Evanesco Lophius

Pars 6. - Hvězdný prach

Ráno jsem se probudila s nepříjemnou bolestí hlavy. Měla jsem pocit, jakoby se mi přes ni v noci přehnalo stádo bizonů. Málokdy jsem si detailně pamatovala své sny, ale ten dnešní byl jiný. Byl tak intenzivní, trojrozměrný, barevný a v HD kvalitě, že se mi jeho momenty propálily snad až do mozku.

Pamatovala jsem si, jak kráčím po prašné cestě plné kamení a sem tam se skloním, abych přičichla k jednomu z mnoha omamně vonících rudých květů planých růží, co lemovaly neudržovanou cestu. Měla jsem na sobě zvláštní, jakoby starodávné šaty s bohatě zdobenou sukní. Připadala jsem si v nich nemotorně. Spodní lem sukně se mi pletl pod nohy a měla jsem co dělat, abych se nerozplácla, jak dlouhá, tak široká. Netušila jsem, kam jdu, ale cítila jsem, že musím jít dál. Že mě na konci cesty něco čeká. Nadzvedla jsem si přebývající látku nad kolena a vykročila kupředu.

Na té cestě jsem potkala Townsenda. Vypadal jako obvykle. Dokonce na sobě měl i své oblíbené tvídové sako, ale situace, ve které figuroval, byla více než podivná. Seděl na dřevěné oprýskané židli, u stejně otřískaného dřevěného stolu. Držel v ruce balíček karet a postupně je skládal před sebe na desku stolu. Naproti němu seděl muž. Neviděla jsem mu do tváře, protože ke mě byl otočený zády.

"Townsende?" oslovila jsem svého mentora a postoupila o několik metrů dopředu. Oslovený však nijak nereagoval. Jako bych byla jenom nějaký duch.

"Townsende?" zkusila jsem znovu. Opět žádná odezva. Townsend mlčky skládal karty na stůl a nespouštěl oči ze svého společníka.

Udělala jsem ještě jeden krok dopředu, abych konečně zjistila, kdo je ten tajemný muž.

"Panebože!!!" vyletělo mi bezděky z úst, když jsem zjistila pravdu. Poznala jsem ho na první pohled. Pamatovala jsem si jeho vzhled do posledního detailu. Kašlajícího v bistru i krvácejícího v kufru mého auta.

"Křížový král je na řadě..." promluvil monotónně Townsend. V jeho tváři se nezračila žádná emoce. Vypadal jako vosková figurína.

"Cože?" zeptala jsem se nechápavě.

Townsend se na mě konečně podíval, ale měla jsem pocit, že jeho pohled mnou pouze prochází a ve skutečnosti mě ani nevidí.

"Křížový král je na řadě..." zopakoval větu, která mi absolutně nedávala smysl a položil na stůl další kartu. Pohlédla jsem na ni. Z obrázku na mě zíral křížový král a nepěkně se usmíval. Townsend k němu přiložil další kartu. Tentokrát to byl srdcový kluk.

"Karty byly rozdány..." ten hlas zněl tak chraplavě a nepřirozeně. Byl to hlas upíra, co jsem předešlý den zabila. Neobtěžoval se ani zvednout zrak. Upřeně zíral na desku stolu.

"Já nerozumím." zaskučela jsem bezmocně.

Najednou jsem za sebou zaslechla rychlý koňský cval. Otočila jsem se po zvuku. Nikoho jsem neviděla. Otočila jsem se zpátky, ale stůl, Townsend i mrtvý upír byli pryč. Místo toho se přede mnou rozprostírala temná hladina jezera. Voda byla tak tmavá, že nebylo možné, ani u okraje, prohlédnout na dno. Znovu jsem zaslechla dusot koňských kopyt. Bylo to těsně za mnou. Ozvalo se zavrzání koženého postroje. Opatrně jsem se otočila.

Ten kůň měl barvu slonovinové kosti. Jeho nozdry byly sametově hebké a růžové. Jezdec seděl v sedle dokonale vzpřímeně, jakoby ho do té pozice někdo vytesal. Ruce si chránil koženými rukavicemi.

