DRUHÁ GENERACE

Autorka: Belinne

ČÁST 6. - z pohledu Trenta

„Co se to s tebou děje Trente? Přijde nějaká holka a ty se z toho málem sesypeš!“ Nadával jsem si v duchu. Jen jsem se jí dotkl a zatočil se se mnou celý svět. Jakoby ona byla ta část mě sama, kterou jsem ještě neznal. Byla odlišná, ale i tak dokonale zapadala. Kdysi mi říkali něco o otisku, prý je to hrozně vzácné, a v naší smečce se to nestalo nikomu. Možná, že jsem první. Ale není to možné. Ona je upír, můj přirozený nepřítel, i když dneska jsme byli jako normální lidé. Tak skvěle jsem se necítil dlouho s nikým. Jedno je ale jisté, nějakou dobu se nebudu smět proměňovat, ať se o tom nedozví zbytek smečky. Naštěstí jsem nebyl tak daleko od domova. Přivítali mě Luke a Derek.  „Kde si se zdržel?“

„Šel jsem se jen projít.“ zalhal jsem.

„Chceme jít odpoledne na útesy. Přidáš se?“ zeptal se mě Derek.

„To bude skvělé. Hrozně rád.“ horlivě jsem přikyvoval.

„Vážně ti nic není? Chováš se tak nějak divně.“

„Je mi jen trochu špatně. Možná že z těch útesů nic nebude. Snad jindy kluci. Zatím ahoj.“ vytratil jsem se rychleji, než se stačili na něco zeptat. Jestli se budu chovat takhle, určitě to poznají. Musím se chovat přirozeně.

„Ahoj synku.“ No to mi tak chybělo!

„Čau tati! Jak se vede?“

„Špatně, do té doby než odejdou ty pijavice. Nechápu, co je na tomhle městečku tak přitahuje. A co si dělal ty?  Jsi nějak divně cítit. Nebyl jsi s nimi, že ne?“ ptal se podezřívavě.

„Co tě to napadá? Proč bych za nimi tak asi chodil.“ Změřil si mě pohledem.

„Víš přece, že když mi to neřekneš do očí, časem se to stejně dozvím a zbytek smečky taky. Nemysli si, že jsme si nevšimli, že se ti ta malá rudovlasá zamlouvá. Dej si pozor.“

„Neměj obavy.“ Naposledy se po mě podíval a šel si po svém. To bylo o chlup! S těmi proměnami to musím ještě nějak vymyslet, jinak to bude velký problém. Celý den jsem měl co dělat, protože jsem s Derekem a Lukem opravoval jedno auto. Tahle vášeň se mě drží už dlouho, prý to mám po dědečkovi, Jacobovi. Moc jsem ho neznal umřel, když mi byli čtyři. Řekli mi, že se kdysi zamiloval do dívky, ale ta  si vybrala život pijavice. Dnes jsem s ní měl tu čest, musím se přiznat, že nechápu co na ní děda viděl, natož tak že se do ní skoro otiskl. Otiskl. Je to hnusný „vedlejší  účinek“ vlkodlačí existence, stejně jako to čtení myšlenek. Vždycky jsem se ho bál jak čert kříže, ale věděl jsem, že když přijde, nebudu s ním moci nic udělat. Doufal jsem, že se mi to vyhne, a spoléhal na vzácnost onoho úkazu. Teoreticky by to z deseti vlkodlaků postihlo jednoho. Proč já? Nemůžu si stěžovat. Otiskl jsem se do dívky, která se mi líbila hned, i když je to na půl pijavice. Otázkou je, jestli se já líbím jí. Teď už se to vzít zpátky nedá. Vyhýbat se jí nemůžu, to bych utrápil sám sebe. Musím s ní být co nejvíc, i když pořád je tu ta rodina. Kolik jich je, jedenáct? Dvanáct? Sám bych na ně nestačil, a smečka mi taky nepomůže pokud se budu bavit s Jenny.  Musím se spřátelit se všemi. A to půjde těžko. Vyletěl jsem jako by mě píchla vosa a utíkal za ní. Jak na potvoru tam byli všichni a seděli u táboráku. Nebezpečně blízko ní seděl jeden z těch polovičních. Podvědomě jsem zavrčel.

Když jsem přišel blíž, otočila se však jen ona. Ucítila mě, je to dobré. Omluvila se a vstala.

„Co tady děláš?“ ptala se rozlíceně.

