+ + +

Ve svém jaguáru jsem dojela přesně na to místo, kde jsem před dvěma dny vysadila Logana. Dům vypadal v denním světle ještě neutěšeněji než v noci. Jeho neosobní fasáda působila chladným nepřátelským dojmem. Nerozhodně jsem promnula v rukou volant. Nějak jsem se neměla k tomu, abych vystoupila. Rukou jsem nahmátla kožené pouzdro a ujistila se, že v případě nutnosti půjdou zbraně hladce ven. Ale budu schopná na Logana vystřelit? Když budu muset...

Zamračila jsem se a konečně vysedla. Venku foukal docela silný vítr. Okamžitě mi zvedl vlasy a zatočil s nimi okolo mé hlavy. Přivál ke mně nepříjemný zápach z přeplněných popelnic. Žaludek se mi zhoupl. Raději jsem rychle zadržela dech. Došla jsem až k domu a pohlédla na zvonky. Vůbec mě nepřekvapilo, že ani na jednom nebyla jmenovka. V tomhle baráku bydlí bůh ví kdo. Zkusmo jsem vzala za kliku. Dveře byly zamčené. Obezřetně jsem se rozhlédla. Nikde nikdo. Znovu jsem vzala za kliku. Tentokrát jsem trhla ze všech sil. Zámek mému náporu neodolal a já jsem se setrvačností doslova vřítila dovnitř. Šedivou fasádu vystřídalo šedivé schodiště. Šla jsem ode dveří ke dveřím. Někde jsem slyšela manželskou hádku, jinde křičelo dítě. Takhle jsem došla až do nejvyššího patra. Tady byly pouze dvoje dveře. Za oběma bylo ticho. Opatrně jsem se nahnula k těm prvním a zaposlouchala se. Nic. Uvažovala jsem, jestli je vyrazím a prostě tam vpadnu, ale pak mě došlo, že je to hloupost. Kdybych se spletla a vtrhla k někomu jinému, mohla bych mu způsobit infarkt a o to jsem nestála.

Nakonec jsem vytáhla z pouzdra jednu z pistolí a zazvonila. Ozvaly se tiché kroky. Dveře se pootevřely. Za nimi se objevil potetovaný holohlavý vazoun. Tvářil se nevrle, ale když se na mě podíval překvapeně se ušklíbl.

"Ale ale ale. Co potřebuješ kočičko?"

Co mají všichni chlapi s těma kočičkama? Už mi to vážně lezlo krkem.

"Pardon, to je omyl. Já. Hledám tady kamaráda. Jmenuje se Logan. Vysoký, modrooký..." snažila jsem se omluvit a vycouvat, ale chlap byl očividně povzbuzený alkoholem nebo nějakou drogou. Oči mu skelně zářily a zorničky měl široce roztažené. Nevypadal, že mě nechá jen tak odejít.

"Ten bydlí naproti, ale není doma. Vždycky dělá děsný kravál. Pouští si nahlas ty svoje hudební sračky. Konečně jsem se mohl pořádně vyspat, když se tady od včerejška neukázal... Ale když už jsi tady, mohla bys jít ke mě kotě. Mám tady pivo a..."

"Ne děkuju. Už musím jít." skočila jsem mu do řeči a raději zavčas vycouvala, ale chlap byl pohotový. Chytil mě za levou ruku a táhl k sobě do bytu. Měl zpocenou dlaň a jeho oči mi nepříjemně připomněly nechutný zážitek z minulosti. Zatnula jsem nesouhlasně zuby a zvedla pravou ruku, ve které jsem držela pistoli.

"Jestli nechceš, abych ti upravila tvoji fasádu, tak mi okamžitě pusť mou ruku!!!"

Chlap ztuhl překvapením. Nechápavě se podíval na pistoli a viditelně se roztřásl. Okamžitě mou ruku pustil.

"Já netušil... Sorry." zapadl do svého bytu a zabouchl za sebou dveře. Chrastivě zacvakal zámek. Spokojeně jsem se ušklíbla a otočila se k protějším dveřím. Logan tam podle slov vazouna nebyl, ale jeho byt mě lákal. Chtěla jsem si ho prohlédnout. Poznat, jak Logan žije. Možná mi to napoví...

Jen zkusmo jsem vzala za kliku. Bylo zamčeno, ale stačilo několik málo pohybů a zámek povolil. Opatrně jsem vešla dovnitř. Ruku se zbraní v pohotovosti. Ale potetovaný chlap měl pravdu, byt byl opuštěný. Skládal se ze tří místností. Ta první byla obývací pokoj. V jeho centru trůnil široký kožený gauč a obří plazmová televize. Na tuhle čtvrť až příliš luxusní. Aby se člověk bál, že ho kvůli ní někdo zabije. V rohu se krčila Hi-Fi soustava a na zemi okolo ní se válela hromada CDs. Protější stěna byla od země ke stropu nacpaná a zaskládaná nejrůznějšími knihami. Zprvu byly řazeny do dřevěné knihovny, ale když došlo místo v policích, Logan nedostatek volného prostoru vyřešil tak, že začal knížky bez ladu a skladu dávat na sebe. Když jsem se tak na tu literární masu dívala, napadlo mě, jestli Logan všechny ty knihy přečetl. Mně by to trvalo alespoň dvě stě let, než bych se jimi prokousala...

