Townsend mě zavezl z lovu domů. Pod koly jeho automobilu zapraskal štěrk, když zastavil těsně u vstupních dveří. Zhasl motor a obrátil se ke mně. Celou cestu panovalo ticho. Neměla jsem chuť se vybavovat a Townsend to respektoval.

"Děkuju za svezení." poděkovala jsem mu a otevřela dveře na straně spolujezdce.

"Počkej Summer." zadržel mě Townsend lehkým stisknutím mého levého loktu.

Tázavě jsem se na něho otočila. Jeho tvář byla vážná. V očích se mu zračila starost.

"Zapomněla sis své zbraně." natáhl se dozadu na sedadlo pro kožené pouzdro a podal mi ho.

"Díky."

"Jsi v pořádku? Byl to tvůj první lov a pochopil bych, kdyby ti teď nebylo dobře a potřebovala jsi společnost. Jestli chceš, můžu tady zůstat..."

Záporně jsem zavrtěla hlavou. "To je v pohodě. Nemusíte se obtěžovat. Zvládnu to. Dám si sprchu a půjdu spát. Jsem unavená."

"To chápu. Odpočiň si. Dneska jsi odvedla dobrou práci. Tvůj táta by to nesvedl lépe. Zítra si dej oddech. Bude neděle. Zasloužíš si ten den volna. Uvidíme se v pondělí po škole, ano?"

"Ano. Dobrou noc."

"Dobrou noc Summer." rozloučil se Townsend. Nastartoval a s tichým předením motorů zmizel v okolní temnotě.

Osaměla jsem. Zhluboka jsem se nadechla svěžího vzduch. Naplnila jsem si jím plíce až po okraj a prudce jsem ho vydechla. Byla to pěkná noc. Okolní příroda si klidně užívala svůj noční život. Zaslechla jsem dupot ježka, který si to rázoval přes dokonale rovně zastřižený trávník. A někde v dálce se mrouskaly kočky. Jejich křik se rozléhal široko daleko. Překvapilo mě, že jsou vidět hvězdy. Tady v Anglii to byl výjimečný jev. Většinou vše zahaloval mlžný příkrov, často doprovázený nepříjemným jemným mrholením. Z nekonečné nebeské dálky mě sledovaly a poblikávaly ledově chladným stříbřitým světlem.

Cítila jsem se utahaná. Mé tělo toužilo po odpočinku, ale můj mozek pořád jel na plné obrátky. Znala jsem to. V takovém stavu bylo nemožné usnout. A já to ani nechtěla. Bála jsem se zlých snů, které zákonitě musejí přijít. Často se mi stávalo, že se mi zdálo to, co jsem dělala přes den a představa, že bych znovu slyšela ten příšerný nářek, co se linul z pece, nebyla ani trochu lákavá.

Chvíli jsem nerozhodně stála u dveří, ale pak jsem se obrátila a sešla několik kamenných schodů, které mě dělily od příjezdové cesty. Vydala jsem se nalevo a obešla dům. Okna byla zatažená těžkými závěsy a všude panovalo ticho a tma. Vlastně téměř všude. Ve Williamově okně v přízemí se dosud svítilo.

Asi na mě čeká...

Opatrně jsem se přikradla k oknu. Vytáhla jsem se na špičky, abych se udělala větší a přidržela se okenního parapetu. Závěsy byly sice zatažené, ale uprostřed se úplně nedotýkaly. V malé škvírce šlo zahlédnout kousek Williamova pokoje. Křeslo a psací stůl. William seděl na židli a něco sepisoval. Viděla jsem jen jeho záda, ale ze sklonu hlavy bylo poznat, že se na svou práci intenzivně soustředí.

Znenadání se otočil. Instinktivně jsem se skrčila. Ale nemohl mě vidět. V místnosti se svítilo a venku panovala tma. Mohl spatřit maximálně svůj odraz ve skle. Když jsem po chvíli  znovu nakoukla, pokračoval nevzrušeně ve své práci.

Nechala jsem svého šmírování a pokračovala dál do zahrady. Neměla jsem konkrétní cíl. Prostě jsem se chtěla jenom projít a uvolnit se.

Co noha nohu mine, došla jsem až k nízké budově. Od začátku svého pobytu jsem ji navštívila pouze jedenkrát. Neodmyslitelný pach slámy a koňské srsti se mi dostal plíživě do nosu. Obezřetně jsem se rozhlédla po okolí. Nic nesvědčilo tomu, že by v zahradě kromě mě ještě někdo byl a vyhuboval mi, že se tady plížím jako nějaký zloděj. Přikradla jsem se k vratům a odstrčila závoru, která je zabezpečovala. Protáhla jsem se malou škvírou a vchod zevnitř bezpečně uzavřela. Kdyby šel kdokoliv okolo, nepoznal by, že jsem uvnitř.

Rozhlédla jsem se a několikrát zamrkala, abych si zvykla na temnotu, která panovala v uzavřeném prostoru. Malými okýnky sem dopadala slabá záře měsíce. Stačilo to tak tak, abych se nepřerazila o sedlo, které někdo nechal na dřevěné koze kousek od vchodu. Opatrně jsem ho obešla.

Asi tři metry ode mě se ozvalo slabé zaržání.

