Evanesco Lophius

Pars 2. - Den, na který je lepší zapomenout

"To jste nečekal, že?" zasmála se sarkasticky dívka. Policista seděl jako zařezaný a s otevřenou pusou na ni zíral. Trvalo mu asi minutu, než se vzpamatoval a pusu zavřel. Prohrábnul si nervózně vlasy a zatřepal hlavou, jakoby z ní chtěl něco setřást.

"Ztrácím tady s vámi svůj drahocenný čas!! Tyhle pohádky povídejte u soudu a dostanete svěrací kazajku a do konce života vás zavřou do vypolstrované místnosti bez oken.." práskl policista do stolu a postavil se. Přešel k roletě a chystal se ji zvednout. Aniž by stihl zaznamenat jakýkoliv pohyb, dívčí ruka ho chytila za zvednutou paži. Sevřela ho jako do svěráku a donutila ho připažit. Policista se zděšeně přikrčil.

"Já vám neublížím." promluvila dívka a povolila své sevření. "To vy jste chtěl, abych vám řekla pravdu a já vás varovala, že ji nebudete chtít slyšet.. Porušila jsem všechna pravidla. Odhalila vám své tajemství. Ani nevím proč? Možná, aby se mi ulevilo? Abych v sobě už necítila tu bolest.. Nepomáhá to. Ty kecy, že když se svěříš, uleví se ti, jsou blbost! Spíš to dělám Townsendovi na truc.. Ale vlastně na tom nezáleží. Ale když jsem už jednou začala, ráda bych to dokončila.."

"Vy jste mi nelhala.." zašeptal bezbarvě detektiv. Celé jeho tělo se nekontrolovatelně roztřáslo. Svezl se do židle, jako hadrový panák.

"Jste věřící?" zeptala se zničehonic Summer.

Policista němě kývl.

"Tak to by pro vás přece nemělo být nic nového. Vždyť je toho plná Bible.. Věčný boj dobra se zlem. Andělé a démoni.."

"Ale tohle je něco jiného.." zaskučel policista a složil si hlavu do dlaní. Třeštila mu a měl pocit, že asi každou chvíli zešílí.

"Ne, tohle je totéž! Tvrdíte, že jste věřící, ale ve skutečnosti jste nikdy nevěřil.. Až doteď. Byla jsem na tom stejně. Nebojte se, že jste v tom sám. Člověk už je takový. Vždycky takový byl. Pochyboval. Proto také bylo tolik nových objevů.. Žijeme v iluzích, a když se dostaví drsná realita, tak to nejsme schopni zvládnout.. Lžeme si a snažíme se nevidět skutečnost.."

"Jak se projevuje vaše výjimečnost? Jak to funguje? Jak to, že jste to nevěděla už dřív?" vypálil policista znenadání salvu otázek.

Summer se smutně usmála: "Můžu pokračovat ve svém vyprávění? Zvládnete to?"

Detektiv si promnul obličej a pokýval hlavou: "Ano, myslím, že ano. Měla jste pravdu. Není cesty zpět. Chci znát odpovědi.."

"Stalo se to hned po té schůzce se členy společenstva. Townsend byl pedant a puntičkář. Samozřejmě chtěl mít naprostou jistotu. Na tento den bych nejraději zapomenula...... A to nejen kvůli bolesti, kterou jsem si musela projít..."

+ + + 

Ostatní členové skupiny si šli po svém a já s Townsendem osaměla. Povzbudivě se na mě usmál a pokynul mi, abych ho následovala. Znovu jsem se ocitla na té dlouhé sterilní chodbě. Tentokrát jsme šli na druhou stranu. Chodba končila prosklenými dvojitými dveřmi. Přesně takové bývaly v nemocnicích. Najednou se mi srdce sevřelo hrůzou.

"Co přesně jste myslel těmi testy, když jste mi říkal, že si musíte ověřit moji výjimečnost??!!" zeptala jsem se chraplavým hlasem, jak se mi zničehonic sevřelo hrdlo.

