Evanesco Lophius

Pars 11. - Na vrcholku světa

Logan se mnou utíkal ztemnělými ulicemi. Ne, že by ten pocit neřízeného letu v jeho náručí byl úplně příjemný, neustále se mi svíjel žaludek strachem, že do něčeho vrazíme a ze mě nezbude víc než jen mastný flek, ale oproti minulým zkušenostem, jsem nyní byla v ocelovém mužském náručí dobrovolně. Vítr mi šlehal do tváře, ale já jsem se snažila vzdorovat nepříjemnému ostrému pálení a statečně jsem držela oči otevřené. Ubíhající krajina okolo nás mi připomínala zrychlený záběr na dálnici. Kolem nás svištěla různobarevná světla a domy se měnily v šedivé šmouhy. Překvapivě však nebyl, až na šum vzduchu a Loganův klidný dech, slyšet žádný zvuk. Byli jsme jakoby v našem soukromém vakuu, které nás chránilo před okolním světem.

Logan najednou zpomalil a zastavil. Ocitli jsme se někde v centru. Okolo nás procházeli lidé a po silnici se míhaly automobily. Tohle město nikdy nespalo. Můj průvodce mě postavil na zem a pousmál se nad mým zmateným výrazem.

"Jak to, že nás neviděli utíkat?" zírala jsem okolo sebe na lidi, kteří nás nezúčastněně míjeli. Sem tam se něčí oči zvedly od povrchu chodníku a se zájmem se zadívaly na mého společníka. Jedna dívka se na něj dokonce vyzývavě usmála. V tu chvíli bych ji nejraději praštila. Logan si toho ale asi ani nevšiml. Zvedl dlaň a odhrnul mi vlasy za ucho.

"Jsme příliš rychlí, aby nás mohli zahlédnout. Maximálně ucítili nápor větru, který naše těla vytvořila, ale to je vše. Tisíciletí mezi vámi mě naučila, že jste staletí od staletí čím dál nevšímavější. Dříve vám stačil jediný pohled, aby ve vás zahlodal červ pochybností o mé skutečné povaze. Dnes, i když bych přímo tady na ulici někoho vysál do sucha, nikoho by ani nenapadlo, že jsem upír. Maximálně byste mě zavřeli do psychiatrické léčebny. To je to, co nás dělá tak silnými. Zabíjíme bez následků... Beze svědků."

Z Loganových slov mě zamrazilo. Měl pravdu. I já bych si ještě loni myslela totéž. Ani ve snu by mě nenapadlo, že něco takového, jako upíři existují.

"Jak to funguje? Totiž, jaké je to být upír?" zeptala jsem se. "Můžeš normálně jíst, a nebo se živíš... jenom krví?" hlas se mi při slově krev nervózně zadrhl.

Logan se ušklíbnul: "Už jsi někdy byla v hodně špatné restauraci, kde všechno jídlo připravují na přepáleném starém oleji a ve vzduchu se vznáší nevětraný zatuchlý vzduch?"

"Fuj! Ne!" zhrozila jsem se.

"No tak přesně tak, jako takovou restauraci, snáším všechno jídlo. Stačí mi ho jenom ucítit, aby se mi udělalo nevolno. Proto jsem nikdy neměl potřebu ho ochutnat, ale jsem si jistý, že kdybych to zkusil, jakože nikdy nezkusím, jeho požití by mě nezabilo. Pravděpodobně by ho mé tělo urychleně vydávilo ven."

"Aha." odvětila jsem. Tak proto byla Loganova lednička prázdná.

"Ještě máš nějaké otázky? Třeba, jestli spím v rakvi a měním se v netopýra?"

"Vím, že jsou to povídačky." ušklíbla jsem se. "Ale zajímalo by mě, jaké to je být jako ty... Jsi tak rychlý a silný. Nezničitelný. Věčný. Musel jsi toho už tolik zažít..."  