"Almeane." zašeptala jsem a třemi kroky smazala vzdálenost, která nás od sebe dělila.

Kůň na mě znovu slabě zaržál a nastavil hlavu, abych ho mohla pohladit. Podrbala jsem ho na čele a sjela po ušlechtile stavěném nose. Spokojeně se ošil a ještě víc sklonil hlavu, abych mu dosáhla i na krk.

"Hodný koníček. Krásný koníček." chválila jsem ho a šeptala mu do ucha všechny koňské lichotky, které se mi dostaly na jazyk.

A jak jsem tam tak stála a drbala Almeana za uchem, napadla mě nejšílenější věc v mém životě. Pocítila jsem ohromnou touhu si vyskočit na koňský hřbet a hnát se do neznáma. Chvilku jsem koketovala s tou lákavou představou. Vlající vlasy ve větru, dusot kopyt, co rozrývají provlhlou zem, rozmlžená ubíhající krajina, ...

Almean, jakoby vycítil, že se se mnou něco děje, zostražitěl. Zastříhal ušima a pohlédl na mě svýma tmavýma koňskýma očima. Jakoby mě vybízel. Tak si naskoč a vyrazíme.

"Asi jsem se zbláznila." odpověděla jsem mu na jeho nevyslovenou otázku.

Almean mě dloubl do ramene svým sametovým nosem, abych ho znovu podrbala na čele a já jsem mu ochotně vyhověla.

Najednou jsem odněkud z venku zaslechla kroky. Okamžitě jsem byla v pozoru a přikrčila se u dveří. Nahlédla jsem malou škvírkou ven. Kroky se začaly vzdalovat. Vracely se k domu.

"Musím jít." otočila jsem se na Almeana a naposledy ho poplácala na krku. "Ale zítra přijdu. Slibuju."

Almean pokýval hlavou, jakoby mi chtěl říct, že to bere na vědomí a otočil se ve svém stání na druhou stranu, aby dosáhl na žlab se senem.

Bezpečně jsem za sebou zajistila vrata a blesku rychle přeběhla zahradu k zadnímu vchodu. Tak nějak jsem doufala, že by se mi mohlo podařit proklouznout nepozorovaně do svého pokoje, aniž bych se střetla s Williamem, ale můj ochránce se přede mnou zjevil jako duch, hned jakmile se za mnou zavřely vchodové dveře.

"Slečno Summer?" přivítal mě trochu překvapeně a dost vystrašeně. Ale v jeho hlase zazněla nelíčená úleva.

Okamžitě jsem se zastyděla za svůj plán, proklouznout nepozorovaně do pokoje. Williamovi na mě očividně záleželo a já jsem byla tak sobecká, že jsem mu ani nechtěla dát vědět, že jsem v pořádku dorazila domů.

"Omlouvám se Williame. Šla jsem se projít do zahrady a místo abych šla hlavním vchodem, kradu se tady zadem, jako nějaký lupič..."

"Nic se nestalo. Hlavní je, že jste v pořádku. Čekal jsem na vás s večeří. Určitě máte hlad..."

Styděla jsem se čím dál víc. Ale hlad jsem kupodivu necítila. Jediné, po čem jsem opravdu toužila byla horká sprcha.

"Ne děkuju. Už je pozdě. Raději si půjdu lehnout. Jsem unavená."

"Samozřejmě." přikývl chápavě William a uvolnil mi cestu, abych se mohla dostat ke schodišti.

Můj pokoj vypadal přesně tak, jak jsem ho ráno zanechala. Na křesle se mi válel můj oblíbený kabát a na stole ležel hřeben, co jsem zapomněla vrátit do koupelny. Okamžitě jsem to napravila. Vzala hřeben a místo něho na stůl odložila pouzdro s pistolemi.

Světlo v koupelně ostře zablikalo, a pak se po kachličkách rozlila nažloutlá záře. Sundala jsem si kožené sáčko a hodila ho na koš se špinavým prádlem. Všimla jsem si, že mám u klíční kosti docela velký šrám. Rána už se začala hojit. Prostor kolem ní byl zašpiněný od zaschlé krve. Znechuceně jsem si sundala tričko. Bylo taky od krve. Mohla jsem ho okamžitě vyhodit.

Kdy se to mohlo stát?

Vůbec jsem si neuvědomovala, že bych se tady zranila. Naopak poraněný spánek už byl sotva rozeznatelný. Zranění naštěstí nebylo tak hluboké. Zacelilo se rychle.

Pustila jsem si do umyvadla vodu a začala si drhnout ruce mýdlem. Byly špinavé od hlíny. Do odpadu odtékala nahnědlá voda a mísila se se zaschlou krví. Čím čistější jsem dlaně měla, tím zuřivěji jsem je dřela. To, že pláču, jsem si uvědomila až ve chvíli, kdy mi slaná slza sklouzla do úst. Zvedla jsem oči a střetla se se svým obrazem v zrcadle. Vypadala jsem strašně. Špinavý nepřirozeně bledý obličej, rozmazaná krev na spánku, zarudlé oči a červený nos od pláče. Jestli jsem takhle vypadala alespoň z poloviny, co jsem dorazila domů, tak se opravdu divím, že jsem Williamovi nezpůsobila infarkt.