"Nemusíš se ničeho bát. Jenom ti odebereme trochu krve a změříme tvé tělesné funkce." snažil se mě uklidnit doktor, ale způsobil naprostý opak.

"Odebrat krev? To znamená injekční jehlou do zkumavky? Přímo ze žíly?? Tak to teda rozhodně ne!!!" zezelenala jsem. "Nešlo by tuhle část přeskočit??" snažila jsem se navrhnout jiný postup. Townsend však rozhodně zavrtěl hlavou.

"To je naprosto vyloučené!! Jsi svému otci velice podobná. Nejenom vzhledem, ale i svou povahou, ale nemůžeme nic riskovat. Kdyby se něco zvrtlo a ty by jsi nebyla Michaelovým genetickým obrazem, další příprava by tě jistojistě zabila.."

"Jak to myslíte, zabila??" vytřeštila jsem zmateně oči.

Townsend si povzdech: "Promiň. Něco po tobě chci a ty oprávněně váháš, protože neznáš potřebná fakta. Pojď dovnitř. Slibuji, že nebudu dělat žádné testy, dokud ti neodpovím na všechny tvé dotazy.."

S tím jsem nemohla nic jiného než souhlasit. Trochu vratkým krokem jsem vstoupila do bílé, sterilně vypadající, ordinace. Naprázdno jsem polkla, když jsem spatřila něco, co nepříjemně připomínalo operační stůl.

"Tohle je naše ošetřovna. Tudy projde každý nováček a tady se řeší i všechna zranění.. Posaď se prosím sem." ukázal mi na doktorské křeslo a sám si sednul na nepohodlnou malou otáčecí židli.

"Summer. Toto vyšetření krve je nezbytné. Zvláště v tvém případě. U někoho, kdo má psychologické předpoklady se jeho výjimečnost časem projeví sama. Například začne vidět věci, co jiní ne. Zdají se mu sny, které se až děsivě často vyplní. Dokáže cítit, co jiní ne. V těchto případech jim pomáháme, aby své schopnosti dokázali sami ovládat a využít ve prospěch dobré věci. Dříve takové jedince zavírali do blázinců.. Vlastně i dnes je tam zavírají, proto spousta výjimečných tají své schopnosti před okolním světem a je tak těžké je nalézt.. U nich často není potřeba tyto testy ani provádět. Jejich geny se samy ozvou. U tebe je to jiné. Ty patříš do skupiny fyzických jedinců. Tvůj dar je zatím ukryt hluboko v tvém těle a my ho musíme probudit. V minulosti to lidé jako ty měli jednodušší. Dokud neprožili skutečná muka, útrapy a psychický stres, jejich schopnosti se ani neprobudily. Mohli prožít svůj život v klidu a nevědomosti. Konec tomu učinily až válečné útrapy. Tehdy tito lidé opravdu pocítili, kdo jsou.. Já tě takovým útrapám zbytečně vystavovat nechci. Naši vědci přišli na způsob, jak si usnadnit práci a tobě utrpení. Netvrdím, že to bude příjemné. Tato procedura není jednoduchá. Do tvého těla vstříkneme několik injekcí se svalovým stimulantem. Ten vyvolá v tvém těle reakci, která vyvolá takový malý atomový výbuch. Ale místo bomby v tobě vybuchne nálož adrenalinu, která spustí tvůj genový kód a tím i tvé zvláštní schopnosti.. Normálnímu člověku by jediná dávka dokázala ve vteřině zastavit srdce a roztrhat cévy na kusy.. Proto je ten test tak důležitý. Rozumíš mi?"

"To je šílené.." odpověděla jsem mu. "Víte, že cokoliv řeknete je neskutečné a tak hrozné?"

Townsend pokrčil rameny a pobaveně se pousmál: "To víš. Už jsem takový.."

Oba jsme se zasmáli. Najednou, jakoby se na chvíli všechno děsivé ukrylo a dovolilo nám být chvíli jako dřív. Normální.