Vyšla jsem na chodbu a nahlédla do dalšího pokoje. Byl zhruba stejně velký jako obývák, ale až na pár malých kousků nábytku, jako bylo křeslo a malý stolík, skoro prázdný. Stěny byly polepeny nějakou hmotou, která se u stropu a v rozích pokoje různě zprohýbala. Chvíli jsem na to nechápavě zírala, než mi došlo, že je to asi kvůli akustice. Potvrdila mi to elektrická kytara a kombo, které se schovávaly u stěny, kde dřív muselo být okno. Logan ho však nechal zazdít a stejně jako ostatní stěny vylepšit. Těsně u stropu byly podlouhlé zářivky, které se snažily neúnavně dodávat do místnosti světlo, které už nemohlo pronikat zazděným otvorem po okně.

Poslední místnost byla ložnice. Trochu se mi ulevilo, když jsem zahlédla širokou postel. Má rozjitřená mysl se obávala, že tady snad najde černou rakev a svíčky, ale ložnice naštěstí vypadala naprosto normálně. Na polštáři byl ještě patrný proležený důlek a peřina byla shrnutá do nohou postele. Vypadalo to, jakoby z ní právě před chvílí někdo vstal. Udělala jsem tři kroky, které mě přenesly těsně k posteli. Natáhla jsem ruku a položila ji přímo do ďolíčku na polštáři, kam uléhala Loganova hlava. Do nosu mě udeřila povědomá vůně. Sladko kořeněná s jemným neidentifikovatelným aroma. Na okamžik jsem zavřela oči a položila hlavu na polštář. Vůně zintensivněla. Celou mě obklopila a omámila. Dokázala bych tady tak ležet do nekonečna. Nikdy nemuset otevřít oči a vrátit se do reality. Zůstat tady v tom bezpečném omamném vakuu... Ale nemohla jsem. Srdce se mi nepříjemně sevřelo, když jsem venku zaslechla houkat sirénu projíždějící ambulance. Ten nepříjemný zvuk mé vakuum poničil. Posadila jsem se a hned v zápětí vstala. Vyšla jsem zpátky na chodbu. Byly tam ještě dvoje dveře. Na jedněch byl panáček ve vaně. Tyto dveře jsem minula a otevřela ty poslední. Kuchyně. No jasně. Co taky jiného, že?

Všechno tady bylo až překvapivě uklizené. Z předchozích místností jsem poznala, že Logan si na pořádek moc nepotrpí. Byl to dokonalý prototyp bohéma, pro kterého něco jako srovnané věci a úklid neměly význam. Ale v kuchyni to vypadalo jako v nějakém obchodě, kde prodávají kuchyňské linky. Ve dřezu nebyl ani jeden špinavý kus nádobí a ani na pracovní desce nebylo nic, co by dokázalo, že tuhle kuchyni někdo využívá. Otevřela jsem horní skřínku. Talíře a hrnky. Všechny vzorně seřazené. Jako na výstavě. Otevřela jsem šuplík. To samé. Jako bych byla někde v muzeu a ne v bytě, kde se normálně žije. Začalo mi být špatně. Něco mě nepříjemně lechtalo v zátylku a v hlavě se ozval dutý hučivý tón. Zbývalo poslední... Lednička. Zvedla jsem ruku a vzala za madlo. Tušila jsem to, ale stále jsem si dodávala naději. Dvířka se mlaskavě otevřela. Nahlédla jsem dovnitř. Byla prázdná. Nic. Ani hořčice, ketch-up, nic. Naprosto vymeteno. Překvapivě jsem si oddechla, ale hned v zápětí mě polil studený pot. Obávala jsem se, že v ledničce najdu pytlíky s krví, jako to bylo v jednom béčkovém hororu? Ale tahle bílá prázdnota nebyla o nic lepší. Znamenalo to jediné. Další hřebík do rakve, ve které ležela má naděje.

Když Logan není doma, tak kde je? Usilovně jsem přemýšlela. Zvažovala každou možnost. Pamatovala jsem si, jak mě v noci donesl do té zvukotěsné místnosti. Do nahrávacího studia. Ano!! To je ono! Ale nevím, kde to může být. Vybavovala jsem si tu pusto prázdnou ulici, ale to bylo všechno. Neměla jsem tušení, kde bych ji měla hledat. Ale vím, kdo by to mohl vědět. Vytáhla jsem z kapsy mobil a vytočila číslo. Ozval se vyzváněcí tón.

"Ano prosím?" zněla rozespale. Doufám, že jsem ji neprobudila?

"Ahoj Jane, tady Summer. Promiň, že ti volám tak brzo, ale potřebovala bych poradit..."

"Summer!!!!!!! Ne vůbec se neomlouvej, tak co? Jak to dopadlo s Loganem???? Jsem celá napnutá."

Ach jo.

Jane Logan je asi upír. Právě jsem se mu vloupala do bytu. Jestli se má domněnka potvrdí, tak ho budu muset zabít.... Jak jsem jí potřebovala říct pravdu. Moci to ze sebe dostat, než mě to zadusí. Neměla jsem daleko do breku, ale nemohla jsem to udělat.

"Mně nebylo včera dobře, tak se to rande nekonalo. Chtěla bych se Loganovi osobně omluvit. Prý byl měl být v nahrávacím studiu se svou kapelou, ale nevím, kde to studio hledat. Nemohla bys mi poradit?"

