DRUHÁ GENERACE

Autorka: Belinne

O 17 let později...

ČÁST 2. - z pohledu Steva

„Jsi zase nervózní jako lev v kleci. Že by sis zase vypůjčil schopnost tety Alice, jak je tvým zvykem?“ zeptala se mě Eli.

„Těsně vedle. Půjčil jsem si schopnost svého otce a vůbec se mi nelíbí, co si o mě představuje ta blonďatá holka od vedlejšího stolu.“ Eli se otočila a zasmála se.

„No jo. Naše školní primadona Claire si tě vyhlídla jako další oběť bratránku. Myslím, že by ti nepomohlo ani odhalení tvé ehm, zvláštnosti. Ta tě chce dostat.“

Taky jsem se musel usmát, i když představa rande s Claire mi pořádně zahýbala s vnitřnostmi.

„Proboha proč po mě jedou jenom takové krávy jako ona když vím, že je tady plno normálních holek?!“ vztekal jsem se.

„Ty „normální“ si myslí, že u tebe nemají šanci a tak ustupují těm druhým, jak ty říkáš, krávám. Nemáš být takový fešák. Kdybych nebyla s Ronem jsi další na řadě!“ To už jsme smíchy vyprskli oba. Věděli jsme oba, že by nikdy Rona neopustila. Byli pro sebe stvořeni stejně jako moje maminka s tatínkem. Ale já jsem se lišil. Celá rodina čekala, že až nadejde správná doba, teda podle jejich úsudku kolem osmnácti, tak se přidáme mezi upíry, a čas se  nám krátil. Ron s Eli se s tím hned smířili, ale já ne. Ne že bych nechtěl být upír, ale co je špatného na tom že bych byl člověkem? 

„Čau! Mluví tady někdo o mě? Nepřebíráš mi holku, že ne Steve?“ Ron přitančil jak bylo jeho zvykem. „Nikdo ti tady holku nepřebírá lásko. Možná, že náš pan nevrlý má nápadnici.“ chichotala se Eli.

„No né! A koho pak?“ vyzvídal hned. „Claire Conrádovou.“ Ron se na ní také ohlédl, a pak vyprskl jako mi předtím.

„Ahá. Tu už poslouchám dlouho a čekal jsem, kdy vám to dojde.“

„Víš že je tvoje schopnost někdy na obtíž Rone? Nikdo si nemůže o ničem povídat.“ Vztekal jsem se.

„To říká kluk, který čte lidem myšlenky a jemu nemůže nikdo. Já jsem proti tobě svatoušek, protože slyším jen to co ten člověk momentálně říká nahlas.“ Bránil se. „Vždyť já vím. Nejlíp je na tom stejně Eli. Její schopnost nikomu neublíží.“

 „Kluci hele nezáviďte.“

„Ty aby sis nerýpla viď?“ hádali se už teď jako manželé. Dokonale se k sobě hodili. Eli byla po mamince drobná blondýna, ale síly měla za tři. Ron byl černovlasý po Alici a vysoký po Jasperovi. Já jsem zdědil po otci bronzové vlasy  a po mamince čokoládové oči. Říkám si, jestli by o mě i o ostatní byl takový zájem, kdyby v sobě neměli tolik upíří krve, vždy připravenou provést několika denní, velice bolestivou proměnu. „Steve, my už jsem tady ve škole skončili, jdeme domů, tak jestli se přidáš..“

„To je dobré Rone, já mám ještě chemii tak zatím.“

„No jo tak ahoj.“

Rozloučil jsem se s nimi a sám jsem šel do učebny chemie. Už teď jsem měl neblahé tušení, že tahle hodina se nezapíše mezi mé nejlepší. A taky že jo. Sotva jsem dorazil do třídy zazvonilo a učitel se přihlásil o slovo.

„Dnes si uděláme laborku, prosím udělejte dvojce.“ Na jeho slova se začali všichni hromadně stěhovat a já jsem také chtěl pomalu vyrazit ke svému dosavadnímu partnerovi na takovéhle věci, když v tom se ke mně přiřítila záplava blond vlasů a omračujícího parfému.