Utřela jsem si hřbetem ruky zbytek slz a vypnula vodu. Shodila jsem ze sebe zbytek oblečení a vlezla pod sprchu. Horký proud vody dopadající na mé zmožené tělo způsobil další vodopád slz. Schovala jsem si tvář do dlaní a sesunula se k zemi. Nevím, jak dlouho jsem tam tak vzlykala. Možná několik minut, ale možná i celou věčnost. Pak mi došly slzy a já jsem pocítila zvláštní uvolnění a smíření. Bylo to hrozné, co se dneska stalo, ale takhle to prostě je a já se s tím musím vyrovnat, nebo se zblázním.

+ + +  

Plavovlasá dívka se odmlčela, aby se natáhla pro sklenici s vodou. Žíznivě ji nahnula k ústům a hlubokými doušky pila.

Detektiv ji upřeně pozoroval a jeho obličej barvou připomínal nezralý banán.

"Je vám dobře?" zeptala se dívka se starostí v očích.

Detektiv křečovitě vydechl vzduch ze svých plic. "Omlouvám se. To jen, jak jste popisovala svůj stav po té první likvidaci. Připomnělo mi to mě a mou první zkušenost se zabitím..."

"Nikdy to není snadné." přikývla dívka a zachmuřila se. "Člověk možná otupí, ale nikdy si úplně nezvykne."

"Jak to bylo dál? Znovu jste zabila..."

Plavovláska chmurně přikývla. "Ano. Bylo to nevyhnutelné, ale ještě předtím jsem někoho potkala. A tohle setkání, aniž bych si to tenkrát uvědomila, ovlivnilo můj následující život..."

    + + +

"Dobré ráno slečno.. ehm... totiž... Summer." počastoval mě hned po ránu William při svém obvyklém rituálu odhrnování závěsů.

Spokojeně jsem se na něho usmála. Začal mi říkat jménem. Sice ještě kostrbatě, ale přece jen, bylo to na dobré cestě.

"Přinesl jsem vám vafle s jahodovou marmeládou a domácí šlehačkou."

"Williame, no teda." rozzářily se mi oči při pohledu na tu skvostnou hostinu. Okamžitě jsem se vyhrabala z peřin a vrhla se na první vafli. Byla ještě horká a chutnala doslova božsky.

"Pro takovou úžasnou baštu by člověk vraždil." pochválila jsem Williamovi jeho kulinářský výtvor a až pozdě si uvědomila, co jsem řekla. Na okamžik jsem se zarazila, ale William se jenom spokojeně usmál.

Dnešní den byl o mnoho lepší než včerejšek. Po tom nářku ve sprše se mi skutečně ulevilo a to nepříjemné závaží, které mě tížilo na hrudníku se o poznání zmenšilo. Tak nějak jsem se sama v sobě srovnala. Když není jiný možný směr, musím prostě jít po cestě, která mi byla určena.

"Co máte dneska v plánu Summer."

Tak to už znělo plynule a jistě.

"No, dneska mám volný den a jak vidím, neprší. Říkala jsem si, že bych podnikla něco venku..."

"Výborný nápad." pochválil mě William. "Mohu vám doporučit například kriket? A nebo golf? Jsou to výborné hry na odreagování a venkovní relaxaci."

Při slově kriket a golf jsem si vybavila dokonale ustrojené gentlemany, kteří se procházejí po perfektně upraveném trávníku a debatují o pohybu kapitálu na burze. Brrr...

"Já jsem si myslela, že bych zkusila něco víc... rychlejšího. Chtěla bych se projet na Almeanovi."

Při mé poslední větě William strnul a šokovaně vytřeštil oči. Chvíli němě zíral, než popadl dech.

"Na tom šíleném hřebci??? Vy umíte jezdit na koni?"

"Ano a ne." odpověděla jsem na obě otázky. "Almean je hodný. Poslouchá mě. A jízda na koni přece nemůže být tak těžká. Prostě je to něco jako motorka na čtyřech nohách."

Nemohla jsem se mýlit víc...

"Tady si dáte nohu a vyšvihnete se do sedla." poučoval mě John Dawson. Almean klidně stál a čekal, co se bude dít. Za uzdu ho přidržoval Steve. Mladý kluk, co Johnovi pomáhal ve stáji. Byl zhruba stejně starý jako já a pihovatý jako Pipi dlouhá punčocha. Stejně tak jeho vlasy, ostříhané nakrátko, zářily jako plamínek. Nezapřel, že jeho předkové pocházejí z Irska. Vesele se usmál, když jsem se vysoukala do sedla a uvědomila si, že koňský hřbet je přece jen výš než sedadlo motorky, a když se takový kůň rozejde, dost nestabilně se vlní a nutí jezdce klouzat na bok.

"Zvládneš to?" opovážil se Steve pochybovat o mých jezdeckých kvalitách.

Pohrdavě jsem se na něho zašklebila a s důstojností královny pobídla Almeana, aby odkráčel k hlavní bráně. Nepřekonala jsem ani polovinu zahrady a Steve mě na své bílé klisně dohonil.

"Snad ses neurazila, když jsem se zeptal?" ujišťoval se. "Ale fakt jsi vypadala, že asi každou chvíli sletíš dolů..."