"Aha, tak to je škoda." odpověděla Jane a v hlase se jí zračilo zklamání. Chvíli uvažovala, než znovu promluvila. "No nevím to přesně, ale myslím, že to je někde na severu Londýna. Na Andrews Street, ale přesnou adresu neznám. Nikdy jsem tam nebyla.."

"Ne to nevadí. Já to najdu. Děkuju!!! Pomohla jsi mi. Měj se."

"Počkej Summer. Jsi v pořádku? Zníš nějak divně..." Jane mě neustále překvapovala. Ta holka má vážně nějaký šestý smysl.

"Ne, nic mi není. Jane, opatruj se ano?"

"Ano, ale.."

Sklapla jsem telefon a schovala ho zpátky do kapsy. Rázně jsem vykročila z bytu a snažila se ignorovat slanou pachuť, která se mi usídlila v krku.

+ + +

Hudba naplňovala celou místnost a melodicky rozvibrovávala stojatý vzduch. Kluci z mé kapely doslova kouzlili na své nástroje. Bratt právě prsty kmital po strunách s takovou náruživostí, že jsem se divil, že ještě ty tenké drátky nepraskly. Stál jsem u mikrofonu a čekal na začátek druhé sloky, abych se dal opět do zpěvu. Dneska jsme nahrávali několik nových písniček, které se měly objevit na novém CD, které jsme plánovali vydat už za měsíc, takže pracovní tempo bylo doslova šibeniční, ale já jsem byl rád. Od včerejší noci jsem nedokázal myslet na nic jiného, než na Summer. Vybavoval jsem si naprosté maličkosti. Její oči, které se bolestně zavíraly. Na konečcích řas ulpívaly drobné slané kapičky. Víčka se jí bolestně chvěla a modro-zelené duhovky byly temnější než normálně. Vlasy, které voněly po levanduli a na dotek byly sametově hebké, se jako háďata svíjely po potahu pohovky, jakoby žily svým vlastním neklidným hemživým životem. V hlavě se mi ozval bolestný křik. Mělo mi to rozervat mozek. Ostrý nůž se mi zabodával s neúprosnou intenzitou do těla. Jako bych tu její bolest přebíral na sebe. Zavřel jsem oči. Silou jsem k sobě stiskl víčka, až se mi dělaly mžitky před očima. Pomohlo to. Obraz i nářek zmizel. Ulevilo se mi. Zaslechl jsem tu správnou melodii a začal zpívat:

Every night

Každou noc
 

The questions poured out

se hrnou otázky

Of your wounded eyes

z tvých poraněných očí
 

Damn dark things

Sakra temné věci
 

Every day

Každý den
 

You used to pray

Zkoušela ses modlit
 

Listen to the black raven sing

Poslouchej havraní zpěv
 

You wanted to believe

Chtěla jsi věřit,
 

As you were falling to your knees

jak jsi padala na kolena,
 

Struggling to stand

bojovala, abys to ustála
 

With my life in your hand

S mým životem na dlani
 

The sad last stand

poslední smutná stojící
 

Of a broken girl

zlomená dívka
 

I wanted to believe

Chci věřit,
 

As I watched my world

jak jsem viděl můj svět,
 

Crumble in your hands

rozpadající se ve tvých dlaních
 

I wanted to believe

Chtěl jsem věřit,
 

As you raised your eyes

jak jsi pozvedla svůj pohled
 

To your last defiance

k poslednímu vzdoru
 

And I wanted to believe

A já chci věřit
 

We would win

že můžeme vyhrát
 

The war is in our head

Válka je v našich hlavách
 

I want don´t know about you

Chtěl bych o tobě nevědět

I want don´t know about you

Chtěl bych o tobě nevědět

Bylo zajímavé, jak tahle písnička, kterou jsem složil už před tak dlouhou dobou, dostala ve světle momentálních událostí úplně jiný význam. V každém slově najednou pro mě byla neuvěřitelně skutečná a hluboká pravda. Hudba dokázala vyjádřit to, co jsem si sám v sobě nedokázal srovnat. Já jsem nebyl člověk. Neměl jsem stejné pocity, ani fyzické dispozice, jako oni. Ano, vzhledově jsem se jim dokonale podobal a něco jsem s lidskou rasou měl i po duševní stránce podobné, ale i když jsem se sebevíc snažil, nedokázal jsem být jako oni. Ani na okamžik jsem si nemohl myslet, že to, co se nezadržitelně blížilo, dopadne dobře. Nedokážu být se Summer, aniž bych ohrozil ji a nebo sebe. Dokázal jsem se dokonale ovládat, ale nikdy předtím jsem se k nikomu nedostal tak blízko, jak jsem nyní toužil být se Summer. Představa, že se znovu dotýkám její jemné mléčné pokožky roztřásla neovladatelně mým tělem a po zádech mi přeběhlo dráždivé mravenčení. Ale já jsem se jí nechtěl jenom nevinně dotýkat. Má přirozenost toužila po její krvi. Zatnout prsty do jejích dívčích ramen, strhnout ji k zemi a bezpečně najít tepající žílu. Ochutnat slanost její pleti a zakousnout se tak hluboko, až zuby narazí na kost. Pít a opět zažít ten nepopsatelný pocit, který opanuje mé tělo, když jsem plně nasycen. Při rychlém lovu si to tak neužiju, ale když je možnost nerušeného nasycení, snažím se protáhnout dobu, kdy mi proudí čerstvá krev krásné dívky - která měla tu smůlu, že se mi připletla do cesty - do úst, v tu chvíli si dovolím pustit své běsy z vodítka a nechám se pohltit vírem krvavé slasti, kdy se má mysl zatemní a mé tělo se roztřese...

