DRUHÁ GENERACE

Autorka: Belinne

ČÁST 5. - z pohledu Jennifer

Nechtěla jsem mu ublížit. Byl pro mě jako nejlepší kamarád a bratr v jednom. Věděla jsem, co ke mně cítí. Bella, jeho matka mi to řekla. Asi před dvěma dny jak jsem u nich byla. Říkala, že je ráda že si někoho našel, ale že jestli k němu necítím to samé, mám mu to říct ať nemá falešné naděje. Bylo mi z toho smutno. Nikdy jsem za svou druhou schopnost nebyla tak vděčná. Možná že jednou bych ocenila to, že mám vedle sebe spolehlivého partnera, který nestárne spolu se mnou a miluje mě. Dokázala bych si ale odpustit to, že mu nikdy nebudu moci jeho lásku oplatit? Možná že lžu sama sobě, a tu část, která mi říká že ho miluji jsem umlčela.Vím, že někde ve mně je skrytá ta část povahy, které by mi to dovolovala, být s ním jen kvůli osobnímu prospěchu. Ta část, kterou jsem se snažila pracně vymýtit. Ta část, kterou mám po rodičích.  Podívala jsem se na něho omluvným pohledem. On se na mě podíval smutně chápavým.

„Jistě že tě nechám být když si to přeješ.“

„Ale zůstaneme přáteli že ano? Že nechci, aby náš vztah přerostl v něco víc neznamená, že tě nemám ráda jako kamaráda.“ řekla jsem.

„Přáteli zůstaneme, neboj.“ řekl smutně.

„No a na kdy se plánuje ten výlet do Forks?“ snažila jsem se změnit téma.

„To nevím, ale asi brzy. Zvlášť, když se do toho vloží Alice. Ta když se chytne nějakého nápadu, nepustí se ho dokud to nezrealizuje nebo nepřijde na něco nového.“ usmál se.

Pro odlehčení atmosféry jsem se zasmála také. „No ano. Je jako hurikán. Byl jsi s ní někdy na nákupech? Pohybuje se tak rychle mezi věšáky, že jsem ji už několikrát viděla rozmazaně!“

„Jít s ní na nákupy? Šílíš? Nejsem sebevrah.“  Smáli jsme se.

„Je ve Forks něco zajímavého? Tedy kromě toho že je to bývalé bydliště tvojí rodiny?“ zeptala jsem se.

„Ani ne, ale jinak je tam příjemně. Vlastně co to povídám! Jasně že je to město zajímavé. Byla tam největší koncentrace mýtických příšer v celé Americe!“

„Prosím tě. A co tam žilo kromě vás?“

„Vlkodlaci.“

„Cože????!!“

„Objevili se tam, když tam ještě žila moje rodina. Ale neboj, už tam určitě nežijí. Měli zmizet spolu s námi.“

„No to mě uklidňuje...“  řekla jsem sarkasticky.

„Bude to v pohodě. Kdyby něco, bude stále mezi tebou a nimi celkem dost upírů. Cullenovic rodina tě nenechá zahynout.“

„Já se o sebe postarat umím!“ Ohradila jsem se.

Ušklíbl se. „No jasně. Ty vždycky slečno nezničitelná. Musíš se hádat pořád. Co je na tom když o tebe má někdo starost?“

„Nemám ráda, když si někdo myslí, že jsem neschopná a na někom závislá. Moji pěstouni mě vždycky přehnaně ochraňovali a já jsem to nesnášela. V tomhle směru mi vyhovovali mí opravdoví rodiče.“

„Jsi zvláštní.“ 

„To mluví jeden z nejnormálnějších tady v téhle místnosti.“ Začali jsme se smát. Povídali jsme si ještě dlouho, domů se nám vůbec nechtělo. Když mě vysadil před domem, mávala jsem mu do té doby, než jeho auto zmizelo v zatáčce. Všichni už spali a tak jsem se rozhodla následovat jejich příkladu. Rychle jsem se osprchovala a vklouzla do postele. Ale spánek ne a ne se dostavit. Vzala jsem proto svojí mp3 a poslouchala svoje výběrovky. Ale pořád jsem se převalovala a cítila hrozně podivný pach, přesto však tak nějak známý, jen jako bych ho hrozně dlouho necítila. Snažila jsem se přijít na to, odkud ten pach znám a můj mozek pomalu vypínal. Když už jsem na to skoro přišla, usnula jsem a to, že mám stávat mi připomněl budík.

