále neměla pevnou půdu pod nohama. Jen Jenny to sledovala trochu smutně. Uvědomil jsem si, že ona není na rodinou atmosféru asi moc zvyklá. Přesto vypadala šťastně. Rychle přispěchala spolu s Ronem na pomoc Eli, takže se za chvíli váleli po zemi všichni čtyři. Aby se neřeklo že to nebylo fér, pomohl jsem Emmettovi. Byl to litý boj a v zápalu boje mě myslím i někdo pokousal ale neřešil jsem to. Do toho ale přišla teta Rosalie a zábavu ukončila.

„Vidím, že jablko nepadlo daleko od stromu že?“ řekla povýšeně.

„Ale no tak Rose, jen jsme tak blbli.“ omlouval nás Emmett.  Rychle vstal a na usmířenou Rosalii políbil. Pro větší efekt jsem jim zatleskali. Usmála se, protože byla ráda středem pozornosti. To už se ale začali scházet i ostatní. Táta se usmíval, protože věděl o co šlo, ale mamka se jen nechápavě koukala. Esme a Carlisle  ani překvapeni nebyli, na to nás znali až moc dobře a Alice s Jasperem se smáli od ucha k uchu.

„To jsem ráda, že se vydovádíte ještě tady a nezdemolujete mi zase dům.“ řekla Esme.

„A když už jsem u toho měli bychom pomalu začít balit.“ dodala.

„Tak brzy?“ překvapeně vykřikla Jenny.

„Shodli jsem se na tom, že je lepší ty vlky nedráždit.“ řekl Carlisle.

„V tom případě mě tedy omluvte prosím, musím si něco zařídit.“ řekla a  odběhla.

Ani nemusela říkat za kým jde. Věděli jsem to všichni. Emmett, kterému vždycky scházelo trochu taktu, ke mně přišel a objal mě kolem ramen.

„Jí jednou dojde, že jsi pro ni ten pravý.“

„Hm, dík za podporu strejdo.“ Neměl jsem chuť na dospělácké proslovy, a od něho už vůbec. On byl vždycky pohodář rodiny tak co se děje? Odešel jsem a radši si začal balit. Bylo by mnohem jednoduší, kdyby se o tom nikdo nedozvěděl, což je tady v té rodině téměř nemožné. Teta Rosalie se o ní nezajímala, protože jí sebrala pozornost. Prý tohle dělala i mámě.  I přes původní sebezapření jsem převzal schopnost Alice a podíval se co se stane. Nebyl jsem z toho o mnoho moudřejší a tak jsem si opět radši vypůjčil svou nejoblíbenější schopnost, tedy četní myšlenek. Někdy jsem ale schopnost převzal nevědomky, jako třeba tuhle při setkání s vlkodlaky. Nechápu jak ten smrad může Jenny vydržet. I normálně mi smrděli, ale tohle bylo odporné. Rychle jsem dokončil balení. Za tu dobu se už vrátila i Jenny a měla sbaleno. Kdybych ji neznal přísahal bych, že plakala. Čekalo se už jen na Rona, který byl jako obvykle poslední. Cesta probíhala mlčky. Byl jsem i rád, že jsem neseděl v jednom autě s ostatními poloupíry.  Takhle jsem předstíral spánek a nikdo mě nerušil. Při tom předstírání jsem doopravdy usnul a vzbudil jsem se až doma.

Někdo mě vynesl nahoru do mého pokoje. Podíval jsem se na hodinky a bylo deset večer. Vzhůru byla většina domu kromě dvou (lidí?) a Emmetta s Rosalii, domyslel jsem si co asi dělají a musel jsem se usmát. Jasper a Edward hráli video hry. Jejich nejoblíbenější jsou závody aut a nedělají při tom velký kravál. Alice s Bellou a Esme asi lítaly po nočních nákupech soudě podle myšlenek.. (Já vím že je to hrozný zvyk číst lidem myšlenky ale nemůžu se toho zbavit =) ). Carlisle měl noční službu. Edward zahodil ovládání, protože věděl, co Jasper udělá a až tehdy si mě všimli.

„Zase nemůžeš spát?“ zeptal se mě. V odpověď jsem zavrtěl hlavou. Jasper se na mě zvláštně podíval.

„Zkusíme ho vzít na lov a co bude.“ řekl. Nahlas jsem polkl.

„Ne. Co tím chceš získat?“ bránil mě táta.

„Nic, jen lepší když bude připraven na žízeň, než aby napadl někoho ve svém okolí.“

„Nevíme co se s ním děje!“ bručel

„Nevíme jestli se to neděje! Vezmeš si na svědomí, když někoho napadne? Věř, že já vím jaké to je. A když se s ním nic neděje, taky se nic nestane. Víš, že ho na lovu neohrozíme, protože má v sobě moc upíří krve.“

„Ne.“

Hádali se a mě už to přestalo bavit.

„Tati Jasper má pravdu. Já sám nevím, co se se mnou děje. Už nějakou dobu necítím únavu. Já bych jeho variantu bral.“ Jasper se na mě usmál a otec vzdychl.