Logan si povzdechnul. Vzal mě za ruku a vykročil ulicí. "Věčnost. Ano, zažil jsem toho opravdu dost. Vznik nových civilizací, jejich zánik, změny klimatu i celého světa. Ale čím déle žiji, tím větším nepřítelem se pro mě věčnost stává. Je nesnesitelná. Někdy mám pocit, že vyletím z kůže. Nic mě nedokáže udržet na jediném místě. Ale i když se snažím sebevíc, zabředám víc a víc do beznadějné neměnné nudy. Moje existence neměla žádný hlubší smysl. Bylo to jen chabé přežívání. Nyní jsem konečně našel něco, co mi dalo novou energii. Tebe. Okolo tvé osoby se vznáší tolik nebezpečí, že musím být neustále ve střehu. Tohle jsem nikdy předtím nezažil. Udělám cokoliv budu muset, abych tě uchránil od nebezpečí. Tím, že jsem tě dostal z té továrny, jsem porušil pravidla vznešených. Jistě za to budu muset nést následky, ale tvůj život za to rozhodně stál..."

Naprázdno jsem polkla. Tohle bylo víc, než mi kdy kdo slíbil. Loganův melodický hlas zněl jako rajská hudba, i když obsah jeho slov byl velice zneklidňující.

"Za svou existenci jsem pohřbil příliš mnoho lidí, na kterých mi více, či méně záleželo. S každým takovým úmrtím ve mě něco odumřelo. Ale patří to k vašemu pokolení. Mohu s vámi být jen tak krátkou dobu. Smířil jsem se s tím. I ty jednou zemřeš, ale až za hodně, hodně dlouhou dobu. Bylo by nejrozumnější, kdybys ještě dnes nasedla na letadlo a odjela nejdál, jak to půjde. Po čase na mě zapomeneš a najdeš si někoho, kdo tě bude milovat. Vdáš se a porodíš děti. Kopu dětí, které ti budou dělat radost a zemřeš, jako stará dáma. Obklopená svou rodinou... Zasloužíš si normální život. Ne tohle věčné bojování." zamračil se a nevědomky mi stiskl dlaň víc, než bylo snesitelné.

"Auuu" zaskučela jsem. Okamžitě si svou chybu uvědomil a mou ruku pustil.

"Omlouvám se. Vidíš, nedokážu s tebou být, aniž bych ti neubližoval. Jsem špatný. Zlý a nebezpečný! Tohle by se ti s normálním mužem nestalo."

"Ne nejsi ani jedno z toho! A já o nikoho normálního nestojím. Zachránil jsi mi život. Jsem tvou dlužnicí. Nikdy nebudu mít normální život. Vybrala jsem si dobrovolně tenhle a nehodlám se ho vzdát. Musím pomstít svého otce a přítelkyni. Dokud nebudou mrtví všichni jejich vrazi, nebudu mít klid!" můj hlas zněl pevně. Bylo v něm odhodlání. Vše, co jsem řekla, jsem myslela smrtelně vážně. Všechny pochybnosti, které jsem ještě před nedávnem měla, byly pryč. Jazz měl pravdu. Jedeme v jednom vlaku.

Logan přikývl. Chvíli jsme mlčeli a dívali se na sebe. Loganova ruka se vymrštila a zastavila těsně u mé tváře. Na chvíli ustrnul, a pak mě něžně pohladil. Jakoby mezi námi na okamžik proudila neviditelná energie, která mě zahřála u srdce. Až teď jsem si uvědomila, že jsme zastavili. Stáli jsme uprostřed chodníku a blokovali průchod. Ostatní chodci nás museli obcházet a zaslechla jsem i několik nevybíravých nadávek a kleteb.

"To je dneska mládež. Pakáž jedna nevymáchaná. Mor na vás parchanti!" postěžovala si asi padesátiletá lady v širokém klobouku a neforemném kabátě a přetáhla nás deštníkem, který používala také jako hůl.

Logan výhružně, téměř neslyšně zavrčel a střelil po ženě nevraživým pohledem. Jakoby ji zasáhl blesk, ztuhla a její oči se rozšířily nepříjemným překvapením. Logan se zamračil a opět zavrčel a na okamžik vycenil zuby. Žena se popadla za srdce a rozkašlala se. Lidé se po nás začali podezíravě dívat. Z vedlejší ulice se k nám blížila dvojice policistů na obchůzce. 

"Myslím, že je na čase vyrazit." popadl mě Logan za paži a táhl pryč. Měla jsem co dělat, abych stačila jeho tempu. Nezainteresovanému pozorovateli by se mohlo zdát, že jsme snad zloději, kteří utíkají z místa činu.