"Čím jste výjimečný vy? Říkal jste, že váš otec a vaši předkové založili skupinu.." nedalo mi to a zeptala jsem se na to, co mi už od začátku vrtalo hlavou.

"U mě je to trochu složitější." usmál se na mě doktor. "Můj otec i matka byli výjimeční. Ale oba trochu jinak. Otec byl ten, kdo viděl. Dokázal s naprostou přesností říct, co se kdy a jak stane. Matka naopak patřila mezi ty, co cítí. Vždy byla velmi vnímavá na jedince jako my. Dokázala poznat, kdo je výjimečný a jak. To jsem po ní částečně podědil. Nejsem tak dokonalý, jako ona, ale občas mám své světlé chvilky.. Cítím, že jsi výjimečná. Bohužel ale nedokážu určit, v jakém rozsahu se do tebe otiskly otcovy schopnosti.. Proto ty testy.. Dar mého otce jsem bohužel nepodědil. Velmi by se nám hodil. Tvůj otec by ještě žil, kdybych ho mohl varovat.." povzdechl si nešťastně Townsend. Chvíli jsme mlčeli. Doktor byl ponořen do svých neradostných myšlenek.

"Jaký byl otcův dar? Proč je tak důležité, abych byla ve společenstvu? On také dokázal něco takového, co vy?"

"Ne tak docela." usmál se Townsend. "Tvůj otec patřil mezi ty nejlepší. Ale hlavně. On byl naší rozhodující silou v boji proti fyzickému zlu. Oplýval neuvěřitelnou energií, která mu umožňovala nadlidskou sílu a mrštnost. Díky tvrdému tréninku se vypracoval na neporazitelného bojovníka. Dokázal předvídat každý protivníkův úder. Díky němu jsme zabránili už tolika masakrům.. Byla to tragédie, když ho chytili. Dodnes přemýšlím, co se mohlo stát.. Jak nás mohli odhalit? Nechápu to.."

"Myslíte, že budu jako on? Že dokážu takové věci? Chci ho pomstít!!!"

"Já vím, ale věz, že aby jsi přežila, musíš se místo city, řídit rozumem. Chladné uvažování, to je tvá jediná správná cesta. Cokoliv jiného by tě mohlo dovést do velkých problémů a mohlo by tě stát všechno, co máš.." varoval mě Townsend.

Z ničeho nic se mi na rameni rozvibrovala kabelka. Překvapeně jsem se na ni podívala. Nenapadlo mě, že by tady v podzemí mohly fungovat mobilní telefony.. Asi tady musí být nějaké přijímače..

"To je máma." řekla jsem zděšeně, když jsem pohlédla na zářící displej.

"Nesmíš ji nic prozradit!" varoval mě se zdviženým prstem doktor a postavil se. "Počkám venku. Až skončíš, klepni na mě.."

Přikývla jsem a zmáčkla příjem hovoru.

"Ahoj mami." pozdravila jsem.

"Drahoušku, Summi!!! Tak jak to šlo? Jsi v pořádku?? Zníš nějak divně... Doufám, že ti nic není.."

"Ne, mami, jsem v pohodě. Opravdu." lhala jsem jí i sobě.

"Tak to jsem ráda. A jak dopadlo čtení závěti?" vyptávala se máma.

"No... zdědila jsem úplně všechno.."

"Tak to je úžasné, Summi!!!! Teď se splní všechny tvé sny!!! Budeš moct jít na kteroukoliv vysokou budeš chtít a konečně si můžeme zajet na tu pohádkovou dovolenou do Karibiku. Co na to říkáš? Ty, já, horký bílý písek a sluneční paprsky?"

Znělo to tak lákavě. Jak ráda bych řekla: Skvělý nápad. Zítra budu doma, sbalím si plavky a opalovací mléko a můžeme vyrazit.

"Víš mami, je tady jeden háček.." začala jsem opatrně.

"Jaký háček?" zeptala se zmateně.