„Jenny? Hodláš dneska vstát holčičko?“ Ozvalo se zdola.

„No jó. Už vstávám. Ty a budík jste to, co mám po ránu vážně nejradši.“ zavolala jsem v odpověď.

„Nebuď drzá na matku Jenny.“ Přidal se otec. Ccc. Tak jsem se oblékla, vyčistila si zuby a sešla dolů.

„Mami? Cullenovi mě pozvali na výlet. Sice ještě nevím kdy to bude, ale ráda bych jela s nimi.“ Chvíli se na mě koukala a rentgenovala pohledem, ale pak přikývla.

„Pojede s vámi i ten milý hoch? Jak se jen jmenuje, Ach ano Steve.  Jak je to vlastně mezi vámi?“

„Jsme jen kamarádi mami. Nedělej z toho hned kovbojku a samozřejmě že jede.“

„To jsem ráda.“ Zbytek snídaně proběhl mlčky. Vypadalo to jako rodinná idylka. Dojedla jsem, a vyrazila do školy. Auta nemám moc v lásce, radši chodím (sice většinou běhám) pěšky. Nanovo jsem zapřemýšlela, co to bylo včera za pach. Bohužel, než se mi vybavil, omráčil moje čichové buňky nesnesitelný parfém, který byl pro mě mnohem horší než pro většinu lidí a poloupírů tady. Deset kroků ode mě, pět, dva, jeden.

„Jenny? Můžu s tebou na chvíli mluvit?“

„Hm, ale rychle. Co chceš Claire?“ Snažila jsem se ukončit konverzaci co nejrychleji. 

„Chci ti jen říct, že tím, jak ses postavila mezi mě a Steva, jsi to pouze zhoršila. Tak pozor, tohle je otevřená válka holčičko.“ Málem jsem se umlátila smíchy už na místě. V záchvatech smíchu se mi podařilo vykoktat pár slov.

„Myslíš si, že kdyby o tebe měl Steve zájem, že by se choval takhle? Prober se. On je v pohodě hodný a chytrý kluk, ty jsi naopak naivní kráva, která myslí jen na to, jaké boty si obuje. A já se tě mám jako bát? Hm. No tak to asi ne Claire. Jinak hezký den.“  V záchvatech smíchu jsem se už nesvíjela jen já, ale i všichni co tu scénu na školním dvoře viděli. Claire se naštvaně otočila na podpatku a odkráčela spolu se svým věrným ocáskem, s Betty. V tu chvíli dorazili Cullenovi.  Ron se smál a ostatní to nechápali.

„To bylo vážně zajímavé  Jenny. Bez tebe tahle škola neměla šťávu.“ Eli a Steve nechápali, tak jsem je při tom s Ronem nechali. Steve na to stejně brzo přijde. Vydali jsme se tedy vstříc dalšímu školnímu dni. Škola nuda jako vždy. Ale u oběda mělo přijít další rozptýlení. Rudá a naštvaná Claire si to namířila k našemu stolu. Proč mám pocit, že se Alice a Edward právě teď dusí smíchy?

„Steve, řekni jí to tady přede všemi. Řekni jí, jak nám tehdy překazila schůzku a tak.“ Já jsem zase začala chytat záchvaty a Ron s Eli na tom nebyli o moc líp.