Došli jsme až na okraj ulice, kde se cesty dále rozšiřovaly a rozbíhaly na všechny světové strany. Logan zvolnil, až se úplně zastavil. Znovu se otočil. Jeho výraz byl ostražitý, ale když jsem se na něho podívala, usmál se.

"Promiň, že jsem byl takový. Nemohl jsem si pomoct. Ta ženská okolo sebe měla tolik negativní energie. Je to velmi špatný člověk. Zasloužila si to. Praštila tě. Mohla ti ublížit..."

"Já ti nic nevyčítám, ale pochybuju, že by mi mohla cokoliv udělat. To my jsme blokovali chodník..." odvětila jsem mu. "Tak takhle teda trávíš večery? Trestáním zlobivých stařenek?"

Logan se zatvářil jako svatoušek: "Možná, ale dělám i něco jiného." řekl tajemně.

"Rád bych ti něco ukázal, ale slib mi, že se na nic nebudeš ptát, zavřeš oči a otevřeš je, až ti řeknu. Souhlasíš? Slibuji, že se ti to bude líbit." v jeho hlase bylo nakažlivé nadšení.

Byla jsem opravdu zvědavá, co mi chce ukázat. "Nebudeme dělat nic ztřeštěného, že ne?" ujišťovala jsem se.

Zakoulel očima a zavrtěl hlavou: "Nemusíš se bát. Nebude to nic nepříjemného, ani se ti nic nestane. Přísahám! Vlez mi na záda."

"Cože???"

"Vyskoč si na má záda a chyť se tak pevně, jak to půjde. Uděláme si malý výlet. Vzal bych tě do náruče, ale budu potřebovat ruce."

Když to říkal, začala jsem mít neblahé tušení, že tenhle výlet bude mít co dočinění s nějakou pro mě nebezpečnou činností. Nerozhodně jsem přešlápla. Logan si povzdechl a než jsem mohla reagovat, vyhodil si mě na záda a rozběhl se. V první okamžik jsem málem spadla na zem. Nevím, jestli jste někdy jel na motorce, která vzadu neměla držák pro spolujezdce. Já ano a tenhle pocit se tomu velmi podobal. Když jsem na takovou motorku sedla poprvé, byla jsem si naprosto jistá, že až se dá do rychlého pohybu a nebo nečekaně cukne, sklouznu jako po špeku dozadu a spadnu na tvrdý povrch silnice. Všechny končetiny vám při takové jízdě zkamení a hrůza sevře celé vaše tělo. Křečovitě jsem Logana svírala pažemi okolo krku a nohy zaklesla kolem jeho pasu.

"Zavři oči!" přikázal mi můj únosce a nabral vyšší rychlost. Poslechla jsem ho.

Chvíli jsme utíkali rovně. Pak Logan prudce zahnul a znovu. S každou změnou směru se mi nepříjemně zhoupnul žaludek. Připadala jsem si jako na horské dráze, akorát s tím rozdílem, že tam jsem byla bezpečně připoutaná, na rozdíl od tohoto šíleného běhu. Cítila jsem, jak se mi odkrvují končetiny, které jsem křečovitě svírala okolo mrštného těla.

"Jestli tuhle šílenost přežiju, už se asi nikdy normálně nepostavím." pomyslela jsem si.

Ale k mé hrůze to mělo být ještě horší. Najednou Logan přibrzdil a znovu mě upozornil, abych rozhodně neotvírala oči a pevně se držela.

"Neboj se. Nedovolil bych, aby se ti něco stalo." dodal mi odvahu.

"Já vím, ale..." větu už jsem nedořekla. Loganovo tělo se napnulo a vymrštilo vzhůru. Nyní se pohyboval jako mrštná opice v korunách stromů. Měla jsem co dělat, abych se nepustila a nesklouzla někam do neznáma. Chtěla jsem křičet hrůzou, ale strach mi to nedovolil. Nevím, jak dlouho to trvalo, ale konečně jsme se přestali pohybovat a Logan mě postavil na něco, co pod mými chodidly vypadalo jako pevná zem.

"Už to bude." říkal tajemně a pootočil mě doleva. Nyní stál přímo za mnou a svíral mě okolo pasu. I přes strach jsem cítila, že mi to vůbec není nepříjemné. Do nosu mě uhodila vůně vody. Asi jsme byli u Temže. Někde v dálce troubila auta, ale tady, kde jsme stáli byl překvapivý klid.