„Přišel jsem za tebou. Musím ti něco říct.“

„No dobrá, ale rychle. Můžou tě ucítit každou chvíli.“

„Ten zrzek se k tobě nějak má.“

„Není doba na žárlivé scény, a my se mimochodem známe moc krátkou dobu, aby se to dalo považovat za něco víc.“ zpražila mě.

„To řekni mým instinktům. Slyšela jsi někdy o otisku?“ Zavrtěla hlavou. Pořádně jsem se nadechl a začal. „Věříš v lásku na první pohled?“ Překvapeně nadzvedla obočí.

„Ani ne, ale bojím se, že se to stalo Stevovi.“

„Stevovi?“

„To je ten zrzek.“ řekla škádlivě.

„Otisk je něco podobného, jen je to mnohem silnější. Je to jakoby jsi našla svojí ztracenou polovinu. Jako když dva dílky zapadnou dohromady. Nedá se to nijak zrušit a je to definitivní. Zároveň je to ale vzácné. Stalo se to jen málo vlkodlakům. V naší smečce jen jednomu.“

Celou dobu ze mě nespustila oči. „Ale proč mi to říkáš?“

„Jenny ty to nechápeš? to já se otiskl. Do tebe!“

Zůstala strnule zírat. „Jak? Já jsem přeci potomek upírů, a ty jsi vlkodlak. Jsi si jistý?“

„Jistější než kdy jindy. Já tě chápu že se mnou nic nechceš mít. Máš Steva a plno kluků kolem sebe.  Proč by ses měla zajímat o mě?“

Její ledové oči se rozjasnily. „Steve je jen kamarád. A ty jsi dokonalý. Nikdy jsem nepotkala nikoho takového, lhala bych, kdybych řekla že ses mi nelíbil už tam v lese. A pak jak jsme spolu mluvili, bylo to jako by mi celou dobu chyběla část mě, kterou jsem našla, a jak ty říkáš, dokonale zapadla.“

Zaradoval jsem se. „Takže je to vzájemné?“ otázal jsem se.

„Ano Trente Blacku. I mě je to stejné.“ Zasmála se a já nadšeně výskl. Vzal jsem jí do náruče. Objetí mi oplatila. Bylo to nejhezčí co jsem kdy zažil. Čert vzal smečku i Cullenovi. Teď  jsme jen my. Odhrnul jsem jí z tváře pramínek rudých vlasů. Měl jsem pocit, že mě těma očima propaluje. Zastrčil jsem ten pramínek za ucho a pomalu si ji přitáhl k sobě. Vůbec se nebránila.

„Jenny co tu děláš tak dlouho?“ skvělá doba. Byli jsme tak v šoku, že jsme se ani neodtrhli. Přišel mezi nás nějaký další poloupír.

„Steve já hned půjdu. Počkej až se rozloučím s Trentem. Nevím, kdo vypadal překvapeněji, jestli on, nebo my dva.

Z jeho strany se překvapení velice brzy změnilo v hněv. Začal vrčet: „Tak já ti nejsem dost dobrý a přitom se taháš tady s tím psem.“

Tak to ne chlapečku, do mě si rýpat nebudeš. Postavil jsem se před ní a zaujal bojovnou pozici. Už jsme se chystal proměnit, když v tom se mezi nás postavila.

„Steve klid! Víš, že jsem ti řekla, že mezi námi není nic kromě přátelství. Nemáš důvod se zlobit. A ty Trente toho taky okamžitě nech!“

Hleděli jsme na ni, jakoby by po nás chtěla amputaci nohy. Bohužel přiběhli i další dva upíři.

„Jsi v pořádku? Neudělal ti nic?“ staral se ten velký.

„Bylo to v pořádku, dokud sem nevletěl ten zrzek.“ zavrčel jsem.

„Hele klídek jo? Stejně jsme v převaze mladej. Jenny, řekni jak to bylo prosím.“ vybídl ji.

„Bavili jsme se spolu, a potom tady vletěl Steve a  začal vyvádět, to je celé.“ podala zkrácenou verzi.

„Je to pravda Steve?“ zeptal se i jeho.

„Je, ale-"

„Ale stejně jsi na vině.“ přerušila ho ta hnědovlasá, co se mě předtím ptala na dědečka.

„Mami ona dlouho nešla, a nemyslím si, že je tady moc bezpečno, když se tady potuluje smečka přerostlých psů.“

„To stačí. Jenny je v pořádku a tady Trent, na rozdíl od tebe nijak krvelačně nevypadá.“ Zavřel pusu a jen mě naštvaně probodával pohledem.