„Claire, nevím co ti kdo namluvil nebo co si myslíš,“ to jsme hystericky začali řvát všichni. „ale já s tebou vážně nechci nic mít. Najdi si někoho jiného a mě nech prosím na pokoji.“ Ještě víc zrudla, pak úplně zbledla a utekla na záchod. Tentokrát jí Betty nenásledovala a smála se spolu s ostatními. Steve byl značně vyděšený a podíval se na mě. „Věděla jsi, že něco takového přijde?“

„Ale jen z 90%.“  začal se smát spolu s námi. Když všeobecné veselí utichlo, mohli jsme se začít zase normálně bavit. „Kdy vlastně chcete jet do Forks?“

„No, přemýšleli jsme že bychom vyrazili tento pátek a byli tam na víkend, jen tak pod stanem.“

„Tak brzy? Ale to nevadí. Pod stanem už jsem nebyla věky. Moc se těším.“  řekla jsem upřímně. „To my taky!“ řekli všichni tři najednou.

o 3 dny později..

„Máme všechno?“ ujišťovala se Esme.

„Máme i to co nepotřebujeme. Neboj.“ uklidňoval ji Edward. Jeli jsme ve dvou autech, v Edwardově a Emmetově autě. Ne že bych Edwardovi nevěřila, ale vážně mi připadal bezpečnější na cestu někam do lesa Emmettův jeep než jeho Volvo. A tak mě i přes protesty vmáčkli mezi Eli a Rona. Museli jsme vyrazit hodně brzy, a tak jsem den před tím přespávala u Cullenů. Samozřejmě se čekalo na čtyři rozespalé poloupíry. Neobešlo se to bez uštěpačných poznámek, ale o několik litrů kávy později jsme vyrazili. Seděla jsem v autě s Edwardem, Bellou, Ronem, s Eli a Esme. V druhém autě seděli Steve, Rosalie, Alice, Carlisle, Jasper a Emmett řídil. Bylo mi líto že jsem nebyla se Stevem, ale myslím, že si ho tento víkend užiji víc než dost. Ron se začal hádat s Eli, a tak se je Esme snažila usměrňovat. Já se celou cestu bavila hlavně s Bellou. Byla to ta nejpříjemnější  upírka, kterou jsem kdy znala. Vyprávěla mi, jak se kdysi seznámila s Edwardem, jak zjistila, že její nejlepší kamarád je vlkodlak a o své proměně. Na oplátku jsem jí já vyprávěla o sobě. O rodičích jsem radši moc nemluvila, ale začala sama. Ukázala mi i jizvu po otcových zubech, a neodpustila si sarkastickou poznámku, že jsme mohly být skoro sestry.  Cesta nám celkem rychle ubíhala. Ale i když k tomu připočteme sebevražednou rychlost auta, trvala cesta pár hodin.

Ve chvíli, kdy to začalo vypadat, že Rona za ty jeho hádanky násilně odstraním (Co to je, je to černé a jí to hranolky. Nevíte? Přece půlka U.S.A haha.) Ohlásil Edward, že jsme na místě. Ani jsem si neuvědomila, že jsme vjeli do lesa. Jakmile auto zastavilo, vyběhla jsem z auta jak nejrychleji jsem mohla. Emmett si hned dělal srandu z Edwarda.

„Copak jsi jí udělal bráško? Já věděl, že jízda tvým autem je hrozná, ale až takhle?“ Škaredě jsem se na něho zašklebila.

„Nenávidím dlouhé cesty autem. Mám to už odmala.“ Očividně jsem ho zklamala.

„Tohle mohl být živoucí důkaz o Edwardově neschopnosti za volantem, ty že jsi-“ doříct nestihl, protože po něm Edward hodil šišku.

„Začal sis s nesprávným soupeřem chlapečku.“ Za chvíli už byla šišková bitva v plném proudu. Emmett s Ronem se nechali moc unést, a tak jsem skončila spolu s Edwardem v křoví. On to necítil, ale já jo. Jehličí jsem měla ve vlasech ještě týdny.