"Tak, můžeš otevřít oči." zašeptal mi Logan do ucha. Opatrně jsem pootevřela víčka a hned v zápětí vytřeštila oči překvapením a šokem.

"Panebože!" vykřikla jsem zděšeně. Tak tohle jsem opravdu nečekala. Stáli jsme na nejvyšší kabince Big Eye. Nic nad námi už nebylo, takže jsem si připadala, jako bych se vznášela ve vzduchoprázdnu. Za svůj londýnský pobyt jsem se tady ocitla poprvé. V průvodci jsem si přečetla, že tohle vyhlídkové kolo je největším na světě, zavěšeným pouze na jediném ocelovém rameni. 135 metrů vysoké a 2100 tun těžké. Stačil mi pohled na fotografii, abych si představila, jak velké asi je, ale s výhledem, který se mi nyní naskytl se to nedalo vůbec srovnat.  Shora se vždy všechno zdá ještě vyšší, než když se na tu samou věc díváme zespodu. Pod námi ležel miliony světel vyzdobený Londýn. Bylo to překrásné.

"Tohle je moje nejoblíbenější místo. Chodím sem přemýšlet. Je to příliš vysoko, aby mě tady něco rušilo. Odtud je možné vidět celý Londýn."

"Je to nádhera. My letíme." vydechla jsem.

Támhle je Buckingham palace a tamtím směrem bydlíš." navigoval mě Logan a ukazoval prstem.

"To je neuvěřitelné, jak je všechno malinkaté. Támhle ty černé tečky jsou lidé?" připadala jsem si jako Alenka v říši Divů. Ale to zdaleka nebyl konec dnešní velice neobvyklé noci. Kochala jsem se právě pohledem na rozzářenou loď, která si líně plula v hlubině pod námi, když jsem ucítila jemný dotek Loganova nosu na zadní části mé šíje. Zhoupnul se mi od krku až k rameni a nasál vzduch. Ten dotek mi na několik vteřin zastavil srdce.

"Příjemně voníš, když máš radost." zašeptal můj společník a znovu si ke mně přičichl.

On si to očividně neuvědomoval, ale takové chování mě přivádělo k šílenství. V podbřišku mě příjemně zašimralo a podlomila se mi kolena. Křečovitě jsem sevřela ruce, které mě svíraly v pase. Logan za mnou strnul. Zvedl hlavu a jeho tělo zkamenělo. Otočila jsem se, abych mu viděla do tváře. Tvářil se ostražitě. Sledoval každý můj, byť i nepatrný pohyb. Zvedla jsem dlaň a opatrně ji přiblížila k jeho tváři. Přejela jsem mu prsty po tváři. Zavřel oči a sklonil hlavu. Z jeho hrdla se vydralo spokojené zamručení. To mi dodalo odvahu. Dřív, než jsem si dovolila o tom uvažovat, stoupla jsem si na špičky a políbila ho na rty. Vyděšeně sebou cukl a strčil do mě, až jsem podklouzla a spadla. Od jisté smrti v hlubině mě však zachránila pohotová ocelová paže. Jako bych nic nevážila, si mě Logan nadhodil a jedním plavným pohybem nasměroval do nitra vyhlídkové kabinky, kterou volnou rukou otevřel. Dopadla jsem na podlahu a přitom nechtěně shodila vázu s omamně vonícími květinami. Nechápavě jsem se rozhlédla okolo sebe. Interiér vejcovité kabinky byl vyzdoben bílými a smetanovými květy. Nalevo ode mě stál pultík a stolek překrytý bílým plátnem, lemovaným krajkami. Vypadalo to tady jako v kostele při svatbě. Všechno bylo netknuté a připravené pro snoubence, kteří sem asi zítra přijdou, aby si zde slíbili věčnou lásku.

Logan doskočil tichým šelmím skokem vedle mě a pomohl mi na nohy.

"Omlouvám se. Nečekal jsem to."

"Ani já jsem to nečekala..." odpověděla jsem a bála se na něho podívat. Styděla jsem se a v duchu jsem si nadávala. Chytil mě za ruku a trochu neurvale si mě přitáhl k sobě. Donutil mě podívat se mu do tváře.

"Jsem pro tebe nebezpečný. Kdybych ztratil kontrolu, mohl bych tě i zabít..."