"Kdo jsi?" vyhrkla jsem na něho bez pozdravu. Najednou pro mě bylo nesnesitelné, nevědět jeho jméno. Naléhavě jsem ho potřebovala zjistit.

"Drž se ode mě dál!" byl to jeho hlas. Dokonalý hlas, který bych poznala mezi milióny... Byl v něm však podtón, ze kterého se mi ježily vlasy na hlavě.

"Proč??" naléhala jsem na něho a v krku jsem ucítila přicházející pláč. Bolela mě představa, že už bych ho nikdy více neviděla.

Aniž by mi odpověděl, obrátil koně a kopl ho surově do slabin. Ten bolestně zařehtal a vystřelil z místa.

"Neodjížděj!!!!!!!!!!!!!" křičela jsem a hnala se bezhlavě za nimi. Zakopávala jsem o kamenní, co leželo v prachu cesty a ruce si do krve poškrábala o trny růžových keřů. Jezdec ujížděl. Ani jedinkrát se neotočil.

Vzbudila jsem se propocená až na kost. V pokoji panovala tma. Na ciferníku digitálních hodin blikaly tři hodiny ráno. Úlevně jsem si odhrnula vlasy z obličeje a otočila se na druhý bok. Byl to pouze sen. Pouze hloupý, nepěkný sen. Jen reakce mého rozjitřeného mozku. Znovu jsem usnula a vzbudila se až ráno, ale nepříjemný pocit ve mě přetrvával.

Školní vyučování jsem přetrpěla s vypětím všech svých sil. V hodinách jsem předstírala, že si důsledně zapisuju probíranou látku, ale ve skutečnosti se mé myšlenky toulaly úplně jinde. Vzpomínala jsem na setkání v parku a tu zběsilou jízdu na Almeanovi. Vrtalo mi hlavou, co tam můj zachránce dělal. Musel sedět na tom košatém stromě, když přiskočil na koňský hřbet za mě. A ten pocit, když se jeho dlaně dotkly mých... Srdce se mi rozběhlo rychleji, jen co jsem si vybavila ten okamžik. Můj vnitřní hlas byl víc a víc neklidný. Ale nebyl to ani tak strach, jako očekávání věcí budoucích. Tušila jsem, že svého zachránce opět uvidím...

Od dalších úvah mě konečně osvobodilo prohlášení, že pro dnešní přednášku je to všechno. Sbalila jsem si svou tlustou učebnici ekonomie a vydala se ven. Před budovou školy jsem se rozhlédla. David dosud nedorazil. Něco ho asi zdrželo. Sestoupila jsem schody a posadila se na jednu z laviček, které lemovaly chodník. Odložila jsem svou tašku vedle sebe a zaklonila hlavu. Nebe bylo pod mrakem. Už to se mnou nic nedělalo. Ani nechuť, ani vztek. Nic. V Londýně takové počasí bylo tak časté, že jsem si zvykla a otupěla. Marně jsem mohla vzpomínat na americké horké sluneční paprsky. Přišlo mi, že život, co jsem dřív žila, je na hony vzdálený tomu dnešnímu. Jakoby mé americké a britské já nebyla jedna a tatáž osoba, ale dvě naprosto odlišné bytosti.

"Summer?" ozval se kousek ode mě nejistý dívčí hlásek. Trhla jsem sebou, jak mě překvapil. Mé smysly zareagovaly obranou. Ruka se mi sevřela v pěst. Dívka se vylekala. Okamžitě jsem svou paži svěsila a omluvně se usmála.

"Ty jsi ta holka, co ji Catherine a její suita chtěly popálit zapalovačem." poznala jsem příchozí.

"Jsem Jane. A tohle je Daniel." usmála se nesměle a představila mi kluka, který ji láskyplně pohladil po zádech a spokojeně se usmál. Byl to opravdu krasavec. Už chápu, proč se Catherine tak vztekala, když zjistila, že jí jejího idola vyfoukla nějaká středoškolačka.