"Nemusíš mít strach. Vedu si dobře." odpověděla jsem mu sebevědomě.

"Zatím jdeme. Počkej, až se dostaneme do parku. Almean si bude chtít zaběhat..."

Mé sebevědomí okamžitě padlo na to nejhlubší dno. Trochu křečovitě jsem polkla.

Park vypadal opravdu impozantně. Vysoké vzrostlé stromy lemovaly prašné cesty a v dálce se leskla rovná plocha jezera. Na tu vzdálenost nebylo poznat, jestli je vybudované uměle, nebo už tady bylo před založením parku, ale vypadalo to nádherně.

"Je tady krásně." vydechla jsem okouzleně.

"Nejpěknější místo v Londýně." potvrdil mi můj průvodce. "Zkusíme trochu zaklusat?"

"To jakože pojedeme rychleji než teď?" zbledla jsem už jenom při té představě.

"Jasně." potvrdil mi Steve. "Chytni si opratě víc nakrátko, tak se ti nerozběhne úplně a trochu ho pobídnu patama. Uvidíš, že se nenechá dvakrát přemlouvat. Kdyby něco, přidrž se sedla."

Poslechla jsem ho a udělala přesně to, co mi radil. Almean vesele zastříhal ušima a rozklusal se.

"Jejda!!!!" mlátila jsem sebou v sedle sem a tam.

"Nebuď jako pytel brambor!" smál se Steve, až málem sletěl z koně. "Musíš dělat tohle." Názorně mi předvedl dokonalou jízdu. Trochu nemotorně jsem ho napodobila.

"No vidíš, to už je lepší." pochválil mě.

A pak se stalo několik věcí najednou.

Zpoza stromové aleje se vyřítila řvoucí terénní motorka a projela těsně vedle Steveova koně. Ten se šíleně lekl a vzepjal na zadní. Steve to nečekal a sletěl na zem, jako zralá hruška. Vyplašený kůň se zatočil okolo své osy a přitom nešťastně nakopl mého koně. Almean bolestně zaržál a vystřelil z místa, jako neřízená raketa. Ale tak nějak zapomněl, že já ještě stále sedím na jeho hřbetě.

"NEEEEEEEE"

Neviděla jsem, jak je na tom Steve, nebo jeho kůň. Najednou jsme byli úplně jinde a Almean neustále zrychloval. Křečovitě jsem se držela sedla a měla zatnuté snad všechny svaly v těle. Tohle byl okamžik, po kterém mohla následovat pouze jedna jediná věc. Spadnu a zlomím si vaz.

Sem tam se mihla vyděšená tvář nějakého návštěvníka parku, ale zmizela mi dřív, než jsem mohla žádat o pomoc.

"NEEEEEEEE, Almeane prosím zastav. Koníčku prosím." křičela jsem a prosila, lamentovala, tahala za opratě, ale kůň nereagoval. Jako smyslu zbavený se hnal stále pryč.

Zničehonic jsem ucítila dotyk na stehnech a na zádech. Právě jsme podbíhali širokou větev, která trčela do silnice. Taktak a byla jsem bez hlavy. Ten dotyk způsobilo mužské tělo, které se ocitlo nečekaně na mém koni. Nohy v jeansách mě stiskly na stehnech. Otočila jsem hlavu, abych se podívala. Můžu přísahat, že se mi v tu chvíli na několik sekund zastavilo srdce. Ten, kdo právě skočil na mého koně, byl poslední, koho bych tady čekala, jakože jsem tady nečekala nikoho. Který šílenec by skočil ze stromu na splašeného koně?

"Drž se!" přikázal mi a stiskl mé ruce, co svíraly opratě.

Jeho dlaně byly chladné, ale jakoby mnou najednou projela nějaká nepoznaná energie. Můj spolujezdec zatáhl pevně za opratě, až Almeanovi málem vykloubil čelist a uklidňujícím hlasem se ho snažil upokojit. Byl až nepřirozeně klidný, na situaci ve které jsme se ocitli, ale očividně to mělo svůj důvod. Almean na jeho hlas opravdu začal reagovat a o poznání zpomalil. Můj společník se usmál a přebral z mých ztuhlých dlaní uzdu. Přehodil si ji jenom do pravé ruky a tou druhou mě k mému překvapení chytil za břicho a opřel si mě na svou hruď.

"Neboj se, už nespadneš."

Nebyla jsem si jistá. Neviděla jsem mu dobře do tváře, ale přišlo mi, že se potměšile usmál.

Nevím, jestli jste někdy jel na koni ve dvou, ale byl to nepopsatelný pocit. Byli jsme si tak blízko. Jako jedna bytost jsme se přizpůsobili rytmu koňského běhu. Cítila jsem na zádech jeho vypracovaný hrudník a místo, kde mě přidržoval v pase, abych nesklouzla ze sedla, mě pálilo.

Mé tělo se roztřáslo. Nedokázala jsem určit, jestli to byl šok z prožité bláznivé jízdy a nebo jsem tak reagovala na blízkou přítomnost svého zachránce. Jeho kůže příjemně kořeněně voněla a větrem rozevláté vlasy mě šimraly na tváři vždy, když pobídl Almeana. Aniž bych si to stihla uvědomit, kůň se zklidnil a my jsme se začali svobodně projíždět.