Byla jsem na sebe naštvaná. Chovala jsem se trapně. Bez jakéhokoliv varování jsem se na něho vrhla. Měl mě nechat spadnout dolů. Alespoň bych měla pokoj. Co jsem čekala? On nebyl člověk. Necítil to, co já. Nešťastně jsem si povzdechla posadila se na lavičku ve tvaru oka, která byla umístěna uprostřed kabinky.

Zničehonic se Logan odrazil a povalil mě na záda. Ruce mi přišpendlil za hlavou a jeho tělo přitlačilo to mé k povrchu lavičky. Jeho rty se přisály na mé. Trvalo to několik vteřin. Pak, jakoby ustrnul nad svým počínáním, přestal a nadzvedl se. Naše oči se střetly. Jeho sevření povolilo. Oba jsme oddechovali, jako bychom právě absolvovali sprint.

Logan v příštím okamžiku k mému zklamání vstal a došel na nejvzdálenější konec kabinky. Stál ke mě zády a zíral do venkovní temnoty. Byla jsem zmatená. Ten polibek byl tak vášnivý. Skoro se mi při něm zastavilo srdce. Toužila jsem si ho zopakovat. Myslela jsem, že mě to vzrušení roztrhá na kusy.

"Logane." zaskučela jsem.

Můj společník se zachvěl. Pomalu se otočil. Jeho tvář byla stažená do bolestné grimasy.

"Co se děje? Jsi v pořádku?" vyděsilo mě to.

"Chtěl bych se tě dotýkat. Laskat. Tak, jak to vy lidé děláte, ale nesmím! Ublížil bych ti... Ještě nikdy jsem nebyl se ženou. S lidskou ženou tak... Pro nás vznešené je největší rozkoš nasycení čerstvou krví. Víc jsem nikdy nechtěl, ale tvá pokožka, je tak horká a tvé tělo vydává zlatavou záři, v obrysech zabarvenou do růžova. Voníš tak sladce..."

Každé Loganovo slovo mě víc a víc vzrušovalo. Bylo to nebezpečné, ale o to víc mě to lákalo.

"Já vím, že mi nic neuděláš. Chci, aby ses mě dotýkal." skoro jsem zašeptala, jak mi nervozitou přeskakoval hlas. Logan se ani nehnul. Pořád stál na opačném konci kabinky a sledoval mě. Postavila jsem se a jediným plynulým pohybem jsem ze sebe stáhla svetr i s tričkem. Neměla jsem na sobě podprsenku, takže jsem najednou byla do půl pasu nahá. Loganovy oči mě skenovaly svým blankytným světlem. Udělal krok, pak další a další. V příštím okamžiku stál přímo u mě a díval se mi upřeně do očí. Jeho tělo bylo nepřirozeně napnuté. Až mě pohled na něj zabolel. nitř.

Zářila tak intenzivním světlem a její srdce divoce bubnovalo a odpočítávalo vteřiny. Sladká vůně jejího těla prostupovala prostor kabinky a naplnila mé plíce po okraj. Až se mi z toho zamotala hlava. Stála přede mnou a dívala se na mě těma svýma nevinnýma očima, které nyní zastíral závoj vzrušení. Vnímal jsem vibrace, které zahřívaly její tělo.

Při svých toulkách jsem viděl spousty milenců, kteří proplétali svá těla v odvěkém vášnivém tanci. Bylo to vzrušující, vidět ženy a muže sténat rozkoší. V takových chvílích se otevírali jeden druhému a na okamžik nic nepředstírali. Tryskala z nich čistá radost. Vydávali při tom chvějivé teplo a slabou stříbřitou záři. Summer stála přede mnou a její tělo mě volalo k sobě. Nedokázal jsem tomu vzdorovat. Udělal jsem několik kroků, abych se dostal těsně k ní. Šelma ve mě toužila zaútočit a zabít, ale někde vzadu se probouzelo ještě něco jiného. Něco, co mě nabádalo, abych se dotkl toho měkkého dívčího těla.

"Nesmím! Nesmím!" řval jsem v duchu a fackoval to zvíře ve mě. Tohle nemůžu udělat. Nesmím riskovat!