"Logane? Jsi v pohodě??? Tady už jsi měl začít zpívat závěrečnou frázi a ty ses zamyslel a nenastoupil..." Bratt mě probudil. Podíval jsem se na něho překvapeně, jak najednou nezapadal do mého předchozího snění. Okamžitě jsem se vzpamatoval a nasadil omluvnou masku.

"Omlouvám se. Můžeme to vzít ještě jednou od posledního refrénu?"

"Jasně Logane!" ozvalo se z vedlejší místnosti od mixážního pultu. "Kluci vemte to od toho I Wanted To Believe... Tři, dva, jedna...

+ + +

Stálo mě to všechny nervy, dostat se přes zácpu v centru na sever Londýna. Měla jsem sto chutí vystoupit, nechat auto autem a jít pěšky, ale nakonec jsem tomu nutkavému pocitu odolala a konečně se dostala tam, kam jsem chtěla. Zaparkovala jsem auto na okraji čtvrti a dál jsem se vydala po svých. Bylo mi to tady povědomé. V horečném stavu se mi sice budovy zdály matnější a točily se, ale byla jsem opravdu na místě. V dálce už jsem dokonce zahlédla dveře, které vedly do podzemí...

Došla jsem k nim a opatrně do nich šťouchla. Se slabým zaskřípěním se mi otevřely. Protáhla jsem se dovnitř. Několik vteřin mi trvalo, než jsem se v nastalé tmě zorientovala. Nalevo na stěně  jsem poslepu nahmatala vypínač. Pod mými prsty cvakl a zářivky na stropě se bzučivě rozsvítily a odhalily mi řadu schodů, které vedly k dalším dveřím. S nepříjemným brněním v nohou jsem jako svázaná sestoupila dolů. Opřela jsem si ucho na plochu dveří a zaposlouchala se. Jakoby z dálky ke mě doznívalo rytmické dunění a truchlivá pomalá melodie, střídaná divokými kytarovými sóly. Naprázdno jsem polkla. V krku se mi usadil ztvrdlý nervózní knedlík, který se mě snažil každým okamžikem zadusit. Měla jsem sto chutí se otočit na patě, vyběhnout schody po dvou, nasednout do auta a dupnout na plyn, až by pneumatiky zakvílely, ale neudělala jsem to. Utéct by bylo ještě horší, než jít dovnitř. Protože nejistota se mi zdála tisíckrát horší, než všechno ostatní.

Zvedla jsem ruku a dlaň položila na kulatou kliku. Otočila jsem s ní a zatáhla. Dveře se otevřely. Vkročila jsem.

Okamžitě po mně střelily překvapené oči pomenšího zakulaceného čtyřicátníka. Seděl u mixážního pultu a mačkal na něm barevná tlačítka. Když zjistil, kdo přichází, přívětivě se usmál a kývl na pozdrav. Asi si myslel, že patřím k někomu z kapely, protože vzápětí ukázal na, mně povědomý, gauč se slovy: "Za pět minut bude přestávka. Jestli chceš, můžeš počkat tady."

Přikývla jsem, ale na gauč jsem se neposadila. Asi bych dostala infarkt, kdybych to udělala. Raději jsem zůstala stát u dveří. Přikazovala jsem si, že se tam nepodívám. Stačilo, že jsem slyšela jeho hlas, aby se mi podlomila kolena a opustila mě odvaha. Ale zakažte si dýchat. Vyšlo by to nastejno. Dříve nebo později se prostě musíte nadechnout a stejně tak se i mé oči zatoulaly ke sklu, které oddělovalo nahrávací místnost od ostatního prostoru.

Stál u mikrofonu. Napřed jsem uviděla jeho dokonalou postavu v jeansách a bílém triku, pod kterým se rýsoval každý jeho vypracovaný sval. Vypadal jako krásná mramorová socha. Ale ani ten nejlepší umělec by tu dokonalost nedokázal přenést do kamene. Nic nedokáže nahradit skutečnost. Byl skloněný, takže jsem mu přes vlasy neviděla do obličeje, ale byla jsem ráda. Vidět jeho modré pomněnkové oči by mě zbavilo posledního odhodlání.

Píseň dozněla a Logan se odmlčel. Zatvářil se, jakoby ho něco zabolelo. Svraštil obočí a pomalu zvedl hlavu. Jeho pohled mě šlehl do tváře, bylo v něm tolik světla a něco.. Nevím. Zatočila se mi z toho hlava. Jako bez vlády jsem se otočila a vyšla zpátky na ulici. Kolem mě procházeli lidé, ale já jsem je nevnímala. Jakoby byli v jiné sféře světa, takže jsem je sice mohla vidět, ale nemohla k nim proniknout.