Všechen strach zmizel a mě se to začalo líbit. Nechtěla jsem, aby ta jízda někdy skončila.

Mírným poklusem jsme dojeli až k jezeru a k mému rozladění úplně zastavili. Neohrožený krotitel divokých koní mrštně seskočil a pobídl mě, abych taky sesedla na zem. Až teď jsem si uvědomila, jak intenzivně jsem napínala svaly. Poznala jsem to v okamžiku, kdy přišel čas seskočit a mé tělo mi odmítlo poslušnost. Padla jsem, jako podťatá. Už jsem cítila, jak bude bolet dopad na zem, ale pohotové paže mě bezpečně zachytily a postavily na zem.

"Pozor, kam skáčeš. Už mě nebaví tě pořád zachraňovat." ten hlas už nikdy nedostanu z hlavy.

Vypadal přesně tak, jak jsem si ho pamatovala. Delší světle hnědé vlasy mu neposlušně poletovaly okolo hlavy. Plné rty, které dokázaly být vážné i ironické. Ale nejvíc mě zasáhly jeho oči. Dneska snad byly ještě modřejší než prvně.

Tak modré oči snad ani nemůžou existovat. proletělo mi hlavou.

"Děkuju." vysoukala jsem konečně ze sebe, když panovalo ticho až příliš dlouho.

Můj zachránce nepatrně kývnul hlavou a jeho oči se zkoumavě přivřely, jak se mi zničehonic podíval přímo do očí. Okamžitě jsem zrudla a uhnula.

"Kde ses naučil tak dobře jezdit na koni?" snažila jsem se rychle trapnou chvilku zamluvit.

Můj společník pokrčil rameny a usmál se. "Otec miluje koně a já jsem na nich doslova vyrostl. Léta praxe tě naučí zvládnout jakoukoliv situaci. Ale tahle projížďka stála za to. Máš krásného koně." pohladil Almeana na krku, jakoby se mazlil s nějakým roztomilým štěnětem. Překvapilo mě, že to Almean strpěl a dokonce vypadal, že je blažeností celý bez sebe. Vzpomněla jsem si na slova Johna, když tvrdil, že Almean nestrpí kontakt s cizím člověkem, ale teď se tomu dalo jen stěží uvěřit.

"Líbíš se mu."

Můj zachránce se usmál a kývl. Jeho pohled zabloudil někam za mě. Jakoby do něho uhodil blesk z čistého nebe. Jeho výraz se změnil. Ztvrdl. Zamračil se a o krok ustoupil.

Rychle jsem se otočila, abych zjistila, co že ho mohlo tak rozladit. Jediné, co jsem uviděla byl Steve, který se řítil pěšky k nám s vyděšeným výrazem ve tváři a kalhoty ušpiněnými od trávy a bláta.

"Vidím, že už tady nejsem potřebný. Žene se sem ten tvůj irský kavalír. Je načase odejít."

Aniž bych mohla nějak reagovat, otočil se můj opakovaný zachránce na patě a spěchal pryč. Ani se nerozloučil. Chtěla jsem na něho zavolat, a nebo ho nějak jinak zastavit, ale z druhé strany doběhl Steve a popadl mě do náruče.

"Žiješ. Panebože děkuju!!! John by mě zabil, kdyby se ti něco stalo." objímal mě, jakoby mi chtěl zlámat všechny kosti v těle.

"Možná se mi něco stane, jestli mě nepřestaneš dusit." odsekla jsem mu nevrle a odstrčila ho od sebe. Naklonila jsem hlavu přes Stevovo rameno, abych měla výhled na místo, kudy odešel můj zachránce. Nikde jsem však nikoho neviděla. To bylo divné. Můj zachránce musel spěchat jakoby mu za patama hořelo.

+ + +

"Co se stalo Almeanovi???" přivítal nás John místo pozdravu a okamžitě kontroloval poraněnou koňskou kůži na svalnaté zadnici.

"Je to jenom povrchové." uklidňoval ho Steve. "Jeden magor se na nás v parku vyřítil na řvoucí motorce. Whiteline se splašila a nakopla Almeana..."

Johnova zuřivá tvář se změnila na zděšenou. Okamžitě se na mě podíval. "Vy jste slečno v pořádku???"

"Ano."uklidnila jsem ho. "Steve se o mě postaral." zalhala jsem, abych jmenovaného zachránila od přednášky na téma ochrana a bezpečnost dědičky Chaceové.

Steve na mě děkovně mrkl a usmál se.

"Dobrá." zabručel John. "Tak teď zachránče odstroj oba koně. Já zatím zajdu pro dezinfekci a společně ošetříme Almeana."

"Už letím." skoro zasalutoval Steve. Chytil oba koně za uzdy a odvedl je do stáje dřív, než si mohl John rozmyslet, že nebude nadávat.

  + + +

 Jak to myslel s tím kavalírem? Snad si nemyslí, že se Stevem něco mám?! Zvláštní, jak mi vadilo, kdyby to tak opravdu bylo. A kde se tam vlastně tak zničehonic objevil? Spadl snad jen tak ze stromu? Nikdy jsem nevěřila na náhody. A tahle by byla ta největší ze všech. Už po druhé jsem toho kluka potkala. Pokaždé mi šlo doslova o život a on mě zachránil. Poprvé s tím pobudou. Otřásla jsem se odporem, jak mi živě vyplula ta odporná špinavá tvář v mysli.

