Evanesco Lophius

Pars 7. - Nejhorší noc mého života?

Po hodně dlouhé době jsem se těšila do školy. No vlastně poprvé za celou dobu svého pobytu v Anglii jsem se těšila do školy. Nebylo to však proto, že bych tady konečně měla načerpat vysoce důležité informace pro svůj život, ale proto, že čím dřív vyučování skončí, tím dřív pojedu do centrály na trénink a tím rychleji bude sedm večer.

Prvního, koho jsem před školou zahlédla, byla překvapivě Jane, která sem vlastně vůbec nepatřila. Nervózně stepovala na chodníku a skenovala každého příchozího netrpělivýma očima. Vesele jsem na ni mávla, když se podívala mým směrem. Celá její tvář se rozzářila, když mě zahlédla přicházet. Na oplátku se usmála a hnala se ke mě, jako velká voda.

"Jsi v pořádku." konstatovala spokojeně a doslova mě umačkala v objetí. "Včera jsi mě hrozně vylekala, když jsi tak narychlo zmizela. To bylo kvůli Loganovi?"

Byla všímavá. Nemělo smysl jí v tomhle lhát a navíc, potřebovala jsem si s někým promluvit. Dostat tu radost ze sebe ven než mě zadusí a ona byla jediná vhodná osoba.

"Jo bylo, ale teď už je to v pořádku. Já... Mám večer s Loganem rande."

Jane na mě vykulila oči, jako bych jí právě řekla, že jsem objevila Santa Clause.

"Cože??? Páni!" zhodnotila novou informaci. "A jak? Kde? Co?"

"Potkali jsme se včera před klubem a dali se do řeči. Odvezla jsem ho domů a on mě pozval."

"On tě pozval??? Jeli jste spolu autem? Páni! Páni! Páni!"

"Kroť se v těch páni. O nic nejde." snažila jsem se ji usměrnit, ale můj organismus na tom byl obdobně. Vyslovoval každé páni v duchu s ní a ještě si k němu přidal juchů. V těle mi koloval endorfin a nutil mě se hloupě culit.

"A kam půjdete? Co máte v plánu?"

Úsměv na rtech mi znejistěl. V návalu radostného očekávání jsem tak nějak zasklila, že vlastně vůbec netuším, co se bude večer dít. Pokrčila jsem rameny. "Nevím. Neříkal. Bude to pro mě překvapení. Já... nevím, jak bych to vysvětlila, ale když jsem s ním, tak nikdy nevím, na čem jsem a co v příštím okamžiku udělá... Je to nesnesitelné, ale na druhé straně, když ho nevidím, je to ještě horší."

Jane se zasmála a chápavě pokývala hlavou, jako ta největší expertka přes můj duševní a citový život. "To je láska, Summer. Jsi v tom až po uši. Musíš mi dát hned vědět, jak to probíhalo. Na, tady máš moje číslo. Volej kdykoliv..."

Vzala jsem si z její ruky malou papírovou kartičku, co vyštrachala z kabelky a schovala jsem si ji do tašky.

"Musím jít. Za chvíli mi začínají přednášky." vycouvala jsem z našeho rozhovoru, abych jí, ani sama sobě, nemusela potvrdit, že jsem do toho opravdu spadla rovnou po hlavě. Tohle jsem nebyla já. Trochu jsem se za to styděla. Vždycky jsem si přísahala, že se od žádného kluka nenechám takhle zblbnout a teď jsem všechna svá předsevzetí zadupávala do bláta zapomnění a ještě jsem se u toho připitoměle usmívala. Nebylo rozumné se takhle bezhlavě zamilovávat. Jsou toho plné knihy. Takových hloupých holek, jako já. Červenou knihovnou jsem vždycky opovrhovala.

Vždyť ani nevím, co je Logan zač. Nevím co má rád a v jaké rodině vyrůstal...

Co když je v soukromí nesnesitelný bručoun a chodí do postele v ponožkách a trenýrkách s kačerem??

Tohle nesnáším... Ale ne. Logan takový není... To vím. Vždyť si ho ani s těma ponožkama nedokážu představit...

A kdyby opravdu nosil na trenýrkách kačera?

Myslím, že bych to u něho tolerovala. Jejda. 

"Jasně. Zatím pa a volej!" mrkla na mě Jane a probrala mě z mého chaotického snění. Dala si ruku k uchu, jakože telefonuje. "Budu na přijmu."

"Hmmmm ... zavolám..." rozloučila jsem se s ní a zamířila do školní budovy.

Odpoledne jsme trénovali v tělocvičně s Jazzem zase sami. Už mě to ani nepřekvapilo. A dneska mi to bylo i jedno. Měla jsem hlavu plnou myšlenek na večer. Byla jsem napnutá až k prasknutí. Těšila jsem se a zároveň bála. V břiše mi poletovali motýlci. Mrazivě to lechtalo, ale vůbec to nebyl nepříjemný pocit. Naopak.

"Auuuuu" zaskučela jsem, jak mě skolila tupá rána do žaludku a já se skácela na žíněnku.

"Co je s tebou? Dneska mě to vůbec nebaví. Nesnažíš se. Jsi úplně mimo." zavrčel na mě nevrle Jazz a nastavil mi pomocnou ruku.

Poslední dny jsme dělali pokroky. Začínala jsem mít pocit, že už netrávím čas s naprostým necitlivým imbecilním volem, ale s docela snesitelným a někdy i překvapivě zábavným, ale neustále přece jen pořád dost příšerným lidským jedincem mužského pohlaví.

"Promiň. Dneska na to nějak nemám myšlenky." omluvila jsem se a znovu se postavila poslušně do obranné pozice, abychom pokračovali v boji.