"Děkuju, že jsi Jane pomohla. Catherine je ta nejhorší mrcha, co jsem kdy potkal. Vzala si do hlavy, že mě dostane, ale já ji nemůžu vystát. Mám rád Jane. Ať si říká kdo chce co chce!"

"Nemáte za co děkovat. To byla samozřejmost. Catherine je šílený bestiální maniak v přestrojení vzorné studentky. Nedovolím, aby někdo takový ubližoval nevinným lidem."

"Víš napadlo mě Summer... Nechtěla bys ve čtvrtek přijít do klubu I.N.G.O? Budou tam hrát nejlepší kapely z celé Británie. Slibuju, že se budeš bavit.." Janina tvář zářila radostným očekáváním. Až mě ten její elán nakazil. Tak dlouho jsem nebyla někde v klubu, s přáteli. Poslední dobou jsem žila jen tréninkem. Lákala mě představa, že si vyrazím za zábavou. Townsendovi by se to ale určitě nelíbilo...

"V kolik hodin to začíná?"

Jane se roztáhl úsměv od ucha k uchu. "V devět. Klub patří tátovi. Nechám tě napsat na VIP listinu. S Danielem tam budeme od osmi, takže se pak najdeme."

"Dobře." usmála jsem se na oplátku. Je na čase opustit alespoň na jeden večer temnou stranu a vejít do světla.

+ + +

Do centrály jsem dorazila s půlhodinovým zpožděním. David uvízl v dopravní zácpě. Už jsem si představovala káravý pohled, který mě jistě od Townsenda nemine, ale když jsem celá bez dechu rozrazila dveře tělocvičny, čekalo mě překvapení.

"Nazdar kočičko." přivítal se se mnou Jazz a pokračoval v bušení do boxovacího pytle. Rozhlédla jsem se po celé místnosti, ale Townsenda jsem nikde neviděla.

"Není tady." potvrdil mi Jazz, aniž by přestal mlátit pěstmi do neživého válce. "Náš pan vzorný má zpoždění."

Úlevně jsem si oddechla  a spěchala se převléct do šatny. Když jsem se po pěti minutách vrátila, Townsend pořád nikde. Začalo mi to být podezřelé. Tohle nikdy neudělal. Doslova bazíroval na přesnosti, a když se na něčem domluvil, vždy to splnil.

"Nechceš si se mnou zatrénovat? Že bych tě párkrát povalil na zem..." Jazze očividně Townsendova nepřítomnost nijak nezneklidňovala. Naopak. Měl z ní škodolibou radost.

"No nevím, kdo z nás bude častěji na lopatkách..." zašklebila jsem se na něho a postavila se do bojové pozice, s nohama mírně rozkročenýma a zohnutýma v kolenou.

Jazz si olízl rty a vrhl se na mě. Chvíli jsme společně zápasili ve stoje a snažili se jeden druhého povalit. Ani jeden z nás nechtěl udělat chybu, která by ho stála rovnováhu.

Najednou se rozletěly vstupní dveře a v nich se objevila Townsendova štíhlá postava. Měl rozcuchané vlasy a to samé oblečení, ve kterém jsem ho viděla včera. Jeho obličej vypadal ztrhaně a pod očima se mu rýsovaly viditelné modré kruhy z nedostatku spánku.

S Jazzem jsme se podívali na něho, pak na sebe a zase na jeho neobvyklý zjev.

"Výborně. Začali jste beze mě." přivítal se s námi Townsend a dělal, jakoby se nic nestalo. Ani se neobtěžoval vysvětlit své zpoždění. Vypadal nervózně. Očividně se něco děje, ale nás mentor nás s tím nechtěl obeznámit.

"Jste v pořádku?" nedalo mi to.

"Samozřejmě. Všechno je v pořádku, Summer."odvětil Townsend. I když jeho hlas zněl pěvně, jeho oči ho prozradily.

"Neztrácejme čas mluvením, jdeme trénovat." zastavil mé další otázky.

Stejně tak probíhaly i ostatní tréninky. Townsend chodil pozdě a ve čtvrtek dokonce nedorazil vůbec. Poslal pouze vzkaz, že se musel zdržet ve městě a že máme trénovat sami.

