DRUHÁ GENERACE

Autorka: Belinne

ČÁST 4. - z pohledu Steva

Sakra Steve znáš jí sotva pár hodin a už ses stihl zamilovat? Připadám si jako nějaký puberťák. Pořád se pokradmu ohlížím na sedadlo spolujezdce až to nevydrží.

„Tak mám teda něco ve vlasech, nebo co že na mě pořád tak zíráš?“ otáže se.

„Vůbec nic. Jen, že tomu pořád nemůžu uvěřit, že existuješ, pořád čekám že se rozplyneš jako pára nad hrncem.“ vtipkoval jsem a snažil se zachránit situaci.

„No toho se bát nemusíš. I já jsem ráda, že jsem našla někoho takového, jako jsem já.“ věnovala mi jeden ze svých vzácných úsměvů. Oplatil jsem jí ho, i když ten můj musel vypadat vedle jejího jako nepovedená grimasa. Pustil jsem hudbu.

„Páni ty máš taky rád Goo Goo Dolls?“ překvapilo mě, že je vůbec zná. Když říkala, že poslouchá jen tvrdší hudební odvětví.

„No ovšem. Miluji jejich hudbu. Přijde mi hrozně pohodová a uklidňující.“

„To mě taky. Pouštím si je, když se chci odreagovat.“

„No teď už se moc odreagovávat nemůžeš, jelikož jsme na místě.“ objevil se před námi krásný starý dvoupatrový dům, který jsem směl nazývat domovem. Žilo nás tam dost na to, aby byl i při své velikosti občas těsný.

„Tady vy bydlíte? Je to krásný dům.“ obdivovala.

„Děkuji. Nejsme zrovna malá rodinka. Počkej, až všechny poznáš.“ 

„Už se těším.“ znovu se pousmála. Došli jsem ke dveřím a než jsem  stihl zaklepat, otevřela dveře Eli.

„No kde jste! Už se na vás čeká tak šup!“ energicky nás vtáhla do dveří. Vešli jsem do obýváku, kde už seděla celá moje rodina. Usmívali se.

„Jenny, tohle je moje rodina. Teta Alice a Rosalie, strejda Jasper se strejdou Emmetem. Moje maminka Bella . A taky Esme. Mimochodem, kde je Carlisle a Edward?“

„Měl naléhavý případ v nemocnici. Ale tobě Jenny vzkazuje, že se s tebou určitě někdy osobně setká pokud to dneska nestihne. A Edward by tu měl být každou chvíli.“ Promluvila Esme.

„Stihne to.“ řekla Alice. „Já totiž vidím budoucnost.“ Vysvětlovala. „Moc ráda tě poznávám, dlouho jsme si mysleli, že naše tří děti jsou jediné. Jsme rádi, že tomu tak není.“

„Také vás ráda poznávám. Ale co jsem slyšela, je pro upíry v celku neobvyklé žít v tak velkých skupinách ne?“

„Velice často pokládaná  otázka. Prostě to tak je. Až na občasné hádky spolu vycházíme dobře. Jsme rodina.“ vysvětlil jí Jasper.

„No, ale tvoje rodina je taky v celku na normální poměry upírů početná ne?“ zeptal se Emmett.

„Žiji s pěstouny. Své rodiče jsem viděla několikrát v životě, nijak se s nimi nestýkám, a už dlouho je ani necítím, tak si myslím, že jsou mrtví.“ mluvila naprosto chladně a tím zarazila jeho další otázky. „Ale proč se bavit o tok nezajímavém tématu? Jak je to vlastně s vaší rodinou?" zeptala se, a tak jsme jí vyprávěli  celou historii.

Carlisle zatím dorazil, ale můj otec nikde. Tak jsem si tím nenechal kazit náladu a bavil se s ostatními. Emmett se před ní hrozně naparoval, tak ho vyzvala na souboj. Chechtal se, že prý jí bude šetřit. Ta mu to ale ukázala! On byl možná silný, ale ona rychlá a neuvěřitelně chytrá, takže to skončilo remízou. Emmett stále brblal, že to byla náhoda, že dlouho nebyl na lovu a tak. Smáli jsem se ještě dlouho. I Rose se asi Jennifer líbila. Už se spolu s maminkou, Alicí a Eli domlouvaly,  že spolu vyjedou na nákupy. Do všeobecného veselí přišel i můj otec.

„Ahoj tati, chci ti představit svojí novou kamarádku Jennifer Fordovou. Teď se přistěhovala a je jako já, Ron a Eli.“ Se zájmem se na ní podíval. Pomalu k němu přišla. „Moc mě těší.“ řekla  a nabídla mu ruku k potřepání.

Přijal ji. „Mě také. Konečně si Steve někoho našel, i přes tvůj původ.“ zatvářila se nechápavě, stejně jako všichni kolem. „Co to povídáš tati, je téměř 100% upírka!“

„To ano, ale právě tu před námi stojí dcera Jamese a Victorie.“ Vykulila oči a moje maminka podstatně zbledla, i proti normální barvě.