"Nevím, jak ti to říct, ale já zůstanu tady v Londýně.."

"COŽE???!!!" vyhrkla šokovaně. "Co je to za hloupé vtipy?? Ty a Anglie? Zima a déšť?? To přece nemůžeš myslet vážně.."

"Ale ano. Myslím to naprosto vážně, mami. Zůstanu tady a budu se starat o otcovu společnost.." snažila jsem se najít nějakou výmluvu, kterou mi máma spolkne.

"Summer!! Ty chceš vést počítačovou firmu?? Vždyť jsi ani nechodila do hodin výpočetní techniky.." začala se hystericky smát.

"Mám tady lidi, co mě všechno naučí..

Chvíli bylo ticho. Slyšela jsem jen matčin nervózní dech.

"Summi. Co se děje? Vždycky jsme si všechno říkaly. Tohle není normální, aby jsi dobrovolně zůstávala na místě, které z duše nenávidíš.."

"Já vím, mami, ale tentokrát je to jinak. Líbí se mi tady. Ten dům, to auto a ta společnost.. A navíc.. Právě jsou tady výprodeje značkového oblečení.." ubohé výmluvy.

"Přijedu za tebou! Tohle nejsi ty. Chci vědět, co se děje!!"

Začínalo být zle. To, aby máma přijela, jsem nemohla dopustit. Mohla bych ji ohrozit a to jsem v žádném případě nechtěla.. V hlavě se mi rodily plány, které jsem okamžitě zavrhovala. Existovala jen jediná možnost, jak mámu zastavit...

"Dobře. Řeknu ti pravdu... Už s tebou nechci žít. V tom hnusném malém bytě. Tak obyčejná a tuctová!! Tady jsem princezna, o kterou se každý stará a může si koupit cokoliv bude chtít. Je to krásné být nezávislá. Jsem dospělá. Chci si žít po svém a nenechat si od nikoho diktovat, co mám dělat.!!!"

Má slova mámu opravdu zasáhla. Zaslechla jsem, jak začala vzlykat. Vždycky jsem věděla, že se bála toho, abych jí nevyčítala, že nemá dost peněz, abychom si mohli dovolit lepší bydlení.. Aby mi mohla koupit, co si budu přát a já jsem jí nyní její obavu potvrdila. Hnusila jsem se sama sobě. Právě jsem ranila jediného člověka, který pro mě znamenal celý můj život. Má máma si to nezasloužila. Vždycky se snažila dát mi, co nejvíc.. Milovala mě..

"Aha, tak jestli je to tak, nebudu ti bránit. Dělej si, co uznáš za dobré.." její hlas mi zněl tak cize a bezbarvě. Jakoby na mě mluvil cizí člověk. Než jsem stihla cokoliv odpovědět, zavěsila. Do očí se mi vehnaly slzy a mým tělem zatřásly neovladatelné vzlyky. Nyní jsem byla sama. Muselo to tak být.. Zbývala poslední věc. Znovu jsem zvedla ruku s telefonem a vytočila Deanovo číslo. Ozval se mi pouze záznamník: "Zdarec. Momentálně ležím někde s kocovinou, nebo právě kalím se Summ. Když mi budete chtít něco vzkázat, tak můžete, až uslyšíte pípnutí.. tůůůt"

"Ahoj Deane, to jsem já. Jenom jsem ti chtěla říct, že se mi ten výlet do Evropy trochu protáhne. Nemůžu ti říct podrobnosti, ale ujímám se otcova místa ve firmě. Asi se divíš, ale je to jediná možnost, jak udržet chod společnosti. Nejezdi za mnou, nebudu mít čas. Někdy se ti ozvu. Měj se.." už jsem se chystala položit, ale rozmyslela jsem si to.