"Super." zaradoval se Jazz, když dočetl vzkaz od Townsenda. "Víš kočko, dnešní trénink odložíme. Mám na večer něco domluvené a chci si předtím ještě něco zařídit..."

Dokonale jsem si dokázala představit, co to "něco" asi bude. Určitě jiná holka. V tomhle byl Jazz nenapravitelný, ale pro tentokrát jsem neměla nic proti. Slíbila jsem Jane, že se večer stavím v klubu a několik hodin navíc na přípravu se mi hodilo.

"Jen si běž a pozdravuj ji ode mě." mrkla jsem na Jazze, který se na oplátku šibalský pousmál.

Domů jsem si vzala taxíka. David měl přijet až za dvě hodiny. Stihnu ho doma a řeknu, že už se nemusí obtěžovat.

William se tvářil, jako bych hodlala večer navštívit nějaké nespoutané orgie. Jeho obličej prozrazoval bytostný nesouhlas, ale věděl, že nemá právo mi cokoliv zakazovat.

V garáži jsem si vzala klíčky od jaguára a vyrazila. Na internetu jsem si zjistila přesnou cestu ke klubu, takže jsem ani dlouho nebloudila. I.N.G.O. sídlilo v podzemí vysoké moderní budovy v centru Londýna. Zaparkovala jsem v jedné z bočních ulic a vydala se ke vchodu, který byl doslova zavalený lidmi. Každý toužil dostat se dovnitř, ale pro dnešní večer se to podařilo jenom zlomku z nich.

Dlouho jsem se rozhodovala, co si vzít na sebe. Vyzkoušela jsem si několik variant, ale nakonec jsem se vrátila ke své oblíbené a časem prověřené variantě - jeansy, saténový top a černé boty na podpatku. Vlasy jsem si svázala do culíku a jeden z pramenů si obtočila okolo gumičky a sepnula sponkou. Šlo přece o koncert, takže nemusím být vyšňořená, jako na módní přehlídku, ale v Anglii se na koncerty chodí asi jinak. Připadala jsem si jako šedá myška, vedle dívek, které nervózně přešlapovaly před klubovou ostrahou a snažily se upoutat pozornost svalnatých mužů v černém, aby je pustili dovnitř.

S omluvami jsem se protlačila lidskou masou až k sametovému popruhu, který zabraňoval v průchodu do klubu. Vytrénovaný muž, vyholený dohola se na mě nedůvěřivě podíval.

"Jsem Summer Chace. Měla bych být na seznamu." představila jsem se.

Muži vystřelilo jedno obočí o poznání výš než to druhé. Sklouzl k papírům, které svíral v rukou a kývnul.

"Vítejte v klubu I.N.G.O., slečno Chaceová. Jste očekávána." pak sundal popruh a uvolnil mi průchod.

Poděkovala jsem mu a vešla dovnitř, následována desítkami závistivých pohledů těch, kdo dneska takové štěstí mít nebudou.

Vnitřní vybavení klubu bylo uděláno ve stylu belle epoque. Vypadalo to tady noblesně a každý kus nábytku, zábradlí a skleniček, do kterých byly nalévány míchané koktejly, ladil s celkovou atmosférou. I přes snobské prostředí tady ale panovala uvolněná a přátelská nálada. Na první pohled jsem si to tady oblíbila.

Rozhlédla jsem se okolo sebe, abych se pokusila najít Jane a Daniela. Všude bylo tolik lidí, že jsem sotva dohlédla na několik metrů. Nahoře na podiu už začala hrát první kapela. Elektrické kytary a bicí rytmicky rozezvučely celý prostor klubu a návštěvníci začali tancovat.