A teď zkrotil Almeana. Že by to byl nakonec můj anděl strážný? Vizáž by na to rozhodně měl. Hned bych si ho dokázala představit v bílém hábitu s hořícím mečem v ruce. Představu, že by byl úplně nahý, jako andělé v některých pověstech jsem raději rychle rozehnala. Okamžitě mi to zrychlilo tepovou frekvenci a zkrátilo dech.

Raději jsem si zapnula televizi, abych se odreagovala, ale nějak mi to nepomáhalo. Ta krásná neznámá tvář se mi neustále zjevovala. Snila jsem s otevřenýma očima.

Vždyť já vlastně ani nevím, jak se jmenuje... Tak nějak jsem neměla příležitost se ho zeptat.

.... "A proto vám mohu s radostí oznámit, že se nám konečně podařilo vyvinout účinné očkování proti této zákeřné chorobě. V nejbližší době začneme s preventivním očkováním. Napřed tady v Londýně, ale postupně plánujeme vakcínu rozšířit do celého světa" ...

Sebevědomý hlas v televizní debatě mě probral z mých myšlenek. Sice jsem nezaslechla začátek diskuze, ale slovo vakcína a zákeřná choroba mě zaujalo. A bylo tady ještě něco. Řečníkovi mohlo být tak pětačtyřicet. Byl vysoký a velice pohledný. Hnědé vlasy dokonale upravené. Oblek padnoucí na míru. A měl krásné oči. Ta neobvyklá modř mě uhodila do očí. Už jsem takové viděla a to docela nedávno... Rychle jsem sáhla po ovládání a zesílila zvuk.

.... "Takže vy tvrdíte, že vaše vakcína je schopná vyléčit rakovinu?" ptal se mladý novinář. Modrooký se usmál a přikývl.

Na obrazovce se objevil titulek. Ministr zdravotnictví - Lord Rudius Brendton.

To jméno i titul byli impozantní a dokonalé. Stejně jako jejich majitel.

... "Ano je to tak. Naše vakcína je zásadním řešením vážného problému, kterým rakovina bezesporu je. Testy prokázaly účinnost 98.9 procent. Vakcína se může aplikovat v jakémkoliv stádiu nemoci. Dokonce i úplně zdravý pacient si může zažádat o preventivní očkování a bude mu vyhověno. Díky zdravotní nadaci Brendton Health Academy je očkování plně hrazeno. Každý si ho bude moci dovolit."

"Tak to je úžasné." začal se rozplývat novinář.

A pak se ministr rozloučil a za oslnivého blýskání fotoaparátů zmizel v přistavené limuzíně.

Tak tenhle úžasný chlap a jeho vědci vymyslel lék na rakovinu. Páni. Něco takového se každý den neslyší.

V televizi začalo pásmo reklam. Znechuceně jsem zmáčkla tlačítko power a odhodila ovládání na gauč. Byly sotva čtyři hodiny odpoledne a já jsem neměla nikde stání. Do večeře zbývaly minimálně dvě hodiny a já jsem nevěděla co s časem. Nechtělo se mi bezcílně vysedávat v pokoji, ani trénovat, když jsem měla volný den. Nakonec jsem se rozhodla, že si zajedu do města. Už dlouho jsem si nic nekoupila a nějaké chic hadříky by se mi mohly hodit.

"Zajedu si do města Williame." křikla jsem směrem k jídelně, kde se ozývalo Williamovo lamentování. Služebná asi dostává další "kapky". "Přijdu na večeři."

Nečekala jsem na odpověď. Věděla jsem, že mě William slyšel. Sešla jsem do podzemních garáží. David mi už před několika dny ukázal, jak se ovládají vrata a všechno. Klíče od všech aut visely ve speciální schránce na zdi. Můj táta měl, co se týče aut, vytříbený vkus. Do jeho stáje kromě Rolls Royce patřilo třeba i BMW, ve sportovní verzi a Jaguár s opancéřovanou kapotou. Já jsem si vybrala nenápadný černý Mercedes.

Motor naskočil a zapředl jako přítulná kočka. Počkala jsem, až se mi vyrolují vrata a vycouvala jsem na příjezdovou cestu. Pak jsem přeřadila a sešlápla plyn. Auto se na můj povel rozjelo jako blesk.

 + + +

Nevím proč, ale nakupování mi dneska nezpůsobilo to obvyklé uspokojení. Sice jsem prošla minimálně čtyřicet obchodů a nakoupila si na svou zbrusu novou zlatou kartu asi sto padesát nejrůznějších kousků oblečení a doplňků, ale nějak to pořád nebylo ono.

Cestou domů jsem se stavila ještě do bistra na rychlý hamburger s hranolkama. Williamova kuchyně byla dokonalá, ale tak nějak mi v ní chyběly nezdravé americké dobroty, které zanášely tepny a způsobovaly obezitu a předčasnou smrt. S maximálním prožitkem jsem si vychutnávala tu chuťovou extázi, když do bistra vešel divný chlap.