„Za co?“ zařvala jsem na ně.

„Že jsi ho podporovala.“ odpověděli.

„Tak vy takhle jo?“ řekla jsem výhružně. Oba zbledli. Asi ze mě mají respekt, zasmála jsem se. „Bojíte se?“

„Tebe ani tak ne, jako těch za tebou!“

„Cože?“

„Uteč Jenny!“ zařval Steve. Pořád jsem netušila, co se děje. Pomalu jsem se otočila a za mnou stál obrovský tmavě hnědý vlk. A další. Bylo jich asi sedm dohromady. Rychle jsem se stáhla za Jaspera a Carlisleho. Emmett i Edward už zaujali napůl obranné a napůl bojovné postavení.

„Uklidněte se, nechceme bojovat pokud to nebude nezbytné, nebo pokud nezaútočíte. Můžeme si promluvit?“ snažil se zachránit situaci Carlisle.

Jasper se snažil co nejrychleji odlehčit atmosféru a navodit klid. První vlci se začali měnit. 

„Co tady chcete?“ zavrčel ten největší.

„Jsme tady na výletě. Víme určitě, že jsme nepřekročili staré hranice.“ zkoušel se s nimi domluvit.

„Víme, že jste nepřekročili hranice!“ vyštěkl jiný. „Jen nejsme rádi, když se v okolí potulují nějaké pijavice, to je vše.“ v reakci na tohle jsme všichni kromě Carlislea zavrčeli.

No fuj, takový smrad jsem necítila nikdy. I ostatní je cítili, jenže nikdo to neměl tak zlé jako já. Někdy je ten dar na obtíž.  Steve ho asi nevědomky převzal, protože se začal dusit a kašlat.

„Vy jste nová smečka?“ zeptal se Jasper.

„Noví tedy nejsme, existujeme od té doby, co se kolem začali potulovat ty pijavice. Sice už jsou zlikvidované, ale i tak jejich pobyt stačil.“ poznamenal. Jeden mladší si odfrkl. Bella sebou trhla. „Jaku?“ podíval se na ni temně hnědýma očima.

„Jacob Black byl můj dědeček. Zemřel už dávno. Já jsem Trent, poslední z Blacků.“

„Takže Jacob zemřel?“

„Ano.“ odpověděl smutně. Přikryla si dlaněmi ústa a vzlykla. Edward k ní rychle přiskočil a začal jí utišovat.

„Nezdržíme se dlouho. Jenom tenhle víkend. Prosím akceptujte to.“ řekl Carlisle. Ten se kterým před tím mluvil přikývl. „Ale žádné problémy jasné?“

„Ovšem.“ přisvědčili jsme.

Pomalu se stáhli. Bella zastavila toho Blacka. „Trápil se Jacob hodně?“

Otočil se na ni. „Do toho vám nic není.“ A odešel spolu se smečkou. Bylo zajímavé sledovat, jak se mění. Lidské oko by skoro proměnu nepostřehlo, ale my jsme měli příležitost si to prohlédnout pořádně. „Straší“ z Cullenů už měli kdysi příležitost si to prohlédnout, ale my mladší jsme to sledovali s úžasem. Bella se pořád vzpamatovávala.

„To nám to pěkně začíná.“ ucedil Emmett mezi zuby.

„Víš dobře, že tady správně ani neměli být, po tom co jsme my odešli. Museli se tady zdržet jiní upíři, jak říkali.“ okřikla ho Rosalie.

„Jsme tu jen na víkend, tak si ho nenecháme zkazit nebo ne?“ sršel optimismem Ron.