„Ano tak se jmenují moji biologičtí rodiče, ale nechápu co je na nich tak zajímavého.“

„Tvoji rodiče, nejdřív spolu, a pak každý zvlášť, se pokusili zabít Bellu. Jen tak, ze sportu. Jsou oba už po smrti.“

„Viděla jsem je maximálně třikrát, nevím co dělali, ale mrzí mě, že chtěli zabít Stevovu maminku a vaši ženu, ale musíte uznat, že bych s tím ani tak moc nezmohla. Jediné co s nimi mám společného, je můj dar, který jsem zdědila po otci.“ bránila se.

„Nikdo tě z ničeho neobviňuje Jenny. Samozřejmě že za to nemůžeš. Rodiče si člověk nevybírá.“ promluvila moje maminka. Možná, že bych na to přišel sám, kdybych se podíval Jenny do myšlenek.  Maminka z toho stopaře má stále strach, i když je mrtvý. V jejích myšlenkách je s ním sama v nějaké místnosti se zrcadly. A o té Victorii se jí také moc dobré myšlenky hlavou nehoní. Vypadá divoce, ostražitě, smrtelně nebezpečně a má stejnou barvu vlasů jako Jenny. Ani jeden nevypadal zrovna přátelsky.

„U nás budeš vždycky vítána.“ ujistil ji Carlisle.

„No jo.“ Přisvědčili všichni. Jen můj otec se na ni pořád díval tak divně. Nemyslím, že spolu budou vycházet.

„Takže další stopařka?“ zeptal se.

„Ano. Je to v celku užitečná schopnost. A troufám si tvrdit, že ji mám mnohem lepší než kdy měl můj otec. On potřeboval pachovou stopu, podle ní se také dokážu řídit, ale mě většinou stačí jít jen podle mysli dotyčného. Funguje to i na hodně velké vzdálenosti.“ Sledoval jsem ji s otevřenou pusou. Musela o nás vědět mnohem dřív, než mi o ní. Ani teta Alice se o ní  nezmínila. Tak nevím. „Ale to není všechno. Také většinou dokážu vycítit působení daru jiného upíra, a aspoň pokud se týká mojí osoby ho blokovat.“

„Tak proč jsi mi tedy dovolila, abych si ve tvé hlavě všechno přečetl?“ zeptal se můj otec.

„Protože jsem nechtěla ať si myslíte, že mám co skrývat.“ odpověděla prostě. Proč to tedy nedovolila i mě???

Bylo zajímavé pozorovat, jak se její ledové oči vpíjely do jantarových očí mého otce a naopak. Vypadalo to jako tichá bitva v jejich myslích. Výsledkem byla asi mírová smlouva, protože se na sebe usmáli. Všichni tři jsme se podívali na Jaspera, ten se jen omluvně zakřenil.

A bylo to. Od té doby se stala neoficiální součástí naší rodiny. Všichni si jí oblíbili a nejvíc Emmett, protože sdílela jeho smysl pro humor. Velice často vyrážela na nákupy, spolu s dívčí částí naší rodiny. Na první pohled jsem my dva vypadali jako pár, a proto to Claire pomalu vzdávala. My dva jsem věděli, jak to mezi námi je, ale mě by vůbec nevadilo, kdyby to, co se povídalo byla pravda. Nikdy mě nenechala nahlédnout do svých myšlenek a myslím, že ani nikoho jiného. Jediné dary, které na sobě neblokovala, byli Jasperův a Alicin. Už párkrát jsem jí naznačil co k ní cítím, ale nikdy to nebrala moc vážně. Jednou navrhla moje maminka ostatním: „Už velice dlouho jsme nebyli ve Forks. Mohli bychom se tam podívat, jen tak v noci, když by všichni spali. Vsadím se, že vlkodlaci už tam nejsou, když jsme odešli my.“

Chvíli jsem na ní koukali, jako kdyby jí rostla třetí hlava, a pak promluvila Rosalie. „Myslím že je to dobrý nápad. Se mnou můžeš při tom výletu počítat.“ Její přijmutí návrhu jako kdyby odstartovalo vlnu kladných odpovědí.

„Tak tedy domluveno. A co ty Steve?  Nechceš sebou vzít i Jenny? zeptala se maminka.

„Můžu se jí zeptat.“ Připustil jsem.