Probila jsem se k baru a objednala si pití. Barman se nahnul, aby mi podal mé objednané martini. Kývnutím jsem mu poděkovala a hodila na bar bankovku. Vzala jsem si sklenku do ruky a vytáhla koktejlové párátko s olivou. Spokojeně jsem ji snědla a sledovala dění na podiu. Zpěvačka hopsala sem a tam a zpívala jako o život. Líbilo se mi to. Chyběl tady pouze jeden jediný člověk. Dean. S ním jsme takové akce milovali. Určitě by mě chytil za ruku a donutil jít pařit na parket až do úplného fyzického vyčerpání. Usrkla jsem si martini a zahnala vzpomínky. Dnes se chci bavit! Ne truchlit nad něčím, co už se stejně nikdy nevrátí.

Konečně jsem v přehršli svíjejících se těl spatřila známou tvář. Daniel se ke mě prodíral s úsměvem na tváři a za okamžik jsem zahlédla i smějící se Jane. Přiběhla ke mě a radostně mě objala.

"Jsem tak ráda, že jsi přišla!!! Tak co na to zatím říkáš? Jsou skvělí, že? A počkej na příští kapelu.. Toho zpěváka si zamiluješ. Několik měsíců byli mimo Anglii. Koncertovali v Asii a Americe, ale teď jsou konečně zpátky a dneska jsou tady. Byla jsem štěstím bez sebe, když mi táta oznámil, že mu kývli na jeho nabídku vystoupit."

"Hmmm." usmála jsem se a znovu usrkla martini.

"Ale ne! To Summer nepij. Dáme si champagne!!!" zamračila se Jane, když si všimla mé koktejlové sklenky a mávla na barmana. Ten pouze přikývl a za okamžik před námi stály tři úzké sklenice na vysokých stopkách.

"Ty už můžeš pít, Jane? poškádlila jsem svou novou kamarádku.

Ta se zatvářila jako učiněné neviňátko. Pozvedla sklenku  k očím a zatočila jí, až se obsah perlivě zavlnil. "Tohle není alkohol, ale nektar Bohů. Ten nikdy neuškodí, naopak. Zbystřuje smysly." pronesla obřadně.

Daniel se zachechtal a přiťukl si s ní: "Tak to uvidíme za hodinu, jak bystrá budeš. Tipuju, že tě dneska domů zase ponesu."

Jane zakoulela očima a naoko se na Daniela zamračila, ale koutky úst jí cukaly.

"Na dnešní večer a nové nevšední zážitky!" cinkla si se mnou a celý obsah skleničky do sebe vyklopila.

Také jsem se napila a musela uznat, že Jane měla pravdu. To šampaňské bylo výtečné.

Stála jsem zrovna zády k pódiu a odkládala prázdnou sklenici, když klub zahalila černočerná tma. V jeden moment to hlasitě cvaklo a sál se propadl do neprostupné tmy. Na okamžik jsem se lekla, že vypadly pojistky, ale trvalo to pouze několik vteřin a světla se znovu rozžehla. Ozvaly se první tóny bicích a kytarista začal prsty projíždět struny. Usmála jsem se na Jane, která na mě šibalsky mrkla a její zářivé oči sklouzly na podium.

Mávla jsem na barmana a objednala si vodu. Nějak mi vyschlo v ústech. Zrovna jsem si lokla první doušek, když začal zpívat zpěvák.

Come and lay right on my bed, sit and drink some wine

Pojď a polož se vedle mě na postel,  posaď se a vypij nějaké víno

I'll try not to make you cry

Pokusím se tě nerozplakat

And if you'd get inside my head, then you'd understand

A jestli se mi dostaneš do hlavy, tak pochopíš
 

Then you'd understand me

Tak mě pochopíš

Why I've felt so alone, why I kept myself from love

Proč jsem se cítil tak sám, proč jsem se vyhýbal lásce
 

But you became my favorite drug

Ale ty ses stala mou oblíbenou drogou
 

So let me take you right now and swallow you down,

Tak mě teď dovol tě vzít a slétnout dolů
 

I need you inside...

Potřebuju tě uvnitř...