Ale Jazz se k tomu moc neměl. Zavětřil "horkou stopu": "Jo tak myšlenky? Já si spíš myslím, že v tom bude něco jiného. Nebo mám raději říct někdo jiný? Doufám, že mě nepodvádíš zlato...?"

"Nejsem tvoje zlato, to zaprvé a zadruhé, do mého soukromí ti vůbec nic není!" zašklebila jsem se na něho a doufala, že nejsem červená až za ušima. To jsem tak čitelná, že to na mě poznal už i takový anti-lover Jazz?

"Ale, ale, ale, tady se nám někdo červená..." objevil se mu na rtech pobavený úsměv.

"Víš co mi můžeš???!" v duchu jsem soptila a snažila se vymyslet něco, co by Jazze zaručeně zpražilo a zadupalo do země, ale nestihla jsem se ani nadechnout a dveře tělocvičny se dunivě rozletěly.

"Konec tréninku, jdeme do akce!" řekl místo pozdravu příchozí. Townsend dneska vypadal o trochu líp než posledně. Vlasy měl sice stejně rozcuchané a obličej strhaný únavou a stresem, ale alespoň si vzal čisté oblečení.

"Co se děje, Townsende?" zeptal se Jazz a potměšilý úsměv z jeho tváře zmizel, jako mávnutím kouzelného proutku. Předchozí vtipkování bylo to tam.

"Před několika minutami jsme byli informováni o masakru dvou studentek v Hollandově parku. Musíte to tam jít obhlédnout. Je možné, že útočníci budou ještě někde poblíž. Podle zpráv, co se nám dostaly do rukou to byla práce nějakých novorozených. Ještě se nedokážou ovládat. Z těch holek skoro nic nezbylo. Doslova je roztrhali na kusy..."

Z Townsendových slov mě zamrazilo.

"Musíme zasáhnout. Já vím, že je to narychlo, ale nemůžeme otálet. Brzy budou zabíjet znovu. Tím jsem si jistý."

"Kolik jich je?" zeptal se Jazz.

Townsend se zatvářil nejistě: "Dva. Maximálně tři, podle stop, co zanechali na místě činu."

"Fajn. Tak si ty zmetky podáme." ušklíbl se Jazz a odešel se převléct do šatny.

A pak mi to došlo. Byla jsem předtím až moc v šoku, abych vše domyslela do důsledků. Rychle jsem střelila pohledem na nástěnné hodiny a mé temné obavy se bohužel potvrdily. Kmitající ručičky na ciferníku neúprosně odpočítávaly čas. 16.52.

"Ne..." vydechla jsem zklamaně. Motýlci v mém břiše s žalostnými výkřiky umřeli. Už teď jsem věděla, že to s největší pravděpodobností nestihnu. Logan na mě bude v 19.00 čekat před mým domem a já budu někde v parku lovit sadistické novorozené upíry.

"Já dneska nemůžu." zaskučela jsem.

Townsend se na mě nechápavě podíval: "Co jsi říkala Summer? Asi jsem ti špatně rozuměl..."

"Nic. To jsem si mluvila sama pro sebe." vzdala jsem to. Townsendův výraz rozhodně nenapovídal, že by měl pochopení pro mou předčasně zničenou lásku. I když mi to rvalo srdce, měla jsem poslání, které má přednost před mým soukromím. Jak jsem v tu chvíli nenáviděla svůj život. Byla to taková nespravedlnost.

Napěchovala jsem do obou zásobníků pistolí maximum nábojů a zbývající zastrkala do kapes. Zkusmo jsem natáhla kohoutky a se cvaknutím je odjistila. Vypadalo, že všechno funguje tak, jak má. Svůj arzenál jsem překryla kabátkem do pasu a vydala se nahoru.

Jazz už na mě čekal venku. Stál u auta, opíral se o kapotu a kouřil cigaretu. I když se snažil být nad věcí, poznala jsem, že je také nervózní. To mi rozhodně na náladě nepřidalo. Kromě rozladění jsem ucítila i svíravý strach.

"Buďte opatrní." vyběhl za námi Townsend a vtiskl mi do dlaně malý kovový předmět.

Překvapeně jsem se na tu chladnou věc, ve své ruce podívala.

"To je výbušný článek. Kdyby se cokoliv zvrtlo, tohle bude účinkovat..." vysvětlil mi.

"Výbušnina??"

Townsend se zamračil: "Je to novinka našich vývojářů, ale bude fungovat dokonale. Žádné obavy! Kdyby se cokoliv stalo... totiž... no... chtěl jsem říct... Žár zničí vše, co s ním přijde do kontaktu... dokonale."

Pátravě jsem se na Townsenda podívala. Takhle nervózního jsem ho snad ještě nikdy neviděla. Byla jsem z toho zmatená. Copak budu tohle malé kovové cosi potřebovat? Byli jsme přece domluvení, že likvidační četa přijede, jak bude po akci. Tahle výbušnina proto byla zbytečná. Na co bychom jí potřebovali? Nejedeme přece ten park zničit, ale pouze na průzkum, a když budeme mít štěstí, dostaneme upíry rychle a nenápadně, ale výraz našeho mentora nepřipouštěl debaty. Hodila jsem to za hlavu a schovala váleček do kapsy k nábojům. 

Řítili jsme se mlčky městem a já měla čas poddat se svým neradostným rozmrzelým myšlenkám. Bála jsem se budoucího dění, ale momentálně jsem víc než cokoliv jiného cítila zklamání. Takhle jsem si dnešní večer rozhodně nepředstavovala. Za chvíli se možná utkám s dalším upírem a nejedním. Nevím žádné detaily, nic, co by mi v boji mohlo pomoct a Logan už za chvíli dorazí k mému domu. Teď jsem měla být ve své koupelně a piplat si na pusu make-up a řasenku a ne sedět v zakouřeném autě s Jazzem a směřovat někam na západ do parku.