„No dobrá. Ale pojďme hned, nebo mě tvoje matka zabije, když to zjistí. Chtěla být u toho, až se to stane. A buď prosím tě opatrný.“

„Upír nezná slovo opatrnost.“ řekl jsem temně. Obrátil oči v sloup a Jasper se rozesmál.

„Jdeme.“ zavelel a tak jsem vyrazili. Prvním problémem mohla být upíří rychlost. Ale jak se ukázalo, už ani s ní jsem si nemusel dělat starosti. Neběželi jsme ale daleko tak jsem ji nemohl moc testovat. Ve vidění jsem taky mohl „pozorovat“  zlepšení, i když v tom jediném jsme si asi byli všichni poloupíři i upíři rovni. Zastavili jsme někde v lese. Uviděl jsem vlka mezi stromy. Naštěstí to nebyl vlkodlak. Ale v tu chvíli jsem poprvé ucítil vůni krve a žízeň. Vystartoval jsem jako střela a nebyla to ani minutová akce. To zvíře ani netrpělo. Zavrněl jsem jako kočka, když jsem měl žaludek plný čerstvé krve.

„Tady máš odpověď Edwarde.“ řekl Jasper. Otec se jen díval.

„Steve omluvíš nás na pár minut? Taky využijeme příležitosti k lovu.“ Kývl jsem. Na jazyku jsem stále cítil tu chuť, bylo to asi to nejlepší co jsem kdy okusil, ale zároveň jsem se hnusil sám sobě. Jen tak jsem uvažoval, jestli by Trent chutnal stejně. 

Táta a Jasper mě nenechali dlouho samotného. Přiběhli opravdu po pár minutách. Asi se báli co bych provedl.

„Už máš medové zorničky.“ konstatovali.

„Od teď už nesmíš jíst normální jídlo ani moc vycházet na slunce. Ostatní moc nepochopí že jiskříš.“ řekl ironicky Jasper.

„To, že můžeš přebírat schopnosti ostatních ti moc usnadňuje zvládání žízně. Když už to nebude k vydržení, přebereš Bellinu schopnost jasné?“ vysvětloval mi.

„Ano pane.“ zasalutoval jsem.

„Steve tohle není sranda.“ zavrčel Edward. 

„Aspoň víte, co se stane s Eli a s Ronem.“

„Má pravdu.“ přisvědčil  Jasper „Vrátíme se už?“

„Jistě. Steve?“ otočili se na mě.

„Klidně můžeme vyrazit.“ A tak jsme běželi zase zpátky. Vyloženě jsem si ten běh užíval. Uvažoval jsem, jak by se líbila taková rychlost Jenny, která už teď ráda běhá.

A pak mi to došlo. To proč jsme se proměnil. A to proč ona se tomu bude navždy vyhýbat. Proměnu odstartovalo to kousnutí při té rvačce ráno. Nevím, kdo mě kousl, ale očividně to stačilo. Nic jsem necítil protože jsem v sobě měl dost jedu už předtím, a tak o sobě proměna nedala znát. Bylo to skvělé a zasekl jsem se i na ideálním věku, ale i tak mi bude něco chybět. A to něco je ona. Nikdy se nepromění dokud bude on živý. Bude chtít zůstat s ním a já jí budu muset ustoupit, protože chci, aby byla šťastná. Svým způsobem je to i fér, když si maminka tehdy vybrala Edwarda a ne jednoho z vlků. Teď je řada na nich.

Moje úvahy přerušila jedna skutečnost: Už jsme doběhli k domu. Pro větší dramatičnost jsem si trochu kryl oči, aby nikdo nepoznal jejich barvu. Vešli jsme a já se podíval na hodinky a ty ukazovaly něco málo po páté. Vůbec jsem si neuvědomil, jak to utíkalo. Už tu byli všichni. Alice jim asi něco naznačila, protože na nás čekali v obýváku. Jasper přede mě předstoupil a řekl:

„Dámy a pánové, rád bych vám představil Steva Jeremyho Cullena, čerstvého upíra. Všichni kromě Alice vyvalili oči.

„A jak se to stalo?“ zeptala se Rosalie. Otec už chtěl něco říct, ale já jsem ho přerušil.

„Při té rvačce ráno mě někdo kousl a to podle mě odstartovalo proměnu.“ Nikdo nic neříkal, ale pak se ozval Emmett.

„Já se ti omlouvám, ale pokousal jsem tě asi já. Vadí ti to hodně?“ díval se na mě provinilýma s smutnýma očima.

„Vůbec ne, nemusíš mít starosti. Je to skvělé konečně stačit vašemu běhu.“ Trochu jsem ho tím rozveselil.

„Podívejte na jeho oči.“ Konečně si toho někdo všiml. Usmál jsem se na Alici. „Už je má medové, tedy už jsi byl na lovu?“

„No ano.“ přitakal jsem.

„Teď už víme jak to probíhá, myslím, že bychom to měli říct i Ronovi a Eli.“ řekl Jasper.