„Ach ne to mi tak ještě scházelo!“ povzdechl jsem si.

„Ahoj! Vypadá to že dneska budeme partneři. Není to super?“

„Hm“ zavrčel jsem mezi zuby. Bez ptaní si přisedla a začala klábosit. Nebyla k zastavení a tak jsem ji ignoroval a naplno jsem se věnoval své laboratorní práci. Občas, když čekala reakci, tak jsem jen něco zamumlal a ona se blaženě usmála. Její představy mě už vážně dožíraly a nechtěl jsem s ní mít nic společného. Najednou mi bliklo v hlavě: Pozor Steve řekl jsi ano na něco, o čem bys normálně ani neuvažoval. Na chvíli jsem jí začal poslouchat.

„To je skvělé! Ale výběr filmu nech na mě ano?“ pořád se usmívala. Došlo mi, že ve svém režimu zombie jsem jí asi kývl na to, že půjdeme do kina. To ne, ne! Jsem idiot. Musím se z toho co nejrychleji vykroutit, ale bohužel zazvonilo a ona se slovy uvidíme se později, odešla po celé škole roztrubovat, že jde na rande se Stevem Cullenem. Páni musím se z toho vykroutit nejpozději zítra. Sebral jsem si věci a chystal se jet domů. Jak bylo mým zvykem vypůjčil jsem si dar tety Alice a jel. Ani jsem nečekal, že bych něco viděl. Dojel jsem domů a okamžitě jsem byl vystaven křížové palbě otázek.

„Jak jsi mohl vůbec říct ano?  Slyším to až sem a mluví o tom pořád! Jsi sebevrah! Překřikovali se Eli s Ronem.

„Hele já jsem nevěděl, že někdo naštvané vrčení považuje za souhlas! Hned zítra se z toho vymluvím.“ Bránil jsem se. Uvěřili mi a tak mě nechali. Potom už bylo všechno celkem rutina. Úkoly, televize, hádky s rodinou a spánek, který potřebovali jen tři obyvatelé tohoto domu.

Vzbudil jsem se velmi brzy. Ještě ani nezačalo svítat. Rychle jsem se oblékl a sešel dolů. Seděl tam Carlisle, který očividně právě přišel z noční služby v nemocnici.

„Dobré ráno Carlisle.“ Zvedl hlavu a pousmál se. „Copak už i ty nemůžeš spát? Ty vážně děláš čest naší rodině.“ Uchichtnul jsem se. „Prostě jsem se vzbudil moc brzy.“

„To se stává…. Lidem.“ Význam jeho slov mi neunikl.

„Carlisle co s námi bude? Se mnou, s Eli a Ronem? Musíme být upíry také?“ povzdychl si.

„Tohle neví nikdo. Vy tři jste první. Z lékařského hlediska upíři děti mít nemohou, protože jsou mrtví. Možná, že zůstanete lidmi a možná taky ne. Ale bojím se, že upíří krev taky odvede své, jakmile nastane vhodná doba. Už teď máte dary a to může být první, jak doktoři říkají symptom. Ale teď, když mě omluvíš, musím ještě něco zařídit. A hele, už svítá.“ Zvedl se a nechal mě tam samotného, ponořeného v myšlenkách. Sledoval jsem slunce, jak sílí a pozvolna se dostává stále výš na oblohu. Pozoroval jsem sluce, které jsem tak miloval a které se mělo stát mým nepřítelem. Začaly mě pálit oči od té záře a tak jsem se zvedl. Šel jsem ještě na tu hodinu dospat.

Probudil mě nepříjemný hlas. „Vstávej nebo přijdeš pozdě do školy. Já vím, že se ti nechce, ale musíš! Steve!“ Rozespale jsem otevřel oči a skoro jsem se lekl Ronovy černé kštice, kterou jsem měl deset centimetrů od obličeje.

„Kolik je hodin?“ ptal jsem.