Dívala se na mě a trpělivě čekala. Opatrně jsem zvedl paži a dotkl se jí jemně na šíji. Spokojeně zavzdychala a slastně zavřela oči. Dodal jsem si odvahy a prsty sklouznul níž. Ucítil jsem pod prsty tep jejího srdce. Na chvíli jsem tak spočinul, a pak jsem se sklonil a sevřel ji v náručí. Zabořil jsem svůj obličej do ďolíčku pod jejím krkem a z plných plic nasál vůni mladého sálajícího těla. Prsty jsem kroužil po jejích nahých zádech, nahoru a dolů. Summer spokojeně mručela a oplácela mi to. Chvějícími dlaněmi mi vklouzla pod košili a hladila mě. Bylo to velmi příjemné. Na okamžik jsem ji od sebe odtáhl, abych se mohl znovu pokochat pohledem na její mladé svěží tělo. Naše oči se střetly. Summer se zkracoval dech. Její hrudník se trhaně nadzvedával a klesal. Zvedla své štíhlé prsty a mrštně začala rozepínat knoflíčky mé košile. Dovolil jsem jí to a setřepal jsem černou látku na zem. Znovu mě objala a naše nahá těla se navzájem dotknula. Její kůže hřála mé nesmrtelné tělo a její rty se přiblížily k mým a měkce přilnuly k sobě. Její jazyk mrštně našel můj a poprvé se navzájem propletly. Summeřiny prsty vklouzly do mých vlasů. Zaskučel jsem, jak mnou proběhla zvláštní chvějivá vlna. Sevřel jsem ji víc a doslova jsme dopadli na lavici, která stála uprostřed kabiny. Líbali jsme se, až nám docházel dech. Nemohl jsem se toho nabažit. Mé ruce se odvážně vydali na dosud neprobádaná území. Laskal jsem voňavou pokožku a se zavřenýma očima vychutnával vzájemnou blízkost. Zlehka jsem Summer kousnul do ramene. Zaskučela, ale její sevření kolem mého těla ještě zesílilo. V malé rance se zaperlila drobná krvavá kapka. Lačně jsem ji olíznul. Nic sladšího jsem ještě nepil. Omamovalo mě to.

Zničehonic se Summer začala chvět a sténat. Vyděsil jsem se, že jsem jí ublížil, ale její tvář byla spokojená. Pohled měla zastřený slastným prožitkem.

"Logane, miluj se se mnou." zašeptala a sklouzla rukou k zapínání mých kalhot. Okamžitě jsem ztuhnul šokem. Netušil jsem, že by mě mohl něčí dotek zabít, ale její do toho neměl daleko. Rozepnula mi kalhoty a vklouzla svou drobnou dlaní dovnitř. Po všech tělesných stránkách jsem byl muž a její prsty mi to znatelně připomenuly. Zakňučel jsem jako štěně, když mě donutila lehnout na lavičku a její tělo se vyšvihlo obkročmo na mé. Nepřestávala mě dráždit. Její prsty byly mrštné jako háďata. Když jsem myslel, že už to déle nevydržím, přestala a natáhla se k mým rtům, aby mě políbila. Její tělo se položilo na mé. Její rty si s mými rozverně hrály. Po chvilce sklouzly na šíji a pokračovaly dál dolů. Napřed mě krátce políbila a znovu pohladila prsty. Zaskučel jsem, jakoby mě spálila železem. Mé tělo pulzovalo od hlavy až po konečky prstů na nohou. Její rty mě dováděly k šílenství. Cítil jsem intenzivní tlak v podbřišku. Bylo to k nevydržení. Stiskl jsem její paže a nalehl na ni. Kalhoty jsem z ní doslova strhal. Konečně byla nahá a já si mohl vychutnávat ten pohled. Její tělo bylo vlhké a voňavé. Krev jí bouřlivě proudila v žilách. Líbal jsem ji na ňadra a na pupík. Jazykem jsem zkoumal všechny zákoutí jejího těla. Skučela a sténala. Našel jsem to místo, které pro ni bylo tak citlivé a dráždil jsem ho jazykem až začala křičet a její prsty se mi zarývaly do ramen. Její tělo se po křečovitém chvění uvolnilo a ona si přitáhla mou tvář ke své.

"Jsem připravená. Nemusíš se bát. Bude to v pořádku." ujistila mě a objala mé boky svými koleny.