Zastavila jsem se na kraji chodníku a otočila se čelem ke dveřím, ze kterých jsem před okamžikem vyšla. Myslím, že jsem na chvíli dokonce přestala dýchat. Stála jsem tam bez hnutí a čekala. Ničím jsem si nebyla jistější, než tím, že se dveře v příštím okamžiku otevřou a měla jsem pravdu. Netrvalo to ani dvacet vteřin a přímo přede mnou se objevila Loganova postava.

+ + +

Věděl jsem o ní dřív, než se její ruka dotkla kliky na vchodových dveřích. Rytmus jejího srdce byl dneska divoký a v tempu, ve kterém se ta křehká lidská pumpička pohybovala, by nevydržel tancovat ani nejlepší tanečník. Byla nervózní a bála se. Její neklid mě rozechvíval a mé smysly na něj reagovaly stejně, jako smysly každého predátora, který narazí na oslabenou kořist. Ale nad tím vším nelidským bylo něco, co to absolutně přehlušilo. Radost. Zářivá hřejivá radost, že přišla. Že jsem ji znovu mohl spatřit. Byla v pořádku. Po včerejší horečce a bolestech nezbyla ani památka.

"To jsi to teda dopracoval hošánku." pomyslelo si moje horší já. "Ty, cos byl vždycky nad věcí se teď rozplýváš nad touhle lidskou holkou! Co je na ní tak výjimečné, že to z tebe dělá, no raději to ani nevyslovím, abych se z toho nepozvracel." Zamračil jsem se a v duchu si zaklel. Mé horší já mělo pravdu. Byl jsem nerozumný. To, že se tady objevila, nebylo jenom tak. Ona chce odpovědi. Chce znát pravdu. Tak jako já.

Zvedl jsem hlavu a podíval se na ni. Nevím, jak jsem se tvářil, ale asi to nebylo nic moc, protože ona sebou při mém pohledu viditelně trhla a zorničky se jí rozšířily. Na podpatku se otočila a spěchala po schodech ven.

"Výborně kluci, tak první várku písní máme za sebou. Teď vyhlašuju pauzu. Budeme pokračovat odpoledne ve dvě hodiny." promnul si Stanley náš producent a zároveň hlavní mozek přes techniku spokojeně ruce.

Vystřelil jsem z nahrávací místnosti, aniž bych se s kýmkoliv rozloučil a spěchal nahoru na ulici. Rozrazil jsem dveře. Stála tam jako přimražená a její výraz byl neurčitý. Jakoby v sobě s něčím bojovala. Ucítil jsem vůni střelného prachu. Rychle jsem si ji prohlédl od hlavy k patě. Sice to nebylo na první pohled poznat, ale věděl jsem, že je ozbrojená. Přišla mě zabít... To zjištění mě zabolelo. Ale nemohl jsem být překvapený. Přemýšlel jsem, co s tím udělám. Okolo nás procházeli nějací chodci. Summer ode mě stála asi dva metry a chvěla se. Viděl jsem, jak se okolo ní vznáší fialová aureola, které se matně leskla a třepotavě vlnila. Vypadalo to kouzelně. Ještě u nikoho jsem něco takového neviděl. Bylo to tak plastické a výrazné. Doslova jsem mohl její pocity vidět. Zrcadlily se kolem jejího těla. Se Summeřinými vlasy si pohrával vítr. Její oči mě upřeně sledovaly. Oba jsme čekali, kdo prolomí mlčení.

+ + +

"Logane, půjdeš s námi k Maxovi? Jdeme se ponořit do lančmítového nebe..." zjevili se za námi Loganovi spoluhráči a tmavovlasý, na krátko ostříhaný bubeník plácnul Logana přátelsky po zádech. Až mě to překvapilo, jak takhle scenérie vypadala obyčejně.

Logan se k němu pootočil a také ho poplácal po rameni: "Ne, kluci, jděte beze mě. Já tady musím ještě něco vyřídit..."

"No jasně!" zachechtal se dlouhovlasý blonďák a na Logana spiklenecky zamrkal. Pak stočil svůj pohled na mě a roztáhl pusu do širokého úsměvu. "Tak to ty jsi ta múza, co poslední dobou našeptává Loganovi ty skvělé písničky?... Dobře se bavte mládeži! Jdeme chlapi." pokynul na ostatní kamarády a vydali se pryč ulicí, která vedla do centra.

S Loganem jsme osaměli. Opět se mezi námi rozlilo to nepříjemné napětí.

"Co jsi zač? Musím to vědět!" vyhrkla jsem a překvapilo mě, jak můj hlas zní, i přes mou nervozitu, klidně.

Logan se zamračil: "Proč? Co se změní, když ti řeknu pravdu? Necháš mě odejít a budeme dělat, že jsme se nikdy neviděli? Vždyť tobě je jedno, co ti řeknu. Už jsi se rozhodla. Zabiješ mě. Na co bys s sebou jinak tahala ty pistole?"

Mlčela jsem. Měl pravdu. Už nikdy nebude nic jako předtím. Ať se stane cokoliv.

"Logane? Co tady ještě děláš? Myslel jsem, že půjdeš s klukama..." vyšel ze dveří ten čtyřicátník, co mi dole v nahrávacím studiu nabízel sezení. "Aaaaa, omlouvám se, máš společnost. Těší mě slečno, jmenuji se Stanley McTroy. Viděli jsme se dole ve studiu. Jsem producent a taková holka pro všechno, co se týče kapely, viď Logane? Teda, vy jste ale pěkná. Dobře sis vybral Logane." dloubl šokovaného hudebního svěřence do ramene. Okamžitě jsem zrudla jako rajče.