"Deane. Promiň. Je to příliš komplikované.. Mrzí mě to, ale nejde to jinak. Ublížila jsem mámě. Prosím, dohlédni na ni, ať je v pořádku a ty na sebe dávej pozor, ano? Chybíš mi.." v tu chvíli se ozvalo další pípnutí a hovor se přerušil. Vypnula jsem mobil a naštvaně ho hodila proti zdi. Roztříštil se na kusy. To přivolalo Townsenda.

"Jsi v pořádku?" ptal se ustaraně.

"Vypadám snad na to??" vykřikla jsem na něho. "Právě jsem mámě i mému nejlepšímu příteli lhala. Ublížila jsem jim, abych je ochránila. Hnusím se sama sobě!"

"Vím, že je to těžké a bolestné, ale věř mi. Pro tvou matku i přítele je lepší, když budou stranou tohohle všeho. Udělala jsi jen to, co jsi musela. Nic si nevyčítej.."

"Nevyčítej??! Pche. Uvědomujete si, co říkáte? Vy jste asi nikdy nikomu neublížil, protože byste nikdy nic takového nemohl říct."

V Townsendově tváři se na okamžik objevil bolestný výraz, ale téměř okamžitě se opanoval a do jeho obličeje se vrátila chladná rozvaha.

"Vraťme se prosím k tomu, kde jsme přestali. Náš lékař ti odebere krev a provedeme měření tvých životních funkcí.."

"Nenávidím to tady!!!!" řekla jsem trucovitě a posadila se zpátky na židli.

+ + +

Další tři hodiny pro mě byly utrpením. Odběr krve z toho všeho byl nakonec nejméně nepříjemný. Doktor v bílém plášti, co se představil jako Thomson, do mě píchal malé ampulky čirého roztoku. Do obou stehen, do paží, do krku, do zad.. Vždy to nepříjemně štíplo, a potom už jsem cítila jen nepříjemný tlak. Jakoby mým tělem proudila teplá tekutina, která se snažila roztrhat vazivo a prorazit si cestu až do morku kostí. Celé tělo mi brnělo a v hlavě mi nepříjemně hučelo. Točila se mi hlava a byla jsem si jistá, že každým okamžikem omdlím. To se také stalo.

Nevím, kolik času uběhlo. Možná hodina, možná den. Faktem bylo, že když jsem otevřela oči, ležela jsem ve své posteli v zámku hrůzy. Za skly oken byla tma. To znamenalo, že jsem musela spát minimálně půl dne. Nepříjemně mě pobolívala hlava. Takhle mě bolívala, když jsme to přehnali s Deanem. Dean. Při vzpomínce na mého přítele se mi sevřelo bolestně srdce. Posadila jsem se a chtěla vstát. Neodhadla jsem však svou rychlost. Zatočila se mi hlava a já se ocitla zpátky v posteli.

"Jste v pořádku, slečno?" přispěchal ke mě William a starostlivě mě podepřel a pomohl mi se postavit. Zrovna vcházel do mého pokoje se sklenicí vody, kterou postaviv na noční stolek.

"Nic mi není. Jenom se mi zatočila hlava. Už to bude dobré." ujistila jsem ho a vděčně se chopila sklenice. Vypila jsem ji na jeden zátah a mé vyprahlé hrdlo si žádalo další. Jako bych sto let nic nepila. Jazyk se mi lepil na patro a v krku mě nepříjemně škrábalo.

William jakoby četl mé myšlenky, zmizel a za okamžik byl zpátky s celým džbánkem. Vděčně jsem se usmála a dala se znovu do pití.

"Pan Townsend vám slečno vzkazuje, že do zítřka máte odpočívat a ráno vás zde vyzvedne vůz a odveze do firmy. Čeká vás prý první lekce účetnictví." oznámil mi William a chystal se k odchodu.

Při slově účetnictví mi zaskočilo. Dusivě jsem se rozkašlala. Tak takhle se tomu tady říká? Účetnictví..

"Williame?" zastavila jsem majordoma na odchodu. "Jak dlouho jsem spala?"