Strnula jsem na místě a dusivě se rozkašlala, jak se mi voda dostala leknutím do špatné trubice. Ruce se mi roztřásly neovladatelným chvěním. Ten hlas... Odložila jsem sklenici na bar a pomalu se otočila. Pohlédla jsem s nevyhnutelností na pódium. Kapela se skládala z pěti hudebníků. Čtyři z nich hráli na nástroje. Bicí a kytary. Zpěvák stál úplně vepředu uprostřed. Držel se jednou rukou stojanu s mikrofonem. Světle hnědé vlasy prozařovaly reflektory a vytvářely v nich zlatavé odlesky. Tyrkysové duhovky jsem neviděla, dívaly se do země.

"Kdo... kdo... kdo to je?" ukázala jsem na něho a zachraptěla přiškrceně otázku, aniž bych spustila pohled z pódia.

Jane se zachichotala. Já jsem věděla, že se ti bude líbit. Takhle působí na každého. Kapela se jmenuje Star Dust, ale ty se asi ptáš na jméno toho zpěváka, že?

Naprázdno jsem polkla a přikývla, jako v transu.

"Jmenuje se Logan. Jeho hlas je naprosto fantastický..." vydechla obdivně.

"Logan." vyslovila jsem to jméno, jako nějaké kouzelné zaklínadlo.

K mému překvapení se jako na zavolanou zpěvák otočil a podíval přímo na mě. Okamžitě jsem zrudla, ale sklopit zrak jsem nedokázala. Ani jsem to nechtěla. Hypnotizoval mě jako kobra svou bezbrannou oběť. Tyrkysové oči se jemně přivřely. Logan chytil mikrofon i druhou rukou a začal zpívat refrén.

If we had this night together

Jestli dnes budeme spolu

If we had a moment to ourselves

Pokud budeme mít chvíli pro sebe

If we had this night together, then we'd be unstoppable...

Jestli dnes budeme spolu, tak už nás nic nezadrží...

Srdce mi bilo jako splašené. V hlavě mi vibrovala lákavá melodie a Loganova slova se mi vyrývala do srdce. Zpíval a upřeně se mi díval do očí. Připadala jsem si, jakoby to zpíval pouze pro mě. Tak namyšlená jsem byla. Ignorovala jsem tu lidskou masu, která se svíjela okolo mě. Existoval jen on, já a ta omamující hudba.

Do you think that this is right, or is it really wrong

Jestli si myslíš, že je to správné, nebo je to skutečně špatné

I know that this is what we've been wanting

Já vím, že tohle je to, na co jsme čekali

And all this is burning in my soul, it fills up to my throat

A tohle všechno mě pálí až u srdce, stoupá to do mého hrdla

It fills up till my heart is breaking...

Naplňuje mě to, dokud se mé srdce neprolomí...

Now, we can both learn

Nyní se budeme oba učit
 

Somehow, you'll see it's all we have

Nějak, uvidíš, že všechno máme

Love, it keeps us together

Láska nás udrží pospolu

and I need love

A já potřebuju lásku

When I wake up without you, knowing you're not there

Když se probouzím bez tebe, s vědomím, že tady nejsi

I'm only feeling half as good

Cítím se pouze z poloviny dobře

NOW I'm gonna find a way

Nyní jsem našel způsob,

To wrap you in my arms, you make me feel alive...

jak tě vzít do náruče, nutíš mě cítit se naživu...

Tu poslední větu skoro zašeptal. Hudba dohrála, ale on se na mě pořád upřeně díval.

"Vy se znáte?" zeptala se Jane překvapeně, když si všimla naší "neverbální komunikace".

"Zachránil mi život." odpověděla jsem, aniž bych víc vysvětlovala.

Celý prostor se naplnil bouřlivým potleskem a skandováním. Stáli jsme naproti sobě a dělila nás od sebe masa svíjejících se těl. Připadala jsem si, jako bychom se na sebe dívali ze dvou opuštěných ostrovů, které obklopovalo moře plné žraloků.

Jeden ze spoluhráčů Logana poplácal po zádech a přetrhl tak náš upřený pohled. Způsobilo mi to až fyzickou bolest, když mi zmizel někde v zákulisí. Takhle jsem se nikdy nechovala. Nikdy! Naprosto jsem to nechápala a byla jsem zmatená a vystrašená. Nedostávalo se mi kyslíku. Každou chvíli sebou musím seknout. Tohle se nedalo snést.