"Stanley!!" zasyčel na něho Logan naštvaně.

"Sorry, jsem upřímný. Hahaha. Tak já jdu. Ten šupák Dawson chce o deset tisíc liber víc, než jsme se dohodli. Musím mu jít přátelsky od plic domluvit."

"Nashledanou." ozvala jsem se, ještě celá v rozpacích. Stanley se vesele usmál a nasedl do auta, které parkovalo u chodníku. Vyrazil z místa, až mu zahvízdaly pneumatiky.

S Loganem jsme se na sebe zaraženě podívali. Oba jsme byli v rozpacích. Začala jsem mít pocit, jako bych byla účastnicí nějaké hodně potrhlé komedie, která ještě zdaleka nebyla u konce.

"Takže, jak si to teď představuješ?" zeptal se Logan a opět se vrátil do té své neprostupné masky, ze které nešlo nic vyčíst.

"Chci, abys mi řekl pravdu."

"Hmmm." pokýval hlavou. "Ale, co když ti pravdu nechci říct? Co uděláš? Vymlátíš ji ze mě?"

Nevím proč, ale měla jsem pocit, jakoby se Logan naší momentální situací dobře bavil. To mě domíchlo.

"Ano, to přesně udělám!" snažila jsem se, aby to znělo drsně, ale připadala jsem si spíš jako nějaký malý kilový ratlík, který se snaží štěkat na svalnatého pitbula.

Logan se nepatrně pousmál a chtěl něco odpovědět, ale do řeči mu skočily dvě dívky, které kolem nás právě procházely.

"Týýý brďooo!!!! Nejste vy Logan ze Star Dust??? Zbožňujem vaše písničky!!!!! Mohl byste se nám podepsat?? Pro Kimber a Jessicu."

"Tak dost!" zamračil se Logan a naštvaně se na fanynky podíval. Teenagerky se jako přes kopírák přikrčily a o krok ustoupily. "Mohl bych mít alespoň minutu klidu, abych si mohl s touhle slečnou promluvit???"

Bylo mi těch holek až líto. Nemohly za to. Prostě si vybraly špatný čas. Utíkaly odtud, jakoby jim hořelo za patama.

"Myslím, že jsi právě přišel o dvě skalní fanynky." poznamenala jsem.

"Hmm, asi ano, ale může mi to být přece jedno. Ty mě stejně za chvíli zabiješ..." zasmál se. No jo Logan měl opravdu černý smysl pro humor. Mě to teda vtipné nepřišlo.

"Myslím, že bychom měli jít někam do soukromí." oznámil mi, a pak mě popadl a než jsem stihla jakkoliv reagovat, přehodil si mě přes rameno, jako pytel brambor.

"Neee!" bránila jsem se, ale Logan se rozběhl. Ten pocit letu, co jsem zažila včera v noci se s dnešním během nedal vůbec srovnat. Až se mi udělalo zle. Plandala jsem na Loganově rameni proti směru běhu a vytřeštěnýma očima zírala na krajinu, která za námi mizela. Bylo to jako na hodně nebezpečné horské dráze, akorát s tím rozdílem, že tohle bylo minimálně desetkrát rychlejší.

+ + +

Už dlouho jsem se tak dobře nepobavil. I přes nepříjemnou náplň našeho rozhovoru mě Summer svými reakcemi čím dál víc bavila. Ten třpytivý závoj okolo ní s každou změnou její nálady měnil barvu. Chvíli jsem měl dokonce pocit, že jsem na diskotéce. To ve chvíli, kdy ji zaskočila Stanleyho slova. Doslova celá zrůžověla takovou tou křiklavou umělou fosforeskující růžovou, pak zezelenala, když jsme se vrátili k našemu tématu a nakonec zmodrala, když nás přepadly ty dvě poblázněné holky. Tak mě napadlo, že už hodně dlouho jsem neviděl nikoho tak "barvitého". Poslední dobou jsem měl pocit, že okolní svět se stával čím dál víc šedivým, ale v Summer bylo něco, co okolní krajinu oživovalo a navracelo jí radost. Ten povznášející pocit byl pro mě nový. Rád jsem trávil svůj čas s lidmi, ale být se Summer bylo jako droga. Stačila malá dávka, abych se stal závislým a chtěl sále víc a víc.

"Pusť mě!! křičela zuřivostí celá bez sebe a bouchala mě pěstmi do zad, ale já jsem se nehodlal jen tak dát. Ignoroval jsem její slovní i fyzické útoky a utíkal pořád dál. Zastavil jsem se až uprostřed dlouho nepoužívané továrenské haly. Sem jsem chodíval, když jsem potřeboval být sám sebou a vybít ze sebe přebytek energie. Lidé pro tyto účely využívali fitcentra, já jsem měl starou ocelárnu.

+ + +

Zničehonic jsme zastavili. Vítr ustal a do nosu mě udeřila vůně rzi, prachu a starého oleje.

"Ty!!!! Postav mě na zem!" praštila jsem Logana do zad. Milerád mi vyhověl. Postavil mě a založil si ruce na prsa.