Opatrně jsem na ni nalehl a tak nejjemněji, jak jsem to dokázal, jsem do ní vnikl. Sám jsem se divil, že všechno šlo tak hladce. Má vůle byla mnohem silnější, než jsem si myslel. Stále jsem ji mohl kdykoliv zabít, ale nechtěl jsem. Zabiják ve mě to vzdal.

Její prsty se mi zaryly do zad. Mé mužství se dostalo do země zaslíbené. Byl to zvláštní hebký pocit. Mé tělo se rytmicky pohnulo a znova a znova. Naše hlasy a dech se dokonale doplňovaly. Naše těla se spojila do jediného. Vzrušení nás oba prostupovalo. Znovu jsem se přisál na poraněné rameno a dovolil si ukrást několik drahocenných kapek její krve. Trvalo to nekonečně dlouho, ale já jsem si přál, aby to nikdy neskončilo. Ale mé tělo se dostalo až na samotný vrchol vzrušení, po kterém následoval strmý pád do propasti slasti. V podbřišku mi zacukalo a přes mou mysl se přelila clona blaženého uvolnění. Položil jsem hlavu na Summeřin hrudník a spokojeně oddechoval. Její paže mě objímaly a prsty si proplétala s mými vlasy.

Dokázal jsem to. Nezabil jsem ji. Vyhrál jsem. Šelma ve mě, se odevzdaně odplazila někam daleko dozadu a zůstala jen má skoro-lidská složka.

"Bylo to nádherné." zašeptala mi Summer do ucha a políbila mě na čelo.

Netrvalo dlouho a naše těla se opět nevyhnutelně nalezla a my jsme ještě mnohokrát zpečetili náš osud.    

Venku začalo svítat. Na zavřených víčkách mě polechtaly první ranní sluneční paprsky. Zamžourala jsem a otevřela oči. Chvíli jsem nechápala, kde to jsem. Květiny okolo mě omamně voněly. Byla jsem nahá, ale ne úplně. Mé tělo zakrývalo bílé krajkované plátno. Ubrus! Došlo mi okamžitě, kde jsem. Trhla jsem sebou a otočila se. Logan seděl na zemi, těsně u lavičky a usmíval se. Oproti mě, byl oblečený. Po tváři mu přebíhaly sluneční paprsky a dělaly s jeho modrými duhovkami doslova čáry. Chvíli měly barvu horské tůně, ale když do nich přímo zasvítilo slunce, zesvětlaly a připomínaly svým odstínem tekuté stříbro a diamanty.

"Dobré ráno." pozdravil mě a rty se zvlnily do úsměvu, který mi odhalil dvě řady dokonalých bílých zubů. Vlasy se mu svíjely okolo obličeje, jako neposlušná háďata a pod slunečními paprsky z nich vystupovaly medové pramínky. Vypadal jako anděl. Trochu jsem se bála toho, že když zvednu ruku a dotknu se ho, vypaří se, jako pára nad hrncem. Jako neživý přelud dokonalého stvoření, které neexistuje.

Zavrtěla jsem se a nastavila vyzývavě rty. Nemusela jsem čekat ani vteřinu. Přesně pochopil a dlouze mě políbil.

"Proč jsem musela usnout? Měl jsi mě probudit. Prospala jsem naši "poslední" noc..." zanaříkala jsem nespokojeně.

Logan mě pohladil po tváři a prstem mi odhrnul pramen vlasů, co mi spadl do očí.

"Byla jsi tak roztomilá. Neměl jsem srdce tě budit. Ale za sebe mohu říct, že jsem se každou minutu bavil. Dokázal bych se na tebe dívat celou věčnost. Co se ti zdálo? Neustále jsi se roztomile mračila. Až se ti mezi obočím dělala drobná vráska..."

Hmmm, neměla jsem zdání. I kdyby se mi zdál ten nejúžasnější sen, ve stínu Loganovy přítomnosti bledl a mizel v zapomnění.

"Kolik je hodin?" zeptala jsem se a posadila se, abych dohlédla na nedaleký Big Ben. "A sakra. V kolik hodin se tenhle kolos rozjíždí?" zaklela jsem, když jsem zjistila, že jsem spala déle, než jsem si myslela.

"Přesně za patnáct minut." odvětil mi Logan a bavil se hysterií v mých očích.