„Souhlas.“ Museli mi vysvětlit, kde jsou ty hranice, ale i po čichu se daly dobře najít. Jasper, Emmett, Alice a ostatní kromě nás čtyř a Carlislea vyrazili na lov. Steve si šel zdřímnout, Eli s Ronem byli zabráni do hádky a tak jsem se šla projít sama. Chůze mě začala nudit, proto jsem velmi brzy přešla do běhu. Miluji to, jak mi vítr čechrá vlasy a ty mi vlají kolem celého obličeje. Pravda, někdo mě takhle potkat tak s křikem uteče. Ale mě to nevadilo. Už jsem byla celkem daleko od tábořiště, když jsem ucítila ten hrozný pach, který patřil vlkodlakům. Respektive jednomu. Blackovic potomek mě sledoval. Rychle jsem zaujala obranou pozici a zavrčela. Začal se mi smát.

„Nechci ti ublížit. Nejsi jako oni, ale i tak mě tvůj pach neuvěřitelně štípe v nose.“

„Mohla bych říct to samé. Co po mě chceš?“

„Nic, narazil jsem na tebe náhodou. Co jsi zač? Pijavice nejsi, ale člověk taky ne.“ zkoumavě se na mě podíval a já se skoro neubránila smíchu.

„Ty by si mě mohl zabít, protože jsem svým způsobem tvůj přirozený nepřítel, ale vyptáváš se co jsem zač, to je hezké. Díky, že mě necháš naživu.“

„A proč bych tě měl chtít zabít? Nedala jsi mi důvod. Ale pořád si mi neřekla co jsi zač.“ Uvolnila jsem bojovné postavení.

„Nejsem upír, jen jejich potomek. A jakože jste vy nevyhynuli spolu s odchodem Cullenů?“ vyptávala jsem se na oplátku.

„Ale pijavice jsou mrtvé! Nemůžou mít děti!“

„To mi povídej. Je zázrak, když mi někdo nepřipomíná, že jsem z logického hlediska neexistující tvor.“ zaškaredila jsem se na něho.

„Víš proč tady jsme? Asi před rokem se tady zastavila menší skupinka pijavic, bylo jich asi pět. Nezdrželi se dlouho, ale pro nás to stačilo. Vyhnali jsme je.“

„Ale ten vlkodlak říkal, že jste je zabili!“ zasmál se. „Jonathan rád přehání a vytahuje se. Je to vůdce smečky, a taky můj otec.“

„Tvůj co? Je ale tak mladý!“ zhrozila jsem se.

„Jenže nám se růst vždycky zastaví do té doby, než se naučíme perfektně ovládat svojí proměnu. Je mu kolem 36, přesně nevím.“

„Ale i tak je to brzo.“

„Hádáš se vždycky?“ tohle už jsem někde slyšela.

„Pardon, nepředstavil jsem se. Jmenuji se Trent Black.“

„Neoficiálně jsi se představil v tábořišti, ale takhle je to lepší. Já jsem Jennifer Fordová,  všichni mi ale říkají Jenny.“ Usmál se a tak jsem mu to oplatila.

„Hezké jméno.“ řekl a potřásli jsme si rukou. Trhl sebou a trochu odskočil.

„Copak je?“

„Je to trochu nezvyk se přátelit s pija-  jednou z nich. Jako by mnou projela elektřina.“

„Já se zase musím přemáhat, abych neutekla před pachem co vydáváš. Je to hrůza, i když teď už jsem na to trochu zvykla.“

„Máme dokonalé předpoklady k přátelství, já ti smrdím, a když se tě dotknu, dostanu kopanec elektřinou.“ Měl podobný smysl pro humor jako já, to jsem na něm velmi ocenila. Ať jsme co jsme, je to super kluk. A navíc fešák.  Byl ale nervózní, a asi to nebylo tím, že jsem byla na půl upír. „Je ti něco?“ nervózně po mě koukl. „Ne nic. Musím si něco ujasnit. Určitě se ještě sejdeme. Zítra ve stejnou dobu tady ano?“

„Tak dobrá.“ Kývla jsem. Rychle odkráčel, bylo divné že se neproměnil. No co. Je čas se vrátit do tábora. V ruce jsem ucítila papírek, kterého jsem si prve ani nevšimla. Bylo to číslo. A hádejte čí.