"Kde to jsme?" rozhlédla jsem se nechápavě okolo sebe. Byli jsme v nějaké dlouho nepoužívané tovární hale. Úzká vysoká okna měla vymlácené sklo. Na zemi se sem tam válely kusy železného šrotu a prostředkem sálu se vinula montážní linka.

"Tady budeme mít soukromí. Nikdo nás nebude vyrušovat. Myslím, že můžeme začít." promluvil Logan a podíval se mi do očí tím svým tyrkysovým pohledem.

"Začít? To tě teď mám zabít?" Nevěděla jsem, jestli to Logan myslí vážně, a nebo si ze mě utahuje. Jeho obličej byl vážný, ale v očích mu poskakovaly čertovské plamínky.

"Zkus to." odpověděl.

Chvíli jsme stáli a zírali na sebe. Uvažovala jsem, co udělám. Nakonec jsem začala tak, jak mě to učil Townsend. Nejdřív si vždy otestuj soupeře. Zvedla jsem paže a postavila se do základní pozice. Logan mě sledoval, ale nehýbal se. Udělala jsem výpad a vrazila mu pěstí do obličeje. Ale nezůstala jsem jen u toho. Vytočila jsem se a zadním švihem přidala ještě ránu loktem. Logan o krok ustoupil. Opět jsme stáli čelem k sobě.

"Hmmm.. To byla pěkná figura. A teď já."

Dřív než jsem mohla cokoliv postřehnout, se okolo mě prosmýknul a postavil se mi za záda. Sevřel mi svou paží krk a ruku mi bolestivě zkroutil za záda.

"Tak a co teď?" zeptal se a trochu ještě zesílil sevření. "Neměla jsi náhodou mučit ty mě, abych promluvil a ne naopak? Ale když už jsme u toho, kde ses naučila takhle bojovat a jak to, že jsi tak silná? Ty nejsi obyčejná holka, viď? Taky máš své tajemství..." Začalo se mi nedostávat dechu. Zavřela jsem oči a zatnula zuby. Vší silou jsem se odrazila od země a udělala salto dozadu. Logan povolil a naše role se najednou vyměnily. Teď jsem za jeho zády stála já. Vytáhla jsem pistoli a přiložila ji zezadu na Loganovu hlavu.

"Vzdej se!"

Logan se zachechtal. To mě zmátlo. Byla jsem očividně ve výhodě a držela ho v šachu. Rozhodně tady nebylo nic k smíchu.

Logan se pohnul a otočil. Pořád jsem ho měla na mušce, ale už jsem na něho mířila čelně.

Panebože, proč musí vypadat tak...

"Ty si vážně myslíš, že mě ta pistole zabije?" zeptal se.

"Ne, ale omráčím tě, a pak tě spálím. Oheň na upíry zabírá..."

"Aha, na upíry... oheň.. Víš víc, než jsem si myslel... Takže ty jsi něco jako ta americká holka? Měla takové hloupé psí jméno. Buffy. Přijela jsi do Anglie zatočit s upířím pokolením? Fajn. Tak střílej. Splň svou povinnost."

Blafoval??? Byla jsem zmatená. Teď nadešel ten okamžik, kterého jsem se obávala. Budu mít dost sil? Stačil jen nepatrný pohyb ukazováčku a bylo by po všem...

"Už nikdy ho neuvidím." pomyslela jsem si. Vnitřnosti se mi bolestivě sevřely. Ta představa mě doslova dusila.

"No tak střílej! Na co ještě čekáš? Přesvědčila ses, že nejsem člověk, tak teď to se mnou skonči!" nabádal mě Logan.

"Ale co když není tak zlý, jako ti ostatní? Zachránil mi přece život... Několikrát..." ozval se hlas mého svědomí.

"To nic neznamená! Je to upír! Ty to nevidíš??? Pil tvou krev a určitě pil krev i dalším lidem! Zabíjel!!!" oponoval mu můj rozum.

"No tak dělej!! Střílej!"

"NE!!" okřikla jsem Logana i hlasy ve své hlavě. Odhodila jsem pistoli na zem a vrhla se na Logana. Holými pěstmi jsem ho začala vší silou bušit do hrudníku a kopala jsem ho všude, kam jsem dosáhla. Z očí se mi začaly hrnout slzy. Logan zůstal stát na místě, jen se snažil uhýbat mým ranám.

Tloukla jsem do něj hlava nehlava a řvala jako šílenec. Nevím, jak dlouho to trvalo, ale bila jsem ho do té doby, než jsem se vyčerpáním sesunula k zemi.

"Je mi to líto." promluvil po chvíli můj společník. "Ještě nikomu jsem neřekl pravdu. Chtěl jsem být jako vy. Člověk. Alespoň v očích těch druhých. Čím víc jste si mysleli, že jsem normální smrtelník, tím víc jsem se tak i cítil, ale byla to lež. Tušil jsem, že tahle chvíle jednou přijde. Nevěděl jsem však, jak se zachovám. Měl jsem dvě možnosti. Zabít tě, abych ochránil své tajemství, tak jako už jsem to musel udělat několikrát v minulosti... A nebo ti říct pravdu. Ale obě varianty jsou špatné. V obou případech nás to rozdělí. Já nemám takové city, jako vy lidé. Nevím, co mě k tobě tolik táhne. Nechápu to, ale nedokážu s tím bojovat. Je to silnější než má vůle... Já ti neublížím Summer. Nikdy! Jsme si tak moc podobní. Oba předstíráme, že jsme někdo jiný, abychom přežili. Akorát ty jsi ta křehčí z nás... Před chvílí, jak jsem chtěl, abys mě střelila. Já... Abys to pochopila, musíš to vidět..."