"Sakra, sakra." vyskočila jsem a začala na sebe soukat své oblečení, které se válelo po celé kabince. Když jsem vzala do rukou své kalhoty, chtělo se mi skučet. Byly potrhané. Nasadila jsem si je na nohy, ale bylo to, jako bych je neměla. Zip byl skoro celý utržený.

"Panebože, já polezu z ruského kola s holým zadkem." zanaříkala jsem a ta představa se mi se škodolibou detailností promítla v hlavě.

"Hahahaha." zasmál se Logan zvonivě a přitáhl si mě do náruče. Bylo to poprvé, co jsem ho slyšela takhle se od duše smát. Bylo to tak hřejivé a vlídné.

"Summer, nemusíš se ničeho bát. Nikdo tvé pozadí neuvidí, i když o dost přicházejí..."

"Vážně? A jak se odtud dostaneme, když nepolezeme dolů?" zeptala jsem se skepticky a představa mého zadku mě neopouštěla. Naopak. Přibývalo čumilů, co si na mě ukazovali zvednutými prsty.

"Věříš mi?" zeptal se Logan a vzal mou hysterickou tvář do dlaní. Donutil mě tak, podívat se mu do očí. Pod jeho pohledem bych jedla i hřebíky a chodila nahá před Buckinghamským palácem ve špičce.

"Věřím ti." odvětila jsem. Usmál se a vyzvedl mě do náruče. Nohou kopl do dveří a ty se otevřely. Potom ustoupil k zadní stěně a dal mi polibek do vlasů.

"Už jsi někdy skákala ze 135 metrů bez lana, nebo padáku?" pronesl a rozběhl se. Byl to takový mžik, že jsem se nestihla ani bát. Na konci kabinky se odrazil, až se skleněná kapsle povážlivě zakymácela a ozvalo se kovové zavrzaní. Pak už jsem vnímala jen ostrý vzduch a vzduchoprázdno, do kterého jsme se propadali. Vyrazilo mi to dech a krev se proměnila v mých žilách na olovo. Napravo od nás si líně plula Temže a my jsme se nezadržitelně blížili k tvrdému povrchu silnice. Na poslední chvíli jsem křečovitě zavřela oči a chystala se na smrt, ale ta se nedostavila. Logan docela hladce doskočil na beton, který trochu popraskal, ale než jsme mohli vzbudit pozornost, můj superman plynule přešel do běhu a my jsme se řítili pryč...

Logan zastavil až těsně u mého domu. Vyskočil se mnou na parapet a otevřel mi okno. Poslušně jsem vlezla dovnitř, ale hned, jak se mé nohy dotkly povrchu koberce, jsem byla zpátky čelem k Loganovi a objímala ho okolo krku. Najednou byl nějaký zamyšlený. Jakoby ta magická noc s příchodem nového dne zmizela a opět se okolo nás rozprostřela neklidná přítomnost s děsivou budoucností.

"Kdy tě znovu uvidím?" pronesla jsem. Nic jiného mě nezajímalo. Představa jeho nepřítomnosti mě strašila. Vadilo mi i to, že mě musí opustit třeba jen na okamžik, abych mohla alespoň na chvílí být opět Summer Chace - člověk. Měla jsem pocit, že jen jeho přítomnost mi dovoluje otupit tu ostrou bolest, která svírala mé srdce, od chvíle, kdy zemřela Jane.

"Musím si něco zařídit, a pak za tebou přijdu. Slibuji!" slíbil mi Logan a políbil mě na čelo. "Dávej na sebe pozor, ano?" jeho tvář byla tak vážná a zračila se v ní starost.

"Logane, děje se něco?"

Můj společník zavrtěl hlavou a usmál se: "Ne, neboj se. Všechno bude v pořádku." snažil se mě uklidnit, ale najednou měl nějak naspěch. Jakoby zavětřil nějakou stopu.

"Musím jít. Opatruj se. Brzy se uvidíme." sklonil se a rychle mě políbil.

Ještě několik minut potom, co odešel, jsem na rtech cítila dotek jeho úst a kořeněná vůně jeho těla vystupovala z každého póru mé kůže. Byla jsem opravdu šťastná. Je zvláštní, že v tak hrozné době, jako byla ta, co jsem právě zažívala, dokázal existovat ráj. Měl jediné jméno. Logan. Když jsem byla s ním, dokázala jsem věřit, že jednou bude líp. Ale když odešel, vrátila se úzkost...