"Kruci!" zaklela jsem nahlas, jak mě to naštvalo.

"Co?" otočil se na mě od řízení Jazz.

"Nic!" zavrčela jsem a založila si ruce na kříž přes prsa. To mělo Jazzovi jasně signalizovat, aby mě nechal být.

"Však on ti neuteče, uvidíš. Jsi kočka, rád si na tebe počká..."

Překvapeně jsem se na svého společníka podívala. Zdá se mi to, nebo Jazz právě složil poklonu mému vzhledu?

Odevzdaně jsem si povzdechla. Snad má pravdu.

Zastavili jsme na okraji Hollandského parku a dál pokračovali pěšky. Přesně podle očekávání tady nebyla ani noha. Zpráva o dnešním masakru se roznesla rychle a nikdo neměl chuť na večerní procházku v nebezpečných končinách. Tenhle park patřil mezi nejkrásnější v Londýně. Už jsem o něm slyšela dřív, ale nikdy jsem tady nebyla osobně. Byl jiný než ostatní. Kromě typického dokonale zastřiženého trávníku se tady nacházely také umělá jezírka, skály a lesíky s hustým porostem. Tohle bude fuška. V takovém terénu někoho stopovat je jako hledat jehlu v kupce sena. A navíc se krajina halila do docela husté mlhy. Nebýt měsíce, který prorážel mléčnou masu svými studenými stříbrnými paprsky, asi bych neviděla na krok. Po páteři mi přebíhalo mrazení. Umělé skály, které normálně vypadaly tak romanticky se nyní proměnily na místa hrůzy. Vytáhla jsem z pouzdra jednu z pistolí. Cítila jsem se jistěji, když mě její chladný kov mrazil v dlani.

Pročesávali jsme okolí z jihu na sever. Za každým zašustěním listí, prasknutím větvičky, zavřeštěním nočního ptáka, jsem viděla naše upíří terče. Ale nic. Krajina byla pusto prázdná.

"Co když šli někam do centra? Tady nemůžou nikoho přepadnout. Nikdo tady není... Přece nejsou tak hloupí, aby zůstali na jednom místě? Šaškujeme tady zbytečně." postěžovala jsem si.

"Nepodceňoval bych to, být tebou. Novorození jsou spíš monstra, než myslící bytosti. Vnímají pouze potřebu se nasytit. Zdržují se na místě, které jim už dříve úspěšně posloužilo potravou. Bojí se opustit známé prostředí."

"Zabil jsi už dost novorozených?" byla jsem zvědavá. Popravdě jsem přesně nevěděla, jak dlouho Jazz dělá tuhle "práci" a upřímně mě to zajímalo.

"Desítky, možná stovky." přiznal se. "Je snadnější bojovat s novorozeným, než se starším upírem. Mladý upír ještě nedokáže ovládat své tělo tak, jako v pozdějších letech. Lovem získávají zkušenosti a sílu. Zatím nejvíc zabrat mi dal jeden upír, bylo mu pět set let. Zlomil mi tenkrát čtyři žebra a stehenní kost. Ale dostal jsem ho. Teď se vleze bez problémů do mého popelníku..."

"Pět set let..." to bylo něco tak neuvěřitelného. Žít tak dlouhou dobu. Samozřejmě, že jsem věděla, že jsou tak staří upíři, ale můj mozek si to prostě nedokázal představit, žít tolik staletí.

"Proto mi věř, když říkám, že ti zmetci tady určitě ještě jsou." zopakoval Jazz svou teorii.

Jako na zavolanou se na dotvrzení jeho slov ozvalo divné tlumené vrčení. Přicházelo odněkud ze západu. Jazz okamžitě zbystřel. Posunky mi naznačil, abych ho kryla a neslyšně se rozběhl po zvuku.

Takhle jsme doběhli až na konec plochy, která se dále svažovala prudce dolů. Posledních několik metrů jsme se doplazili a nahlédli přes okraj.

To, co jsme tam viděli nebylo pěkné.

Byli tři. Přesně, jak jsem se obávala a hodovali na něčem, co dřív musel být policista. Jasně jsem rozeznala služební odznak, který se leskl v chladném světle měsíce, na potrhané služební uniformě.

Asi tady střežil místo činu, aby ho nikdo neponičil, dokud nebudou prozkoumány všechny stopy. Jeho práce se mu stala osudnou...

Chtělo se mi zvracet. Měla jsem co dělat, abych své nutkání potlačila. Vítr vál naneštěstí naším směrem a přinášel k nám nasládlý pach krve a vyhřezlých vnitřností.

Jazz se začal plazit pryč. V první chvíli jsem nebyla schopná pohybu. Jako uhranutá jsem zírala dolů na tu surrealistickou krvavou scénu. Ale Jazz mě surově zatahal za nohavici a já se konečně vzpamatovala a dala se trochu nemotorně na ústup.

"Co budeme dělat??" zeptala jsem se hned, jak jsme byli v bezpečném odstupu od hodujících upírů.

"Zlikvidujeme je." odpověděl bez rozmýšlení Jazz a vytáhli si svou pistoli.

"Jsou tři a my jsme dva. Jsou v přesile... To není moc dobrý nápad." zapochybovala jsem.