„Děkuji, že jste vše uvedla do pořádku.“ galantně jsem se uklonil, abych udělal dojem. Pochopila vtip a usmála se.

„Nemusíš mi vykat, jmenuji se Bella. Tvůj děda byl můj nejlepší přítel.“

„Slyšel jsem. Prý na vás nikdy nezapomněl, ale babičku doopravdy miloval to věřte.“ Smutně kývla.

„Tak tady necháme naši mládež ne?“ navrhl ten vysoký.

„Stejně už za chvíli půjdu Emmette, bude to chvilka. Můžete jít.“ Pokývali hlavou.

„Steve ty pojď s námi. Musíme si promluvit.“ Neochotně šel a nechali nás opět o samotě.

„Je mi líto co Steve udělal. Někdy se chová divně.“ Omlouvala se.

„Jo, je do tebe zblázněný až po uši.“

„Já vím a mrzí mě to.“

„Proč?“

„Nemiluji ho, protože jsem zamilovaná do tebe.“ Byla upřímná, to jsem na ní miloval.

„Kde jsme to přestali než nás přerušili?“ zasmála se.

„To nevím, ale přijít na to můžeme i zítra. Máme výhodu, vystopujeme se navzájem.“

Kývl jsem. „Takže kdykoliv. Jen nepřekračuj hranice prosím, pro některé ze smečky stále platí.“

„Beru na vědomí. A ty se radši vyhýbej Stevovi.“ 

Ušklíbl jsem se. „V souboji s ním bych se ani nezapotil.“

Provrtala mě naštvaným pohledem. „To byl vtip.“

„Tak já se loučím.“

„Zatím.“

Odběhla, asi za dvacet sekund se vrátila, vlepila mi pusu a zase odešla. Měl jsem chuť oběhnout celou Zemi dvakrát za sebou. Už jsem chtěl jít, ale v tom se vrátil ten zrzek.

„Máš zase chuť se prát?“ povzdychl jsem si.

„Vůbec. Jen se chci omluvit, už kvůli Jenny.“ To bylo to poslední co jsem od něho čekal.

„Omluva přijata.“ rozpačitě jsme se na sebe podívali.

„Tak tebe dostala taky co?“ zeptal se.

„Co tím myslíš?“ Hořce se zasmál.

„Já se do ní zamiloval taky na první pohled. Vždycky jsem doufal že je to vzájemné, a pak se objevíš ty. Tomu se říká smůla. A to tě zná mnohem kratší dobu než mě.“

„Jak jsi sám řekl, láska na první pohled.“

„Možná.“ Nechal ta slova viset ve vzduchu. Přišel ke mně blíž. „Věř, že jestli jí ublížíš, nedám ti pokoj, dokud tě osobně nezabiju!“

„Já se tě nebojím, a o ni nemusíš mít strach.“

Trochu se pousmál. „Tak to jsme si vyjasnili.“ Řekl a odkráčel dlouhými kroky.

Co si o sobě sakra myslí? Že si pískne a já ji nechám být? Tak to ses pořádně spletl. Byl jsem tak naštvaný, že jsem si ani neuvědomil následky proměny, ale aspoň jsem byl doma rychle. Tam mě „přivítala“ celá smečka.

„Jak jsi mohl?“ Vyjel na mě otec.

„Co jsem provedl?“ dělal jsme nevědomého.

„Víš moc dobře Trente! Myslíš si, že nevíme kde a proč jsi byl? Že se kvůli tomu začneš bratříčkovat s pijavicemi?“

„Já si ten otisk nepřál! Ale když už se to stalo tak to nebudu ignorovat!“

„To si piš že budeš! Ona je náš nepřítel! Její rodiče zabíjeli nevinné lidi Trente!“

„Ona nikdy nikoho nezabila.“

„Je to jen otázka času, ona se promění a co pak? Řekneš jí, že je v pořádku to, že zabíjí?“

„Nechápeš to. Je mi jedno co říkáš ty. I ty pijavice, jak ty říkáš, jsou v tomhle lepší než ty. A dá se s nimi na rozdíl od tebe rozumně mluvit.“

V tu chvíli zmlkl. „Stejně se s ní nebudeš stýkat, vždycky s tebou někdo bude když budeš chtít někam jít. Za pár dní stejně odjíždějí.“

Nechal mě tam a odešel spolu se zbytkem smečky. Naštvaně jsem se zabouchl v pokoji. Zákazy jsou od toho, aby se porušovaly. Tak do toho!