„Bylo by to skvělé. Prosím zeptej se jí.“ Takže nový úkol. Abych to zbytečně neprotahoval, pozval jsem jí na večeři. Souhlasila celkem rychle. Měl jsem jí vyzvednout v sedm. Přijel jsem k jejich domu. Dveře mi otevřela její adoptivní matka (no ještě aby biologická!) a pozvala mě dál. Dům měli zařízený velmi útulně. Jenny mě zavolala k sobě do pokoje. Lehce jsem zaklepal. „Mohu?“

„Ale jistě pojď dál.“ přivítala mě. Pokoj měla laděný hlavně do černé a červené barvy. Postel stála tak daleko od okna jak jen mohla. „Už jsou to jen finální úpravy tak počkej ano?“

„Samozřejmě.“ usmála se a rychle se vytratila do koupelny. Všiml jsem si fotek co měla na psacím stole. Byla tam naše společná, pořízená nedávno, pak fotka jí a jejích pěstounů z oslavy narozenin. Byla tam fotka jí a Eli, byly ověšené taškami a tuhle fotku jsem fotil osobně. Vypadaly dokonale nadšeně. Zbývala už jen jedna fotka. Na ní jí mohly být tak dva roky. Taky vypadala na to, že je stará. Byla už potrhaná a ohmataná a přesto se daly rysy muže a ženy na té fotce dokonale rozeznat. Jediná fotka její skutečné rodiny. Ani jsem si neuvědomil jak se jim oběma podobá. Tedy hlavně matce, Victorii. Vypadala stejně nebezpečně a divoce.  To už vyšla z koupelny, dokonalá jako vždy. „Prohlížíš si moje fotky? Není na nich nic zajímavého, nebo snad ano?“

„Tahle třeba je.“ ukázal jsem prstem na nejstarší fotku.

„Ach ano. Je skoro tak stará jako já. Ani nevím, proč ji nechali vyfotit. Ale mám jí tady, aby mi připomínala to, čím se nikdy nechci stát.“ hořce se ušklíbla. „Můžeme jít?“

„Jistě.“ Rychle jsme se rozloučili s paní Fordovou a  vyrazili. Vytáhla si mp3. Vzal jsem si nabízené sluchátko a musel jsem se smát.

„Tak tohle posloucháš, když tě chudáci Goo Goo Dolls omrzí?“ zasmála se.

„Tohle poslouchám normálně. Je v tom tolik vzteku a řevu, že na řev pak člověk ani nemá náladu.“ vysvětlila mi jako vždy naprosto logicky a zároveň těžko pochopitelně.  Zkusil jsem se zaposlouchat, do sluch umrtvujícího vřískání zpěváka z Bullet For My Valentine. Nešlo to, vyndal jsem si sluchátko a soustředil se na jízdu. Pro dnešek jsem vybral příjemnou napůl formální restauraci. Když nás k našemu stolu vedl mladík, ne o moc starší než já, vůbec se mi nelíbily  jeho myšlenky. Ale asi si na to musím vedle Jenny zvyknout.  Pozitivní je, že ona taky, jenže to nebude slyšet nahlas. Sedli jsem si a jak už bylo zvykem, servírka přiběhla do deseti sekund. Objednali jsem si pití a Jenny si vybrala špagety. Já jsem si dal jehněčí. Skoro jsem se tomu začal smát. „A k jaké příležitosti jsem se vlastně  sešli?“

„Naši tě chtějí pozvat na výlet do města, kde kdysi žila moje rodina. Všem se tam kdysi moc líbilo a tak tam někdy jezdíme, nechtěl jsem ti to říkat jen tak mezi dveřmi.“

„Ale ani to nemuselo být tak oficiální, a ráda se k vám připojím.“  řekla. Kdyby si jen neuměla své myšlenky chránit tak dobře.

„No to ne, tak oficiální to být nemuselo.  Ale už dlouho jsem nikde nebyli.“

„Pravda. Všiml sis že Claire dala konečně pokoj? Cítila jsem ji jen co jsem přišla před školu. Vážně by mě zajímalo, jak na sebe může někdo dobrovolně nastříkat takovou hrůzu.“ Otřepala se.

„Vedle tebe by nebyla konkurencí ani Miss USA.“ Zasmála se.

„Jsme takoví jen proto, že v našich žilách koluje jed a ten jenom čeká, kdy se bude moci rozšířit. Občas bych ho i ráda nechala, ale pak si vzpomenu na rodiče a je po náladě.“

„Také bych nejradši zůstal „normálním“ člověkem. Co je na tom špatného. Eli a Ron to vidí jinak,  už se těší,  až stanou upíry. Jako by nestačilo, že už teď mám kolikrát chuť skočit někomu po krku.“  

„Moje řeč.“ souhlasila. Zůstali jsme chvíli tiše a věnovali se jídlu. Pak zvedla oči a promluvila.

„Steve já nejsem hloupá. Vím, co o nás ve škole říkají, a taky vím, že by jsi byl rád, kdyby to byla pravda. Já k tobě taky nejsem chladná, ale miluji tě jako nejlepšího přítele. A v nejbližší době se to ani nezmění. Je mi líto, ale musíš se s tím srovnat. Nejsi ten, se kterým bych jednou mohla být do konce života.“

Bylo to jako dýka, které mi bodala rychle a nemilosrdně přímo do srdce.