Jazz se pohrdavě zašklebil. V jeho výrazu bylo něco šíleného, co mě vyděsilo. Oči se mu leskly nenávistí a krutou pomstou. Takhle jsem ho ještě nikdy neviděla. Že by to způsobil pohled na toho nebohého policistu? Připomnělo mu to smrt jeho otce?

"I kdyby jich bylo deset. Jsou to jenom upíři. Nakopu jim prdel."

"Tohle je šílené. Musíme se domluvit na nějaké strategii než na ně vlítneme."

"Ne! Strategie je taková, že mezi ně vpadnu a zabiju je. A tobě bych radil, abys šla hned za mnou a pomohla mi."

Neobtěžoval se ani počkat na mou odpověď a rozběhl se zpátky k místu, kde jsme před chvílí pozorovali upíry.

Žaludek se mi nepříjemně zhoupnul. "Blbec jeden!" zanadávala jsem si a rozběhla se za ním.

"Tak co sráči? Jak jste si pochutnali? Doufám, že dobře, protože tohle byla vaše poslední večeře. Teď z vás udělám hnojivo pod kytičky." Jazzův hlas zněl výhružně.

Upíři překvapeně vzhlédli k nám nahoru, aby si prohlédli vetřelce, co je vyrušili z hodování. Zjištění, že jsme jen lidé je očividně potěšilo. Jejich ústa se zkřivila. Zvířecky vycenili zuby a z jejich hrdel se ozvalo hluboké zavrčení. S lidským rodem neměli nic společného. Vzpomněla jsem si, jak mi Townsend kdysi vyprávěl o nejnižším druhu upírů. Myslím, že se jmenoval Dediticius, nebo tak nějak. Bezhlavě zabíjel vše, co mu přišlo do cesty. Tohle jsou asi oni... Už už jsem musela ucítit ten mrtvolný puch hniloby...

"Teď!" zavelel Jazz a společně jsme se vrhli dolů přímo mezi ně. Skočili jsme po prvním upírovi. Naši rychlost ani jeden z nich nečekal. To nám hrálo do karet. Jazz podrazil upírovi nohy a já jsem mu několikrát střelila do hlavy, až z ní nezbylo víc než mazlavá kašovitá krvavá hmota. Zbývající upíři na nás nechápavě zírali. Náš stav se vyrovnal. Nečekala jsem na to, až se ti dva vzpamatují a začala pálit. Když mi došly náboje, vytáhla jsem druhou pistoli a vyprázdnila i její zásobník. Střely procházely upířím tělem se sykavým zahvízdnutím. Všude stříkala krev. Bylo až k údivu, kolik krve bylo v jejich neživých tělech. Museli se nakrmit do sytosti.

Upíři pochopili, že je tohle jejich konec. Jako smyslu zbavení kolem sebe začali mlátit rukama a snažili se nás odzbrojit. Zrovna ve chvíli, kdy se ke mě jeden z nich blížil mi došla munice. Nebyl čas si dobít, tak jsem udělala jedinou věc, co jsem mohla. Odrazila jsem se od země a nakopla útočícího upíra do hlavy. Měl se okamžitě svalit na zem. Byla to doslova smrtící rána, ale upír to kupodivu ustál a dokonce se mu podařilo mě zasáhnout pěstí do obličeje. Zasykla jsem bolestí a snažila se nabrat zpátky rovnováhu.

"Aaaaa" zařvala jsem, jak mou paží projely ostré zuby a stiskly. Automaticky jsem se ohnala po viníkovi té bolesti a odhodila ho od sebe. Nevěřícně jsem pohlédla na krvácející ruku. Rána mi bolestivě pulzovala. Střelila jsem pohledem na Jazze, abych se ujistila, že mu se nic nestalo. Právě dorážel svého upíra. Klekl si k němu na zem a ozvalo se známé křupnutí vazu. Vrátila jsem se do své reality. Právě včas, abych odrazila další útok upíra, kterého rozdráždila ochutnávka mé krve. Přehodila jsem si ho přes hlavu a v letu mu urvala levou ruku. Zůstala vyset pouze na kůži. Zařval, ale vstát znovu nestihl. Jazz ho dorazil kulkou mezi oči. Bylo po všem.

"Tak to bychom měli." uzavřel krvavé žně Jazz. "Ale že nám ti zkurvysyni dali zabrat. Většinou padnou po pár střelách. Do těchhle jsem musel našít tři zásobníky."

"Měli bychom zavolat Townsendovi, ať si pro ně přijede." nevím proč, ale vůbec jsem neměla dobrý pocit. Ano bylo po všem, ale mé tělo se nedokázalo uvolnit. Oválná rána u loketní jamky mě pálila a stále krvácela.

"Co se ti stalo?" všiml si okamžitě Jazz a chytil mou zraněnou ruku.

Nevrle jsem mu ji vytrhla: "To nic není. Jen škrábnutí."

"Nevypadá to na škrábnutí. Máš rozervaný celý rukáv..."

"Buď té lásky a přestaň se o mě starat! Zavolej Townsendovi. Nerada bych tady zkysla do soudného dne!"

Jazz se zatvářil ukřivděně, ale poslechl a vytáhl telefon.

Posadila jsem se na zem a překryla si ránu po kousnutí kapesníkem.

"Všechno je hotové. Přijeďte." slyšela jsem Jazze, když jsem si všimla, že se něco děje.

Upír, kterého jsme zabili jako prvního a jehož hlavu jsme rozstříleli na kaši se pohnul. Byl to jen nepatrný pohyb ruky, ale hnul se.

"Jazzi?!!" upozornila jsem svého společníka.

"Počkej Summer, volám." odbyl mě a dál pokračoval v instrukcích.

"Jazzi, myslím, že tohle nepočká!"