"Šest hodin. Ve tři hodiny vás sem pan doktor Townsend dovezl a uložili jsme vás. Byla jste pod sedativy. Chápu, že to nebylo nic příjemného vidět rakev svého otce.. Odpočívejte. Zítra vám bude lépe.."

Dveře mého pokoje se zavřely a já jsem osaměla. V hlavě mi vrtala jedna věc.

"Kolik toho William ví? Zná pravdu? Mluví tak dvojsmyslně, nebo se mi to jenom zdá?"

Odložila jsem prázdnou sklenici a opatrně se postavila. Tentokrát se to obešlo bez motání. Odšourala jsem se do koupelny a podívala se na sebe do zrcadla. Pořád jsem to byla já. Nic se nezměnilo. Rozcuchané blonďaté vlasy, modrozelené oči.. Jako bych nikdy nepodstoupila ta martýria v podzemí otcovy firmy.

"Možná se mi to všechno jenom zdálo?" napadla mě spásná myšlenka. Rychle jsem se vrátila do pokoje a vzala do ruky kabelku. S trhnutím jsem ji otevřela a začala se v ní přehrabovat. Nic. Mobil tam nebyl. To znamená, že jsem ho opravdu rozbila. Vyhrnula jsem si nohavici domácích kalhot a hledala stopy po vpiších. Přesně se mi vybavil okamžik, kdy mě zabolelo lýtko a doktor mi sdělil, že na něm budu určitě mít modřinu.

"Ne.." vydechla jsem neslyšně a přejela bříšky prstů po čerstvém tmavém flíčku. Mé poslední naděje se rozplynuly. Všechno to byla skutečnost. Byla jsem sama. V mém těle se dělo něco neuvěřitelného a já jsem se nenávratně měnila.

Najednou jsem měla pocit, že jestli tady v pokoji zůstanu ještě minutu sama, zešílím. Zvedla jsem se a hodila na sebe jeansy a černý top. S vlasy jsem se nezdržovala. Jen jsem si je prohrábla prsty a vzala si svou kabelku.

Potichu jsem se vykradla domem k zadnímu vchodu a vyplížila se na silnici. Vydala jsem se směrem k městu. Nešla jsem nikam konkrétně. Prostě jsem spěchala tmou a doufala, že se mi uleví, až budu co nejdál od mého nového domova. Nevím, jak dlouho jsem takhle šla a byla zamyšlená. Z mé letargie mě probudila až dunivá hudba vycházející z otevřených širokých dveří. U vchodu stáli dva udělaní bodyguardi. Chtěla jsem se otočit a pokračovat ve své chůzi, ale to místo mě nějak podivně lákalo. Připomínalo mi dobu, kdy jsem žila svým klidným nevědomým životem. Připomínalo mi noční tahy ve společnosti mého přítele Deana.  Naprosto mě to učarovalo. Jako bez vlády jsem se vydala ke dveřím. Oba vazouni se na mě podezíravě podívali, ale shledali mě neškodnou. Bez problémů jsem vešla dovnitř. Prošla jsem úzkou chodbou a dostala se do hlavního sálu. Svítilo tady namodralé světlo a celá scéna vypadala neskutečně. Tanečníci se svíjeli do rytmu hudby. Od stropu poblikávaly stroboskopy, které jejich pohyb křivily, až to vypadalo, jakoby to byli roboti.

Chvíli jsem tam stála a sledovala dění okolo. Pak jsem se otočila a prodrala se k zlatavě svítícímu baru.

"Tequilu." zakřičela jsem na barmana, abych přehlušila hlasitou hudbu. Barman pokýval hlavou, že rozuměl a chopil se lahve. Hltavě jsem do sebe obrátila objednané pití a hned jsem mávla o další rundu. Jediné, po čem jsem toužila, bylo na chvíli zapomenout..

"Nepůjdeš si zatancovat?" zjevil se vedle mě zrzavý, asi pětadvacetiletý kluk. Byl to přesně ten typ, který patřil do škatulky: Ani omylem.