"Musím jít!" oznámila jsem Jane a Danielovi.

"Proč? Stalo se něco? Neodcházej, prosím." žadonila a hledala oporu u Daniela.

"Ano, zůstaň koncert ještě neskončil..."

Nesouhlasně jsem zavrtěla hlavou. "Musím jít. Opravdu. Omlouvám se, ale vy se bavte. Uvidíme se..." Svou poslední větou jsem si nebyla jistá, protože jsem měla pocit, že mi asi každou chvíli exploduje srdce a zemřu, tak divoce mi bušilo. Rychle jsem se drala k východu a ignorovala za sebou bolestné výkřiky těch, které jsem odstrčila prudčeji než bylo nutné.

Konečně se mi podařilo dostat se na čerstvý vzduch. Spěšně jsem odkráčela pryč od ruchu před vchodem do klubu. Posadila jsem se na kapotu svého auta a promnula si obličej, abych se vzpamatovala. Z plných plic jsem se nadechla a prudce vydechla.

"Jsi v pořádku?" ozvalo se mi za zády.

Ani jsem se nemusela otáčet, abych poznala, kdo za mnou stojí.

"Ne." odpověděla jsem po pravdě.

"Omlouvám se." jeho hlas zněl provinile.

Nechápavě jsem se otočila a pohlédla do jeho obličeje. "Proč se mi omlouváš? Ty za to přece nemůžeš..."

"Když myslíš." pokrčil rameny a udělal dva kroky, takže jsme od sebe stáli na vzdálenost paže.

Naprázdno jsem polkla a srdce se mi rozběhlo, jako o závod. Opět se mi začalo akutně nedostávat kyslíku. Lhala jsem sama sobě. Mohl za to. To jeho přítomnost ze mě dělala nemožnou blbku, která nedokáže zvládat své emoce.

"Jak se ti líbila naše písnička?" usmál se zničehonic a způsobil mi infarkt miokardu. Něco tak dokonalého by měli zakázat.

"Hmmm." zamručela jsem. Víc bylo nad mé síly. Takových situací je ve filmech miliarda. Hrdina je krásný a hrdince se podlamují kolena. Vedou velice oduševnělou konverzaci, která směřuje jen k tomu jedinému. Dokonalému polibku a žili spolu šťastně až do smrti.

Já jsem však této představě byla na míle vzdálená. Přede mnou stál Pan Dokonalý a já jsem tady trčela, jako puklý kokosový ořech a v hlavě se mi honily tyhle dementní myšlenky.

Logan se potutelně usmíval a skenoval mou tvář, jakoby si v ní vyčetl všechny mé zmatené úvahy.

"Máš pěkné auto. Svezeš mě?" řekl zničehonic.

Zatvářila jsem se nechápavě, jako bych nerozuměla otázce. To bylo to poslední, co jsem čekala, že udělá. Pan Dokonalý mi pochválil auto a chce se projet. Chce, abych ho SVEZLA???!!! Já za volantem a on na místě spolujezdce? To neskončí dobře. Plno roztříštěného skla, zpřelámaného plechu a kaluží krve...

"O.K." zněla přesto má odpověď. Za tu smrt to stálo.

Počkal, až odemknu a nasednu. Pak se hbitě uvelebil vedle mě a pohodlně se opřel do sedadla.

Nastartovala jsem a nerozhodně se na něho podívala. Ještě se dalo couvnout.

"Zapni si pás, na tuhle jízdu asi jen tak nezapomeneš." řekla jsem místo toho.

Zvonivě se zasmál a ukázal mi dvě řady dokonalých zubů. "Myslím, že to nebude třeba. Tvoje jízda mě určitě nezabije."

Byla to poklona, urážka a nebo něco jiného?? Proč jsem měla pocit, že to vyznělo mnohoznačně.

Sešlápla jsem plyn a motor chcípnul. Dokonalý trapas. Střelila jsem pohledem vedle sebe. Logan pozoroval mé počínání s blahosklonným úsměvem. Zkusila jsem to znova. Motor už naštěstí naskočil a vydržel, takže jsme se trochu cukavě rozjeli.