Upír se začal trhaně obracet a v jeho těle to divně křupalo. Jazz se konečně otočil a strnul.

"Kurva." ulevil si při pohledu na hodně divnou mrtvolu, která se svíjela kousek od jeho nohou. Ale to už se začali pohybovat i ostatní dva upíři.

"Co to má znamenat???? Takhle rychle se přece nemůžou regenerovat...?" Jazz byl zmatený. Tohle mi na klidu rozhodně nepřidalo.

Nechápavě jsme sledovali to hemžení. Ze všech tělních otvorů upírům vytékala krev. Najednou ta tmavě rudá mazlavá tekutina byla všude. A tam, kde se dostala na pokožku, se pod ní zázračně rychle hojila všechna zranění. Připadala jsem si jako bych byla účastnicí nějakého hodně hloupého sci-fi hororu, ale tohle bohužel byla krutá realita.

A pak mi došla jedna věc. Už nebude trvat dlouho a budeme tam, kde jsme byli. Budeme bojovat nanovo, jestli okamžitě něco nepodnikneme. Vytáhla jsem z kapes nové náboje a naládovala je do pistole. Zkusmo jsem vystřelila na nejbližší tělo. Upír zaskučel, ale dál pokračoval ve svém hemživém pohybu.

"Kurva, co budeme dělat???? Už nemám žádnou munici..." Jazz ztrácel nervy.

"Já ještě mám." hrábla jsem do kapsy pro náboje, ale nahmatala jsem něco jiného. Překvapeně jsem to vytáhla. Výbušnina, co mi dal Townsend. Zdálo se to šílené, ale jakoby tam před centrálou tušil, že ji budeme potřebovat...

"Myslím, že s tímhle by to šlo." ukázala jsem svůj objev Jazzovi. Napřed nechápal.

"Výbušnina." vysvětlila jsem. Konečně mu došlo, co chci udělat. Rychle jsme vyběhli na kopeček, ze kterého jsme předtím seskočili a já jsem aktivovala kovový váleček. Rozsvítilo se zelené světlo a na malém displeji se začalo odpočítávat deset vteřin. Vhodila jsem tu kovovou věc dolů mezi upíry.

"Utíkej!" křikla jsem na Jazze a společně jsme vystřelili z místa a hnali se co nejdál odtud.

Za námi se ozvala ohlušivá rána. Bylo po všem. Alespoň jsem v to doufala. Museli jsme se však přesvědčit.

Vrátili jsme se zpátky na místo činu. Kopec se částečně zřítil a v místě, kde leželi původně upíři, nyní zel hluboký kráter. Po upírech nebylo ani vidu, ani slechu. Výbušnina zafungovala dokonale.

"Měli bychom co nejdřív vypadnout! Ta exploze musela být slyšet na míle daleko. Brzo se sem začnou sjíždět policajti." prolomil mrtvolné ticho Jazz.

Na půli cesty do centrály jsme se potkali s povědomým pohřebním autem. Townsend sroloval okénko a naznačil, abychom ho následovali. Společně jsme dorazili k pohřebnímu ústavu.

Šok už odezněl a vystřídal ho vztek. Vystoupila jsem z auta a zuřivě práskla dvířky.

Townsend se nevyptával co a jak a to mi potvrdilo mou domněnku, že tušil, co se bude dít.

"Obával jsem se, že se to stane. Myslím, že vám dlužím vysvětlení." odpověděl na mou náladu.

"Taky si myslím!" zavrčela jsem na něho.

"Pojďte prosím dovnitř." pokynul nám.

Vešli jsme do ústavu, ale nevydali se tentokrát k peci. Vedl nás na druhou stranu ke schodišti, které vedlo do sklepa. Prostory byly upravené a vyztužené zvláštním lesklým kovem, který už na pohled vypadal pevný jako skála. Vešli jsme do podzemní místnosti a Townsend rozsvítil.

Byl to spíše sál, než místnost. Uprostřed přehrazený příčkou z tvrzeného skla, nebo plastu. To nešlo na první pohled rozeznat. Za sklem byl umístěn pitevní stůl a na něm ležela přikurtovaná postava. Zápěstí, kotníky i šíji svírala široká ocelová pouta. Postoupila jsem o několik kroků kupředu, abych si ležícího více prohlédla.

"Panebože!!!" zhrozila jsem se. To poznání mě zasáhlo s drtivou tíhou.

"Ano, je to on." potvrdil mi Townsend. Můj upír, co jsem ho potkala v bistru a byla jsem si jistá, že už je na věčnosti. Nebyl.

"Proč?" zašeptala jsem, jak mi najednou selhal hlas.

Jazz na nás nechápavě zíral a zmateně těkal z ležícího těla na mou tvář a zpátky.

Townsend si povzdechl: "Měl jsem vám to říct, ale nějak jsem nevěděl jak. Stala se taková divná věc. Od té chvíle nemůžu spát a snažím se přijít na to, co se děje..."

"On se probral, že?" došlo mi.

Townsend přikývl: "Zabil Thomsona a Branta vážně zranil, ale naštěstí se nám ho podařilo díky silným sedativům zneškodnit a zabezpečit. Tohle se nám ještě nikdy nestalo. Měl jsem to tušit už tehdy, když jsi přijela. Upíři takhle silně nikdy nekrvácejí. Naopak. Uchovávají si krev v těle. Ale z tohoto upíra krev doslova stříkala. Zkoumali jsme to a zjistili, že každé zranění, které mu způsobíme se okamžitě díky krvi regeneruje. Dělali jsme testy a je mi to záhadou, ale jeho genetická struktura je naprosto nečitelná. S každým okamžikem se mění a přeskupuje. Je to neuvěřitelné, ale už to víme jistě. Tahle anomálie způsobuje, že se upíří tělo dokáže ve velice krátkém časovém úseku v plném rozsahu obnovit."