Překvapeně jsem zvedla hlavu. Logan se otočil a popošel několik kroků pryč. Zohnul se pro něco do prachu na zemi. Když mi došlo, co chce udělat, zastavilo se mi srdce v těle hrůzou.

"Ne panebože to nesmíš!!!!" vykřikla jsem zděšeně.

Logan se na mě smutně podíval a přiložil si mou zlatou pistoli ke spánku.

"NEEEE!" vyjekla jsem zároveň s ohlušivou ranou, jak z pistole vystřelila kulka a proťala Loganovu hlavu. Toužila jsem v té chvíli omdlít a moci od té hrůzy utéct, ale nebylo mi to dopřáno. Viděla jsem každý nechutný detail, jako v nějakém hrůzostrašném zpomaleném filmu. Kulka protrhla kůži a zahryzla se hluboko do mozku. Vytryskla čerstvá krev a něco mazlavě lepkavého. Kašovitá tkáň. Logan klesl na kolena a upustil pistoli zpátky na zem. Viděla jsem, jak při dopadu rozvířila chomáček šedivého prachu. Loganova hlava klesla, vlasy mu zakryly jeho andělský obličej. Uběhlo deset vteřin, a pak se to stalo. Rána přestala krvácet a okamžitě se kosmickou rychlostí hojila. Logan otevřel oči a podíval se na mě. O několik vteřin později byl úplně v pořádku.

"Summer, já jsem vyvolený... Jsem nesmrtelný. Žádná lidská zbraň mě nedokáže usmrtit. Okamžitě se revitalizuji. Nikdy mě nedokážeš zabít. Nikdy bys nezvítězila, kdybychom se postavili proti sobě, ale to já nedovolím! Už jednou jsem se rozhodl tě zachránit a já za svými rozhodnutími stojím! Obávám se, že tě pravda ode mě odežene, ale musíš to vědět. Konec předstírání a divadla."

"Panebože!" vyhrkla jsem. V hlavě mi hučely Niagarské vodopády a srdce bilo jako zběsilé. Tohle nemůže být skutečnost. To se mi určitě jenom zdá.

"Kolik je ti let? Co jsi sakra zač???" hlas mi přeskakoval o oktávu výš, jak jsem se snažila ze sebe vydolovat lidskou řeč.

"Slib mi, že nebudeš křičet a zůstaneš klidná, ano?"

Němě jsem přikývla. Připravovala jsem se na nejhorší, ale skutečnost byla diametrálně odlišná. Nemožná.

"Nevím, jestli jsem se narodil, a nebo mě někdo stvořil. Bylo to tak dávno, že si na to už nepamatuji. Ale s jistotou ti mohu říct, že historie nás nesmrtelných je starší, než vaše lidská. Žili jsme ve věku, který jsme nazývali zlatým. Byl to stejný prostor, v jakém žijeme dnes, ale v ničem si s tím současným nebyl podobný. Byl zničen ohnivým a lávovým peklem. Přežila nás jen hrstka... Živíme se lidskou krví, ale nejsme jako ti upíři, křížení s lidmi. My jsme čistokrevná rasa. Vznešení."

Kristepane!!! To je nemožné!!! To přece nejde!!! Polil mě studený pot. Tlukot srdce se téměř zastavil. Slyšela jsem každý jeho pomalý úder. Odbíjel vteřiny do chvíle, než nadobro zešílím.

"Jsi v pořádku?" poklekl vedle mě ten... tvor, co je starý desítky tisíc let a chystal se mě vzít za ruku.

"Nešahej na mě!!!" sykla jsem na něho ledově. "Opovaž se mě ještě někdy dotknout, ty... ty...!!!"

Loganův obličej se stáhl do bolestné grimasy, ale já to už neviděla. Vydrápala jsem se na nohy a rozběhla se pryč. Utíkala jsem, jak nejrychleji to šlo. Neotáčela jsem se. Něco za mnou volal, ale já to nevnímala. Musela jsem pryč. Co nejdál odtud. Nepronásledoval mě.

+ + +

Celá uřícená jsem doběhla na nejbližší frekventovanou silnici a stopla si první taxík, co jel okolo. Taxikář si mě podezíravě prohlédl, ale když jsem z kapsy u kalhot vydolovala sto librovou bankovku a hodila mu ji na přední sedadlo, úslužně se usmál a odvezl mě na adresu, kterou jsem mu zadala.

K mému velkému šoku jsem kousek od vstupní brány do mého domu uviděla zaparkované zelené sportovní auto. Jaguára, kterého jsem nechala stát kousek od nahrávacího studia. Byl opuštěný a klíčky visely v zapalování. Na sedadle spolujezdce ležela velká těžká tučná papírová obálka. Třesoucími se prsty jsem ji roztrhla. Do dlaně mi vypadla má zlatá pistole a malý přeložený papír, na kterém byla úhledným, věčností vytrénovaným, rukopisem napsána dvě prostá slova: Omlouvám se