Děkovala jsem všem svatým, že dneska není takový provoz jako obvykle. A ten zbytek řidičů, který přece jen do ulic vyrazil, se mi rozumně klidil z cesty.

"Kam mám jet?" zeptala jsem se a otočila hlavu, abych si prohlédla už nevím po kolikáté jeho krásnou tvář.

"Jeď rovně a na konci Gower Street to vezmi doleva." odpověděl a pohodlně si opřel loket na opěradlo. Tím nepatrným pohybem se mi jeho tělo o několik centimetrů přiblížilo. Okamžitě jsem na to reagovala zvýšenou tepovou frekvencí. Logan, jakoby mou nervozitu vycítil, zamračil se a odsunul na druhou stranu.

"Tady zahni a u posledního baráku zastav." přikázal mi a ukázal na úzkou jednosměrnou uličku, lemovanou vysokými šedivými budovami.

V mém výrazu byla otázka, ale poslechla jsem. Auto poslušně zabrblalo a motor zhasl.

"Tak?" prolomila jsem nastalé ticho.

"Tak." neusnadnil mi to.

"A co teď?" vzal si mě sem do totálně zapadlé a opuštěné uličky, aby mě znásilnil a brutálně zabil? Možná se za tou andělskou tváří skrývá bestiální vrah a já jsem ho jen tak vzala do svého auta, aniž bych si zjistila, co je zač.

"Díky za svezení." poděkoval a otevřel dveře na své straně.

"Cože? A to je jako všechno? To sis ze mě udělal jenom taxíka, co tě zaveze po koncertě bezplatně domů??" v mém hlase bylo jasně čitelné zklamání a vztek.

Pokrčil rameny. "A co víc jsi čekala? Žádal jsem tě pouze o svezení."

Měl pravdu. Nic víc mi nenabízel. Byla jsem hloupá nána. Co jsem si myslela, že se bude dít? Takový kluk a navíc rocková hvězda se nezahazuje s normálníma holkama. I když já vlastně nejsem tak úplně normální. O to víc mi musí být jasné, že já prostě nikdy žádný vztah mít nebudu. Nemůžu! Ohrozila bych tím nejen sebe, ale hlavně všechny mé blízké, na kterých mi záleželo.

"Co děláš zítra večer?"

"Cože??" podívala jsem se na něho překvapeně.

"Ty máš problémy se sluchem?" zašklebil se. "Ptal jsem se, co děláš zítra večer."

"Aha." jak oduševněle to znělo. Čím dál lepší Summer. "Já..." Co je sakra zítra vlastně za den? Pátek? Ano pátek! "No... vlastně zatím nic." přiznala jsem po pravdě a nevím proč, jsem se za to zastyděla.

Logan přikývl, jakoby nad něčím usilovně přemýšlel, a potom se mi podíval do očí.

"Takže si na zítřek nic neplánuj. Počkej v sedm před svým domem. Vyzvednu si tě tam. Pokud se ovšem nebojíš a nechceš raději odmítnout?"

"Nevíš, kde bydlím." opáčila jsem.

Sebevědomě se ušklíbnul: "Nepodceňuj mé schopnosti, Summer."

Ví, jak se jmenuju?? Asi jsem mu ho prozradila a už si na to nepamatuju...

"Dobře!" řekla jsem až příliš nadšeně a horlivě.

Blahosklonně se usmál a vystoupil. Vešel do oprýskaných dveří a zmizel mi z dohledu.

Seděla jsem ve svém autě, jako přimražená a drtila v rukou volant, jako bych ho chtěla přelomit vejpůl. Nebyla jsem schopná normálně fungovat. Můj mozek posledních několik minut definitivně odmítl poslušnost. Až teď, když jsem byla sama to na mě všechno dolehlo.

Zítra mám rande... s Loganem.

Poznámka: Text písničky, který jsem v této kapitole použila a trochu poupravila patří skupině The Calling. Omlouvám se za svůj amatérský překlad :-)