„Je pozdě a jestli nevstaneš do pěti sekund přijdeme pozdě. Vyletěl jsem z postele a snažil se najít oblečení.

 Po cestě jsem uvažoval, jak moc by mi vadilo přijít pozdě do chemie, ve které jsme dodělávali laborku a znamenalo to další hodinu s Claire.

Když jsme konečně dorazili, bylo několik minut po zvonění. Rozeběhli jsme se každý do své třídy, a když jsem konečně s jazykem až na koberci doběhl do třídy přivítal mě káravý hlas učitele.

„Pane Cullene, je hezké, že jste nás konečně poctil svou přítomností. Ale teď na místo.“ Beze slova jsem se odebral na svoje místo. Až teď jsem si všiml drobné zrzavé dívky s ledově modrýma očima, co stála před katedrou.

„Můžeš tedy pokračovat s představováním tam, kde tě přerušil tento mladík.“ Vybídl učitel tu dívku. Kývla aniž by nějak reagovala.

„Jmenuji se Jennifer Fordová,  ale všichni mi říkají Jenny. Právě jsem se přistěhovala s mými pěstouny z Vancouveru. Jsem adoptovaná a  své biologické rodiče jsem nikdy nepoznala. Ráda sportuji, poslouchám trochu tvrdší hudbu a čtu.“ Zmlkla a čekala kam jí učitel posadí.

„Děkujeme slečno Fordová. Dnes jsem měli v plánu dodělat laboratorní práci, ale vidím, že pan Cullen je už s ní hotový, tak si sedněte k němu a on vám určitě pomůže.“ Slyšel jsem svoje jméno, tak jsem zvedl hlavu. Prohlédla si mě těma ledovýma očima a mě až zamrazilo.

„Ahoj já jsem Steve.“ Představil jsem se jí.

„Jennifer, ale to už ostatně víš. Chci ti říct, že nepotřebuji pomoc tak si hleď svého jasný?“

Šokovaně jsem na ni koukal a potom jsem přikývl. Její nepřátelská odpověď mě zchladila. Zkusil jsem jí přečíst myšlenky. Jen co jsem začal, rychle zvedla hlavu od práce a výhružně zavrčela.

„Tohle zkus ještě jednou a už navždy za tebe bude kečup otvírat tvoje máma.“

„J-Jasně.“

„Nejsi jediný výjimečný v téhle třídě.“ Po tomhle jsem jenom zarytě mlčel a hleděl si svého. Je možné, že je jako já? Ale jak jinak by nepoznala, že jí čtu myšlenky. Ještě že má Eli ten svůj zvláštní dar vycítit jiné upíry na dálku. Musím se jí hned po hodině zeptat.

Jakmile zazvonilo bez rozloučení vstala a odešla. Vystřelil jsem jako střela a utíkal za Eli. Když mě uviděla, okamžitě jí bylo jasné proč jsem tady.

„Předpokládám, že jí máš ve třídě, jinak by sis jí ani nevšiml. Není to upírka, je jako my, proto jsem jí cítila tak slabě, že jsem ji zaregistrovala až když jsem ji měla přímo pod nosem.“

„Hurá! Takže nejsem paranoidní. Seděla vedle mě a poznala, jakmile jsem jí chtěl přečíst myšlenky. Taky asi ví o mně, i když nevím jak. Jmenuje se Jennifer a je neuvěřitelně nepříjemná.“

„Ta se mi bude líbit.“ Zašklebila se.

„Už musím letět na hodinu tak zatím.“ Opět jsem utíkal na hodinu. Vcelku ironické. Zbytek dne jsem strávil jako ve snách a přemýšlel a té nové. Přece říkala, že své biologické rodiče nikdy nepoznala, takže to je klidně možné, že se jí zřekli nějací dva kočovní upíři, ale neříkal Carlisle dnes ráno, že my tři jsme anomálie? Taky je ale možnost, že se vyskytla už dříve. Musím si s ní promluvit a to brzy. Což mi připomnělo Claire. S tou se taky musím vypořádat. Při posledním zvonění jsem šel do jídelny.