"Vy ho tady držíte jako laboratorní krysu..." vydechla jsem šokovaně. V hlavě mi hučelo a třásly se mi ruce. "A nemůže utéct?"

Townsend zavrtěl hlavou: "To je vyloučené. Držíme ho pod silnými svalovými relaxanty. Není schopný se pohybovat. Uvěznili jsme ho v jeho vlastním těle. Snažíme se vytvořit za pomocí jeho krve nějakou protilátku, kterou bychom mohli použít v boji. Zatím nevíme, jak se ten muž stal tím, čím je, ale až na to přijdeme, budeme muset použít všechny dostupné prostředky, abychom té epidemii zabránili. Dnešek mi bohužel potvrdil mé nejtemnější obavy. Tohle nebyl ojedinělý případ. Je jich víc..."

"Můžu k němu?" nevím, co mě to napadlo, ale chtěla jsem se na svou "oběť" podívat zblízka. Ujistit se, že nikomu nemůže ublížit.

Townsend i Jazz se zatvářili překvapeně, ale ani jeden mi v mém úmyslu nebránil. Otevřela jsem vzduchotěsné prosklené dveře a vkročila do sterilní místnosti. Upír ležel nehybně na zádech. Měl otevřené oči a jeho pohled směřoval někam nahoru. Nemrkal. Vypadal jako vosková figurína. Děsivé. Zamrazilo mě na páteři. Mohla jsem věřit Townsendovi, že ty svalové relaxanty na 100 procent působí? Upírovo tělo bylo ochablé, ale zajímalo by mě, jak vnímá dění okolo sebe uvnitř. Ví o tom, že jsem tady? Je si vědom, co se s ním děje? Naklonila jsem se, abych se podívala zblízka. Jeho oči byly stále nepřítomné. Vodově mrtvé. Napřímila jsem se a vydala se ven. Nechtěla jsem v této místnosti být už ani o minutu déle.

Jazz mě odvezl domů. Vyhodil mě u hlavní brány a odjel. Podívala jsem se přes ulici na chodník. Bylo devět večer. Logan už byl dávno pryč. Jak dlouho na mě asi čekal, než si uvědomil, že nepřijdu? Cítila jsem se pod psa. Tak jsem se na dnešní večer těšila a nakonec se z něho vyklubal nejhorší den mého života. Osud je vážně nespravedlivý... Povzdechla jsem si a otevřela branku. Když jsem ji za sebou zavírala, měla jsem pocit, jakoby naproti ulice, mezi stromy, někdo stál, ale když jsem se tam podívala, nikoho jsem neviděla.

Už jsem se asi vážně zbláznila. Vidím duchy i tam, kde ve skutečnosti nejsou. pomyslela jsem si.

William na mě vybafl hned u dveří. Byl rozčílením celý bez sebe. Můj vzhled mu na klidu rozhodně nepřidal. S mým zakrváceným oblečením a hlínou ve vlasech bych z fleku mohla hrát v nějakém béčkovém hororu.

"Proboha... Pojďte Summer rychle dovnitř. Už jsem vám připravil horkou koupel a něco dobrého k snědku."

William byl poklad. Vděčně jsem jeho nabídku přijala.

Horká voda mé tělo příjemně uvolnila a smyla všechny stopy dnešního lovu. Vychutnávala jsem si tu horkou úlevu a vdechovala omamnou vůni levandulové pěny do koupele. Snažila jsem se oprostit od celého světa. Ale nějak se mi to pořád nedařilo. Za zavřenými víčky se mi pořád dokola promítaly prožité hrůzy. Boj, paralyzovaný upír, litry krve, zrůdy, svíjející se na zemi u mých a Jazzových nohou...

Co se to děje se světem? Propadáme se snad všichni do pekla?

Otevřela jsem prudce oči a vytáhla z vody ruku, do které mě kousl jeden z upírů. Vylekalo mě, když jsem si všimla, že se rána vůbec nehojí. Rozšklebená jizva se na mě výsměšně smála a živá tkáň bolestivě pulzovala a pálila.

Po koupeli jsem si ji snažila vydezinfikovat  a pevně stáhnout obinadlem. Nepříjemně to štípalo a s každým pohybem se rána bolestivě připomínala. Její okraje se nepřirozeně barvily doruda.

Když jsem si oblékala triko a domácí kalhoty, poprvé jsem ucítila nával nevolnosti. Zatočila se mi hlava a celý svět se se mnou zhoupnul. Chvíli jsem bez hnutí stála u postele a opírala se o noční stolek, abych neupadla.

Sakra, co se to se mnou děje? Šáhla jsem si na čelo. Sálala z něho horkost.

Ale ne. Něco na mě leze...? pomyslela jsem si neradostně.

Dobelhala jsem se zpátky do koupelny a ze skřínky za zrcadlem vyštrachala lékárničku. Vyndala jsem si z ní dva prášky proti nachlazení a ještě jeden proti bolesti, abych trochu utišila to trnutí v ráně. Vhodila jsem si prášky do pusy a zapila je vodou z kohoutku.

Znovu se mi zatočila hlava a podlomily se mi nohy. Z posledních sil jsem se dobelhala k posteli a svalila se na ni.

Teď budu spát a zítra mi bude určitě líp! přikázala jsem sama sobě a propadla se do nicoty.    