„A také Jenny.“ ozvala se moje matka. Všichni kývli.

„Tak vítej do party!“ Emmett se konečně dostal do své obvyklé nálady a to nevěstilo nic dobrého. Objal mě a zvedl mě tak dvě stopy nad zem.

„Taky tě mám rád, strejdo.“

„Ten sarkasmus si odpusť mladej!“ a s žuchnutím mě nechal dopadnout na zem. Teď už mi to nevadilo ani v nejmenším. Mluvili jsme až někde do půl sedmé a potom jsme se nějak rozešli a já zůstal dole a udělal ostatním snídani. Potom už vstal Ron.

„Co se děje? A jakto že ještě nespíš? Normálně se čeká vždycky na tebe!“

„Teď už budu vždycky vzhůru první.“

„Co to meleš? Proč bys..“ Lépe se na mě podíval a pochopil. „Jak?“

„Stačí, když tě nějaký upír kousne. Vůbec to necítíš, ale trvá to jen pár hodin.“

„Takže kdybys mě ty kousl teď, tak bych ani nic nepoznal?“

„To ne, ale já tě nehodlám kousnout.“

„Jsi zlý, zákeřný a neuvěřitelně zvrácený Steve!“

„Jsem taky upír.“ Zašklebil se na mě a pustil se do snídaně. „Upír nebo ne, pořád děláš mizerné toasty.“

„Ty aby sis nestěžoval.“ ohlédl jsem se po majiteli hlasu a to scházela dolů Eli.

„Co to slyším o upírech?“ Ron jí odpověděl s plnou pusou.

„Steve je upír. Prý stačí jen to, když nás pokouše a ani prý nic neucítíme.“

Překvapeně zvedla obočí. „Tak v čem je problém? Jakože jsi ještě Rona nepokousal?“

Ach jó, zase se konverzace musela stočit ke mě že? „Jen se souhlasem vaším a vašich rodičů jinak Adié.“

„To nebude problém.“ usmála se a taky testovala moje kulinářské umění. „Bože Rone měl jsi pravdu,  není horšího kuchaře na tomhle světě.“

Hodil jsem po ní utěrku a Ron se rozesmál takže nás poprskal drobkama.

„Prase.“ ulevil jsem si.

Rozesmál se ještě víc. „Pojď Steve, necháme ho tady a půjdeme co myslíš?“

„Naprosto souhlasím Eli.“

„Néé.“ zakřičel a tedy uvolnil další množství drobků, ale i přes to všechno se nám nějak podařilo dorazit do školy v čas.

Jenny se k nám připojila na školním dvoře. „Jsi nějak divně cítit. co je s tebou?“ zeptala se.

„To neuhodneš! Z něho už je  upír.“ oznamoval rychle Ron.

„To je dobře nebo ne?“ podívala se na mě a já měl pocit, že to neustojím.

„Asi ano.“ řekl jsem neurčitě.

„Kousnutí?“

„Ano, ale nebolí to, aspoň nás ne.“

Kývla na znamení že pochopila. „Takže ty o tom neuvažuješ? O proměně?“

„Ne“ odpověděla stručně.

Jediný tvor, kterého bych proměnil s radostí to odmítá. Hezké. I Ron s Eli pochopili o co jde, a tak se dál neptali. Vím, že to bylo to nejdebilnější co jsem kdy udělal, ale oddělil jsem se od mlčící skupinky a šel za Claire. Steve jsi debil! Debil! Nadával jsem si celou dobu. Celou cestu k ní. Co si sakra myslíš Steve? Že bude Jenny žárlit? Debile! Ale zastavit jsem se nedokázal. Až před ní.

„Ehm Ahoj“

Nevěřícně se na mě podívala, ale potom se rozzářila jako vánoční stromeček. Ron údivem zakopl o jednoho prváka a i s ním se zřítil na zem. Kolem něho se všichni smáli a Jenny mu pomáhala na nohy. On jen mlčky ukázal ke mně. Jen rychle otočila hlavu a nevěnovala mi další pozornost.

„Ahoj Steve. Konečně tě nechala být ta hrozná holka?“ zacvrlikala přehnaně sladce.

„Našla si někoho jiného. Asi jsem jí nebyl dost dobrý, ale nebavme se o ní ano?“ Co to říkáš Steve uteč dokud můžeš!!!

„Ach to je mi líto. Já bych se na někoho tak skvělého nikdy nevykašlala.“ řekla uměle. Její tón hlasu mi začínal jít na nervy.

„Nechceš někdy někam zajít?“ zeširoka se usmála jako kočka, když sežere pořádně vypasenou myš.

„To by bylo skvělé! U nás teď otevřeli skvělý nový podnik. Tak dneska večer v sedm?“ 

„No jo.“ zamumlal jsem.

„Už se těším.“ řekla dřív, než jsem stačil něco udělat, objala mě a rychle odešla, pochlubit se s tím celé škole. Trapas nad trapas. Zase jednou gól Steve. A navíc jsi cvok.. Mluvíš sám se sebou. Ty jsi teda dopadl...