Na pohled vypadal, jako nějaký člen ostrahy, nebo něco podobného. Byl oblečený do černých kalhot a tmavého vlněného roláku, na kterém měl nějakou firemní značku. Vlasy měl neupravené a mastné. V obličeji takový nijaký výraz. Přišlo mi, jakoby byl zdrogovaný. Trochu se dokonce motal a citelně zavrávoral, když se snažil sednout na barovou židli.

"Tak co to bude?" zeptala se ho servírka a znechuceně zhodnotila jeho mastné vlasy a bledý nepřítomný obličej.

"Skotskou. Bez ledu." zachraptěl ten chlap a potvrdil mi mou domněnku, že na něčem jede. Ale místo drog to byl alkohol. Ta metla lidstva.

"A něco k tomu?" chtěla vědět servírka.

"Ne." odsekl jí chlap a opřel se lokty o barový pult.

Servírka se na něho zamračila, ale šla vyřídit objednávku.

Tím jsem považovala historku s hostem za vyřízenou. Znovu jsem se zakousla do svého hamburgeru a zapila ho pořádným lokem Coca-Coly.

Mezitím servírka obsloužila hosta a postavila před něj panáka s okrovým obsahem. Muž zvedl sklenku k ústům a hltavě ji do sebe obrátil. Chvíli se nic nedělo, ale pak chlap bolestně zařval, chytil se za krk a dávivě se rozkašlal. Celé osazenstvo bistra na něho nechápavě zíralo. A mě v tu chvíli v hlavě zablikalo varovné červené světýlko. Něco se mi na tom chlapovi sakramentsky nelíbilo.

Opilec se sesunul ze židle a spěchal pryč.

"On nezaplatil!" stěžovala si servírka, která toho výtržníka obsluhovala.

"Nech to být. Ten chlap byl divný." zadržela ji její kolegyně a sklidila prázdnou sklenici od skotské.

Hodila jsem na stůl několik bankovek a spěchala ven.

Na ulici už panoval večer. Dávno se zešeřilo a městské osvětlení rozbíjelo temnotu. Rozhlédla jsem se okolo. Na protějším chodníku si to rázovala skupinka lidí spěchajících podle oblečení na nějakou party. Okolo projelo nákladní auto převážející mražené výrobky, ale po podivínovi nebylo ani vidu, ani slechu. Popošla jsem o ulici dál, ale i tady to bylo stejné.

Nevím proč, ale s každou vteřinou mě svírala čím dál větší nervozita. Jakoby najednou bylo životně důležité toho chlapa dostihnout.

"Aaaaa." proťalo ticho zdušený ženský výkřik, který utlumila něčí dlaň. Okamžitě jsem se otočila a spěchala na druhou stranu cesty, odkud se ten zvuk ozval. V boční ulici panovala černočerná tma. Nesvítilo tady veřejné osvětlení a světlo z hlavní ulice sem sotva dopadalo. Potichu jsem se přikradla, co nejblíž a zaposlouchala se. Uslyšela jsem bolestné sténání a něčí až zvířecí chrčení.

Sakra. Tenhle zvuk jsem slyšela poprvé a doslova mi z něho tuhla krev v žilách. Cítila jsem, jak mé svaly ochrnují hrůzou. To, co právě hodovalo na té trpící ženě, rozhodně nebyl člověk, ale hladová šelma. Už teď jsem věděla, že pro tu ženu je pozdě. Umře. Buď jí zabije nedostatek krve, a nebo ji zničí upíří jed, pokud se do ní dostala upíří krev, ale to nebylo pravděpodobné. Každopádně musím zabránit tomu, aby její vrah unikl.

Strašně jsem zalitovala, že jsem si doma zapomněla zbraně. Momentálně by se mi osvědčily. Nebo alespoň nějaký nůž by se šikl. Měla jsem pouze holé ruce, ale bude to muset stačit.

Vpadla jsem do uličky jako orel, co se snesl na svou oběť. Strhla jsem hodující šelmu stranou, až narazila na protější zeď. Zaslechla jsem, jak odpadl kousek omítky. Bezvládné ženské tělo se sesunulo na zem. Nebyl však čas ji zvedat. Těsně za mými zády se ozvalo rozzuřené zavrčení. Rychle jsem se otočila a vykryla přicházející útok. Okamžitě jsem svého protivníka poznala. Byl to ten chlap z bistra. Do tváře jsem mu sice neviděla, ale táhla z něho skotská. Snažil se mě kousnout do ramene, ale ucukla jsem a nakopla ho. Trochu zavrávoral. Pak to ale srovnal a znovu zaútočil. Tentokrát byl úspěšnější a povalil mě na zem.

Sakra ten má páru. napadlo mě, když se mi snažil vykloubit ruku kterou jsem ho svírala okolo krku. Byl mnohem silnější než upír, kterého jsem zabila. Byl divný. Choval se spíš jako zvíře než jako upír.

Udeřil mě několikrát do obličeje, než se mi podařilo ho od sebe odhodit. Okamžitě jsem na něho znovu skočila a jedním prudkým trhem jsem mu zlomila ruku. Zařval bolestí, ale než se zmohl na další obranu, chytila jsem ho pevně za hlavu a otočila s ní o 360 stupňů. Nechutně to křuplo a můj protivník se sesunul bezvládně na zem.