V noci se můj stav rapidně zhoršil. Horkost stravovala celé mé tělo a sebrala mi veškeré síly. Cítila jsem se každou minutou mizerněji. Chvílemi jsem se propadala do mdlob, chvílemi jsem blouznila. Stěny mého pokoje se vlnily a scvrkávaly. Postel, na které jsem ležela se proměnila v bárku na rozbouřeném moři, která mě unášela někam do neznáma.

Snažila jsem někoho zavolat na pomoc, ale z vyprahlého hrdla vycházelo pouze slabé chraplání. Na to, abych se postavila a pro pomoc si došla, jsem mohla rovnou zapomenout. Mé tělo odmítalo poslušnost. Bezmocně jsem ležela na zádech a zírala na strop, kde se točil černý vír, který se ke mně nezadržitelně přibližoval... Znovu jsem se propadla do neklidného spánku.

Zdál se mi hodně divný sen... Na pelesti mé postele seděl můj anděl strážný. Dokonalý a krásný jako vždy. Jeho tvář však byla zděšená. Svíral mou pokousanou ruku a prohmatával už značně zanícenou ránu.

"Auuu, to bolí." zachraplala jsem, když prsty odchlípnul poraněnou kůži.

Jeho vyděšený pohled okamžitě střelil na mou zpocenou a horečkou zrudlou tvář. Jeho výraz byl zvláštně napnutý a strnule nepřirozený. Jakoby sám v sobě s něčím bojoval. Úplně jsem viděla každé hnutí jeho myšlenek.

Najednou jsem pocítila silný pocit, že mi zmizí. Že se vypaří a nechá mě tady samotnou.

"Neodcházej. Já nechci umřít sama.." zaskučela jsem, jak mi najednou došla pravda. Tohle není sen... Můj anděl strážný se za mnou přišel rozloučil. Už jsem na rozhraní světů. Ta bolest, co doposud stravovala mé tělo se otupila. Změnila se na duté hučení v mé hlavě. Cítila jsem, jak mi houstne krev a já ztrácím pomalu, ale jistě vědomí. Umírám...

"Ty neumíráš!" zavrtěl Logan prudce hlavou a zatřásl se mnou, abych se vzpamatovala. "Teď nesmíš usnout! Poslouchej mě Summer! Vnímej můj hlas! Musím vědět, kdo ti tohle udělal!! Jak se ti to stalo???"

Jeho hlas byl tak krásný. Sice vyděšený, ale mně zněl jako andělský chór. Zavřela jsem oči.

"Nezavírej oči! Dívej se na mě! Kdo ti to udělal?? Byl to nějaký upír?"

Upír??? To slovo jsem z Loganových úst nečekala. Překvapeně jsem se na něho podívala. S napětím čekal na mou odpověď.

"Byl to upír??" zopakoval svou otázku.

"Proč ti tak záleží na tom, abys věděl, jak se mi to stalo? Umírám kvůli té ráně?" byla jsem zmatená. Kvůli horečce jsem nemohla kloudně uvažovat a mé myšlenky mi neuspořádaně hemživě poletovaly v hlavě.

"Ty neumíráš Summer, tak už s tím přestaň! Ještě nikdy jsem neviděl tak silnou reakci na upíří kousnutí. Jsi nakažená, ale v tvé krvi necítím neživou krev.. Spíš je to jako bys dostala vzteklinu. Tvé tělo se pere se zánětem po pokousání..."

"Aaaaaaa." zaskučela jsem bolestí, jak se mi najednou bodavé ostří zatnulo do vnitřností. Byla to tak ukrutná bolest, že se mi zatmělo před očima a toužila jsem po jediném. Aby to už definitivně skončilo.

Logan hbitě přiskočil a ucpal mi pusu dlaní. Můj výkřik se tím zdusil.

"Pšt, tiše. Já ti pomůžu. Přísahám, že tě té bolesti zbavím. Ale ne tady. Musíme ven..."

"Cože? Jak? Proč?" dokázala jsem se zase na chvíli vzpamatovat, než mě opět zparalyzovala bodavá bolest.

Logan už na víc nečekal a opatrně mě vzal do náruče. Přitáhl si mě na hrudník. Opřela jsem si hlavu u jeho rameno. Příjemně vonělo. Stejně jako jeho majitel. Zavřela jsem oči a vychutnávala si ten okamžik blízkosti. V duchu jsem si říkala, že za tu bolest to stálo. Tohle je nejpěknější smrt, co jsem si mohla přát.

Logan otevřel okno a mě ovanul venkovní studený vzduch.

"Neboj se. Nepustím tě." ujistil mě zničehonic.

Nechápavě jsem se na něho podívala. Chtěla jsem se zeptat, jak to myslel, ale v příštím okamžiku jsem pochopila.

Vyskočil se mnou v náručí z okna. Hrůzou jsem oněměla, když jsme padali dolů, ale můj anděl místo jistého doživotního ochrnutí na dolní část těla, překvapivě měkce a neslyšně doskočil na štěrkovou cestu. Zkoumavě po mě střelil pohledem, co na to říkám. Vytřeštila jsem oči, když jsem pochopila...

Logan se rozběhl. I když to není to správné slovo. Spíš jsme letěli. Vůbec jsem okolo sebe neviděla ubíhající krajinu. Změnila se v šedivé neurčité šmouhy. Cítila jsem na svém těle ledový vítr, jak jsme rozráželi vzduch. Až to bolestivě štípalo na holé kůži. Automaticky jsem zavřela oči, jak mi začaly pálivě slzet. Loganovo tělo se rytmicky pohybovalo. Rukama si mě přidržovat co nejpevněji u těla. Vnímala jsem jeho pravidelný dech a vůni jeho pokožky. Omamovala mě. Toužila jsem si ji uchovat v plicích navěky.