"Zavrtěla jsem hlavou a otočila do sebe dalšího panáka tequily. Do citrónu už jsem se však zakousnout nestihla. Něco mě bolestně smýklo ze židle.

"Tak ty nechceš tancovat? Jsi nějaká fajnovka, ne?!! Mě žádná coura nebude odmítat!!" zasyčel mi zrzek do obličeje nenávistně. Táhl z něho kvašený pivní odér.

"Nechej mě být!" zavrčela jsem na něho a snažila se si sednout zpátky na barovou židli. Opilec mi to však nedovolil. Křečovitě mi sevřel paži a smýknul se mnou k tanečnímu parketu.

A pak se to stalo...

Byl nechutný a já jsem se chtěla jeho odporného doteku zbavit. Otočila jsem se k němu čelem a volnou paží ho od sebe odstrčila. Mladík zavrávoral a odletěl ode mě minimálně pět metrů. S sebou bral každého, kdo mu stál v cestě. S vytřeštěnýma očima jsem ten výjev sledovala. Najednou se na podlaze válel chumel lidských těl. Nikdo nevěděl, co se stalo. Ozvaly se vyděšené výkřiky a bolestný nářek. U vchodu se objevili ti dva známí svalovci a spěchali zjistit, co se děje. Rychle jsem se vypotácela ven dřív, než si někdo uvědomí, že jsem příčinou zmatku byla já..

Hlava se mi nepříjemně točila a tělo odmítalo poslušnost. Alkohol mi proudil v žilách a znesnadňoval mi pohyb.

"Co to bylo?!!" honilo se mi hlavou. Jenom jsem ho strčila a on letěl tak daleko. Dala jsem si svou ruku před oči a snažila se zaostřit. Byla úplně normální. Svaly vypadaly stejně jako obvykle. Nebylo poznat, že bych nějak zesílila a přitom jsem byla schopná opilce od sebe doslova odhodit..

"Pááááni.." vydechla jsem nevěřícně.

Najednou noční ticho prorazil zvuk sirény. Policie, záchranka.. Zhluboka jsem se nadechla, abych alespoň na chvíli zastavila ten ´kolotoč´ a spěchala směrem, odkud jsem přišla.

Cesta se mi vlekla. Byla jsem opilá a mé tělo nedokázalo jít rovně. Každou chvíli jsem se musela zastavit a opřít, abych se udržela na nohou. Tak se mi podařilo dojít ke konci rušného města. Už mi zbýval jen asi kilometr po silnici v klidné čtvrti, kde stál můj zámek hrůzy.

Pocit, že mě někdo sleduje jsem měla už od nočního klubu, ale kdykoliv jsem se otočila, nikdo za mnou nebyl. Ale ten zvuk, co se před okamžikem ozval byl jasný. Kroky. Snažila jsem se zrychlit, ale zamotala se mi hlava a já upadla. Okamžik na to nade mnou klečel neznámý muž a tiskl mi ke krku dlouhý nůž.

"Naval prachy a všechny cennosti, co máš u sebe, nebo tě tady podříznu jako husu!!!!! Zavrčel na mě a děsivě se zašklebil. Ostří na krku mě chladivě polechtalo.

"T..t..tady. To je všechno, co mám." zadrkotala jsem vystrašeně zuby a podala muži svou kabelku. Chňapl ji do špinavé ruky a zachechtal se.

"Jsi blbá.. Myslíš, že to je všechno? Jsi taková pěkňoučká. K nakousnutí.."

"Ne.." zaskučela jsem a zavřela oči.

Chlap se na mě začal sápat. Z očí mi vyhrkly vyděšené slzy. Snažila jsem se ho od sebe odhodit, stejně jako kluka v klubu, ale nešlo to. Zase jsem byla slabá, jako dřív. "Umřu tady."

Chlapův obličej se nezadržitelně blížil. Ucítila jsem nechutné vlhko, jak se jeho odporné rty přisály na mou tvář.