„A sakra! Je středa. Jeden z dní, ve které se dostanu na oběd dřív než Eli a Ron. Šel jsem si pro jídlo a našel pro sebe prázdný stůl. Bohužel, to že sedím sám, zaregistrovala i jistá převoňavkovaná blondýna a mířila ke mně.

„Aspoň mám příležitost si to s ní vyříkat.“ Čím byla blíž, tím víc jsem si připadal jako v nějakém hororu. Najednou ale přiběhne cosi zrzavého.

„Ahoj Steve! Dneska jsem to možná vzali za špatný konec. Ty mi u stolu držíš místo? To je hezké. Doufám že jsi nehodlal sedět s tamtou blonďatou cuchtou že ne?“ Claire zamrzl úsměv na rtech a pomalu začala couvat. Tohle ve škole ještě nikdo nezažil, aby někdo veřejně ponížil Claire Conrádovou, to nikomu nikdy neprošlo. Ale teď ustupovala. Všichni zmlkli. Potom se někdo začal smát. Potom se rozřehtala celá jídelna. Claire zrudla a rychle mířila zpátky ke svému stolu. Uslyšel jsem něco ve smyslu: „Ta ti to ale nandala co?“ Obrátil jsem pozornost ke své spolusedící.

„Dík. Zachránila jsi mě. Ale proč po tom co bylo v chemii?“

„Měla jsem debilní náladu a moc mi na ní nepřidalo, když se mi v hlavě začal hrabat pubertální poloupír.“ Byla neuvěřitelná.

„Myslím že chápu. Takže ty jsi to taky zdědila po rodičích?“

„Nemyslím, že ti hodlám říkat vše o své rodině, když tě znám sotva pár hodin. Na to bude čas jindy. Maximálně jsem ti ochotná říct, že jediné dvě věci  za které  jsem jim vděčná jsou to, že mě opustili a to že jsem po nich zdědila i určité schopnosti.“

„Tak ty máš taky schopnosti? A jaké? Já například umím přebírat schopnosti ostatních tak nic jiného nepotřebuji. A můj bratranec dokáže odposlouchávat, ale jen to co říkáš nahlas. Moje sestřenka naopak umí vycítit jiné upíry.“ Zaujatě koukala.

„No já mám  dvě schopnosti, vycítění upíru je pro většinu  přirozené, takže když počítám i tohle tak tři. Já dokážu poznat, když se mi někdo nabourává do soukromí, jako ty dneska ráno a v celku úspěšně to blokovat. Moje druhá schopnost je mnohem zajímavější. Dokážu stopovat. Jak lidi, tak upíry nebo cokoliv jiného. Stačí mi jen sebemenší pachová stopa a našla bych tě i na Sahaře!“ Vtipkovala.

„To vypadá vážně skvěle. Určitě si tu schopnost někdy půjčím.“ Opět mě probodla zlým pohledem. „To byl vtip.“

„Při jedné z krátkých návštěv mé matky mi řekla, že to je jedna z mála věcí které mám po otci.“

  „Matka mi kdysi říkala o jednom stopaři, který ji chtěl zabít předtím než se stala upírem, ale na jméno si nevzpomenu. Někdy se jí zeptám.“

„To můžeš, ale je to dost nepravděpodobné, že bych s ním měla společného víc než schopnost.  A myslím, že ti přichází rodina.“ A opravdu jsem viděl přicházet Rona s Elizabeth, kteří nevěřícně poulili oči.

„Zdravím. A nevíte že je neslušné zírat na lidi s otevřenou pusou?“ napomenula je s úsměvem.

„Když my tady nové poloupíry  nemáme každý den.“ Řekl s naoko vážnou tváří Ron.