Prudce jsem vydechla a sesunula se vedle něho. Kdyby kdokoliv přišel a našel mě tady se dvěma mrtvolama, nedopadlo by to dobře. Věděla jsem, že tohle ještě není konec. Upíra jsem sice zneškodnila, ale mohl se za okamžik probrat. Musela jsem ho co nejrychleji dopravit do krematoria a tu mrtvou ženu taky. Nebylo by dvakrát pěkné, kdyby se mi nakonec probrala i ona.

Spěšně jsem vyběhla na hlavní ulici a rozhlédla se okolo. Měla jsem štěstí. Zrovna nikdo nešel. Přeběhla jsem ke svému autu a rychle nastartovala. Se zaskřípěním kol jsem to otočila o sto osmdesát stupňů a zacouvala do tmavé uličky. Vysedla jsem a otevřela kufr. Sesbírala jsem všechno oblečení, co jsem si koupila a hodila ho na zadní sedadlo. Pak jsem zvedla bezvládného upíra a hodila ho do kufru. To samé jsem udělala i mrtvolou ženy a zabouchla dveře.

Oběhla jsem auto a nasedla za volant. Vytočila jsem motor na maximum a vyrazila pryč. Cestou jsem projela několik křižovatek na červenou a porušila rychlostní limit, ale bylo to nezbytné. V duchu jsem se modlila, ať nepotkám policii. Horko těžko bych vysvětlila, proč jedu jako šílenec a vezu si v kufru mrtvoly.

Na chvíli jsem se otočila od řízení a natáhla se pro kabelku, která ležela vzadu na sedadle zasypaná oblečením. Chvíli mi trvalo, než se mi ji podařilo vyprostit. Konečně se mi to povedlo. Nahmatala jsem mobil a vytočila Townsendovo číslo. Ozval se vyzváněcí tón.

"Prosím zvedni to. Zvedni to." nabádala jsem sluchátko.

"Prosím?" ozval se příjemný nevzrušený hlas.

"Tonwsende, to jsem já. Mám malér. Jedu do pohřebního ústavu. Vezu dvě mrtvoly." křikla jsem rychle bez vysvětlování.

Townsend na setinu sekundy oněměl, pak se ozvalo: "Jedu tam." a telefon se odmlčel.

Hodila jsem mobil na sedadlo spolujezdce, aniž bych se obtěžovala ho schovávat zpátky do kabelky a sešlápla plyn až k podlaze.

K pohřebnímu ústavu jsem dorazila asi po patnácti minutách. K mé velké úlevě tady už byl i Townsend. Otevřel mi bránu, abych mohla zajet na krytý dvůr. Prudce jsem zabrzdila, až se na zemi otiskly černé šmouhy od pneumatik.

"Co se stalo?"

"Byla jsem nakupovat, a pak do bistra. Přišel tam divný chlap. Objednal si panáka, a když ho vypil totálně ho to odrovnalo. Sledovala jsem ho ven, ale než jsem stihla zasáhnout, napadl a zabil jednu ženu. Zneškodnila jsem ho, ale je hrozně divný. Mnohem silnější než ten předchozí upír. Chová se jako nějaké pomatené zvíře..."

Townsend se zamračil. "Kde ho máš?"

Ukázala jsem na kufr. Townsend ho otevřel a chytil se za nos. Mrtvoly byly v kufru napěchované a všude bylo plno krve. Kde se tolik krve může vůbec vzít?

"Brante, odvezete Summer domů!" přikázal Townsend opodál stojícímu muži. Ten okamžitě kývl a odběhl někam dozadu.

"Summer, postaráme se o to. Už u toho nemusíš být. Zvládneme to i bez tebe. Jeď domů. Tak, jak jsme se domluvili, uvidíme se zítra v centrále."

Bylo mi sice divné, že se mě chce Townsend tak rychle zbavit, ale vůbec jsem nebyla proti. Znovu vidět spalování nebylo něco, co bych si nemohla nechat ujít.

"Dobře." přikývla jsem a přidala se k muži, který se vrátil s klíčky od služebního auta zpátky na dvůr.

"Auto i věci ti někdo doveze domů, až ho vyčistíme." ujistil mě Townsend, když jsem nerozhodně pohlédla na svůj Mercedes.

Přikývla jsem a nastoupila do pohřebního auta, které mě dovezlo domů.

William zděšeně vyběhl před dům, když viděl přijíždět pohřební limuzínu, ale pohled na mě, nezraněnou, ho uklidnil.

"Nečekané zabíjení." vysvětlila jsem jedinou větou vše a poděkovala svému řidiči za svezení.

Muž kývl na pozdrav, nasedl a odjel.

S Williamem bok po boku jsme vešli do domu.

"Něco se stane." pronesl pohřebně William, jen co se za námi zavřely dveře.

"Nestrašte." pronesla jsem naoko lehkomyslně, ale i ve mě byla malá dušička. Sice jsem neoplývala stejným darem jako William, ale i já jsem tušila, že se něco děje.

"Ještě nevím co, ale vím, že něco není v pořádku. A bude to velké. Ještě nikdy jsem to takhle silně nevnímal..."