"Ne, ne, ne.. prosím.." skučela jsem. Muž se s funěním napřímil a uštědřil mi bolestivý políček.

"Mlč krávo!! Jestli tě někdo uslyší, je s tebou amen!!" vyhrožoval mi. Chystal se ještě něco dodat, ale najednou se za ním objevila neznámá postava. Násilník se překvapeně otočil. Pak se všechno událo příliš rychle. Postavu ozářilo měkké světlo pouliční lampy. Byl to mladý muž. O něco starší než já. Tak sedmadvacet, osmadvacet let. Popadl chlapa za krk a odvlekl ho do stínů nedalekých domů.

Prudce jsem vydechla kyslík ze svých plic. Chytila jsem se za krk a promnula si kůži. Ještě jsem na ní cítila nepříjemný dotek chladného ostří. Jasně jsem slyšela zvuky potyčky. Něco dunivě zařinčelo a ozval se nářek. Vzápětí však zanikl a ulice se opět ponořila do ticha. Celá ztuhlá jsem seděla na chodníku a nebyla schopná pohybu. Můj pud sebezáchovy na mě křičel, abych utíkala, co mi nohy stačí, ale mé tělo příkaz nedokázalo vykonat.

Přišlo mi, že to trvalo celou věčnost, než se ze tmy vynořila postava mého zachránce. Jeho světle hnědé vlasy byly rozcuchané a rukáv tmavé košile mu volně plandal, jak mu ho násilník utrhl. V koutku úst se mu zaperlila kapka krve.

"Panebože!!! Jste zraněný.." vykřikla jsem a konečně se mi podařilo vstát. Přispěchala jsem svému zachránci naproti. Strnul, když jsem se ho dotkla na tváři. Ucukl a jemně, ale nekompromisně mě od sebe odstrčil.

"Nic mi není." odpověděl.

"Ale teče vám krev z pusy." nedala jsem se odradit.

Mladík si rychle otřel ústa rukávem a střelil po mě pohledem. Měl neuvěřitelně modré duhovky. Takovou modrou jsem snad ještě nikdy neviděla. V šeru byly tmavě modré, jako nekonečná hlubina oceánu. Ve světle lamp však zesvětlaly a podobaly se spíše tyrkysu.

Chvíli jsme tak stáli a navzájem se na sebe dívali. Byla to zvláštní situace. Nevěděla jsem, co říct. Jak se dá vyjádřit vděčnost někomu, kdo vám právě zachránil život.

"Neměla byste se takhle toulat nocí. Londýn není tak bezpečné místo, jak si myslíte." promluvil zničehonic muž a měl se k odchodu.

Bezmyšlenkovitě jsem vystřelila z místa a vrhla se mu do náruče. Objala jsem ho kolem krku a políbila ho na tvář.

"Děkuju. Nevím, jak bych se vám odvděčila. Zachránil jste mi život!" vychrlila jsem, než stihl jakkoliv zareagovat.

Modré tyrkysy po mně šlehly, až mi poskočilo srdce v těle. Ten pohled mě vyděsil. Svěsila jsem své ruce a o krok ustoupila dozadu. Jeho oči mě ani na okamžik neopustily. Udělal krok ke mně. Pak se ale zarazil a světlo v jeho pohledu zhaslo.

"Utíkejte domu!" přikázal mi bezbarvým hlasem a než jsem stihla cokoliv udělat, otočil se a spěšným krokem pospíchal zpátky do centra.

Pár sekund jsem sledovala jeho vzdalující se postavu. Pak jsem se i já otočila a vydala se domů. Proplížila jsem se do svého pokoje a zamkla za sebou. Opřela jsem se o dřevo dveří a úlevně vydechla.

"Tak na tenhle večer rozhodně jen tak nezapomenu." pomyslela jsem si a sesunula se na podlahu. Najednou jsem byla hrozně unavená. Celé tělo mě bolelo a oči se mi únavou samy zavíraly. S vypětím posledních sil jsem se doškrábala do postele a propadla se do říše snů...