Nevím přesně, jak dlouho to trvalo než se vítr zpomalil a my jsme zastavili. Ale mohlo to být maximálně pět minut. Určitě ne víc.

Mé tělo bylo křečovitě ztuhlé. Asi to bylo chladem, ale možná i hrůzou z toho, co se právě dělo. Opatrně jsem otevřela oči a střetla se s Loganovým pohledem. Díval se a byl stejně vyděšený jako já. Oba jsme se navzájem poměřovali.

"Auuuuu" skroutila jsem se bolestí.

"Brzy to přejde." ujistil mě a bez dalšího rozmýšlení rozrazil plechové dveře, za kterými následovalo dlouhé schodiště dolů. Byli jsme ve městě. To jsem poznala na první pohled, ale asi v nějaké průmyslové oblasti, protože všude okolo byly sklady a nikde ani noha.

Logan na mou nevyslovenou otázku odpověděl: "Máme tady s kapelou nahrávací studio. Tyhle prostory jsou zvukotěsné..."

Ani jsem nechtěla domýšlet, proč zrovna potřebujeme zvukotěsnou místnost.

Opravdu to tady dole vypadalo jako v nahrávacích studiích, co jsem znala z televize. Prostor byl rozdělený mixážním pultem. V rohu trůnila bicí soustava a u stěn stály na držácích kytary. Logan mě opatrně položil na kožený gauč a o krok ustoupil.

Cítila jsem, že se mi opět zvyšuje horečka a jdou na mě mdloby. Ze všech sil jsem se snažila udržet vědomí, ale oči se mi samovolně zavíraly. Najednou jsem ucítila opět dotek Loganových štíhlých dlouhých prstů na ráně. Chtěla jsem zaskučet, aby mi nepůsobil bolest, ale hlas mi vynechal.

"Teď to bude nepříjemné Summer, ale musíš to vydržet. Chci, aby jsi skousla tohle." promluvil na mě naléhavě.

Otevřela jsem oči. Logan se mi snažil dát do pusy dřevěnou paličku od bicích. Nechápavě jsem se na ni podívala, ale poslechla jsem a skousla ji mezi zuby. Spokojeně přikývl a otočil se k mé ráně. Vzal mou paži oběma rukama a nadzvedl si ji k obličeji. Chvíli nehnutě klečel a zíral na oválnou ránu. A pak se to stalo. Pohybem rychlejším, než jsem mohla svýma očima postřehnout, se sklonil a přisál se k ráně, která okamžitě začala krvácet a trnout. Celé mé tělo se napnulo. Bolelo to, ale dalo se to snést. Cítila jsem, jak má krev proudí do Loganových úst. Tohle přece nemůže být skutečné???

Zničehonic přestal. Odtáhl se a otřel si ústa do rukávu, který si hned v zápětí vyhrnul. S vytřeštěnýma očima jsem zírala na to podivné divadlo. Můj anděl se kousnul do zápěstí a nastavil ho nad moji krvácející ránu, ze které ještě před okamžikem pil. Na živou tkáň dopadla první kapka jeho krve a já se propadla do té nejhorší bolesti v mém životě. Cokoliv, co jsem cítila předtím se vůbec nedalo srovnat s tím, co se dělo nyní.

Řvala jsem, až se mi trhaly plíce a křečovitě kousala do paličky v mých ústech. Logan mě tlačil k povrchu gauče a něco mi říkal. Já jsem však nedokázala přes tu bolest vnímat význam jeho slov.

Prudce jsem otevřela oči a posadila se. Bolest byla pryč. Horečka taky. Ležela jsem ve své posteli, ve svém pokoji. Za okny právě vycházelo slunce. Bylo ráno.

Byl to jenom sen??? Okamžitě jsem sklouzla pohledem na zafačovanou ruku. Třesoucíma rukama jsem odmotala fáč a...

Nic. Po ráně nezbyla ani jediná jizvička. Má pokožka vypadal dokonale neporušená.

Seskočila jsem z postele a hnala se do koupelny. Skoro jsem vyrvala zrcadlová dvířka, když jsem se dobývala do lékárničky. V plastovém obalu chyběl jeden prášek proti bolesti a dva proti nachlazení. Takže jsem si je včera vzala...

Zaklapla jsem dvířka a můj obličej se objevil v odraze na zrcadle. Vypadala jsem normálně a taky jsem se tak cítila. Jakoby včerejší noc byla opravdu jenom hodně škaredá noční můra.

Vyšla jsem z koupelny a přešla pokojem k oknu. Pohlédla jsem přes sklo dolů. Nikde nikdo. A pak jsem si toho všimla.

Na zemi u postele ležel další použitý fáč. Byl to ten, co jsem si sama uvázala večer po koupeli. Ale když jsem vstala, měla jsem na ruce fáč nový... Kdo mi ho nasadil?

A jestli mi ho opravdu někdo nasadil, bylo by možné, že všechno, co se v noci stalo byla skutečnost???

"Panebože.." sesunula jsem se na podlahu a sevřela si hlavu do dlaní, jak na mě zničehonic dopadla tíže pravdy.

S naprostou jistotou jsem nyní věděla, že Logan není člověk.

Včera v noci mě doslova vytrhl smrti z náruče. To by obyčejný člověk nedokázal. A navíc, jeho rychlost a síla... on pil mou krev... Je možné, aby byl... bála jsem se si to slovo vůbec jenom pomyslet.

Upír?

Ale jestli je monstrum, proč mě nezabil, když měl tu možnost? Proč mě zachraňoval? A to opakovaně...

Musela jsem znát odpovědi. Jestli se mi potvrdí, že je Logan upír...

Budu muset udělat to, na co jsem trénovaná...?