„To je pravda. Jsi první po nás.“ Přitakala Eli. Jenny se usmála. „Tak vás tedy ráda poznávám. Jmenuji se Jennifer Fordová.“ 

„Slyšel jsem. Já jsem Ron a tohle je Eli. Ty jsi tady s rodinou? Naši bydlí taky tady ve městě. Budou rádi že se stavil někdo z našich.“

„Jsme v naší rodině jediná. Žiji u pěstounů, ale mám je ráda jako vlastní rodiče.“ Vysvětlovala.

„A viděla jsi někdy svoje biologické rodiče? My jsem totiž vždycky mysleli, že jsem jediné děti upírů.“ Ptala se Eli.

„Já si to taky myslela. Své biologické rodiče jsem viděla jen párkrát, a příjemní upíři to nejsou. Nerada se o nich bavím.“ Snažila se nenápadně uzavřít jí nepříjemné téma.

 „Jenny nechtěla bys někdy zajít k nám? Určitě by to všechny zajímalo že nejsme jediní. Nejlépe by bylo, kdyby jsi mohla ještě dnes!“ navrhl Ron. Šibalsky se usmála.

„Teda Rone ty na to jdeš hopem.  Sotva se známe a ty už mě představuješ rodičům?“

„Takhle jsem to nemyslel. Jestli nechceš, nemusíš.“

„Ráda půjdu. Budou to první 100% upíři které tady potkám.“

„To je skvělé!“ Máš teď ještě nějakou hodinu, nebo můžeš hned odejít?“ zaradoval se

„Už tady končím, ale musím zajít domů říct rodičům kde budu. Mají přehnanou starost.“ Obrátila oči v sloup a zaškaredila se. Eli nad něčím přemýšlela.

„No, domů tě může hodit Steve a ty pak přijedeš za námi bereš?“ nevěřícně jsem se na ni podíval. Ale přesto se slyším jak říkám. „Jasně. Rád tě odvezu.“

Chvíli váhala ale nakonec kývla.

„Tak tedy domluveno. Sejdeme se u nás doma.“ Zaradoval se Ron.

„Zatím“ rozloučil jsem se.

Když jsme se zvedali od stolu celá jídelna se za námi otočila, a kdyby Claire mohla, zabila by Jennifer na místě. Ona se na ni jenom sladce usmála a zamávala jí, čímž jí přidala brunátnosti do obličeje. Vyšli jsme na dvůr, a já si všiml jasně oranžového odstínu v jejích vlasech. Oči dokonale kontrastovaly s vlasy a ničím jí to neubíralo na kráse. I její pohyby byly neuvěřitelně ladné. Pohybovala se jako kočka. Přiznám se, že jsem záviděl sám sobě, že mám tu čest někoho takového znát osobně. V myslích všech kluků na škole bylo jen jedno: Jak sakra dostat tu novou holku na rande a proč si už teď musela s někým začít, k tomu s klukem po kterém šílí všechny holky?!

Elegantně nastoupila do auta. Ani jsem se jí neptal, jak věděla které je moje.

„Bydlíme kousek od školy. Stačí když pojedeš rovně a pak odbočíš doleva“ ujala se funkce navigátora.

Opravdu jsem dojeli za méně jak pět minut. Nervózně jsem  přecházel kolem auta, zatím co Jenny mluvila s paní Fordovou. Bylo na první pohled vidět, že nejsou příbuzné. Než jsem se nadál, byla zpátky v autě.

„Ty jsi vážně neuvěřitelná! Nedokážeš posedět ani chvíli.“

„Já za to nemůžu. Mám potřebu pořád se hýbat. Už jsem zkusila snad všechny sporty které existují a pořád jsem nenašla to pravé. Miluji adrenalin..“

„No v tom případě je dobře, že už jsem na místě, než mi stihneš zdemolovat auto.“ Uraženě se na mě podívala a já jsem se musel smát.

„Jediné co umíš je se posmívat. Ty jsi teda gentleman!“ rozzlobila se.

„Já to tak nemyslel. Jsi dokonalá tak jak jsi.“ Zarazila se a k domu už jsem došli mlčky. A jejé!  Zase si řek cos neměl Steve! Snaž se příště držet svoje city na uzdě! Na to ji neznáš dost dlouho!